»To není zpuchřelost, to jsou čestné rány,« pravil plukovník, kloně se k trhlinám.
»A tu erb – psí hlava!« zvolal mladý hrabě z Vrtby, ukazuje na zašlé, vybledlé vyšívání.
»Býčí hlavu by spíše zasloužili!« dodal Lamminger posměšně. Obrátil se ke správci, tázal se ho, jak si Chodové vedli.
»Stejně jako včera. Kozina a Přibek, ba ani ten dudák nehlesli, když je mušketýr lískovkou vyplácel.«
Lamminger neodvětiv, obrátil se k důstojníkům:
»Libo–li, pánové?«
»Ano, můžeme začíti,« odvětil plukovník. Lamminger pokynul správci a ten, opřev prapor chodský o zeď blíže krbu, odešel ven. Za chvíli se vrátil s koutským kolegou a dvěma panskými úředníky, za nimiž pak vstoupili vězňové, napřed Přibek s Kozinou; postavili se půlkruhem před pány. Správce, věda už o zámyslu svého pána, postavil truhlici »chodských věcí« na stůl před Lammingera. Jak ji starý Přibek a rychtář Syka zahlédli, trhli sebou.
Matěj Přibek však upíral zamračené své zraky na starý prapor.
»Znáte ji?« začal Lamminger ledově, ukázav na truhlici. »Majestáty vaše jsou v ní také.«
Správce, na ta slova otevřev víko, vybíral listinu za listinou, a to tak, že všichni je viděli.
»Jsou všechny!« jen jakoby maně podotkl a pohlédl na Syku, rychtáře. Ten zamžoural očima.
»Všechny, milostivý pane.«
»Nu tak se s nimi rozlučte!« odvětil správce, a vzav veliké nůžky, ustřihl ode všech pečetě, jež házel do ohně v krbu planoucího, a za nimi majestát po majestátu. Plameny zasyčely a výše vyšlehly. Okamžikem byly zničeny záruky svobod a práv, jež ctilo a uznávalo několik století. Chodové, kteří na zkázu jejich hleděli, nikdy neužili jejich dobrodiní a výhod, vyjma starého Přibka. Znali zlatou svobodu toliko z vypravování starých; ale každý z nich věděl a věřil, že ten poklad jejich nadobro není zmařen, že kouzelným prutem k němu jsou ty staré listiny po předcích zděděné. A teď je plamen hubil, teď v hrstku popela se rozpadnou – a s nimi zachází navždycky poslední naděje v úlevu a vykoupení z nehodného člověčenství!
Lamminger si Chody přehlížel. Ve chladném jeho zraku zasvitl zážeh škodolibé, sobecké radosti. Vidělť, že se nemýlil a dobře rozhodl! Konečně! Včera ještě vzdorovali, i když jim vojskem hrozil a šibenicí. A teď! Hle, jak jim poklesly tvrdé hlavy, jak černě, zasmušile hledí na zhoubné ty plameny, i ten ramenatý Přibek. A ten – jakže!
Kozina ani bitím nezkrocen, ani tímto pohledem, že by se mohl usmát? A přece se usmál, ano, a s pohrdáním! Ó, však ho už brzy přejde smích! Hluboké ticho panovalo v kanceláři, jak správce majestáty házel do plamenů.
Jediné sykot jich a ruchnutí, když pergamen nebo pečeť v něm zapadly, rušily je. Nežli poslední listinu hodil v osudnou výheň, obrátil se správce k Chodům.
»Máte po majestátech. Nyní, když před vysoce urozenými pány (uvedl jejich tituly), před pány úředníky naší milostivé vrchnosti i před vašima očima byly zničeny, snad rozumu nabudete a nebudete se jich už dovolávati.«
Již chtěl i poslední list na oheň uvrhnout; vtom zpozoroval, že pán hodlá promluvit. I počkal, drže pergamen v pozdvižené ruce.
»Konejte teď povinnosti své pořádně, jak se patří na robotníky a poddané, abyste si své postavení nezhoršili,«
pravil přísně Lamminger. »Vidite, že je všecko marno.«
Pokynul, žlutavý pergamen mihl se nad krbem, zapadl v něm; vtom sebou všichni prudko hnuli. Chodský prapor v ten okamžik svezl se náhle ze zdi, o kterou byl opřen, a s rachotem padl přes mřížku krbovou k plamenům. Ale vtom už také Matěj Přibek jediným, velikým skokem tam se octl a prudko vytrhl prapor, aby ho zkázy od ohně uchránil. Bylo však už pozdě. Chytlť, a jak Přibek rychle praporec vztyčil a jím tak bezděky zamávl, byl v jednom plameni.
Lamminger, důstojníci a všichni ve zmatku ustupovali. Kancelář naplnila se dýmem, jímž šlehaly plameny ohnivého praporu chodského. Matěj Přibek ho k zemi obrátil a chtěl pravicí svou plameny udusit. Bylo však už pozdě. Přibkovi zůstala v levici jenom holá žerď. Nadarmo si pravou ruku popálil. Ale aspoň zašel chodský praporec v jeho rukou a nezůstal pro posměch tu těm panským karabáčníkům. Dým i zápach po tom požáru urychlily jednání, samo sebou ke konci spějící.
Lamminger požádal hostů svých do vedlejší komnaty, zlobě se i na správce i na toho »cháma selského«, kterého