XXIII.
Dalo se do deště, hřímalo a vlhkým, potemnělým vzduchem míhalo se pronikavé, oslňující světlo blesků. Ze šumavských hvozdů vystupovaly páry a sloupy bílého dýmu jakoby z nesčíslných požárů.
Za té nepohody ustupoval Přibkův sbor lesy a rozmoklými cestami polními do Pocínovic. Houf ten nejbojovnějších, nejodhodlanějších Chodů, více než o sto mužích, byl ve dva menší rozdělen. Mezi oběma jelo několik vozů s ženami a s dětmi, jichž nechtěli mužové v lese zanechat. Všichni byli namnoze z Oujezda. Mezi nimi také starý Přibkův otec a Manka. Když se tam na prantu syn Matěj zmínil, že by tu v lese mohl s Mankou počkat, poněvadž půjde v Pocínovicích jistě do tuha, nechtěl o tom ani slyšet, a rovněž odhodlaně jeho vnučka odmítla.
»Habych na stará kolena přece prosil!?« pravil stařec a vylezl na vůz. Vítr mu cuchal dlouhé sněhobílé vlasy a hnal déšť do vráskovité tváře; stařec však jako by necítil. Nehýbal sebou a zasmušilý zrak před sebe upíral; myšlení jeho bylo v jiných končinách. Poněvadž mladý Šerlovský řídil vůz, na němž Manka s dědem seděla, kdežto čeledín u dobytka v lese zůstal, vzal Matěj Přibek zase chodský prapor. Nesl jej přes rameno, zmoklý a schlíplý. Všiml si toho prve a pomyslil, jak ráno ještě vesele vlál. A ráno ještě měli všichni dost odvahy, až pak schlípli babsky, když ten Syka je pokropil svými novinami. Teď už asi za to mají –
Setmělo se, když se Chodové s vozy k Pocínovicům přiblížili. Déšť sice ustal, nebe se však nevyjasnilo; hustá mračna dosud visela na vrších, pnoucích se na jihozápad u samých Pocínovic jako jejich hradba. Temena Havronice, Plápolce, Hudice a Holého vrchu nebylo vidět v šeru mračen, v němž úplně se zahalila »Pannino prsa«
a ostatní velikáni šumavští, tvořící mohutné pozadí.
Po několikadenním napětí, po namáhavém pochodu za té sloty byly suché, teplé a zvláště pohostinné jizby pocínovské mužům
i všem uprchlíkům zvláště vítány. Většina jich, sotvaže něco pojedli, klesli zemdleni a rázem usnuli. Na rychtě však, u starého Šerlovského, kdež se shromáždili domácí i přespolní nejváženější, dlouho svítili.
Také několik Lhotských, kteří se před Pocínovskými do nedaleké své vesnice odebrali, tu meškalo a teprve pozdě na noc se domů vraceli, nesouce to pevné všech rozhodnutí, že se ani Lammingerovi, ani vojsku, jím, jak myslili, poslanému, nepoddají.
Půlnoc minula. Teprve v tuto chvíli šel si Matěj Přibek lehnout, když byl s mladým Šerlovským obešel všecku ves a stráže, z domácích všude rozestavené. Ještě nesvítalo, a již byl zase obrovský Chod na nohou, burcuje mužstvo, aby vstali, zaroubit a zatarasit všechny příchody do vsi: cestu, uličky ven mezi stodolami do polí vedoucí a všechny průhony. Ještě se ani všecka ves nevzbudila, ještě všecky přípravy nebyly ukončeny, když znenadání hosté a pomocníci přibyli. Bylo to několik sedláků z Chodova a Postřekova, promoklých a ublácených. Divné s sebou přinášeli noviny.
Včera také byli s těmi, kteří uznávali, že všecken odpor je marný a že nic nezbývá, nežli aby se vzdali. Teď vypravovali Chodům, kteří se kolem nich shlukli, jak krajský hejtman za to všechno se všemi pěkně zatočil. Když přišli k němu prosit, tak uprchlíci vypravovali, a slíbili, že se pokojně rozejdou, aby jen vojsko odtáhlo a jim neubližovalo, zakřikl je a všechny dal hned zatknout a vojáky odvést. Ale nejen ty, nýbrž ze všech vesnic vždycky několik dal spoutat a odvést.
»Kam?« volali Chodové napjatě naslouchající.
»Do Plzni, Stříbra, Týna –«
»Ha nač do tolika míst? Což není dost harestů v Plzni?« tázal se Šerlovský.
»Přes sedumdesát jich vodvedli!« odvětil jeden z urpchlíků. »Hdyž sme tuto vidíli, vzeli sme nohy na ramena. To radšÍ se dám zabjít, nežli sedít v harestě, haby nás hudlovali ha pak voběsili,«
dodal druhý. »Te čistá milost! To za tuto, že se jim hned, beze všeho poddali!«
»Níčko by tu hasi všichni buli rádi!« zvolal hlasitě jeden z Chodů.
»Jau, ha bulo by nás štyry sta,« dodal Přibek. »Ha hde je níčko vojsko?«
»V každý vsi něco, hale na Houvězdě jich kerak much. Ha jistě všude zůstanu, haby bul pokoj.«
»Ha náši v lese?«