Paní Lammingerová nerada ten hovor slyšela, pozorujíc, jak manžel její pitím už rozčilen rudne.
»A dosud nevím, jak to se mnou dopadne,« dodal pojednou posměšně a zachechtal se. »To se divíte, pane hrabě.
Dali mně lhůtu – do dne do roka. Ten vůdce jejich. Ó té pýchy, tvrdosti selské! Stojí vám už na žebříku –«
Paní, pozorujíc naběhlé žíly manželovy, jemně se dotkla jeho ruky a prosila, aby ustal. On však nedbaje pokračoval rozčilen, v prudkém podráždění:
»– oprátku má již na krku a ještě si troufá mne zváti na boží soud. Ó Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu.«
Rázem umlkl a rázem sklesl zpět do křesla. Výkřiky dam i pánů rozlehly se komnatou, několik křesel se překotilo, jak hosté ve zmatku prudko vstávali, aby přiskočili k svému hostiteli. Lamminger pololeže, polosedě v rudém svém křesle, byl bez sebe.
Oči měl otevřeny, zřítelnice jejich roztaženy; nehnuly však sebou a byly jako v sloupu. Ještě několikráte zdlouha, zhluboka vzdechl, z hrdla chrapot se mu dral, ale ne dlouho. Nežli se všichni hosté vyděšeni a zmateni kolem shlukli, již nedýchal.
Hrabě z Vrtby sáhl mu na čelo.
Ucítil lepkavý pot a pak, když k srdci ruku položil, neozvalo se. Darmo křísili pána z Albenreuthu, darmo vyděšené dámy naříkaly,
darmo do města pro lékaře poslali. Trhanovský pán odešel tam, kam jej Kozina vyzval.
A to bylo, co všechny přítomné hrůzou naplňovalo. Přivolaný lékař, kterého všichni vyčkali, až přijde, potvrdil to, co mezi hostmi šeptem se mluvilo.
»Není pomoci. Mrtvice.« Ano, mrtvice, ale přece všichni myslili na to, o čem nebožtík sám vypravoval, a zaraženi, vyděšeni a se strachem rozešli se do svých komnat.
Na zámku trhanovském přestal kvas, umlklo veselí. Zář v oknech pohasla a jen tam ve dvou se kmitala, kde hořela světla u hlav svobodného pána z Albenreuthu. V předsíni seděl starý Petr a všecek vzrušen ruce spínal a šeptal si:
»Boží soud! Boží soud!« –
Ráno, když starý Přibek, bělovlasý, o čekanu se opíraje, vycházel ze dvorce, zastavoval ho už zdaleka, křiče naň, Řehůřek Jiskra. A když doběhl, vyrazil ze sebe, sotva dechu popadaje:
»Lomikar humříl!«
Když stručně, urvaně pověděl, jak skonal, vyzývaje Kozinu, sepjal stařec ruce, a nemoha hned slova vypraviti, pohlédl k nebesům; až pak vyrazil:
»Je spravedlnost, je ešče pámbů. Níčko hať humřu.«
V tu chvíli ve dvorci u Kozinů, kdež tu novinu právě zvěděli, Hančí a stará matka se hořce rozplakaly. –
A dál letěla ta zpráva širým Chodskem a všude boha spravedlivého velebili a na Kozinu vzpomínali. Zpráva v pověst rostla, jak tam na trhanovském zámku Lamminger se rouhal a jak náhle se bouře strhla, jak okna i dveře rázem se otevřely, řinčíce a praskajíce, a jak tlumem vyděšených hostí brala se jídelnou zvolna bledá postava. –
Tam v klenečském kostelíku uložili do hrobky pána z Albenreuthu a kletby Chodů šly za ním. Když mu vyzváněli do hrobu, meškal starý Šerlovský právě návštěvou u syna, který se na statek Přibkův pro štěstí sobě i Mance přiženil. Bývalý pocínovský rychtář, neboť Šerlovský byl po tom odboji z rychtářství složen, stoje na návrší, kde stával a nyní zase stál starý Přibek s mnohými sousedy, ukázal ke Klenčí a pravil:
»Kozina vyhrál ha my s ním. Co má nínčko tuta šelma?«
Hned po pohřbu odjela urozená vdova s rodinou a vícekráte se na Trhanov nevrátila. Do roka jej prodala, i Kout i Ryzmberk.
Ze statku Kozinova smutek neodešel. Teprve pak se tam vyjasnilo, když Pavlík a Hanálka dorostli, když Pavlík se ujal hospodářství.
Ale aby staré majesáty obnovili, o to se nepokusil ani on, ani kdo jiný. Teď opravdu nastalo perpetuum silentium.