76

přihlásil. Teď to vysvětloval, proč tak učinil.

»V Praze nevostanu. Haby se čouk jen žlučil, všudy samý šibalství, hale dym teky nepudu. Dym řect: Sedláci, panskej karabáč nehumříl, dite ho hin na zámek políbit, níčko bude zasejc živ, ha kerak! Nepudu, ha víte co, pudu naproti tutomu prokurátorovi.«

»Ha my s tebú!« zvolal Pajdar, jemuž se ten nápad zalíbil. Také Syka souhlasil. Ihned všichni tři vydali se na cestu.

Ten a příští den, středa, kterého zasedání nebylo, minul Chodům v neklidu, napětí a očekávání. Kozina neměl stání. Světnicí přecházel, z okna vyhlížel, na ulici vycházel, ale pokaždé neuspokojen vracel se do kouta, kde na loži starý strýc Hrubý nějak »chorlavý«, však oblečen, odpočíval. Prokurátor Tunkl nepřišel. Těšili se, že do zejtřejšího dne přece se dostaví, že se s ním poradí, ale nastal čtvrtek, přišla hodina soudu, a Chodové brali se sami zase na Hradčany do soudní světnice.

Kozina hned postřehl, že všichni nějak přísněji a zamračeněji na ně hledí. Chtěl, prve si tak umínil, poprosit, aby si směl starý strýc sednout, že dlouhé stání ho zmáhá, že sem dnes sotva došel, ale nemohl prosbu svou přednést. Začaloť jednání bez průtahu.

President se nejprve otázal, jestliže poslali domů posly. Přisvědčili, ačkoliv lhali.

»Dobře, tak ačkoliv asi pozdě. Vaši krajané nemají rozumu. Mějte ho vy. Stran těch starých práv víte, jak to je.

Proto buďte zase poslušni a na znamení toho vykonejte urozenému panu Lammingerovi, své zákonité vrchnosti, přísahu poslušenství a poddanství.«

»Slavný súde! To my nemůžeme!« zvolal Kozina.

»Nemáme plnú moc!« dodal Ecl, Čtverák. »Sami nemůžeme, nesmíme!«

»Račte, hurození pánové, posečkat!« ozval se starý Hrubý hlasem mdlým.

»Až se doma poradíte, není–li pravda?« ironicky se president otázal. »To by tak bylo. Právě donesl rychlý posel zprávu, že Chodové jsou vzhůru, ve zbrani, že purkrabího pana z Albenreuthu zajali a že bezpochyby již ho zamordovali. A tak vás pustíme domů! Chcete–li, přísahejte, dáte krajanům dobrý příklad a pomůžete tu bouřku zažehnat. Ne–li, budete sami rebelové. Odpřisáhnete–li?«

»Milostivý pane!« zvolal starý Hrubý. »Jsem nad hrobem, dejte nám aspoň času na rozmyšlenou.«

»Není možná. Budete přísahati?«

»Nemůžeme!« Kozina pevně odvětil. »My nic nehuďáli, náše práva platí.«

Zase ticho. Soudcové překvapeni hleděli na mladého muže.

»A vy ostatní, souhlasíte–li s ním? Budete přísahati?«

»Nemůžeme!« ozvalo se temně, ale vážně sedm hlasů chodských.

President kynul rukou. Muž v červeném kabátě dal Chodům znamení, aby odešli. Jakmile vystoupili ven na chodbu, spatřili deset mušketýrů císařských a důstojníka, jenž na Chody zvolal:

»Půjdete s námi!«

V ulicích vedoucích z Hradčan k Novoměstské radnici zastavovali se i sbíhali lidé, aby pohlédli na neobyčejný průvod. Sedm sedláků, namnoze postav vysokých a statných, v bílých šerkových županech, v těžkých černých širácích, kráčelo prostřed čety mušketýrské. Vzadu nesl jeden z vojáků sedm těžkých, dubových čakan, Chodům odňatých na jejich hospodě, kdež se průvod na okamžik byl zastavil, aby zajatcům byly vydány jejich uzlíky.

Pražané zvědavě si prohlíželi zvláštní »zločince«, především pak bělovlasého kmeta, jejž vedl pod paždí mladý Chod. Lidé si na ně ukazovali, na jejich čakany, šerky i na červené pentle, jež na bílém županu toho mladého povívaly.

Chodové nemluvili. Jen prve, když z Hradčan sestupovali, ptali se rozčileně jeden druhého, dobře–li slyšet, že Chodováci jsou

vzhůru. A žádný se nepřeslechl, neboť každý mohl tak říci jako rychtář z Chodova.

»Jau, dobře jsem to slyšíl, kerak to ten pán vod súdu práli.«

»Uj, uj! Co to bude!« zabědoval Hrubý.