»My s Vlkem jsme to lepší spravjili,« dodal úsměšně a všichni kolem dali se do smíchu.
Jen Kozina se Sykou se nesmáli a Kozina vzpomněl, že má druh jeho pravdu, když prve mínil, to že vrchnost dělá všechno naschvál, aby jen dráždila a nějakou bouřku sehnala.
To stalo se na konec masopustu, před samými skoro ostatky. Dudák Řehůřek, Jiskra, byl teď málo doma. Pořád ho zvali, aby zahrál tu, aby zahrál tam. Starý tatík jeho slepý chodíval s ním. Sotva postačili. Na léta nebylo tak veselého masopustu. Chasa tančila jako divá, a také starší, kteří na časy již nohou v tanci nezkusili, teď se neubránili. Byloť všem volněji, veseleji.
Jiskra Řehůřek měl ještě jinou radost. Jindy, když na dudy hrál, na všecko na světě zapomněl, a jen na tanečníky a tanečnice oči upíral, ledaže se také po džbánu, a to dost často obrátil. Teď, a třeba bylo nejživěji v kole, třeba chlapci kdovíjak zpívali a zadupavše sebevýše pozdvihovali tanečnice kolem nich vířící, teď často byl v myšlenkách jinde a vždycky na své samotě. Myslilť na svou mladou ženu, která se mu svěřila, že již nebudou tak sami, že vrána již nad chalupou poletuje. Z toho měl dudáček nesmírnou radost. Byl už rád, že nastaly
»voračky«, že už bude tomu toulání
a ponocování na čas konec. Zrovna to také povídal Dorle, když v úterý po poledni kladl dudy na rameno, maje se k odchodu.
»Ha co si tuto Brychta vzpomíl?« ptala se Dorla.
»Nu, Lomikar bude mít radost,« odvětil Jiskra a zasmál se.
»Hale co řeknú na Houvězdě?«
»Šak hin teky přijdu, ha zatím táta s Kubou to pořídí.«
Skutečně také Kuba Konopíčkův, vyučenec Řehůřkův, přišel pro slepého hudce, aby jej zavedl do vsi, kdež spolu zatím budou hrát, nežli se Jiskra vrátí z Postřekova. Dorla zůstala sama doma.
V tu chvíli vyprovázel Kozina starého strýce Hrubého z Draženova, který z města se vraceje, na Oujezd si zašel.
»Hale tuto mi divno, že hani Just, hani tuten Štraus nám nic nepíše.« pravil Kozina. »Mínil jsem, že posel příde, ha to hani von, hani psaní.«
»Cesty jsú zlé, ha sněhu všude. Ešče strach nemám. Ha pak – taková komisí! Tuta není hned hotova. Páni si dají na hdy.«
»Taky jsem tak myslil. Ha pak mi ešče přišlo, esli Lomikar nedal posla chytit.«
»Tuto bych nemínil.«
»Ha jakpak – předevčírem, samu noc huž, zastavili dva chlapi Jiskru, hdyž šel zez města. Prohledali ho, míl tolar, hale ten mu nevzeli; něco jinačího hledali. Jistě že na něj čekáli.«
Stařec kroutil zamyšleně hlavou, pak pravil:
»Dobře máš, chlapče. Lomikar všechno dokáže. Hdyž hukrád nám majestáty, proč by nelúpil hu cesty. Budeme teda vopatrni.«
Když Kozina strýce vyprovdil, zastavil se v hospodě, kde již zvučely starého Řehůřka housle a Konopíkovy dudy.
Mladý sedlák, vstoupiv a nezahlédnuv svého kamaráda, jak se nadál, přistoupil k hudcům, když dohráli. Chasa kolem, hlučíc, toho si skoro ani nepovšimla; ale když pak Kozina pojednou od starého dudáka rychle se obrátil, a nechav plný džbán na stole, prudko ven vyšel, tu se již ptali, co se stalo. Mnozí za ním hleděli ven a oznamovali, že nejde domů, ale jako by ze vsi ven mířil. Starý dudák na jejich otázky jen to věděl, že se Kozina po jeho synovi ptal, a když on,
slepý dudák, mu pověděl, že syn odešel na důtklivé pozvání Brychtovo do Postřekova, kde se něco snad chystá, tu že Kozinu jako by píchl a hned pryč, jako vítr.
Ten skutečně už byl ze vsi ven; kráčel chvatnými kroky projetou cestou. Slunce svítilo a v záři jeho leskl se umrzlý sníh. I černé lesy jako by se probraly ze svých dum a ze svého smutku: veseleji se promodrávaly jasným vzduchem. Mladý sedlák se kolem ani neohlédl. Jen k Trhanovu a pak v tu stranu k Postřekovu bystrý hled upíral.
Nějak si zacházel, ubíraje se kolem trhanovského zámku, jehož bílé zdi se jen svítily v plném, studeném světle.
Na zámku i kolem panovaly hluboký klid a ticho, jako by ani nebylo úterý »o voračkách«.
Kozina, minuv Trhanov, chvátal dále ke Klenči a již se blížil k dědině. Pronikavé zvuky zaječely, pak výskot a zase