pořád zvoníš!«
»A proč jej posloucháte?« pravil manželce hlasem sice značně mírnějším, než proto přece káravým.
Slečně bylo starého sluhy líto, že za svou ochotu došel tak ostré odplaty, úsměvu se však neubránila, vidouc, jak staroch sebou škubl a jak ukláněje se pospíchal ven. Teprve na chodbě ducha nabyv, se zastavil a zamumlal:
»To mně jako nějakému sedláku?« A domyslil: »To Jeho Milost nebožtík starý pán z Lobkovic byl jinačí! Já kuroplach, babského srdce muž? Já?! Třicet let jsem sloužil u Jeho Milosti starého pána. Třicet let a nikdy, ani jednou jsem něco takového neslyšel. Ubohá paní, teď ještě také ona dostane, že mne poslouchala. A co se nahovořil se mnou Jeho Milost nebožtík starý pán z Lobkovic, a ten byl přece něco víc.«
»Co vám ten strašpytel zase namlouval?« ptal se šlechtic, když Petr odešel.
»Myslím, že jen pravdu,« manželka mírně odvětila. »Zmínil se o nepokojích ve Stráži a Tlumačově. Ten koutský posel jistě také nic veselého nepřinesl,« dodala starostlivě se tázajíc.
»Také nic smutného: rvačky s hajnými, pytlačení. Obyčejné teď věci, ale všeho málo.« To dodal, podivně se usmívaje.
»Málo?!« ozvaly se matka s dcerou, obě s úžasem.
»Pro zlost sice dost, a zase ne tolik, abych mohl proto vojsko zavolat.«
»Vojsko! Probůh, co myslíte, aby krev tekla!« zvolala ulekaně svobodná paní. »V Újezdě bylo také vojsko a čeho jím dosaženo?«
»Hm, tam byli ještě tiše, nebyli rebely, a těch bych potřeboval. «
»Rebely byste chtěl?«
»Bylo by to znamenité argumentum i testimonium, než proč se tím soužíte, nechte mne jen.«
»Ale my tu!« ozvala se slečna, chápajíc se vhodné příležitosti.
»Aj, Marie, jak bys byla Petrovou dcerou, ty hrdinko.«
»Nebojím se, ale je tu tak smutno,« odvětila kvapně.
»A nejisto,« dodala matka, chtějíc dceři přispěti.
»Příliš se lekáte. To, co vyvádějí, je samé selské furiantství. Zpozdilci! Myslí, když mají ve Vídni advokáta, že již proces vyhráli!«
»Ale kdyby se přece vzbouřili?«
»Pak jich několik pověsíme a bude svatý pokoj,« odvětil Lamminger úsečně a chladně. Slova ta zarazila všechnu rozprávku. Manželka jeho, tajíc povzdech, pohlédla na dceru, jež sklopivši hlavu, hleděla do země. Štěstí že v tu chvíli se ozval venku zvonec, ohlašuje čas k večeři.
»Pojdme!« pravil klidně pan z Albenreuthu.
Manželka kráčela mlčky vedle něho, myslíc na poslední jeho slova. Za rodiči šla slečna. Bylo jí skoro do pláče a divže si nožkou nedupla. Otec je neoblomný! Na Prahu není naděje. Zato ji čeká nekonečná řada nekonečných, nudných večerů, které jako všechny a jako dnešní stráví v neveselé, málomluvné společnosti přísného otce.
Mimo nadání se jí aspoň dnes uvolnilo. Lamminger, jenž všecek zamyšlen při večeři sotva slovo promluvil, hned jak bylo po jídle, vstal a odešel do kanceláře. Oznámil manželce, aby ho již nečekaly, že má mnoho a kvapné práce a že zůstane dlouho v kanceláři. Tam už seděl jeden z jeho úředníků a psal horlivě.
Lamminger, stanuv u něho, hleděl mu přes rameno na papír a četl. Pak vztyčiv se pravil:
»Prozatím dobře, na nic nezapomeň, na pytláctví, odpor, neposlušnost, smělé řeči, všecko živě a třeba silněji, protože co se vypisuje, vždy je slabší, než jak to skutečně bylo.. Pro toho, kdo to neviděl, třeba to, jak pravím, vypsati hodně živě, však rozumíš. A na toho Justa nezapomeň, jaký to sudič a rabulista, podrývající všechen řád a pořádek, sumou nebezpečný člověk, a ještě více ten
Kozina smělou svou řečí, jenž všechny rozněcuje a dráždí k odporu.«
»To již mám, Milosti.«