XXIX.
Ó plzeňské ty náměstí!
Nám v žilách tuhla krev!
___
Šel, buben zněl, ó jak se tměl
skrz černé sukno zvuk!
Šel hrdě, vzpřímen, nám však vřel
ve srdcích ještěr muk. –
Vrchlický
Ze Lhoty, Kýčova, Tlumačova a Stráže po čtyřech, z Pocínovic, Mrákova, Chodova a Postřekova po šesti, osm z Klenče a po desíti z Draženova a Oujezda půjdou do Plzně, aby viděli, jak potrestán bude ten buřič Kozina. A každý ať vezme s sebou své děti, chlapce i děvčata, ty, které by si, co v Plzni uvidí, nadosmrti mohly pamatovati.
Tak zněl rozkaz pána z Albenreuthu, jenž všechny rychtáře přísně zavázal, aby v jejich vsích nařízení to jak náleží bylo vykonáno, aby si Chodové pamatovali i jejich děti, aby se vypravovalo do kolikátého kolena, jak potrestány odpor a rebelie proti trhanovské vrchnosti.
Lamminger váhal, nežli tento krutý rozkaz vydal. Nyní, kdy řada chodských vozů vjížděla tmavou branou do Plzně, mohl si každý pomyslit, že je jak náleží naučil poslouchati. Jak nařídil, všichni se sjeli v Domažlicích, odkud provázeni úředníky panskými z Kouta a z Trhanova vydali se záhy po půlnoci na smutnou tu cestu. Bylo odpoledne, mrazivo a pochmurno, když do krajského města dorazili; ze všech domů vybíhali lidé na ulici, zvědavými již tak plnou, aby se podívali na nucené ty svědky, které pověst už ohlásila. Zvědavě, tu tam soucitně hleděli na statné Chody
v kožichách, v pláštích a v beranicích, kteří zachmuřeni, zamlkle na vozech seděli, majíce vedle sebe dítky své, chlapce i děvčátka. Děti ty z odlehlých, pohorských vesnic, zvědavě i plny úžasu kolem hleděly na věci jim neobyčejné, na výstavné domy, na shromážděný lid, jenž si na ně ukazoval.
Trhanovský pán mohl být spokojen. Ale kdyby byl slyšel ty řeči po všech chodských dvorcích i chatách, kdež rozkaz jeho oznámili, kdyby byl slyšel ty kletby a ta zlořečení! A kdyby se nyní těm na voze sedícím mohl do duše dívat, co o něm myslí a proč ho poslechli! Jeli, ale duch jejich o rozkazu jeho nic nevěděl. Jeli, aby ještě jednou spatřili toho statečného obhájce svých práv, aby se s tím mučedníkem rozžehnali. A kdyby byl Lamminger slyšel, jak.celou cestu o nikom jiném nemluvili nežli o Kozinovi, jak ho litovali, velebili! Koutský správce Koš a purkrabí, kterého někdy věznili, dobře to pozorovali, ale když koně svého těsně k vozům přitočili, utichl všechen hovor a Chodové hleděli jako němí zamračeně do země a žádný z nich se po úřednících ani neohlédl.
Na posledním voze, kde seděl starý Šerlovský s Pajdarem, vzpomněli také na Syku, na mladého Šerlovského i na divokého Brychtu a veselého Čtveráka, kterým v tu chvíli v okovech je jistě lépe nežli jim všem. To Pajdar vyslovil a starý Šerlovský dodal, že nejlíp je Matěji Přibkovi.
V Plzni bylo nadobyčej živo. Ze všech stran sjelo se a sešlo veliké množství lidu, aby viděli popravu chodského sedláka, ohlášenou všude, v Praze i ve všech krajských městech po celém království. Ulice se hemžily lidem, jehož davy probleskovala zbraň a probělával se oděv vojáků, procházejících městem.
Úředníci Lammingerovi zavedli Chody do hospody pro ně již objednané. Starý Šerlovský sotvaže něco pojedl, chtěl vyjít do města, ale hned se vrátil a všecek popuzen oznámil, že ho nepustili, že je vojáci hlídají.
Když poté s Pajdarem a s několika staršími požádali koutského správce Koše, aby jim bylo dovoleno vyjiti, že by si vyprosili přístup
do vězení, kdež by rádi dali Kozinovi poslední spánembohem, zle se na ně utrhl.