73

na lavici doktorské, Jan Kristián Paroubek, jenž trochu šilhal, hrál si s dlouhými nůžkami kancelářskými, zkoušeje palcem jejich ostří, při čemž také poněkud křivil široká ústa.

Mladý sedlák, hned jak první otázky mu dali, nemálo byl překvapen i tím, že se ho na tyto věci ptali, i že o všem zevrubně

věděli. Ptaliť se ho po všech výtržnostech, které se na Chodsku udály a kterým on sám tolik, nadarmo však bránil: na rvačky s hajnými a polesnými, na vády s panským mušketýrem a jiné. Kozina, jak odvětil, žádných svědkem nebyl, a podotkl, takové“ věci že se všude na všech panstvích přiházejí, to že kdyby každá vrchnost proto až do Prahy žalovala, že by Jejich Milosti páni soudcové pořád zasedali.

Lammingerův prokurátor sebou hnul, sekretář Kupec, jenž protokol vedl, se po Kozinovi ohlédl a v právních doktor Jan Paroubek, hladě ostří nůžek, ústa svá více k levému uchu zkřivil, až se mu tam všechny vrásky shrnuly.

Kozina však pokračoval a vysvětlil jednání svých krajanů tím, že jsou přesvědčeni o svém právu, že slyšeli o dobrém přijetí svých poslů ve Vídni a že pokurátor Štraus ve svých listech ujišťoval všechny vítězstvím. Jak toto pravil, hrabě Kolovrat pozvedl pochýlenou hlavu a pohlédl na souseda svého, hraběte Vratislava, jenž jako by mu porozuměl, několikráte přikývl.

President však přísně Kozinovi domluvil a dodal, že Chodové podle toho všeho, co je zjištěno, jako rebelové si vedli proti své vrchnosti, a on, Kozina, jmenovitě aby si rozvážil, oč tu běží, a pokorně aby si počínal, jemu že toho zvláště třeba, jelikož nad jiné hrubě se provinil. A šla otázka za otázkou stran té staré mezní lípy a bitvy pod ní, stran toho, že zapíral a zapřel privilegia v jeho statku skrytá, že vzpurně mluvil a jiné řečí svou popichoval a že také měl valné účastenství v tom masopustním průvodu na posměch své vrchnosti.

Hněv pojal mladého Choda. To ke všemu týrání, ke všemu olupování ještě tyto žaloby! Všechno to Lamminger udal, a jak! Za všechno bezpráví, které jemu i všem způsobil chce, aby ještě byli trestáni! Ani lži se neštítí!

Kozina se před pány ještě pamatoval. Nicméně se mu chvěl hlas vnitřním pobouřením, když mluvil na obhájenou sebe a svých krajanů. Nic nezapřel o té lípě staré, dovolávaje se práva své rodiny a starých privilegií od králů daných, jichž hájiti je každého Choda povinností.

»Naši dědkové buli svobodni, ha my chceme teky svobodu, jak na to máme majestáty. Pro nic za nic huďáli z nás lidi robotný. Hurození pánové! Kerak by bulo Vašem Milostem, hdyby z vás huďáli najednú pro nic za nic sedláky!«

Už se všichni ohlédli po mladém Chodovi. Někteří se zamračili, někteří žasli, a doktor Paroubek, nechav na okamžik nůžek, ušklíbl se a zašilhal po smělém obhájci chodských práv.

Ti tam v předsíni divili se, že Kozinu tak dlouho drží. Když se konečně vrátil, byl zardělý, zrak mu planul a drobounký pot se mu leskl na čele. Usednuv vedle Syky, máchnul prudce rukou. Nepromluvil, bylo však znát, že je všecek vzrušen. Po něm hned Syku volali, pak Pajdara pocínovského a těch několik ostatních. Žádný se však, Syku vyjma, tam tak dlouho neomeškal jako Kozina.

Všichni si oddechli, když konečně zjevil se zas onen muž v červeném kabátě a jim ohlásil, aby odešli. Když se venku na nádvoří octli, slunce již bylo přes poledne. Zaraženi brali se Chodové z Hradčan dolů do města. Syka první vyjádřil situaci.

»Šli jsme hájit majestátů, ha níčko habysme sebe hájili. Tuten Lomikar to pěkně votočil ha čistě nás vymaloval!«

»Začal jsem vo našich majestátech,« pravil starý Hrubý. »Hale kerak by hani neslyšíli. Pořád jen vo tutich voračkách –«

»Ha proboha jsem vás prosil,« ozval se Kozina vyčítavě a upřel zachmuřený pohled na Brychtu postřekovského a Čtveráka. Brychta proklínal Lammingera.

»Ha pořád se ptáli na tuto Justovo ha Štrausovo psaní!« oznamoval Němec mrákovský. Dorozuměli se, že každého z nich se na ně vyptávali.

Ne valně potěšeni vrátili se do své hospody. Ze všech nejvíce zaraženi byli Syka a Kozina. –

V »soudní světnici« hradčanské páni soudcové se chystali k odchodu. V právích doktor Petr Birelly, vystoupiv už ze stolice,

pravil ke kolegovi Michalu Knechtovi, že takových sedláků, jako tito Chodové jsou, jistě není v celém českém