116

plakat a modliti se. Také Hančí vedle ní poklekla.

V tu chvíli bylo ticho v žaláři, ozářeném dvěma voskovicemi u kříže na pokrytém stolku. Na stěnách vězení míhal se stín Jana Koziny, jak zamyšleně přecházel. Byl bled, ale klidný. Slyšel o přípravách, slyšel o účastenství svých krajanů, jak mu o něm skrze matku Jiskra byl zvěstoval. Bylo mu útěchou.

Ale jak bude dále na Chodsku? Jak bude s rodinou?

Těžké dvě myšlenky, na něž neměl odpovědi. Sepjal ruce a jal se modliti. Usedl na lože. Záhy však přišlo unavení.

Unavení z myšlení, z dojmů, z hlubokého vzrušení. Položil hlavu a hned usnul. Spal dobře až do úsvitu, kdy se ihned probudil, jak uslyšel ve dveřích klíč zarachotit.

Přinesli mu snídani, lepší nežli kdy jindy. Sotvaže se jí dotkl a trochu vína upil.

Pak přišli – matka a žena s dětmi i Jiskra. Píchlo ho, když je zahlédl. Naposled! Ty poslední dny se mohl ještě těšit, když z vězení odcházeli: přijdou zas odpoledne, zítra, a zítra ještě jednou.

Teď už neměl žádného zítra. Vida však bledé, vyděšené tváře matky své i ženy, vzmužil se.

»Dá pámbů, že nadarmo nehumírám. Lomikar hu světskýho súdu vyhrál, hale hin hu božího vyhraju já, protože náše věc bula pravá, ha já nevinně muším humřít.«

Stará matka lomila rukama.

»Ha já tuto všecko huďála! Dobře má Hančí, já jsem tutoho vinna. Hdyby tutich majestátů jsem nechála – Ó můj chlapče, vodpusť mi, ha ty teky, dívčí!«

Každým, kdo znal pevnou stařenu, byl by ten výkřik zoufalého bolu, ten výkřik mateřského srdce otřásl. Syn k ní kvapně přistoupil, těšil ji, a pak obrátiv se k ženě, pravil pohnutým hlasem:

»Esli tak, Hančí, myslíš, prosím tě, nemysli huž ha mámě nic za zlý neměj. Vona za nic nemůže. Co jsem huďál, byl bych i bez ní huďál, šak víš, že jsem to dávno huž míl v myšlínkách.«

Opět se k dětem chýlil a na ně mluvil a je hladil. Pak jako by si vzpomněl, k matce se obrátil a prosil ji, jakož i ženu, aby mu odpustily, že jim tolik zármutku způsobil.

»Pámbů vám voplať všecku vaši lásku – ha tu, Hančí, vem,« a sňal rudé fábory ze svého »ženicího«, nyní již sešlého županu. »Tuty jsem pořád vopatroval ha skovával, to bula má jediná památka na demů, na vás. Muži ji berú s sebú do hrobu, hale tuty nesmí pod –« Nedořekl, že nechce tu milou památku a milý dar donést pod šibenici.

Dveře se otevřely, žalářník vešel a za ním dva vojáci po zuby ozbrojení. Jak je ženské zhlédly, daly se do křiku a pláče a Haníi omdlévala. Kozinaji zachytil, objal ji, matku, pak děti; ty nejdéle. Líbal je, žehnal jim krátkými, třesoucími se slovy.

Na náměstí shlukly se lidu nesčetné houfy; hlava na hlavě, že hnutí nebylo, že každý, kde stanul, byl jako zaražen, sotva dýchaje. V oknech, ve vikýřích samá hlava, i na střechy mnozí zvědavci vylezli. Nejhůře bylo před radnicí, kdež vojsko ve zbrani sotva udrželo lid, jenž se ke vratům tlačil a valil, aby zahlédl odsouzence. Vrat poblíže, před vojáky, stála skupina Chodů. Osmašedesát,

většinou vysokých, statných mužů starých i mladších stálo tu bez čekan, vážně, zasmušile. Zraky všech na ně hleděly, na malé jejich děti, jež na ruce drželi, a na větší výrostky i na několik těch zasmušilých Chodek v dlouhých kožichách. Lidé si na ně ukazovali, mluvili o nich; Chodové však jen do průjezdu radnice své zraky obraceli.

Až sebou trhli. Z radnice se ozval temný šum i nářek. Vojáci vycházeli odměřenými kroky a za nimi – to on!

Kozina! Srdce se jim sevřelo. To je ten statný muž, jenž býval jako krev a mléko. Jak se přepadl, jak je bledý! Ale jak pevně jde, jak nese hlavu rovně! Všichni měli jednu myšlenku, všichni Chodové vykročili, aby ho pozdravili, aby mu ruku naposled stiskli. Ale vojsko je zadrželo, nesměli se ani hnout. Jen to zahlédli, že Kozina spatřiv je, na ně se usmál. Vojenský průvod zastavil se před samou radnicí. Vězeň se rozhlédl po nebi, jež tak dávno neviděl.

Bylo jasné a modré. Vtom žalářník Hančí a staré Kozinové domlouval, aby se utišily, že bude čten ortel.

Zraky všech na náměstí upřely se na balkón radnice, kamž vstoupilo několik úředníků, a jeden z nich jal se znovu čísti rozsudek hrdelního soudu, aby všichni tu shromáždění zvěděli, čeho se odsouzený dopustil.

Jak dočetl, dáno znamení a smutný průvod se hnul. V ten okamžik jeden z Chodů, byl to starý Přibek, smekl svou