v pravici meč na řetízku a štít na levici, i pečeti všech ostatních králů, Karla, Václava, Jiříka, Vladislava, Ferdinanda, Maxmiliána, Rudolfa i Matyáše; těch rděly se nejjasněji.
Na chvilku zavládlo světničkou ticho.
Oba Chodové i stařena mlčky hleděli na osudné listiny, jež staletí a lepší, blaženější časy pamatovaly i svědkem ponížení a utrpení se staly. Syka přelétl ještě jednou jeden list po druhém, jako by je počítal, pak obrátiv se ke Hrubému pravil:
»Hani jeden nechybá.«
Stařec jen pokývl hlavou. Přisvědčil tak, neboť znal listy také dobře z let dřívějších. Syka pak dodal:
»Buly to jinčí časy, hdyž tuty perkameny ha majestáty platily.«
»Ha což neplatí?« ozvala se kvapně stařena.
»Platit? Platí, ha esli nynčko ne, budú jindá,« odvětil určitě, ano ostře starý Hrubý. »Tuto je náše právo, ha to je selno kerak dub, ha žádnej ho nezmiklá, hani Lomikarovo správčí, hani sám Lomikar! Naši králové buli jinčí páni, jejich slovo tuto psaný víc snad platí nežli tutoho Němce přistěhovalce.«
»Tak, tak,« svědčil Syka. »To by on chtíl, habychom mu je dali, haby je pak spálil. Pak by tepřiva vzal bječ a křičíl:
„Skákejte,
chlapi!“ Hale ešče tuto nesmazáno! » a rozhrnuv latinskou listinu Jiříka krále, ukázal na překlad do ní na listu vložený, zrovna na místo podtržené:
»– urození pak či vladykové nesmějí nikterak jimi (Chody) vládnouti, neb si je přivlastňovati, nebo mezi nimi se usazovati.«
»Ha tuto teky ešče platí!«
A nahnuv se k listu Matyáše krále, okamžik na něj hleděl, až pak, když žádané místo našel, jal se čísti:
»– – – Přikazujíce přitom všem obyvatelům ze všech stavů
Království našeho českého, obzvláště pak radám našim komory české, nynějším i potomním, věrným našim milým, abyste již jmenované Chody, k zámku aneb k hradu našemu domažlickému příslušející, nynější i potomní, při tomto našem takových jich privilegií, majestátů a svobod obnovení, schválení a potvrzení, pokudž tíž listové jich svědčí, nyní i na časy budoucí a věčné neporušitedlně měli, drželi a pokojně zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce ani jiným činiti dopouštějíce pod uvazováním hněvu a nemilosti naší královské i budoucích našich králů českých.«
Syka, pozvednuv hlavu od listiny, obrátil se k Hrubému a jeho sestře a pravil:
»Slyšíli jste? Ha » věrní milí« říkali v tutich listech zastara králové našim otcom, ha teď každej písař dá nám chlapů ha chámů robotnejch ha myslí vo sobě čerta kus. Hale tuty na ně,« a ukázal na privilegia. »Hdybychom jenom tuty dva listy míli, nic bychom se nemuseli cintovat, že huž po všom. Dost by jich bulo před právo ha soud.
Naše právo je v nich všecko.«
»Zrovna tak to říkávali náš nebožtík táta,« odvětila selka. »Víš Krisl, když tuten truhlík ešče hu nás bul.«
»Habych neveděl,« přisvědčil Hrubý. »Hale huž čas, habychom listy skryjli.«
»Chutě tera pote!« zvolala stařena.
Oba mužové urovnali listy do skříňky.
Když ji Syka zavřel a se stolu bral, starý rychtář draženovský povzdechl. Sestra jeho kolem se ohlédla, zvláště po oknech, pak šla
napřed do sousedních nízkých dveří, v nichž pojednou stanula. Bratr ji zastavil.
»Snad jsme míli teky zavolát Jana?«
Myslil tím synovce svého, Sladkého, mladého hospodáře. Syka na tu otázku upřel oči na stařenu, čekaje patrně napjatě, co odpoví. Okamžik mlčela, pak odvětila:
»Ne, tak je to zrovna dobře.«