Souhlasný pokřik a hluk všeho ozbrojeného zástupu byl důstojníkovi znamením, že všichni tak myslí. Odešel s nepořízenou.
Hlavní síla chodská zůstala v Hamrech, jež po celé odpůldne tarasili. Ostatní mužstvo, především mladší, rozešlo se na stráže, na noc zesilněné a rozhojněné. Jednotlivci smělí a každého keře tu znalí pouštěli se daleko vpřed, aby pozorovali pohyb vojska.
Nepřítel, vtrhnuv do Oujezda, odtud se ani nehnul. Jen hlídky bylo na výšině a na Hrádku pozorovati jako za dne a rovněž i při silnici dole přejížděly sem tam stráže kyrysnické. Letní soumrak snesl se na všecku krajinu a houstl víc a více. Na tmavomodrém nebi zářily hvězdy. Bylo vlažno a hluboké ticho. Letní nocí ozýval se každý zvuk jasně a zřetelně, i dusot kyrysnických koní na tvrdé cestě, i z lesa temné bučení dobytka. Chvílemi bylo slyšet volání stráží vojenských i chodských.
V táboře chodském bylo hlučněji.
Na kraji Zelenovského lesa za Hamry leželi ve vřesu a mechu Chodováci v bílých šerkách, majíce čekany po boku a pušky o kmeny opřené. Mužové ti tvořili dlouhou řadu stráží, určených hlavně les střežit a jeho uprchlíky. Ač se nebylo v těch místech ani útoků, ani přepadu nadíti, nicméně nesedřiml ze strážců ani jeden. Buď mlčky před se k výšinám oujezdským hleděli nebo ztlumeným hlasem vespolek rozmlouvali.
Zato hloub v lese ozývaly se různé a hlučné hlasy. Odtud mezi kameny a houštinami prorážela rudá zář ohňů, kolem nichž se uprchlíci jako u domácích krbů skupili, rodiny, příbuzní, cizí, jak se kde hodilo. Společná tíseň sblížila všecky. Za ten den nuceného v lese pobytu postavili mezi stromy mnoho bud z roští a klestí, útulek starým a dětem. Jinak byla lože porůznu mezi stromy připravena ze stlaní, z uchráněných pytlů obilí a peřin. U
nich psi leželi nebo děti se na nich povalovaly, nebo staří neduživí seděli s hlavami pochýlenými, zaraženi, v tiché modlitbě. Nejživěji bylo na starém prantu, kde nejvíce ohňů hořelo a kde nejvíce hospodyň se sešlo. Vařily u ohňů prostou večeři, děti kojily nebo uspávaly; větší pacholátka, netušíce, jaká nastala vážná chvíle, dováděla. Mužských tu bylo málo; většina jich meškala v Hamrech nebo na hlídce. Jen ti, kteří nebyli ve střídě, přišli se na rodinu podívat a povečeřet. Stranou pod velikým bukem seděl u nevelikého ohně starý, bělovlasý Přibek, otec Matějův. Hlavu měl hluboko na prsa skloněnu. Zdálo se, že dříme. Ale hned hlavu vztyčil, jak vedle klestí pod nohou čísi zapraskalo. Syn, Matěj, tu stanul veda si hosta, mladého Šerlovského. Stařec ho hned poznal a podával mladíkovi zvadlou svou pravici.
»Hde sme se to huvidíli, chlapče!« pravil. »Nu šak jsem prál, že tuta chometa – pánbůh s námi, haby to dobře skončilo! Nu! haspoň vidíš, kerak bývalo zastara, hdyž naši dědkové museli do lesů, ve dne v noci. Nu, nebulo to teky jen tak. Dobře si svá práva záslúžili, ha níčkon –«
»Hde je Manka?« ptal se Matěj, přerušil otcovu řeč.
»Šla se na krávy podívat.«
Zatím sešlo se kolem několik mužských, kteří sem pospíšili kvůli Přibkovi. Mužové zasedli se starým kolem ohně.
Mluvili o nepříteli, zvláště o tom, že dnešního dne je nechal s pokojem a na ně neudeřil.
»Nu, dobře vidíli, že jich není tulik kerak nás,« Přibek ysvětloval.
»Ha kolik jich hasi je?«
»Na dvě stě ha více nic, jak chlapci práli. Ha nás bude s Pocínovskými jednu tolik.«
Všichni tomu výkladu uvěřili. Jak byli přesvědčeni, že vojsko přičiněním Lammingerovým bez vědomí dvora na jich vydrancování a z pomsty na ně vysláno, neuvěřili by, kdyby jim někdo v tu chvíli vyložil, že krajský hejtman má z Prahy nařízeno, aby, pokud možná, zamezil všechno krveprolití.
Když Matěj Přibek za chvíli vstal, aby zašel opět před les, mezi stráže a k Hamrům, nebylo již u ohně mladého Šerlovského. Ztratil se, aby vyhledal Manku.
Hloub v lese u travnatého dolu byl všechen dobytek sehnán. Děvečky a výrostkové jej hlídali a opatrovali. Manka se právě odtud
na prant vracela, nesouc nádobu mléka čerstvě nadojeného; vtom ji mladý Šerlovský potkal. Sama ho nejdříve v lesním šeru v mlhavé záři ohňů již zdaleka poznala. Postavivši nádobu chvatně na zem, zavolala na něj radostně. Jako jelen skokem se u ní ocitl.
»Ty huž tu!«