65

Páni dnes tuze pozdě ke stolu zasedli, a nechutnalo valně žádnému, ani jim, ani jejich hostem, krajskému hejtmanu a jeho sekretáři. Pan hejtman vyslovil svůj obdiv nad statečností svobodné paní, že za těch poměrů nepokojných tu se slečnou mešká. Paní

Lammingerová však na to plnou pravdu nepověděla, ze strachu před manželem. Ten za ni odvětil:

»Nechtěla mně věřiti, jaký to zlý lid, jak odvážlivý. Chtěl–li jsem o vojsko žádati, prosila, abych tak nečinil. Co jsem v tom ohledu učinil, bylo všecko bez její vůle; žel že vysoká vláda žádosti mé neráčila vyhověti. Dnes jste sám, pane hejtmane, viděl, že jsem ve svých zprávách a žádostech pravdivě líčil. My tu nejsme životem jisti. Paní i svou dceru musím odvézti, a já–li tu nezůstanu, jaké pak bude hospodářství? Když teď si takových zpupností dovolili a tolik škod mi nadělali, což potom, kdyby mne tu nebylo? A zůstanu–li, kdož mi ručí za to, že se opět shledám se svou rodinou!? Myslím, že vysoká vláda je povinna, aby mne vzala v ochranu. Vojska je tu nevyhnutelně třeba. Doufám, že ráčíte se mnou souhlasiti. Běžíť tu také o příklad a následky. Budou–li ti tu míti zvůli, jak bude jinde? Nebudou–li se pak také jinde bouřiti? Teď by oddělení stačilo, pak by třeba několik pluků mělo dost práce. Jako před třinácti lety!«

»Myslil jsem předtím, že by mírným jednáním dalo se více docílit,« odvětil hejtman Hora. »Dnes však bylo to přílišné a vážnost, autorita vládní nemůže dopustit, aby něco takového se opakovalo.«

»Po mém bylo by nejlépe, kdyby se jim hlava vzala, těm nejhorším štváčům.«

»Ráčíte–li je všechny znáti?«

»Především je ten Just z Domažlic, ale ještě horší ten sedlák z Oujezda, Kozina, který si dnes troufal tak drze odpověděti.«

»Znám jej z vašnostiných zpráv. Věru, velice smělý muž, a jak hbitě mluvil, a ne bez rozumu.«

»Právě tím je ze všech nejnebezpečnější. Dar řeči má. Bude–li chtít, a jistě bude, rozpálí všechny nanovo. Ten kdyby seděl v chládku, brzo by ta bouřka jejich vyvřela.«

»Snad se dneškem vybouřili, mínil krajský hejtman. Nemyslím, že by měli ještě nyní tolik smělosti a odvahy, když slyšeli císařské rozhodnutí. Kdyby však se jen dost málo hnuli, sám se budu v Praze přimlouvati, aby sem vojsko poslali.«

»To již co nevidět budou tu kordy a palaše řinčet,« odvětil s úsměvem Lamminger, nalévaje hosti svému do skleněného, zelenavého kalíšku zlatého vína. »Nu, pak sem sotva přijdou s čertem a se smrtí utápět panský karabáč a pak také je snad přejdou všechny smělé a výmluvné orací.«

Všichni u stolu rozuměli, co tím myslí, a vycítili, co nejvíce urazilo a popudilo pana z Albenreuthu, jemuž při pouhé na to vzpomínce chladné oči zasvítily.