83

XXI.

Děsivá ta novina vyburcovala již celý Oujezd v tu časnou chvíli ranního šera. Účinek její byl tím větší, poněvadž Oujezdští počali věřit, že koutský správce jenom naplano hrozil. Teď bylo patrno, že se Koš na tuto ránu jenom připravoval, aby ji tím více cítili. Ještě štěstí, že na radu Přibkovu do poslední chvíle bedlivě ponocovali a měli ty hlídky také mimo ves. A tak Konopíkův Matěj, jenž chodil v polích, v tu stranu k městu, zaslechl ještě za tmy jakoby vojenské troubení; to mu nedalo a šel blíž, chtěje se přesvědčit, až vtom potkal člověka, jenž od města přicházel, a ten mu pověděl, že právě teď, v tu chvíli přitrhlo tam vojsko znenadání a že se chystá na další pochod.

»Chlapec« jen do vsi doběhl a všecek uřícen a bez dechu tu novinu ohlásil, a již přichvátal z města jiný posel, kterého nějaký dobrý soused tajně na Oujezd poslal, aby se měli na pozoru, že na ně vojsko táhne. Nikdo již o pravdivosti té smutné noviny nepochyboval. Jakže tak mohli pomýšlet, že by Koš jen naplano hrozil! Toť by ani Lamminger nebyl, aby se jim za to nepomstil, že se nechtěli dát oloupit o ta psaní! Hlele, vojsko si na ně objednal a dá je vydrancovat a jim všecko pobrat, aby zkrotli.

První pomyšlení jednoho každého bylo, aby zachránil, co se dalo zachránit.

Ženské, jež tou novinou nejvíce byly poděšeny a rozvahy pozbývaly, bezděky se chápaly peřin, potravin, šatu a zásob. Nářek jejich bylo slyšet odevšad a všude: ve světnicích, na komorách, na dvoře i ve chlévech, kdež dobytek odvazovaly. Nastala hrozná chvíle zmatku a zděšení.

Všecka ves byla vzhůru; ve staveních, mezi nimi, na návsi, všude přebíhání, hemžení, jako když se včely rojí, a všude hluk, všude křik. Děti z tvrdého spánku náhle vyburcované hlasitě plakaly. S bědováním žen slyšet křik a volání rozkazujících mužů, řehtot koní,

řvaní dobytka, řinčení vazáků, skřípot vozů, jež chlapci nebo děvky poloustrojené na dvorce nebo před stavení vystrkují.

Tam už prchají! Ti, kteří nejméně měli nebo kteří byli nenadálou hrůzou nejvíce zmateni, uzly v rukou, uzly na zádech. Tu vede klučina mečící kozy, tam výrostek krávu s velikým namáháním, neboť dobytče se plaší a na provaze sebou škube. Průhonem vyrojilo se stádo ovcí; běží, utíkají za splašeným beranem, nedbají křiku a klení svého ovčáka, unikají ve sloupích prachu.

»K Hamrům! Do lesa k Hamrům!«

Pokřik ten, jako dané heslo, letěl celou vsí od stavení ke stavení, od statku ke statku. Nikdo se netázal, od koho to heslo, je–li dobře, nikdo neuvažoval, každý poslouchal a chvátal, snažil se, aby již již byl tam dole pod horou Hrádkem ve stínu ochranného lesa, jenž se černal široko daleko velikým pruhem skoro až do města, kolem Havlovic se samými Hamry a dál obloukem po hranicích, chráně cestu do nedalekých Bavor.

Ze všech nejklidnějším zůstal a nejvíce rozvahy zachoval Matěj Přibek. Na první pokřik vyskočil z lože a mžikem se ustrojil. Starý otec jeho, jenž v tu chvíli již nespal, zabědoval na posteli nad tou novinou. Matěj však jako by neslyšel, vyšel ven budit dceru a čeládku. Manka napolo oblečená vycházela z komory. Zkrátka jí pověděl, jaký to hluk, a poručil jí, aby se připravila na cestu, na dědka pamatovala a jídla s sebou vzala. Nežli ostatním nařídil, přísně pasákovi poručil, aby hned, co možná nejrychleji, jako kulka letěl do Draženova s novinou, že vojsko jde, aby utekli, sedláci pak a chlapci aby přišli ozbrojeni na Houvězdo, anebo, kdyby se tam už nemohli dostat, k Hamrům.

Pak teprve Přibek poručil pacholkovi, aby koně zapřáhl a na vůz aby něco obilí naložil a starého hospodáře, ostatní ať se o dobytek starají. To všecko odbyl za krátkou chvíli, a to tak přísně a určitě, že čeládka neměla ani kdy se děsit, a klidem hospodářovým povzbuzena vykonala všecky přípravy na útěk beze všeho zmatku.

Nežli se však dali pořádně do práce, byl už Přibek ze statku, za vsí, stoje na návrší s dvěma sousedy, upíraje zraky své vpřed

k městu i dolů k Havlovicům. Svítalo teprve a všechen kraj ještě odpočíval.

Ranní vítr vál zaroseným, zrajícím obilím a vzdouval bílé šerky pozorujících Chodů. Všude ticho, nikde ani hlesu, ani hnutí. Po vojsku ani památky.

»Ešče jsú hin v městě, haby se na nás posilnili. Nu, zatím se můžeme teky přichystat,« pravil Přibek, obraceje se ke vsi, odkud hluk a křik zaznívaly. »Hale někoho tu necháme, haby hlídal.«