64

»Hdo jim dal plnú moc?« vzkřikl Ecl, Čtverák.

»Podepsali žádost vašeho prokurátora.«

»Ten šelma! My jsme se ho neprosili. Jistě bul podplacen!«

»Podplacen! Podplacen!« křičeli ve shromáždění.

»Čiňte, jak chcete, ale já vám moudře radím! Poslechněte, udělejte, co musíte. Je dále nařízeno, abyste v mé přítomnosti slíbili a přísahali poddanost a člověčenství své milostivé vrchnosti, panu z Albenreuthu. Jen tak vám bude odpuštěno –«

Nedomluvil; nemohl! Příval divokých hlasů i smělého úředníka teď zarazil.

»My máme ešče majestáty!« křičel dole Ecl, Čtverák, hejtmanovi do okna. Dav Chodů už už bouřlivě se zmítal.

»Nebudeme přísahat! Nebudeme! Nemušíme!« znělo pronikavě v té bouři.

A z ní hřímavě vyrazilo: »Na Lomikara!«

To byl Matěje Přibka hlas a hned všecken dvůr hlaholil pokřikem: »Na něho! Na Lomikara! Zabjíte ho. Humlaťte ho!« a les čekan hrozivě se míhal nad hlavami.

Hejtman chtěl ještě jednou promluvit. Sekretář jeho, trna strachem, hleděl naň úzkostně a pokorně ho prosil, aby sebe a jeho všanc nevydával. Zezadu přistoupil Lamminger jako duch zsinalý a žádal hejtmana, aby těch rebelů nechal. Dole zahlédli Lammingera, jak se kmitl u okna; řev hlasů divočeji zaburácel, a vtom také Matěj Přibek, Brychta postřekovský, mladý Šerlovský a mnoho jiných hnalo se s napřaženými čekanami ke dveřím, aby se vedrali dovnitř. Ale dříve nežli oni stanuli na jejich schodech Kozina a před ním jeho strýc, Kryštof Hrubý, rychtář draženovský. Stařec ten nehnal se po dveřích, ale postavil se na jejich obranu na schod jako jeho synovec, Kozina, jenž stanul výše. Výrazná tvář starého Choda byla zardělá, oči mu planuly. Klobouku neměl a volně povívaly mu k ramenům dlouhé, sněhobílé vlasy. Rozhodná chvíle dodala mu síly a pružnosti. Vzpřímil se jako

»chlapec«, a svíraje v pravici čekanu, hleděl pevně vstříc ženoucímu se ke dveřím houfu.

»Hani krok dále!« vzkřikl. Hlas i všecken vážný zjev starého Choda zarazil samého Matěje Přibka i všecken zástup za ním.

»Co chcete?« volal stařec. »Mordovat? Jste–li Chodováci, či mordýři? Tak byste chtíli svá práva?«

A Kozina zvolal:

»Lidičky boží, pomatujte se. Ešče není všemu konec. Dyk přezvíme, je–li tuto pravda, co nám čtali. Ve Vídni tuto poví.«

»Ha ešče máme apelací!« vzkřikl Syka »prokurátor«, jenž v ten okamžik vyskočiv na schod, stanul vedle Koziny.

Napřažené čekany klesly. Přihrnuli se také mírnější, rozvážnější; přemnohé přesvědčila slova Kozinova i Sykova.

»Šak hdyby tu Hrubýho ha Koziny nebulo, Lomikar by huž níčko nedýchal!« křičel Brychta, obklopen jsa krajany, jemu domlouvajícími, aby se pamatoval.

»Ha bul by svatej pokoj!« dodal jakýs hlas.

Matěj Přibek, bled, všecek na své mírné a opatrné sousedy rozezlen, upřel na ně oči hněvem sršící, a stahuje do šíře koutky svých úst, pravil: »Nu, rád huvidím, kerak se vám Lomikar vodmění!«

Hlučíce, křičíce, nanejvýše podráždění, jako roj včel vyrazili Chodové ze zámeckého dvora. Směs prudkých hlasů zvučela ještě dlouho před panským sídlem, kamž zuřivé a hrozné kletby posílali na hlavu Lammingerovu; nezapomínali také na prokurátora Štrausa, který, jak všichni byli přesvědčeni, dal se na jejich škodu uplatit. Chvíli ještě bouřlivě rokovali, návrh za návrhem pronášen, a každý z nich prudký, až vášnivý.

Pak ještě rokováno, i když valný zástup se rozdělil v hloučky, jež různými stranami se do svých dědin rozcházely.

Rokovali i proklínali, neboť s každým hloučkem šly hněv a nenávist k vrchnosti, šly a rostly pak a množily se po vsích, po všech končinách trpko zklamaného Chodska. –

Na trhanovském zámku bouře dohučela. Na nádvoří, na chodbách, všude hluboké ticho, vrata, všecky dveře navenek zavřeny. Starý komorník Petr teprve v tuto chvíli přichází k sobě, umíraje úzkostí až do úplného odchodu rozzuřených sedláků.