ustanovena, druhý, prokurátorův, opět pln útěchy a ke stálosti vybízející, třetí pak psaný těžkou rukou Psůtky postřekovského, jenž líčil za sebe i za své krajany, jak byli ve hradě císařském, jak stáli před samým císařem, jenž je laskavě vyslechl a slíbil, že se jim stane po právu. Psůtka vypravoval o nádheře v komnatách císařských, o panovníkovi samém a vypravování to, shodujíc se s oním Justovým v tajné schůzi, utvrdilo důvěru v advokátského měšťana domažlického.
Všude rádi a horlivě o těch záležitostech rozmlouvali, jen žena toho, který byl mezi hlavními původci toho boje, jemuž všude za to byli povděčni, jen Kozinova Hančí vyhýbala se těm řečem. Lekala se. Tak se jí tenkráte uvolnilo, když vojsko z Oujezda vytáhlo a její muž se z trhanovského zámku navrátil! Tak se tenkráte těšila, že teď bude svatý pokoj, že Jan bude jenom její a svých dětí! Ó, teď rozuměla, proč tak často poslední dobou a většinou zvečera a večer odcházel, proč tak často se Sykou teď hovořívala již také věděla, o čem na vejmluvě se starou matkou jednal a proč se vždycky odmlčeli nebo jiný hovor zavedli, když ona mezi ně přišla! Bodlo ji, když poprvé uslyšela o začaté při, ještě více ji však ohromilo, že tchyně zachovala nějaké ty staré pergameny.
Tvrdá ženská, tvrdá matka! Pokoje si nedá, až vlastního syna zničí! Tak nejprve Hančí pomyslila. Jak může matce něco jiného milejším a dražším býti nežli její dítě? A proč ta stará ženská plete se do toho, co chlapům jenom přísluší! Proč svého syna do toho zavádí? Což nemá na tom dost, co viděla na rychtě, jak tam s ním nakládali, jak ho pak nadto na zámku mučili? Každá jiná matka by probůh a pro všechny svaté syna prosila, aby toho nechal a nehubil sebe a rodinu! A ona!
Tak soudila o ní v prvním návalu a smýšlení to i poté se jí nezměnilo. Než láska k mužovi zkonejšila její hněv, a přemohši se, zašla jednoho dne, odpoledne v neděli, na vejmluvu ke tchyni, o níž věděla, že je sama doma. S
jakou však se z její světnice vracela! Toho se nenadála, že ještě za všecko své dobré mínění dojde takového přivítání. Jak na ni oči ta stařena přísně obrátila, když Hančí svým mírným způsobem začala o Janovi, o novém nebezpečenství, do něhož sebe i rodinu svoji vydává. Ani domluvit nedala nevěstě, jež začala ji prosit, aby sama, jelikož matka, synovi domluvila, ona že více zmůže nežli její slova.
»V hlavě se tě popudilo!« zvolala stará. »Co se cintuješ huž napřed. Kerak panská dceř bys bula! Ty bys chtíla mít se jak sto květů ha Jana zavřinýho. Dyk tě má rád zrovna dost ha dost. Hale máš chlapa, ha ne starú bábu, ha jsú ešče jinačí věci, ha na tuty nesmí čouk teky zapomít. Prálas mi vo mámě. Jau, nejsem vlčice, mám děti teky ráda, tuto hani ty mne nehuč. Starám se vo tuty věci, protože budú teky pro tvý děti, haby se nemíly kerak my staří, haby nemušely skákat na panský vízdání –«
Hančí ani nevěděla, jak přes dvorek domů došla. Sotvaže práh překročila, již se neudržela. Sedla na lavici u stolu a dala se do pláče. Bylo jí líto, že ji tchyně tak odbyla, a zároveň úzko o muže. Chtěla se přemoci, když poté Jan, domů přišed a zardělé, uplakané oči její spatřiv, se ptal, co se jí stalo. Slzí však neutajila. Dala se nanovo do pláče a prosila ho, aby na sebe a na děti pamatoval. O matce se mu ani nezmínila. Konejšil ji; mluvil však rozhodně, že co se stalo, stalo se, a že tomu je rád.
»Huž je začato. Ha dobře tak, ničko je mi lepší. Huž nemám tutich myšlínek divných ha nebojím se lidí. Kerak kámen mi to na srdci ležílo, sama víš. Nebud bláznová! Nejhorší huž je totám!«
»Uj, nechčasný ten měšťák, že vám tulik navízdal!«
»Mlč, Hančí; hdyby hani tutoho Justa nebulo, já sám bych se bul s pány súdil. Máme majestáty!«
Hančí neodvětivši zhluboka povzdychla, a nežehnajíc ruce staré tchyně své, zachránivší ty majestáty, v duchu pomyslila to, co jí prve na vejmluvě řekla:
»Lepší se, mámo, bát nežli litovat. Jen habyste nelitovali, ale pozdě!«
Mladý Kozina byl spokojenější. Trapná doba vnitřních rozporů a zápasů minula. Bylo rozhodnuto. Boj nastal, vážnost všech a důvěra byly mu náhradou za to, jak na něj hledívali i nejbližší jeho známí, ba sama matka.
Shledal se se svým mužným srdcem, v němž do té doby jen žena a děti vládly. Byl odhodlán ke všemu, aby dobojován byl zápas, jenž s útrapami začav, nyní v dobré se obracel. Jen jedno ho tížilo a starostí naplňovalo. To byly zprávy ohlašující, že Postřekovští nepřišli honit, jak vrchnost kázala, po nich že Chodovští odepřeli povozy, jež ze zámku žádali. Pak už jinde podobně vyváděli; ve Stráži a Tlumačově neodvedli k vánocům plat a neposlali mlatce do panských stodol. Věděl, že nyní, dokud pře nebyla rozhodnuta, je to veliká chyba a zbraň do rukou vrchnosti.
»Prokurátor« Syka s ním úplně souhlasil.
»Súdíme se pro křivdy, co nám dělají, ha ešče budeme trestáni,« mínil rychtář, když s ním Kozina na rychtě seděl