108

chlapy krotil ha bránil jim ha prosil je, haby tutich lermů neďáli. Ha při tutý leberii teky nebul, to huž bul zavřínej. Hurozená paní, přimluvte se hu svýho pána, haby ho huž pustili. Sme tak dlúho sami, šecko hu nás chúdne, ha von chudák! Ha tuty děti, hurozená paní! Šak víte sama, co je to děti mít.

Ha esli sedlák něco huďál, dyk sedíme všichni při hříšný vodě ha je haž dost huž potrestanej. Pro boha živýho, hurozená paní!«

Šlechtična nepřerušila řeč nebohé prosebnice. Slova její i slzy ji dojímaly; více však ji dojalo a srdce jí sevřelo, jak si v ten okamžik vzpomněla, co jí řekl včera manžel, mluvě o soudu: že Kozina oujezdský bude bezpochyby na smrt odsouzen. Div že se jí zrak nezkalil, když nyní utkvěl na pěkném hošíku boubelatém, na sestře jeho zlatovlásce, na nevinných těch dětech, jež nechápajíce své a rodičů svých neštěstí, plny úžasu a s bázní zároveň hleděly z plačící matky na vznešenou, krásně oděnou paní.

»Neplač, ubohá!« oslovila šlechtična selku. »Je mně líto, ráda bych ti pomohla a přála bych ti a dětem, abyste nebyly bez otce, ale já nic nemohu.«

»Hale hurozený pán váš.«

»Mýlíš se, on nesoudí tvého muže, ale soud v Praze, na tom všechno záleží. Uvidíme, co bude možná –«

Trhla sebou, nedomluvila, blížící se kroky ji zarazily. Petr se také zalekl a bezděky ustoupil hloub ke křovinám.

Tušiltě jako paní, kdo se blíží. A tu již stanul Lamminger. Přehlížel svým chladným, pronikavým zrakem neočekávanou skupinu. Hančí, naslouchajíc slovům jeho paní, nevšimla si ho, až promluvil:

»Kdo ji sem pustil?« Ptal se tak, na selku se ani neohlédnuv, klidně, ledově, ale zároveň káravě. Hančí zrovna píchlo, jak ho spatřila a uslyšela. K té vznešené paní měla důvěru, nic se jí nebála, ale tu před tím! To je on, Lomikar! Jako by se byl ostříž zjevil. Hrdlo se jí stáhlo a bezděky přitulila k sobě malou Hanálku, tisknoucí se jako plaché kuřátko do záhybů její sukně.

»Hurozený pane!« vyrazila třesoucím se hlasem.

»Co chceš?« otázal se Lamminger.

»To je Kozinová,« pravila jeho paní, úzkostlivě hledíc na oba.

»Tak? A co chce?« tázal se lhostejně.

Hančí místo šlechtičny odpověděla.

»Milost, hurozený pane! Můj Jan je huž tak dlúho v harestě.«

»Poslal on tě prosit?«

»Ach, já nemohla s ním mluvit, hurozený pane. Bula jsem hu něho, hale nepustili mi.«

»A kdyby pustili, sotva by ti řekl, abys sem šla. Ostatně, mohlas také zůstat doma! Já ho nesoudím, ale soud v Praze.«

»Milostivý pane, hdybyste chtíli, vy všecko můžete. Na váše slovo se tuto stálo, na váše slovo ho pustí. Milostivý pane, pro boha ha pro tuty děti!«

»Na ty měl on myslit, než začal svrhovat vrchnost,« odvětil Lamminger ledově. Na okamžik nastalo trapné ticho.

Krutá slova ta odňala Hančí řeč; paní Lammingerová trnula.

»Ha hdy, milostivý pane, pustí Jana?« ptala se Hančí tichým, zkormouceným hlasem, neodvažujíc se více za milost prosit.

Podivný úsměv kmitl se po rtech Lammingerových. Ale než na tu otázku odpověděl, kvapně ozvala se jeho paní pohnutým, třesoucím se hlasem po francouzsku:

»Probůh, pane, nic jí neříkejte, nesnesla bych toho, ušetřte mne!« Všechna vzrušená hleděla na rty manželovy, co pronesou.

»Nejsem soudce, nic nevím, leda jen tolik, že co nevidět, těchto dnů bude ohlášen rozsudek. Ale abys nebyla zklamána, povím ti, že bude dost přísný. To není jen bouřit se proti vrchnosti. Třeba příkladu, aby na věčné časy nikomu nenapadlo shazovati vrchnost. A zvláště u tvého muže potřeba přísnosti. Ten všechny rozpálil. Dnes bychom ho pustili a zítra by všechny zase pobouřil. To by dovedl svou řečí. Protože je nebezpečný, musí pykati.

Jdi sbohem!«