82

dnů již minulo, už i třetí týden, již již čtvrtý nastává a o poslech ani slechu! Což by ten proces trval tak dlouho? A teď to s tím Košem! Přešlo pět dnů od té potyčky a pořád ani hnutí. Snad ani nic nebude, snad jen naplano hrozil.

Tak také těšil Jiskra ženu i slepého otce svého, s nimiž seděl venku před chalupou. Byl teplý večer červencový.

Měsíc pěkně svítil na všechen horský kraj. Dorla houpala zvolna na svém klíně Jiříčka uspávajíc jej a ráda poslouchala těšivé řeči svého muže. Slepý staroch však mlčel a několikráte zakroutil hlavou, jako by nevěřil.

Kolem všude ticho, od lesa vanul temný šumot. Pojednou se na hoře Hrádku nade vsí cosi zabělalo.

»Vidíš–li, Dorla, hin na Hrádku?«

»Hdo je to?«

»Danielovo Bolf. Hlídá.«

»Haby radši tutoho nebylo potřeba,« povzdechla Dorla, a spatřivši, že Jiříček usnul, vstala, aby ho uložila.

»Pote huž dym,« zvala mužské. Pak ulehli a záhy usnuli, červencová noc klenula se velebně nad šumavským krajem. Měsíc, bledým svitem oblévaje lesnaté stráně hor, putoval tiše, zvolna k západu. Všude ticho, jen štěkot psů se někdy ozval ve vsi a chvílemi táhlé volání na výšinách kolem, kde bělaly se šerky chodských stráží.

Jižní vítr se budil, na východě nad černým lesem zbledl pruh nebes. V tu dobu vyskočil Jiskra Řehůřek z postele a skokem byl u okna, kde někdo bušil na okenici a volal:

»Vstávejte!«

»Hdo je to? Co chceš?« tázal se Jiskra prudko nešetrného buřiče.

»Jen vstávej ha pospiš. Vojsko na nás de!«

Hlas náhle umlkl a bylo slyšet vzdalující se rychlé kroky.

»Ježíš Marja!« vykřikla Dorla na loži a chopila se dítěte.