5

»Te někdo cizí,« odvětil hospodář a šel ven na síň otevřít domovní dveře, na něž někdo byl zabušil.

Závora klapla a venku se ozval cizí mužský hlas, jenž zanotoval:

»Na Hújezdským Hrádku zpívá pěknej ptáček –«

Vtom hospodář něco promluvil, takže nebylo slyšet slov zpěvákových, jenž se však mýlit nedal a dále zpíval:

»Von tám pěkně zpívá, haž se to rozlíhá,

haž se to rozlíhá bedle našich vrát.«

Tak prozpěvuje vstoupil do světnice, kdež se u prahu zastavil a pozdravil. Veselý křik malého Pavla ho vítal, selka pak zvala:

»Pokroč dál, Jiskro! Tepřiva zez města? To zrovna dost časně. To tě Dorla pěkně huvítá.«

»Pěkně, nepěkně. Bude–li z křenu, budu já z pepře.« Dudák, pohodiv svým nástrojem na rameni, šelmovsky se usmál.

»Ha žes tak vesel, samý zpívání,« mínil hospodář.

»Jak bych nebul, šak tám ten vichr pěkně zpívá, haž se to rozlíhá. Boží dopuščení, to bula cesta! Měch se mi větrem nadúl, ha dudy samy hrály, ha já ve tmě poskakoval, hdyž bulo tulik muziky; z – mokrýho přílohu na změt přes kamení, z bláta do bláta, jen mlaskalo.«

Řehůřek Jiskra, položiv dudy na lavici, sám vedle nich se posadil. Beranici s červeným dýnkem nechal na hlavě.

Tvář kulatá, hladká, mající na bradě důlek, pořád se mu ještě usmívala. Vlastně jen jeho veselé, šelmovské oči, jež rád přimhouřil, když něco čtveráckého zamýšlel nebo propovídal. V letech se mladému hospodáři rovnal; ať byl o dvě, o tři léta starší.

Zatím už selka, přinesši soli a bochník chleba v bílé rouše zahalený, obvyklým »krájej« pobízela hosta, aby si chutě vzal.

»Co novýho v městě?« ptal se hospodář.

»Ne moc. Povídali si tám v krčmě dva súsedé, ha já by súdil, že buli od městskyho práva, že se páni po nás ptáli.

Šak tám strejček draženovskej teky sedíli ha všecko slyšíli.«

»Po kom že se ptáli?« zvolal kvapně hospodář.

»Po chodovskejch právích. Na húřadě v městě. Chtíli ty psaný práva, víš, co buly na našom zámku.«

»Ha hdo je chtíl?«

»Bul tam z Kúta ten správčí Koš a z Trhanova. Nu, súsedé se smíli, že toho popádli. Nevím, co se všecko dílo, hale ten Koš se prej sápal ha prál, šak že von tranovskej pán Chodovákom hukáže.«

Dudák se zamlčel, ale jako by si pojednou vzpomněl, dodal: »Dobře míl ten súsed tám v krčmě, kerak že ty chodovský práva sú

pojednú vzácny. Nebožtík starej Lomikar i tuten mladej že se Chodovákom na vrch hlavy vysmíli, hdyž mluvili o perkamenech.«

Hospodář i jeho žena, držící v náručí malou Hanálku, pozorně naslouchali a nevšímali si ani, že malý Pavel košilatý, sklouznuv z postele, u dud se postavil, obdivuje se především jejich pěknému kozlíku. Nejprve se na něj jenom díval, pak osměliv se, sáhl po jeho srsti, očkách i po blýsknavých cetkách, jež mu Jiskra mezi růžky na ozdobu čela zavěsil. A tu si kloučka také matka všimla; otec však hleděl do země a pozvedl teprve svých očí, když dudák umlkl.

»Ha hdy to bulo, Jiskro?«

»Snad předevčírem.«