Pana Tunkla, sešlého šlechtického advokáta, očekávali netrpělivě, neboť měl dle ujednání již každé chvíle tu býti.
Byli by se rádi s ním poradili, co a jak před soudem, až před ním stanou, ale nežli pan Tunkl přijel, musili se k apelaci dostaviti.
Záhy zrána odebrali se všichni na Hradčany. Tu když se procházeli nádvořími královského hradu a plni úžasu kolem se rozhlíželi, stanul pojednou bělovlasý Hrubý z Draženova, a ukázav kolem čekanou, pravil:
»Tu buli naši páni, naši králové, ha žádnej jinej nám neporúčel. To bula naše jediná vrchnost.«
»Ha jinačí nežli tuten tranovskej ras,« dodal Brychta postřekovský. Šli do chrámu sv. Víta na mši a potom čekali před budovou naproti, v níž odbýval apelační soud svá sezení. Mrákovský Němec a chodovský Peč nemluvili: Praha, hrad královský a vše kolem je omamovalo. Kozina byl rozčilen napětím a očekáváním věcí přicházejících.
Mluvil málo, hleděl však lesklým zrakem těkavě kolem, všecko pozoruje a čekaje netrpělivě soudce.
Brychta postřekovský zarýval bodec čekany mezi dlažbu, Ecl něco veselého polonahlas o něm propověděl; nikdo se však nesmál, a tak Čtverák nechal žertů. Ani mu do nich opravdu nebylo. Nejklidnější byl starý Hrubý a vlasatý Syka »prokurátor«, kteří spolu rozmlouvali.
Chvíle za chvílí míjela. Všelijací lidé, vojáci, sluhové, premovaní lokajové přecházeli nebo tu v jedněch dveřích se ukázali, aby ve druhých zmizeli. Několik pánů v černých kabátech tuhých šosů, v černých punčochách a ve střevících s velikými přezkami přešlo kolem.
»To jsú voni,« povídali si Chodové, upřeně hledíce na vážné, přísné tváře oněch mužů, jež měli za přísedící soudu apelačního. Pak přihrčelo několik kočárů, sluhové seděli na kozlíku i stáli na stupadle za kočárem. Všichni kolem hluboko se ukláněli před pány z vozu vystupujícími, zvláště před jedním, o němž »prokurátor« Syka přezvěděl, že to hrabě ze Šternberka, president soudu apelačního.
Za hodnou teprve chvíli přišel sluha pro Chody, jež po širokých schodech zavedl do jakési světnice, světlé a jednoduché, skrovným jen nábytkem opatřené.
Tu seděli na dřevěných židlích a chvíli zas čekali, oni sami jen, až pak se dveře, vedoucí do sousední komnaty, otevřely a v nich stanul vysoký hubený muž v červeném kabátě, jenž hlasně a jasně vyvolal:
»Jiří Peč, rychtář z Chodova, nechť vstoupí!«
Všemi to trhlo, všichni byli překvapeni. Očekávali, že je všechny najednou zavolají.
»Uj!« zvolal polonahlas Syka ke Kozinovi se obraceje. »Co tuto bude?«
Když se ohlédl, spatřil nějakého muže od soudu, jenž tiše k nim byl vstoupil a teď mezi nimi mlčky, s tváří zamračenou stál. Jistě je tu, aby poslouchal a je pozoroval! Za Pečem, jenž se brzo vrátil, volali Němce mrákovského.
»Co tě chtíli?« ptal se Brychta rychtáře chodovského.
»Vyslýchali mne vo tutich rvačkách ha voračkách.«
»Dost!« ozvalo se hlubokým, dutým hlasem. Všichni se ohlédli po tom červeném muži, jenž maje ukazovák své pravice zdvižený, na všechny hleděl přísným okem. Za Němcem šel Jakub Brychta, po Brychtovi Otverák z Klenče, pak starý Kryštof Hrubý a po něm sestřence jeho zavolali.
Kozina hbitě vstal a rychlým krokem, jakoby nedočkavě, bral se do soudní světnice. Tváře se mu zardívaly rozechvěním. Překročiv práh, na okamžik se zarazil neobyčejným pohledem. Proti němu zasedal soud, páni v černých oblecích, ve velikých alonžových vlásenkách, jejichž kadeře jim až na záda a na ramena splývaly.
Prostřed, na místě vyvýšeném, president nad apelacemi, Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka, starší pán ostrých rysů, jemu na pravici na lavici panské: Max Norbert hrabě Kolovrat–Krakovský, muž ušlechtilé tváře, Ferdinand Oktavián hrabě z Vrbna a nedávno soudcem jmenovaný Jan Václav hrabě Vratislav z Mitrovic. Presidentovi na levici na lavici rytířské: Daniel Václav Mirabel z Freyhofu a František Mikuláš Awterle, rytíř z Astfeldu. Níže na lavici doktorské seděli Jan Kristián Paroubek, Gabriel Marius, Jan Michal Knecht a Petr Birelly, v právích doktoři.
Jim nablízku s brkem v ruce seděl v mohutné paruce, maje okuláry na nose, Kašpar Jan Kupec, sekretář český.
Seděli za tmavými stoly zeleným suknem potaženými, na nichž bylo plno kalamářů, per brkových, papíru a knih.
Všichni upřeli zraky své na mladého, statného Choda, který tak jistě vstoupil. Zvláště jeden pán, jenž jistě nebyl soudcem, neboť stál stranou, pilně si ho prohlížel. Kozina si ho také všiml, netuše, že to zástupce jeho nepřítele, Lammingerův prokurátor. Výslech se začal.
Páni naslouchali, hledíce na Kozinu a presidenta. Někteří však hlavy klopili, jako by toho všeho nedbali, a jeden