16

IV.

Stál v mohutném, tuhém širáku na mezi u šípkového, bezlistého keře, jehož rudé ovoce tu onde již zbrunátnělo.

Vítr mu zlehka povíval dlouhými vlasy, bílou šerkou bez knoflíků, u krku tkanicí nesvázanou, rozhalenou, i »ještěrkami« u kožených spodků po kolena sahajících. Ač slunce svítilo, bylo dost chladno a vítr tepla nepřidával.

Nicméně Matěj Přibek bílý svůj župan k tělu nepřitáhl, ba ani lajb, volně jen zapjatý, nedopjal. Sneslať jeho mohutná, široká prsa dech mrazivějších větrů, nežli byl ten, jenž nyní vál od lesa pustou strání.

Tvář Přibkova chmurně klidná, vráskovitá, hleděla upřeně vstříc Kozinovi a jeho společníku. Rty širokých úst byly pevně sevřeny, takže pod spodním táhla se dlouhá vráska nad mohutnou bradou bezvousé tváře. Stál vážně, nehnutě jako socha, poslední chodský praporečník, a nepohnul ani sebou, když blížícího se Kozinu oslovil: »Kde se túláš, Kozino, hdyž tě mezníky kácí?« Slova ta, jako by lhostejně pronesená, rázem zastavila mladého sedláka.

»Mi? Ha kde?«

»Hindle, na Hlinovatkách.«

»Ha kdo?!«

»Páni.«

Do Koziny jako by kříslo. Pobouřen, ale ještě jako by dost nevěřil, upíral vyvstalé oči na starého Choda, jenž dodal:

»Jau, je tomu tak. Šel jsem kolem. Jsú tam správčí zez Trhanova ha chlapi dvorští.«

»Haby černí chodili!« vzkřikl hněvivě Jiskra. Druh však jeho jakoby uštknut obrátil se v ten okamžik, jak Přibek domluvil, a letem pádil v tu stranu, kde bylo jmenované pole. Dudák za ním. Chvátali, jako by se strhl pokřik, že ve vsi hoří.

Snad ani taková zpráva by se mladého Koziny tak nedotekla.

Matěj Přibek hleděl za kvapícími a pomyslil:

»Haby tě, Kozinovo chlapče, nevodstrčili jako kotě vod mlíka!« –

Na úpatí výšiny, za níž se rozkládá Houvězdo, již blíže Trhanova, stála na pokraji zoraného pole stará, mohutná lípa. V holé koruně ozývalo se hlásné šumění, jakoby hluboké vzdechy. Byly již poslední. Hloub a hloub vřezávala se pištící, zubatá pila do mohutného těla věkovitého stromu, když sekery jí předtím uvolnily cestu hlubokým zásekem. Pod lipou stáli tři mužové, správce trhanovský a dva nádeníci hranatí, pilně stopující práci dvou pacholků, kteří, klečíce, všichni zarudlí rychle pilou řezali.

Naproti v nedalekém Trhanově vybíhali lidé před stavení a každý z nich překvapen, s úžasem hleděl na to, co se s Kozinovskou lipou děje. Toť nové násilí pánů! Kdož by se vůbec odvážil na strom tak starý, věky tu stojící, kdyby ani nebyl posvátný tím, že dělí majetek, že je mezníkem odedávna právem uznaným!

Než ti tam toho nedbají, neštítí se kříže do kmene vťatého, jenž tu hlásá: »Nepokradeš! Nepožádáš, cožkoliv jest bližního tvého!«

Ale náhle se všichni zarazili a správce zchmuřil čelo. Pila umlkla; všichni se obrátili v tu stranu, odkud zaznělo mohutné na ně vzkřiknutí. Jako divý vichr hnal se svahem dolů mladý Kozina a za ním Jiskra Řehůřek.

Všecek udýchán, zardělý stanul pod stromem. Na okamžik zavládlo hluboké ticho. Jen lípa temně šuměla.

Čeládka hleděla ze správce na Kozinu. Ten na okamžik nemohl ani promluvit pobouřením. Třásl se, oči mu hořely, až zahřměl:

»Hdo vám tuto dovolil?«

»Žádný. Vrchnost to poručila.« Odbyl ho správce, vyslovuje důrazně slovo »poručila«; pak obrátiv se k pacholkům, zkrátka kázal:

»Řezejte dál.«

»Hani nehnete!« rozkřikl se Kozina. Postava jeho vzpřímivši se jako by vyrostla. »Já jsem tu vrchnost, já jsem tu pán. Toto je můj strom, moje půda. Tu míli můj táta ha děd i praděd –«

»A ty ji mít nebudeš! Našlo se v písmách, že to pole patří vrchnosti!«

»Ta váše písma! V nich teky stálo, že náše majestáty, náše stary práva nic neplatí, haha. Všecko jste nám vzeli,