43

»Byl.«

»Hu císařova?«

»U císařova.«

»Neplejť se mu do řeči, Psůtko!« napomínal Němec.

»Ha vidíli jste císaře?« zároveň se tázal klenečský Ecl.

»Viděl a mluvil s ním. Však poslouchejte. Budete se divit, ale vzpomeňte si, že nejsem žádný prokurátor, proč bych lhal, že od vás nic nechci, že z toho nic nemám a mít nebudu, leda trochu hněvu, jestliže nebudete mlčet a na mne to vyzradíte.«

»Ha proč nám tuto povídáte?« ozval se pojednou Přibek. Několik hlav se po něm obrátilo ne bez nelibosti pro toto vyrušení.

»Proč vám to povídám,« Just hbitě odvětil, nedávaje se másti. »Já vždycky jen pravdu a panstvo nemohu vystát, proto! Po chudém a slabším se jenom vozí a páchá bezpráví jako na mně, na vás, však to sami dobře víte.«

»Ha kerak bulo v tý Vídni?« Tou otázkou jej Němec přerušil.

»Ano tak – přijedu do Vídně, také se mi tam nechtělo dařit. Jářku, juž ti nic nezbývá nežli císař. Půjdeš ještě k němu. Ale nebylo vám to tak snadné k němu se dostat. Co jsem se naběhal, naprosil i naplatil, rozumíte. Teď by to již chodilo jinak, ale tu jsem si ještě rady nevěděl. Tak jsem se konečně do toho císařského hradu dostal, já a můj nejstarší syn Jakub. Myslil jsem si, ať také něco uvidí a ať si to pamatuje. Jaká vám tam všude krása a nádhera, darmo povídat. Všude samý mramor, samé zlato a hedvábí, i ten nejnižší služebník jako ten největší pán u nás, samá porta a samet. Vedli nás skrze kolik komnat, jedna za druhou jako když šňůrou mrští a jedna krásnější než druhá. Člověk byl jako omámen, konce nebylo těm krásným pokojům. Můj hoch, Jakub, se všude zastavoval a ohlížel, a já sám, kdybych se nebyl pamatoval, proč tu jsem, byl bych zrovna tak oči vyvaloval.

Konečně jsme přišli do jedné komnaty a tu nás chvíli nechali, abychom počkali, ať si sedneme. Židle vám tu byly tím nejdražším aksamitem potaženy, zrovna takovým, jako má náš pan děkan ten nejdražší, božíhodový ornát, víte, s tím zlatým krumplováním. To se vám to sedělo – ale sotva jsme se poohlédli, už přišel nějaký panáček, byl to komorník, já již tomu rozuměl, a zavedl nás do menšího pokojíčka. Tu rozhrnul takovou krásnou záclonu, víte, byla místo dveří, a už jsme stáli v té nejkrásnější komnatě a proti nám dva páni. Sic nám to cestou řekli, co máme udělat, ale já už to také věděl; mrknu na Jakuba, a už jsme byli na kolenou.«

»Ha kerak vypadali císař pán?«

»Ha hdo buli ten druhý?« ptali se Psůtka a Němec zároveň.

»Ten druhý byl císařův kanclíř. Ten byl krásně ustrojen jako nějaký generál. Ale císař, to byste ani neřekli, jen tak jednoduše, ve veliké paruce, ve tmavém kabátě bez port a vyšívání, v černých punčochách a ve střevících, skoro jako nějaký velebný pán. Ale hodný! Hned kývl rukou, ať vstaneme.

„Co si přejete?“ povídá.

Jářku, císařská Milosti! – a teď mu to všecko povídám. Vyložil jsem mu všecko zkrátka, ale jak náleží. Poslouchal, asi dvakráte pokývl hlavou, pak něco s tím kanclířem po francouzsku promluvil, a pak najednou vezme z ramenou pláštík, byl hedvábný, lehounký, položil mně ho na ramena a povídá: „Jdi sbohem domů, stane se ti po právu!“«

»Uj! Hele!« tu tam ve shromáždění ozvalo se hlubokým tichem, jaké panovalo, když Just své příhody vypravoval.

On sám teď, na okamžik umlknuv, změřil plachým, černým očkem shromážděné Chody, a vida účinek svých slov, ještě s větší chutí a jistotou dále vypravoval:

»To si můžete pomyslit, jak mně bylo. Ale ještě jsem se dost pamatoval. Poděkuju, ukláním se, jdu pěkně pozpátku ke dveřím, a už jen vyjít, tu vidím, že na mne pan kanclíř kývl. Zastavím se.

„Vy jste zez Domažlic?“ povídá pan kanclíř. „Tak jest, vysoce urozený pane kanclíři!“ odpovím. „Tak znáte také Chodováky,“ zase on. „Jak bych neznal, vysoce urozený –“«

Tu se Just zamlčel pro šum, který se strhl mezi shromážděnými Chody. Výkřiky úžasu i pochyby ozývaly se ve hlučné směsi. Brychta prudko vstal, po něm Němec i mladý Šerlovský. Kozina, jenž maje hlavu pochýlenu, naslouchal, vztyčil ji a hleděl na shromážděné, jmenovitě na starého strýce draženovského. Syka