47

Šlechtična se pojednou zamlčela.

»Jaká? Snad že by se vzbouřil?«

»Bylo všude klidno, nikde nekladli odporu, až teď pojednou, znenadání nechtějí poslouchat. Je patrno, že nějací buřici jsou mezi lidem, kteří jej popichují, a to by nebylo nic divného.«

»Proč nás tu otec nechává?«

»Probůh, dítě, ani se mu nezmiňuj, popudila bys ho velice. Jsem snad příliš strašliva a lekava, jistě není žádného nebezpečenství. Vždyť by nás tu nenechal,« chlácholila mírná paní, napřed se již lekajíc hněvu svého manžela, jenž by jistě vzplanul, kdyby dcera sama o této záležitosti se zmínila.

Šlechtična jen dořekla a dveře se otevřely. Vstoupil starý Petr, komorník, nesa planoucí svíce v dvouramenném stříbrném svícnu. Šedovlasý muž bez vousů, v tmavém kabátci přepásaném, v širokých černých nohavicích po kolena sahajících a v punčochách téže barvy, uklonil se dámám, a přeje dobrého večera, postavil svícen na clavicembalo před slečnu. Srdečný tón pozdravu a všecko komorníkovo vystoupení svědčilo, že byl dámám více nežli služebníkem. Přízeň tu si zasloužil dlouholetou oddanou službou již u nebožtíka otce paní Lammingerové z Albenreuthu, u starého pána z Lobkovic, po jehož smrti vstoupil do služeb jeho dcery, vlastně jejího manžela, jehož komorníkem se stal. Srdce starého Petra a všecka jeho mysl byly však oddány prvnímu pánu, nebožtíkovi panu z Lobkovic, na nějž nemohl zapomenout.

»Co nového, Petříčku?« oslovila jej mladá šlechtična. Petr, jenž se zas vracel ke dveřím, stanul, pak několik kroků postoupil, opět se zastavil, a zakroutiv šedivou hlavou pravil:

»Milostivá slečno, kdybych tak mohl říci, jako jsem říkával Jeho Milosti vašemu panu dědovi blahé a slavné paměti. „Jak je, Petře?“

ráčil se vždycky ptáti. „Dobře, Milosti.“„A co nového?“„Nic, Milosti, s dovolením, všechno při starém. Všude pokoj a pořádek.“«

»Což se zase něco přihodilo?« ptala se paní Lammingerová, upírajíc zraky své na starostlivou tvář věrného sluhy.

»Bylo by dost na starém, Milosti. U nás, to jest na panství Jeho Milosti nebožtíka pana otce Vaší Milosti, jakživo to nebylo. Lid pěkně dělal, robotoval a pak uctivě, pokorně se měl ke každému zámeckému a z panské kanceláře! A tady? Ovšem, ona robota není nic líbezného, ale s vrchností se soudit a posílat do Vídně k císařské Milosti na pána žalovat – toť přece příliš.«

»Koutský posel je dosud na kanceláři?«

»Dosud, Milosti. Ale koně mu již osedlali. Pojede co nevidět.«

»A co přinesl?«

»Jen tak se proneslo, ale toho trošku je již dost. Co by to také mohlo být – neposlušnost jako tady u nás. Když Postřekovští nešli nadhánět, když Chodovští odepřeli všechny povozy –«

»To všechno již víme!« přerušila slečna žvatlavého komorníka. »Ale co ten posel přinesl?«

»Navlas to zrovna nevím, to asi jen Jeho Milosti řekl. Ale tolik proskočilo, že ti Chodováci, pánbůh s námi, divný a tvrdý lid, také tam v Pocínovicích a ve Lhotě zrovna tak vyvádějí jako ve Stráži a Tlumačově.«

»Ve Stráži a Tlumačově?!« ozvala se udiveně paní Lammingerová. »Co se tam stalo?«

»To neráčíte věděti? Tam sedláci prý honí po lesích jako ve svém, střílejí, chytají do tenat.«

»A což hajní?«

»To je to, Milosti. V Tlumačově prý hajného zbili, když tam někomu psa skolil.«

»A v Pocínovicích?«

»Posel odtud podobnou novinu přinesl, jenže tam to bylo prý ještě něco horšího. Samého rychtáře, starého Šerlovského, synek –«

V tom komorník přestal jako když utne a hleděl překvapeně k vedlejším dveřím, jimiž vstoupil jeho velitel, svobodný pán z Albenreuthu.

»Zas už, ty starý mluvko, tlacháš?« ostře káral komorníka. »Sám kurplach, babského srdce muž, a jiné straší. Nač