88

»Huž chvíli, ha chvíli tě huž hledám. To mi, Manka, nihdy nepřišlo, že se budeš tak po nocích túlat,« zažertoval chlapec.

»Ha mně teky, pánbůh s námi. Co z toho bude!«

»Co by bulo, budeme se bránit.«

»Snad byste se nedali!« odvětilo děvče zmužile. »Hale co škody všude! Zrovna níčko před žatvů.«

»Ha naše voradby!«

»Teky,« děvče povzdechlo, než ihned dodalo:

»Hale třeba ešče nebuly. Jen hdyby z tutoho co bulo, haby ten Lomikar míl huž vodehráno. Ráda bych čekála, třeba do Hiřího rosy, ha třeba rok, jen hdyby tuten – Hned bych s vámi na něho šla ha střílela!«

Zvolna se blížili k prantu. Vtom rázem oba stanuli. Dále, jistě u prantu, strhl se křik a hlahol mužských hlasů, až ozvěna jejich hlučně se nesla dřímajícím hvozdem.

»To jsú náši! Pocínovští a Lhůtští!« zvolal Šerlovský.

Nemýlil se. Když na tábořiště přišli, zahlédli houf mužů v pláštích nebo jen v šerkách, většinou puškami ozbrojených. Bylo jich aspoň padesát samých statných. Právě přibyli oklikami, lesem na pomoc, usazovali se kolem ohňů, vítáni ostatními Chody, kteří tu právě meškali.

»Přijdu ešče k vohni!« pravil mladý Šerlovský, když s Mankou se rozcházeje, mířil ke svým rodákům.

V tu chvíli konejšila mladá Kozinová, sedíc na kraji prantu pod starými jedlemi, Hanálku, kterou pokřik pocínovských a lhotských Chodů ze spaní probudil.

Pavlík sebou na chudém loži svém ani nehnul. Také rodina dudákova, odpočívajíc vedle, opodál ohníka, pevně spala. Jen Jiskra byl někde mezi mužskými.

Hančí, houpajíc děvčátko na kolenou, popěvovala mu tichým hlasem. Ale do pláče jí bylo při tom zpěvu.

Vzpomněla, jak jindy bývalo, jak často s mužem děti ukládala, jak spolu nad nimi seděli. A teď jako cikáni v lesní pustině. Ale což to! Jen kdyby on tu byl! Jak ráda by všecko snášela! Kde asi je, co dělá? Kdy se vrátí?