42

Pajdar však, jako by těm pohledům porozuměl, hned všem vyložil, že tutoho chlapce táta, rychtář pocínovský, nemůže přijít, protože je stunavý, a že tomu mladému mohou zrovna tak věřit jako starému.

Za chvíli společnost ještě rozhojněna, když vstoupili rychtář chodovský Jiří Peč a z Klenče Adam Ecl. Všichni pak, v kožichách nebo, svléknuvše je, v bílých šerkách sesedli se u stolu. Nejdále, skoro sám, seděl Matěj Přibek, nemluvě; bystře však pozoroval a naslouchal. Někteří z rychtářů tu shromážděných přišli, byvše vyzváni přímo Kozinou; vzdálenější pak obešel Jiskra Řehůřek, oznamuje jim ve jménu Kozinově i Sykově čas i místo této tajné schůze.

Však za to měl dost levitů od své ženy, že se dal zase do toulání, a to ještě tak daleko, po horoucích peklech.

Pravdou by ji byl uchlácholil; on však mlčel a jen žerty měl na svou omluvu. Teď planoucí louč utíral, nebo zase novou nastrkoval, pak opět přistoupiv k oknu naslouchal, až posléze i ven vyšed, z prahu vyhlížel do tmavé zimní noci.

Ze světnice ozýval se temný ohlas živého hovoru.

Všichni se dotazovali a postřekovský Brychta nejhlučněji, kde je Kozina a proč sem byli vyzváni. Chtěli něco zevrubnějšího, neboť že kvůli Lammingerovi se tu sešli, to věděl každý. »Prokurátor« Syka odpovídal, chláchole, že Kozina přijde co nevidět.

»Ha hde je?«

»V městě.«

»Ha co v městě, hdyž ví, že tu budeme!« tázal se Brychta ostře.

»Nu, já sám nevím, jen tulik, že předevčírem přijel zez Vídně ten domažlickej Just.«

»Matěj, trakslíř?« ptal se Psůtka.

»Jau, tuten. Míl ňáký súd s městským právem. Dlúho se súdil, v Praze, ha pak haž ve Vídni. Nu, ha vyhrál. Ha tuten Just zkázal včera Kozinovi, haby se hu něho v městě stavil, že má velkú novinu. Hdyž se tuto trefjílo, zajíl Kozina pro něho, habyste sami slyšíli.«

»Ha co, šak ty teky víš,« tázal se nedočkavě Brychta. Syka, zamžourav očima, smál se a pravil. »Nu, Brychto, jsi kerak dívče.«

»Jen haby pravdu mluvil tuten měšťák!« ozval se chodovský rychtář.

»Snad si kuklu nedáme strojit!« vykřikl Brychta.

Vtom vešel rychle dudák do světnice:

»Huž jedú!«

Všichni naráz umlkli. Venku zvonek zacinkal, pak už bylo slyšet, jak sáně zarazily, a v té chvíli vstupovali očekávaní hoste; napřed urostlý Kozina v kožichu, za ním jakýsi mužík v mohutném plášti tmavé barvy. Zraky všech upřely se na domažlického měšťana, jenž jistě, jako doma vystupuje, pozdravil, a plášť odloživ, se vítal se sedláky. Mnohé z nich znal; toho zevrubněji, onoho třeba jen od vidění, ale ke všem se měl jako k starým známým. Od chladu zarudlý obličej toho mužíka nevelikého a hubeného vyznačoval se vysedlou kostí lícní, nosem zatuplým a černýma, zchytralýma očima. Beze všeho usedl na tvrdou židli prostřed Chodů a za chvilku byl už v proudu, když byl předtím ještě se přesvědčil, že jsou okenice zavřeny. Sedláci, jejichž pozornost všecku upoutal, seděli jako pěny. Však také Just mluvil hbitě a plynně jako z kruchty, a to o předmětu, jenž se jich samotných týkal.

»Předevčírem jsem přijel zez Vídně, slyšeli jste snad,« vypravoval. »Měl jsem tam soud o dobrý, znamenitý grunt, který mně slavné naše právo domažlické chtělo vzít. Ale já věděl, že mám k němu poctivé, staré právo, a tak jsem se nedal. Páni z rady všude vyhrávali a už na mém poli, na mém, rozumíte–li, orali a mně se jen smáli.

Bodejť. Co já řemeslníček proti nim! Ale jářku, braň se, vždyť ještě všecka spravedlnost není ze světa! Nu, a tak šlo od soudu k soudu, a naposledy až k tomu nejvyššímu, k císaři pánu.«

»Uj!« vykřikl Brychta. Zpráva tato velice jej překvapila a hnula také ostatními. Jen starý Kryštof Hrubý zachoval klid a Matěj Přibek, jenž jako na počátku upíral zkoumavě svůj chmurně klidný pohled na vypravujícího měštěnína.

»Ha buli jste hu dvora?« ptal se Psůtka postřekovský.