ve Vídni.«
»Náši jsú v Praze před súdem,« volal jiný podrážděně, »ha Lomikar tutich lejster potřebuje, hale proti nim.
Rozumíte! Proto si pro ně deme!«
»Hu Syků – » volal někdo, vtom však se strhl pokřik:
»Matěji! Matěji! Přibku!«
Dlouhý Chod skutečně objevil se mezi staveními a bral se velikým, vážným krokem k zástupu, shromážděnému na cestě u Kozinova statku, skoro na pokraji vesnice.
»Slyšíls?« volali na něj známí domácí i draženovští.
»Jau, vzeli vám psaní, ha teď jsú u Syků. Co chcete?«
»Tuty lejstra, my jim jich nenecháme!« křičeli na něj mužští.
Vážnou, mračnou tváří Přibkovou svitl paprsek spokojenosti.
»Jau, nu šak jsem si myslíl. Tury pudů. Ženský ha děti pryč!« zvolal velitelsky. »Chlapci, chutě pro čakany ha kyjany!«
Ti z domácích mužů a synků, kteří byli jen tak ze stavení vyběhli, poslechli hned a chvátali pro zbraň, s kterou se vrátili za okamžik. Draženovští všichni byli čekanami ozbrojeni.
Hančí s Hanálkou chvátala do dvora, shánějíc se po Pavlovi, aby ho měla při sobě. Stará Kozinová zůstala ve vratech.
Správce Koš, který u Syků také dopisy Štrausovy, Justovy a první deputace z Vídně hledal, s menším však zdarem nežli v Draženově, se divil, že hluk kolem stavení rychtářova se tak nápadně ztišil. Prve, když přijeli, sběhlo se kolem lidí jako much, a teď, když s jediným psaním, veškerou to kořistí, ven vyšel, aby se domů navrátil, nespatřil skoro nikoho kromě vyděšené selky a čeládky. Vsedl na koně, jakož i purkrabí koutský. Čtyři myslivci s puškami dlouhými šli vpřed, ostatní a hajní šli po boku a vzadu. Psaní z Draženova a odtud, z Oujezda, dobře ukryl pod svým tmavomodrým kabátem.
Kolem ticho, ale níže, směrem k městu, ke kterému mířili, ozýval se temný hluk na konci vesnice.
»Snad by na nás nečekali?« pravil purkrabí ke Košovi. Ten se pohrdlivě usmál a pravil:
»Myslím, že nebudou takoví blázni. Vždyť vědí, co je puška.«
Ale vtom zalehl k nim strašlivý křik. Zarazili koně, myslivci se zastavili. Před nimi v cestě stál houf Chodů, oujezdských a draženovských, všichni čekanami a kyji ozbrojeni. V čele jejich Matěj Přibek s pádnou svou čekanou v ruce.
Vpravo vlevo mezi staveními míhalo se také dosti čekan; kování jejich se na slunci jen blýskalo.
Panská čeládka stanula proti přesile rozzuřených mužů. Divoký pokřik, kterým Koše a jeho družinu uvítali, starého vojáka nezarazil.
»Co chcete, sedláci,« křičel, »pusťte nás!«
»Lejstra! Psaní! Zloději!« vyznívalo z divokého hlaholu, který se strhl odpovědí na jeho velitelské zavolání.
Správce viděl, že se po dobrém odtud nedostane. Propustí ho, vydá–li psaní. Toho však učiniti nechtěl, nemohl.
Mělť na mysli rychlý a důtklivý rozkaz pánův, aby za každou cenu a co nejrychleji opatřil ty listy z Vídně.
»Myslivci, střelte!« poručil hlasem velikým a sám mžiknutím vytasil kord. Ale než družina pušky k líci dala, Matěj Přibek a za ním Chodové přiskočili a obořili se na myslivce. Rána jedna houkla, ale více dost. Koš viděl strašný ten roj, jenž přikvačil zevšed na jeho družinu. Chtěl se bránit a prosekat, ale Přibek a několik jiných vrhlo se vedle na purkrabího. Mžikem byl z koně a správce Koš, spásy nevida, obrátil koně a zuřivě ho bodaje a sehnut hnal jej cvalem zpět do vsi přes těla povalených svých myslivců i Chodů.
Slyšel divoký křik za sebou, slyšel, jak se za ním ženou; kamení mu kolem uší svištělo jako krupobití. On však nedbaje, hnal se vesnicí zpět, míře na cestu do nedalekého Trhanova.
Na bojišti bylo už klidněji. Přibek jako velitel zostra a úsečně rozkazoval. Pušky přemoženým myslivcům odňaté, kázal odnést; na purkrabí panském, stojícím v čele zajatých myslivců, žádal odňatá psaní. Když se purkrabí zadušoval, on že žádných nemá, dal jej prohledat. Nenašli však ani papírku.