»A ještě dost mírně jste s nimi naložili,« mínil doktor.
»Haha, vy jste čekal šibenici a kolo! Ale nezapomínejte, že ti ubožáci byli svedeni. Ten urozený advokát jejich, to je urozený šarlatán, šibal. Co peněz na nich vymámil, na koně, na kočár a jinak! A že nemohou zapomenout, co někdy bylo, jaká mívali privilegia, divme se. Ostatně dají teď pokoj. Člověčenství slíbili – až na ty dva.«
»Nu a do roka Kozina také změkne. Ten starý sotva vydrží.«
»Hm, nevím, a kdyby – «
»Jak to?«
»Proto. Lammingera jsme svým rozsudkem tuze nepotěšili. Jak slyším, podá odvolání. Chce celou věc dostati od apelací k soudu hrdelnimu.«
»A pořídí to?«
»Hm, je to Lamminger. Těm Chodům to ve Vídni šlo zpočátku dost pěkně, a ten prokurátor Štraus zavedl jim proces na dobrou cestu. A Lamminger přece všecko zvrátil. Má mnoho přátel a pak ví, že selské soudy a vzpoury nejsou nahoře oblíbeny.«
»A přijde–li to k hrdelnímu soudu?« vpadl mu doktor do řeči.
»Pak to vezmou za rebelio a –«
»Pak se najde paragraf za paragrafem, až z toho bude šibenice,« doplnil doktor.
»Ano, ano, zrovna jako když hledáte vodičku za vodičkou, až nemocného spravíte na věčnost. Je to učenost, co, ta doktorská?«
Manka Přibkova pořád ještě sama hospodařila. Pro jméno tu byl ovšem starý Přibek, její děd, ale ten se po hospodářství sotva poohlédl. Na ženskou, a na takovou mladou, bylo těch starostí dost a dost. A jinak se statné dívčí ani neuvolilo. Ženich pořád ještě ve vyhnanství, v Bavořích.
Po domově již toužil a přes čas k rodičům posla poslal, může–li se navrátit. Ale starý otec jeho pokaždé mu vzkázal, aby jenom ještě zůstal, že není jisto a po něm že se páni dosud shánějí. Tak trávil mladý Chod nevolné, trudné dny ve službě na osamělém německém dvorci v lesích nedaleko hranic.
Za ten čas, už pomalu rok odcházel, dvakrát potěšil sebe a svou nevěstu. Tajně, přes lesy do Čech přišel a za noci až na Oujezd se odvážil a za noci zas tajně odtud zmizel. Posledně, bylo před červenými vejci, se již zaklínal, že tam v Bavořích nevydrží a že si raději rok v arestě odsedí a bude třeba v řetězích na robotu chodit, nežli by déle zůstal tam v cizině mezi cizími lidmi.
Manka ho těšila, chlácholila a prosila, aby se pamatoval, až jí konečně slíbil, že nějaký čas ještě počká. Nicméně nebyla upokojena, obávajíc se, že milý její chlapec touze své po domově přece neodolá. Jak ráda by ho doma, jak ráda by ho již svým mužem měla, tak přece zamítla radu staré sousedky, mínící, aby Manka, až vrchnost přijde do Trhanova, tam šla za ženicha prosit.
»Táta by na mne přišli, ne, tuto nihdyž nehudělám.«
Zato Hančí den co den přezvídala, přijela–li již vrchnost. Mladá selka, hned jak se jaro otevřelo, vydala se na cestu do Prahy, aby navštívila svého Jana a starého strýce ve vězení. Pospíchala tam a chvátala, těšila se i zase lekala toho okamžiku, až muže svého uvidí. Napadlo jí ovšem, že na podzim Jiskru k Janovi nepustili.
Ale dudáček je cizí, ona pak ženou a matkou vězňových dětí a nikdo snad nebude tak urputný a bez citu, aby ji ode dveří odehnal! A přece se tak stalo. Pořídila zrovna tolik jako Řehůřek Jiskra. Nadarmo prosila, nadarmo plakala a všecko, co u sebe měla na penězích, strážcům nabízela. Nepustili ji a jenom tolik vymohla, že aspoň Janovi řekli, že tu byla.
Kozina, dost už navyklý na přísné s ním nakládání, nechtěl nicméně ani věřit, že by mu ani té chvíle rozhovoru se ženou nedopřáli. Tak blízko mu byla! Nitro jeho sevřelo se, ale hned hněvem vzkypělo; v myšlenkách sledoval ubohou Hančí, jak od vězení odcházela, s jakou se domů vrací. Neviděl, jak byla sklíčena, jak celou skoro cestu plakala a znovu v pláč vypukla, když jí přišly děti s bábou naproti, aby uvítaly matku, aby uslyšely, co jim táta vzkazuje.
Proto teď, když máj už přišel, když všecko na dole i na stráních se jen zelenalo a krásně kvetlo, vyzvídala,