se však plukovník žertuje zastal, že má dobrou, vojenskou krev a že kdyby ten velikán byl jenom o něco mladší, že by si ho vzal najisto k pluku, v němž by se mu žádný nevyrovnal. –
Asi za půl hodiny poté vyjížděla obě hrabata se svým průvodem kyrysnickým ze zámku trhanovského a mířili zpět k Oujezdu.
Pozdě pak odpoledne vycházeli z nádvoří zámeckého až do té chvíle věznění staří Chodové oujezdští. Poslední z brány vykročil starý Přibek, opíraje se o mohutnou čekanu, a vedle něho syn jeho Matěj, nesa na ramenou žerď z chodského někdy praporu. Nechali mu ji pro smích. Trhanovský správce chtěl mu ji sice na kanceláři vzít, koutský jeho kolega Koš, zasmáv se, pravil:
»Nech mu ten skolek pro památku, ať mají aspoň něco ze své panské slávy!«
Když vycházel, ještě se panská čeládka na nádvoří tomu jeho praporu smála. On však ani brvou nepohnul a hleděl do země, ne ze studu, ale z opatrnosti, aby snad, kdyby se ohlédl, ještě více se nepopudil a nerozehnal tu panskou chasu a neztrestal pro její potupný smích.
Rychtář Syka, jda vedle Koziny, několikrát na něj pohlédl, jako by čekal, že něco prohodí. Ale mladý hospodář jako by těm tázavým
pohledům nesrozuměl, mlčel. Byl to smutný návrat. Ani slova nepromluvili, jen jednou se ozval starý Váchal:
»Te hamen, te hamen!«