XVI.
Bylo v úterý o »voračkách,« všecken Oujezd i všecko Chodsko oddávaly se hlučnému veselí. Jen Kozina byl mrzut.
Ten průvod na posměch trhanovskému pánu spořádaný mu všecku veselost zaplašil. Tušilť, že nic dobrého z něho nemůže pojit. Jak jsou všichni lehkovážní! Jak si teď vyvádějí a zdaliž tím všemu, oč tak těžko pracují a se namáhají, neublíží?
Mysl jeho ani příštích prvních dnů se nevyjasnila. Dráb více nepřišel, aby pověděl, proč má na zámek přijít, a Kozina se tam nedostavil, jakož i rychtářové obeslaní. Divno dost! Nikdo jich ze zámku podruhé nevyzval ani ke slyšení, ani k pokutě za tuto neposlušnost, nikdo se o tom již ani nezmínil, jakož i o tom průvodu, pro který že na zámek byli voláni, najisto tušili. Teprve, když za několik dnů po těchto událostech.došlo rychtáře Syky z města psaní, vyjasnilo se Kozinovo zamyšlené líce. List z Vídně přicházel od prokurátora Štrausa, jenž oznamoval, že komise jednání své začala a že podle všeho možná se najisto nadíti dobrého konce. Podobného znění list s přípiskem Justovým obdržel také draženovský starý Hrubý. Ovšem byla obě psaní staršího data a došla později nežli obyčejně, pro necesty a vánice, jež všecko spojení, samo sebou dost chatrné, velice ztěžovaly. Zato na zámek trhanovský přijelo poslední dobou několik jízdních, rychlých poslů a zase jich několik odtud vyjelo; a všichni jedním směrem – k Vídni.
Hančí Kozinová, vstávajíc lehajíc se modlila, aby pánbůh již to všecko zkrátil a k dobrým koncům přivedl. Prosila tak kvůli svému muži. Ona nejlépe mu rozuměla, ona nejlépe pozorovala, jak není svůj, jak máločeho si všímá, jak mysl jeho je všecka upjata k tomu nešťastnému soudu. Dobře pozorovala, jak pokoje nemá, jako by se nemohl čehosi dočkat, jak často se zamyslil a jak často teď na hejtu chodil, ani ne už tak na samotu k dudákovi, jako k Sykovi, mámě i ke starému strýci draženovskému, k těm, kteří nejvíce o ten soud stáli. Ani domácnosti sobě již tak bedlivě nevšímal, i na ni, ano
i na děti zapomínal. A ty bývaly mu nejmilejší! Lítostně vzpomínala na ty chvíle, jak s ní sedával, jak pěkně rozmlouvali, o tom a onom, nejvíce však o dětech, jak často si s nimi laškoval – a teď! Jak by se nemodlila, aby bůh to všecko již ukrátil a šťastně skončil!
Tak plynul den za dnem a týdny již minuly. Slunce počalo tepleji svítit a na dolinách tál sníh. Již ukazovaly se šedavé dosud trávníky již cesty počaly schnout a na březích, na výsluní kříšila se travička. Pavel přinesl už Hanálce kočičky mládnoucích jív a ze sadu husí kvítka a petrklíče. Tu jednoho dne podvečer vrátil se Kozina domů všecek rozrušen.
Hančí zhluboka vydechla, když uslyšela novinu, kterou přinášel. Syka dostal z Plzně od úřadu oznámení, že krajský hejtman přijede na trhanovský zámek ohlásit obyvatelům chodských vesnic; jak ve Vídni rozhodli o jejich stížnostech. Pozejtří tam měli přijít.
Jak dlouhý byl ten den před tím dnem rozhodným i ta noc před ním! Hančí sama dobře nespala. Nejčastěji na nohou byla stará Kozinová. Déle nežli jindy klečela na lavici u okna modlíc se, a když syn pak odcházel, vyprovodila ho s Hančí až před vrata, přejíc nahlas, aby se vrátil s veselou a šťastnou novinou. Hleděla upřeně za ním, jak šel pro Syku se stavit; byla by hned šla do Trhanova za synem, kdyby se slušelo ženské mezi chlapy.
Stará selka byla veselá; vždyť syn odcházel s důvěrou, spoléhaje na dobré právo a spravedlnost a na zprávy z Vídně, jež o tom svědčily, že to vzácné koření zcela nevyhynulo, a souhlasně ujišťovaly, že Lamminger nikterak nezvítězí.
»Ešče dnes budeme svobodni!« pravila stará selka, vracejíc se s nevěstou do statku.
»Haby pánbůh dal!« odtušila Hančí, tajíc povzdech, ohlas jakéhosi neveselého tušení, jež jí nedalo, aby tak důvěřivě se těšila na mužův návrat.
Jitro bylo překrásné. Pod vyjasněnými nebesy, vysoko nad brunátnými rolemi i zeleným osením rozléhal se zpěv skřivanů. Slunce zářilo a v jeho teplých paprscích vyhříval se starý Přibek, otec Matějův, sedě, dosud ještě v kožichu, za stavením na sadě.
Kolem i všude po vsi ticho. Mužští skoro všichni odešli a všichni na ten nešťastný trhanovský zámek, z něhož tolik útisků a útrap jim a jejich otcům vzešlo. Dnes snad bude jinak. Tak všude čekali. Jen Matěj, vydávaje se na cestu, nic neříkal. Starý otec jeho od rána pořád myslil na to, jak tam asi pořídí, s jakou přijdou. Všichni důvěřovali, přemnozí šli skoro najisto – ó by bůh dal, či ta hvězda, ta kometa pro tuto svítila?
Zvedl zamyšlenou hlavu. Přicházelať Manka ze stavení, skoro jako v tanci. Několik slov s dědem promluvila, pak