»Ani toho nám není přáno,« zalkala slečna a sklesla plná lítosti i hněvu do křesla. »Mezi takovými divochy nás tu nechá.« Hebounkým krajkovým facalitem zakryla si tvář, nedbajíc těšivých slov své mateře, kteráž, jako ona dosud na cestu připravená, nad ní se skláněla. Pojednou však paní umlkla a také slečna pozvedla hlavu.
»To byl koňský dusot,« pravila matka, »někdo kvapně přijel, snad posel, kterého otec očekává.«
Přešla pokojem až ke dveřím, vedoucím do komnaty Lammingerovy.
»Slyším hovor, někdo tam je. Zavolám Petra, kdo to přijel. Zdali ten posel?«
Nežli však zazvonila, vstoupil sám Lamminger, nesa v ruce nějaké rozevřené psaní.
»Už je to tu!« promluvil neobyčejně živě. Paní žasla.
»Posel přijel.«
»Správce?«
»Nikoliv, ten se cestou roznemohl. Úřední posel. Je po všem, je rozhodnuto. Jsou odmrštěni, komise neuznala –«
»Vyhrál jste tedy?«
»Úplně. Nuže, dnes si zahráli naposled na svobodníky. A ještě to nebudou míti zadarmo.«
»Oni ještě nic nevědí?«
»Nevědí, ani tušení nemají. Jen samou jistotu, haha, to bude překvapení! Aj, dceruško, tys ještě zasmušená?«
Přistoupiv, vzal ji za bradu. »Již se jich nemusíte bát, těch chámů. Teď až bude všecko vyrovnáno, vyplním tvoje přání. Pojedeme do Prahy.«
»Bude to ještě dlouho trvati?«
»Mohlo by to být co nejdříve, ale ve Vídni se zmýlili,« vysvětloval, obraceje se k manželce. »Ti lidé tam nevědí, co venku je. Tam pořád ještě mají chodský hrad. Nařizujíť tu,« a Lamminger na úřední přípis prsty na plocho udeřil,
»aby rozsudek komise dvorské ohlášen byl Chodům na jejich hradu v Domažlicích, haha! Bývalo, ano, ale ať tam jdou páni do té rozvaliny – a jak by těm Chodovákům hřebínek narostl! Tím se to zdrží; pro jistotu třeba to ohlásit, že tady, na našem zámku uslyší, jak znamenitě vyhráli.« –
Panský dráb, když poté večer, navrátiv se z Oujezda, oznamoval, jak myslil, novinu hroznou, ani svému zraku nechtěl věřit, že pána tak málo dojala. On, dráb, tentokráte s bázní vstupoval do komnaty páně, obávaje se, že bouřku, která se najisto strhne, zčásti on, a to hned na místě odnese.
»Všecko se to, Milosti,« oznamoval, »veselilo, byli jako diví. Tancovali, výskali, a nejvíce Brychta postřekovský.
Jen vstoupím, račtež, Milosti, odpustit, co jsem měl dělat, dali se do hrozného smíchu, však co jsem jenom slyšel, a tohle teď je pořád, abych ani z ratejny nevylezl; sotva mezi ně vyjdu, už jako na výra.«
Napomenut, vracel se k jádru svého poselství.
»Smáli se mi, ale horší je, Milosti, sotva oznámím rozkaz, aby zítra přišli sem na zámek, strhli křik a Brychta vyskočil jako šelma a křičel: „My máme své právo v Domažlicích na hradě!“«
A tu se dráb počal pánovi svému divit. Tady čekal počátek bouřky, a hle, on kývnul hlavou, a »dále« povídá.
»A pak, Milosti, postavil se přede mne Čtverák, to jako Ecl z Klenče, a křičí na mne: „Jdi a řekni svému pánu, že nás nemá co volat. Roboty ať si ukládá komu chce, my mu nejsme ničím povinni.“ Milosti, to řekl, a pak se dal do smíchu a povídá: „Či se nám chce poděkovat za dnešek? Nebo mu je karabáče líto? Už je pochován, žádná pomoc!“ A tu se dali do smíchu a do křiku a jako vosy se kolem mne sypali.«
Dráb úžasem oněměl. Pán ještě nic! Žádná bouřka. Jen se nějak podivně usmíval.
»A co Kozina,« ptal se pojednou.
»Milosti, toho jsem tam neviděl.«
Tu teprve se začal pán divit.
»Není možná!« zvolal. »Přehlédl jsi ho.«
»S odpuštěním, Milosti, ne, vždyť jsem s ním mluvil.«