»Pro boha věčnýho, Čtveráku! Tuto se nesmí stát – haspoň ty měj rozum; habys nelitoval, zastav je! Zastavte, lidičky!« křičel Kozina, až ve tváři zrudl.
Ječivá hudba, pronikavé výkřiky střízlivých i podnapilých utlumily jeho hlas a daleko zvučely čistým, mrazivým vzduchem. V něm nad pestrým zástupem, jenž se dal na pochod a Kozinu s sebou jako prudká voda strhl, vynikala smrt v bělostné plachtě, držíc zhoubnou, vztyčenou kosu, blyštící, se v paprscích zimního slunce.