v Draženově, když tam její otec, jeho děd, truhlici chodovskou schovával. Co ještě vypravoval, ozývaly se výkřiky uznání a pochvaly jemu, zvláště pak staré jeho matce, a když skončil, Brychta postřekovský zvolal:
»Hať mi hrom veme! Tuto je ženská! Nu je vidět, že tvá máma, Kozinuc.«
Ten však jako by pochvaly té upřímné neslyšel, dodal:
»Ničkon tepřiva se můžeme hlásit, hdyž máme něco v ruce ha víme, že hu dvora na nás nezapomíli.«
Všichni, prve již vypravováním Justovým rozjařeni, souhlasili nyní tím ochotněji. Jen Přibek nepromluvil. Když pak po řeči Kozinově Just slova se ujal, dokazoval důrazně a přesvědčivě přítomným, že mohli i bez těch listů proces začíti, když se po nich u dvora ptali; teď však že mohou jíti najisto, a proto ať nemeškají. Poradil jim, ať pošlou poselství do Vídně. Návrh ten, na který každý myslil, byl přijat. Jen Přibek se ozval:
»Nu, dělejte, co chcete. Hale mne do toho neberte. Já do Vídně nepudu. Hale haž bude zle, ha vono bude, haž budete chtít na pány, ha ne k pánom, ha tuto bulo by nejlepší, tak pudu třeba sám.«
Jeho slova ohlasu nedošla. Jediný Brychta zvolal:
»Nu, tuto pak pudeme teky s tebú!«
Když se jednalo o poselství, navrhovali všichni Hrubého, Syku a Kozinu. Just však byl jiného mínění, vykládaje, že by nebylo radno, aby zrovna tito tři šli, ač by to zajisté dobře ve Vídni pořídili, protože jich tu doma bude více potřeba, a pak že Lomikar beztoho po Sykovi a Kozinovi pase a je hlídá, a tím že by se cesta jejich nijak neutajila. A tajnost že je pro počátek nutná, aby Lomikar hned na začátku všecko nezmařil.
Ujednali, aby šli Psůtka z Postřekova, Němec z Mrákova a Pajdar z Pocínovic.
»Pudeme,« pravil Psůtka, »hale ve Vídni jsú Němci, ha my německy nehumíme, hani já, hani Němec, ha Pajdar jistě teky ne. Ha pak hu dvora! Tuto teky neznáme.«
»Šak tám buli jste vy, Just,« pravil Němec, »tak byste mohli s námi.«
Just, jenž na vyzvání to čekal, nějak se bránil a vymlouval, ne však dlouho. Na obecnou žádost, jen Přibek mu neříkal, uvolil se, že deputaci do Vídně povede a jí přístup ke dvoru a slyšení u císaře zjedná. Podali mu ruce a pak vespolek si pravice tiskli na slib, že zachovají v tajnosti, o čem dnes rokovali. –
Za chvíli bylo na dudákově samotě zase ticho. Mužové chodští rozcházeli se tmavou zimní nocí každý do své vesnice. Kozina pak zavážel zase na saních Justa do města. Za nimi také vyjely sáně, ve kterých seděl Pajdar s mladým Šerlovským.
Kozina i měšťák zpočátku ještě si všímali, že pocínovské sáně jedou za nimi, ale pak, zabravše se v hovor o nastávajícím zápase s trhanovským pánem, na ně zapomněli a nevšimli si, že jich není ani slyšet. Jak by bylo, když stály nehnutě na samém kraji vesnice. Ale neseděli v nich dva, nýbrž jenom jediný; starý Pajdar, choule se do kožichu, držel oprať statného valacha, klonícího hlavu, nad níž v nočním, studeném větru povívala mu dlouhá hříva. Pajdar čekal, čekal a již se počínal mrzet. »Jen na chvilku,« řekl ten poblázněný chlapec Šerlovských. Jen co by prý Manku uviděl. Ale uvidí–li ho bratranec Matěj, pěkně mu poví, jak umí zachovávat tajemství. Jsou tu, aby o nich nikdo nevěděl; za tmy přijeli, za tmy mají odjet. Pozná–li někdo toho chlapce, jak u dvorce obchází! Vtom slyš – rychlé kroky, to on. Mladý Šerlovský všecek udýchán skočil do saní. »Nu kerak?« ptal se Pajdar.
»Dobře, strejče, dobře. Vidíl jsem svú dívčí, ha nejen vidíl, hale teky s ní mluvil!« Ze slov, z hlasu bylo znát, že je všecek rozjařen.
Pajdar trhl opratí, švihl do koně a ten plným cvalem ubíhal zasněženou cestou. Za prudké jízdy té pověděl mladý Šerlovský stručně, jaké měl štěstí, že dlouho neobcházel, že Manka přišla vrátka zavřít, že s ní postál, promluvil.
Ale že ji objal a políbil, a to dnes poprvé, to nepověděl. Pajdar, upokojiv se ujištěním mladíkovým, že Mance nic neřekl, kde byl, ale že se vymluvil pozdní cestou z Klenče, dále se nevyptával. A »chlapec« byl rád. Hned zapomněl na schůzi u dudáka, o které starý Cob vedle něho přemýšlel, a byl zase v myšlenkách u své Manky.
Sáně mrazivou, tmavou nocí ujíždějící svištěly, sníh zpod kopyt kvapícího koně lítal v zmrzlých kusech kolem nich.
Mladému Chodu však bylo pěkně a libě, jako by ujížděl vlažnou jarní nocí.