proč odchází, jenom u dětí bylo jeho srdce. Napomínal Pavlíka, aby byl hodný, hladil Hanálčiny zlaté vlásky, s úsměvem odpovídaje na její dětinné otázky o cestě i o Praze, o které tolik poslední dobou slyšela.
Syka vstoupil na cestu připraven.
Nebylo zbytí. Hančí šla a přinesla muži nejlepší župan, do kterého se převlékl. Šeltě před pány. Byl to »ženicí župan«, z jehož jedné dírky visely dva dlouhé, pěkné fábory, milá památka na svatbu, dar to Hančí, když byla nevěstou.
Již vstávali od stolu, vtom vstoupil bělovlasý strýc draženovský, na cestu přichystaný. Zašel sem, aby se rozloučil.
»Jsem starý čouk, ha hdo ví, kerak bude. Chtíl jsem tě, sestro, ha tebe, Hančí, ha tvý děti ešče jednú vidět. Budte tu spánembohem!«
Hančí se dala do pláče. Stará Kozinová mlčky podala bratrovi ruku, upírajíc na jeho tvář zakalený zrak. Rty se jí chvěly i brada. Pak už jí slzy vytryskly, když syn přistoupil a jí sbohem dával. Svěcenou vodou ho pokropila, křížem ho požehnala. Hančí ho zrosila svými slzami. Těšil ji, usmívaje se, však že neodchází navždy, ale když se k dětem sehnul a naposled je líbal, umlkl pohnutím.
Když mužové vycházeli ven, přiběhl také Jiskra Řehůřek, aby se rozžehnal se svým věrným druhem a nyní také kmotrem svého Hiříčka. Vyprovodil Jana se ženskými a s dětmi před statek, kam už vyjel připravený vůz ze dvorce. Tu také sousedé čekali, aby ruku podali a na cestu požehnali svým zastáncům.
Vyjeli. Kozina stále se ohlížel, i pak, když neviděl už plačící ženu svou a děti, ohlížel se, zasmušilý, tak dlouho, dokud viděl své rozmilé Houvězdo. Průvodcové jeho byli zamyšlení a zpočátku nemluvili. Vydaliť se na vážnou cestu, která rozhodne o všem. Teprve v Domažlicích se rozhovořili, kdež na ně již čekali ostatní zvolení důvěrníci: Jiří Peč z Chodova, Němec z Mrákova, prudký Brychta z Postřekova a veselý Adam Ecl, Čtverák, z Klenče. Všech sedm usedlo na vůz a bez meškání vydali se na cestu do Prahy.
Kus za městem dojížděl je panský komorní vůz, tažený čtyřmi vraníky v pěkném, bohatém řemení. Za vozem tím jel druhý, v němž seděla panská čeleď. Čtyři sluhové jeli pozadu na koních. Když se kočáry blížily, vstal Kozina, aby se lépe podíval, kdo to v nich. Vtom odhrnula se záclona předního kočáru a okénkem vyhlédla pihovatá tvář hlavy v alonžové paruce.
Oči mladého sedláka setkaly se s chladným, a přece bodavým pohledem Lammingerovým. Kozina vydržel.
Pánova hlava zmizela. Záclona se však opět odhrnula a v okénku zahlédli Chodové sličnou tvářičku mladší Lammingerovy dcery.
»Nu, veze–li dost zlata s sebú!« prohodil Peč z Chodova.
»Radši haby cestú zlomil vaz!« mínil Brychta, upíraje jiskrné, tmavé oči své chmurně jako všichni za panskými, unikajícími vozy, rovněž do Prahy směřujícími. –
Kromě »prokurátora« Syky žádný z vyslaných Chodů nebyl v Praze, a proto žasli nemálo, když se v královském městě octli. Což bylo jejich město (Domažlice) před tou spoustou domů a ulic! Co největší schůzky o svátcích a poutích v jejich horské krajině proti tomu ustavičnému proudění lidu i za všedního dne! Nejméně se těm dojmům Kozina oddal. Divil se, žasl, ale neměl dlouhého stání a nic neupoutalo na dlouho jeho pozornost. Mělť na mysli jen věc, pro kterou sem přišli, především pak krajany; druhou deputaci, kterou tajně byli do Vídně i s Jiskrou vyslali a která z Vídně sem do Prahy se odebrala, aby tu s nimi sedmi stála před soudem apelačním.
Sešli se s ní záhy. Z první deputace, která se vrátila brzo po tom, když krajský hejtman přečetl v nádvoří zámku trhanovského ono
osudné prohlášení, nebyl v ní nikdo kromě Pajdara z Pocínovic. Ten a dva druhové jeho vypravovali, jak ve Vídni pořídili a že se jim kromě této apelace ještě také podařilo nalézti výborného advokáta, a to člověka urozeného, pana Tunkla z Brníčka. Ten že mluvil a smýšlel jako oni, že sám a jeho rod utrpěli za té veliké vojny třicetileté, že jim vláda také statky pobrala, takže jemu teď kromě erbu nic nezbylo. O nich Chodech že všechno věděl, o jejich minulosti, a latinskou knížku jim ukázal, kde o nich bylo psáno, jak na hranice chodili a jaká práva měli. Když mu všecko vypověděli i o těch zachovaných privilegiích a jeho se ptali, není–li všecko již promlčeno, dal se do smíchu pan Tunkl a ujišťoval, že taková práva nikdy nezastarají.
»Haby bul kerak ten Štraus ve Vídni,« mínil Hrubý.
»Nu níčko, nemůže nám huž tak škodit. Huž stojíme jednú nohú před súdem ha musíme se sami bránit,« mínil Kozina. »Ha právo je náše,« dodal, maje nezvratné přesvědčení a důvěru v poctivost a pravost své pře.