58

prohloubila se kolmo vráska.

»Je to čeládka nezvedená!« zahučel. »Zrovna pod okny – to naschvál.«

»A zastavují se. Co chtějí probůh!« zvolala paní, upírajíc zrak na svého muže. Ten však jako by neslyšel, upřeně hleděl na shromáždění, stanuvší před zámkem vedle nevelkého rybníka. Vystoupili dva Chodové, několika pádnými úhozy svých

mohutných čekan vysekali kus ledu u břehu, kdež stanul »slaměný« jezdec, vysoko proti zámku povznášeje obrovské důtky. Lid kolem se rozestoupil a proti slaměnému jezdci stanuli čert a smrt.

»Co je to, prosím vás, všichni tak pojednou utichli,« ptala se svobodná paní všecka znepokojena.

Lamminger se usmál svým ledovým, zlověstným úsměvem. »Všecko vám vysvětlím, má milá. To jsou důtky, co drží ten živý vích slámy – to jest, to mám být asi já. A proto ztichli, protože čert nebo smrt, ano smrt, hle, jak rukou hází, něco mluví – a vidíte, dobře hádám, už ty důtky odevzdává smrti a čertu. To jsem já, už mne mají a pláčou na posměch – a teď, hahaha –«

Paní slabě vykřikla, když tam venku v ten okamžik čert a smrt hodili panský karabáč do rybníka, až voda vysoko vystříkla. Ale ještě více se lekla manželova hrozného smíchu. Znala ho příliš dobře a poděsilo ji také, že tvář jeho v tu chvíli zbledla.

Na okamžik zavldálo komnatou trapné ticho; zvenku však zaječely devatery dudy a jásot zástupu.

»Už mne utopili!« řekl Lamminger ledově, neodvraceje od zástupu oči. Temný zvuk jeho slov prozrazoval vnitřní bouři.

»Teď mi hrají,« prohodil zas, pořád na zástup zrak svůj jako ostříž upíraje. Manželka i dcera hleděly naň s úzkostí a neodvážily se ani hlesnout.

»Aj, známe se – Brychta, a tu Ecl, vida – však je poznáme všechny. Jakže! Také Kozina! Jak by ne! Ale přece jsem tě měl za chytřejšího; tím chceš vyhrát?! A již dost, selská roto. Rozežeňte je!« vzkřikl a prudko se obrátil, jako by chtěl odkvapit. Manželka ho chytila za ruku a prosila, aby zůstal, že toho lidu je mnoho.

»Samá sběř!«

»Ale jsou rozvášněni.«

»Opilí jsou. Fenami sám je rozeženu.«

Vtom Petr starý komorník, všecek ustrašený vstoupil, že z kanceláře prosí o rozkaz, co činit.

Lamminger se opanoval.

»Přijdu sám dolů.«

»Již se strojí k odchodu,« kvapně ohlašovala slečna; matka její bezděky si vydechla.

Lamminger se obrátil k oknu. Průvod skutečně se bral hlučně

dále.

»Nevracejí se. To jdou do Oujezda,« pravila paní.

»Ovšem, když si je Kozina pozval!« odvětil manžel tónem už klidnějším; ale v očích mu divně zasvitlo.

Přešel několikráte komnatou, pak se opět k oknu postavil a vyhlížel ven. Maškarní průvod již zacházel cestou k nedalekému Oujezdu; pokřikování, výskot i dudy ozývaly se tlumeněji. Dámám bylo nevolno, trapno a raději by byly odešly. Neodvážily se však vytrhnout Lammingera, k oknu pořád ještě obráceného, z myšlenek a pozorování.

Když se sám obrátil, oznámil manželce a dceři, na něž patrně zapomněl, že zůstane doma, že již s nimi nepojede.

Dámy po té události neměly také chuti vydati se na procházku do města; lekaly se, že by snad cestou potkaly rozkvašené sedláky.

Lamminger nevzdal se jízdy pro žádnou takovou obavu, ale proto, že měl novou práci. Sestoupiv do kanceláře, poručil, aby ihned napsána byla zpráva o tom, co se dnes událo, do Vídně i do Prahy; zároveň také nařídil vyslati ještě v tu chvíli obsílku do Postřekova, Klenče i Oujezda pro rychtáře a do Oujezda také pro Kozinu, aby se příštího dne na zámek trhanovský dostavili.

Zatím paní z Albenreuthu těšila svou dceru, která se dala do pláče.