»Nevím, strejčku.«
»Hale toť volá do nebe! Císař tuto nepodepíše – ne, ne. Ha hdyž tuten tranovský vlk musí mít život, hať mi vemú, starýho, stúnavýho chlapa. Co se mnú – ha nevidíl bych ty zlý časy,« dodal stařec mdlejším hlasem, a vtom kašel přerušil mu řeč.
Kozina přešel vězením a pravil:
»Znám ho, von nehuleví. Ó, my se huž dym nevrátíme.«
»Já ne, chlapče, hale ty – Necintuj se. Není možná, máš ženu, děti.«
Mladý sedlák se zastavil. Slova starcova dotkla se toho, nač prve už i teď myslil. Mocná jeho prsa neutajila teskného povzdechu.
»Strejčku, tuto je to nejhorší. Hančí ha děti, mý děti, pořád na ně myslím. Hdyby jich nebulo! Hať by mi voběsili, nic bych se necintoval, nic bych neprosil.«
»Ha ty bys chtíl Lomikara prosit?!«
»Nihdyž, ha hdybych vopravdu stál huž pod šibenicí.«
Oba se zamlčeli; když pak zase počali hovořit, nic se již o krvavém rozsudku, nemilosrdně krutém, nezmínili. Na domov vzpomínali, na pěkný chodský kraj, na rodiny své. Jen jednou ještě starý Hrubý zatoužil nad panskou tvrdostí, a to když uslyšel, že Jiskru dudáka a pak ani Hančí k synovci nepustili.
Bylo smutné obou shledání, než oba přece potěšilo velice. Dávnoť si ho přáli a po něm toužili. Trapné samoty a odloučenosti, plné smutných a mučivých myšlenek, aspoň zčásti se zbavili. Kozina ošetřoval starého strýce, jak bylo ve vězení, jemu vězni, jen možno. Starcovým jediným potěšením byla rozmluva o domově a synovec jeho také tam v duchu s ním zabíhal nejraději. O rozsudku se již nezmínili, ačkoli oba kolikráte za den, když se zamlčeli, i za hovoru i v noci sobě vzpomněli, potvrdí–li jej u dvora.
Starý rychtář smrti se nelekal. Kolikráte se o ní zmínil a najisto ji čekal. Cítil, že sil jeho ubývá. Třetího dne, co Kozina s ním ve vězení meškal, poprosil o kněze. Když přišel a na cestu do věčnosti jej opatřil, prosil ho stařec, aby mu napsal do domova psaní. Když žádosti jeho kněz směl vyhověti, sám Kozina se zaradoval; vzpomnělť, že tak dojde také zpráva k jeho rodině, že bude možno několik slov jim vzkázat. Již toto pomyšlení oblažilo otce po rodině prahnoucího.
Kněz oznámil Hrubého rodině do Draženova, jak je s hospodářem, i jeho poslední vůli, když by se více domů nevrátil. Oznámil všem jeho zármutek, že nikoho již neuvidí, i jeho poslední požehnání. Na konci pak podotkl, že je s ním teď Kozina a ten že u nich v Draženově a doma v Oujezdě všechny, ženu, děti a matku nastokrát pozdravuje, a to aby v Oujezdě najisto vyřídili. Více nesmělo být připsáno.
Starý, vlídný kněz, prve nežli z vězení odešel, těšil Hrubého, zvláště pak, aby se nelekal smrti, že se ještě snad pozdraví.
Hrubý však nedal mu ani domluvit.
»Dyk voni ti páni teky dobře vedí, že je se mnú huž hamen, proto mi sem tutoho chlapce pustili.«
Když kněz odešel, obrátil mdlé své oči po synovci a pravil:
»Hdyby tak pánbůh dal, chlapče, ha já vedíl, že ty tomu hujdeš! Kerak kámen mám to na prsou. Bulo by to jinčí humírání.« Zamlčel se, hleděl před se do prázdna, až opět se obrátil po synovci, jenž mu seděl u nohou.
»Ha hdyby pánbůh dopustil, ha hdyby tě vopravdu vodsúdili, Jene, nepros!«
»Nebudu, strejčku, huž jsem prál.«
»My nic nesprayjíli, hale nadarmo přece nehumřeme –«
Ve starcově zraku jako by svitlo. »Ha hdyby hu nás podepsali ha vodvoláli, ha my ne, právo nebude ztraceno. Co po nás budú, můžú se zas hlásit, haž bude, dá pánbůh, lepší čas.«
Umlkl unaven a sepjal ruce, jako by se modlil. Odpoledne chvilku dřímal a poté se opět chvíli modlil. Ustanuv, s Kozinou
rozmlouval; než hovor ho již unavoval a často zamlkal. Byl opět na Chodsku, vzpomínal na své a těžko nesl, že nebude v rodné, domovské půdě odpočívat. Pak sáhl po Kozinově ruce.