»Ha který?« vpadl mu Kozina dychtivě do řeči.
»To nevím. To teprve tamti mají rozhodnout,« žalářník ukázal prstem nad sebe, míně tím rady hrdelního soudu.
»Ten starý tomu ušel. Teď jste jenom dva; koho si z vás vyberou, ten – To jim je ponecháno. Ale tys na tom líp.
Toho Čtveráka dali do Vídně na první místo, protože měl takové potupné řeči; nebožtíka na druhé a tys byl na třetím. Tak snad tomu nejspíš ujdeš.«
»Ha hdyby mi neodsúdili?«
Žalářník rozuměl.
»Domů také nepůjdeš. Toho, koho pustí, pošlou na deset let do Uher, do Komárna. Tak to včera přišlo. Na deset let do pevnosti je také něco, ale přece uběhnou. Z Komárna se vrátíš, ale odtamtud – » Žalářník se zamlčel.
»Pozdrav vás pánbůh,« děkoval Kozina temným hlasem.
»Ale mlč! Přál bych ti to, máš ženu a děti.«
Žalářník odešel. Zpráva jeho byla paprskem naděje, jenž se temnem žalářovým zamihl. Jedno bylo v něm jasno: všichni, teď už oba, on a Čtverák, neumrou tou potupnou smrtí. Jednomu z nich kyne život. Kterému? Paprsek se míhal: tu slaběji a mdle, tu zas jej úvahy oživily, zaleskl se a na chvilku vězně potěšil. Byl mlád, měl milou ženu, děti, nerad by umíral. A neměl proč, byl o své nevině přesvědčen. On jen se domáhal spravedlivé věci, a když ostatní vyváděli Lomikarovi a jeho úředníkům schválnosti, on je varoval, zdržoval. On jen na pravdu a právo své spoléhal a na spravedlnost. Teď má být oběšen, on nebo Čtverák. Ten měl to říkání v Klenčí o panském karabáči a utopil jej. Potupil Lomikara. Ten mu nemůže zapomenout. A on, Kozina, Čtveráka zdržoval a proboha prosil, aby na zámek nechodil. A teď je s ním vinen a souzen! Ani Čtverák si toho trestu nezasloužil, nikdo, nikdo z Chodů, jen on, Lomikar, jenž všechny naschvál popichoval a dráždil. Koho by on volil? Koho by on určil na smrt, Čtveráka, nebo jej, Kozinu, jenž mu tolikrát směle
se v oči podíval a směle vždycky za všechny odpověděl. A tu vždycky v duchu mu znělo: »Tebe, tebe!«
Než Lomikar neurčuje, nýbrž soud. Vězeň si vydechl, ale hned mu jako těžká chmura připadlo pomyšlení: »Ale co on zmůže! Zrušil ortel soudu apelačního, přiměje i soudce, aby po jeho rozhodli.«
Ať rozhodne! Toho se však nedočká, aby on se mu poddal, nedočká se, aby on, Kozina, odvolal a řekl: »Všecko to bylo nepravé, čeho jsem hájil, a lež, co jsem tvrdil.« Aby ještě Lomikar ke vší nepravosti své s posměchem na něj ukázal a řekl: »Hle, jak zkrotl, jak se poddává!« Ne, tolik už zkusit a ještě té hanby a potupy se dočkat?!
Och, to nebožtík táta nemyslil, když. prorokoval, jak ještě pro chodskou svobodu krev poteče, že jeho vlastní syn
– A on tenkráte pod lipou, když ho trhanovský správce se svými do krve ranil, také se mýlil. Děj se vůle boží!
Umře–li, bude to za pravou věc. –
Byly však zase okamžiky, kdy ho ta pevná odhodlanost opouštěla, to když se na ženu a malé děti rozpomínal.
Nejednou, když o všem uvažoval a začal na poslední chvíle a věčné rozloučení pomýšlet, zpotilo se mu čelo.
Nejistota, ten ustavičný boj naděje s obavou, mučily jej nejvíce, a nejednou se už žalářníka otázal, je–li rozhodnuto. Ten mu vždy odpovídal, že není, a posléze, že snad už je, ale že jistotu neví, a kdyby bylo, že soud rozhodnutí své ještě jednou pošle nahoru ke schválení, a to že zase nějaký týden mine.
Hrozní lidé! Nač těch průtahů, nač to mučení? Ale nikdo Kozinovi neodpověděl, nikdo jeho nedbal.
Jednou v bezesné noci, sedě na loži, zase rozmýšlel, bude–li on nebo Čtverák na smrt odsouzen. Kdy se to doví?
Kdo by mu pověděl? Tu se mu mihlo hlavou: »Ptej se! Znamení! Počtu sudého a lichého. Liché číslo bude tvá smrt– » Vstal a zašel ke zdi. Na okamžik stál, pak vykročil a kráčel přímo ke dveřím, kroky tiše počítaje. Tmou bylo slyšet řinčící řetěz na jeho nohou. Najednou utichl. Kozina došel ke dveřím, dopočítal. Sedm kroků!
Nešťastné
znamení! A přece ještě jednou je zkoumal. Přikročiv k loži, sáhl do něho a vytáhl hrst slámy. Pak u okénka jal se stébla počítat.
Jedno po druhé, odpočítáno, padalo na zemi. Čtrnácté – už jen dvě má v hrsti – patnáct, šestnáct; och, tu se mu namihlo mezi prsty ještě jedno, poslední, sedmnácté! –
Té noci neusnul; ale znamení do třetice nezkoumal.