»To jistě Přibek!« pravil zachmuřený Kozina, a žena a děti připadly mu na mysl. Pak opět a živěji, když je zavedli do průchodu Novoměstské radnice a odtud za chvilku do tmavého vězení.
»Nu tak spánembohem!« povzdechl si starý Hrubý, když práh neblahého místa toho překračoval. To se loučil se světlem a světem, jako by nedoufal, že jej opět uvidí. Sláb a malátný klesl na prkenné, tvrdé lože, jež bylo sedadlem i stolem, a povzdechl:
»Tuto nám za všecko súzeno! Hale co doma, co doma je!«
A to bylo všech nejsmutnější pomyšlení, zvláště Kozinovo.
Druhého dne odpoledne blížil se ku Praze kočár tažený spřežením statných hnědáků. Nápadný byl tím, že na kozlíku seděl kočí v kroji Chodů domažlických. Když dojížděli k Poříčské bráně, pojednou se zastavil a z něho vystoupil pocínovský Pajdar, Brychta z Postřekova a Syka »prokurátor«. K nim, jak u vozu stanuli, vychyloval se z kočáru ven nějaký pán v černém obleku, zarudlých, plných lící, jež vroubila veliká vlásenka hustých kadeří až na ramena splývajících. Jak se o dvířka opíral, bylo viděti jeho bílou, masitou ruku, na jejímž prstu prostředním leskl se kámen drahého prstenu. Urozený pan Blažej Tunkl z Brníčka, jejž jmenovaní tři Chodové cestou potkali, mrkal masitými víčky, pod nimiž blyštěla zchytrale malá, černá očka, a hbitou, rychlou řečí vykládal Chodům, proč že je požádal, aby tu vystoupily a proč že chce sám a sám vjeti do města. Mluvil tak rychle, že mu sotva stačili poslouchat, a zároveň již sladce a přátelsky se usmívaje, ruku jim podával, určuje, kde by ho zítra našli.
»Sbohem, lidičky, sbohem, dobře se vyspěte, s chutí povečeřte a bez starostí spěte, všecko bude dobře, bude, bude, znamenitě jsem se na ně připravil! Znám to, znám. Tak už sbohem, sbohem!«
Ještě z vozu jim pokynul pan Blažej Tunkl svou bílou, boubelatou rukou, z jejíhož prstenu šlehaly v záři slunečné jasné paprsky. –
»Jak jsem huž prál, tuten se mi nelíbí,« pravil Syka, hledě za kočárem, volně ku bráně se blížícím.
»Ha pořád by teky peníze chtíl,« mínil Pajdar. »Na cestu, na kočár.«
Zatím přišli k Poříčské bráně. Hluk veliký a lidu shon je tu zastavil. Vprostřed toho zástupu spatřili Tunklův kočár.
Vojáci ve bráně jej zastavili a žádali pána jeho, aby vystoupil. Nechtěl a z vozu spustil prudkou řeč, již zakončil:
»Nač mne zastavujete? Víte, kdo jsem? Urozený člověk a prokurátor Blažej Tunkl z Brníčka.«
»Právě proto. Vás máme zatknout,« odpověděl zkrátka důstojník.
»Budete toho, pane, litovat,« zvolal Tunkl všecek zardělý a chtěl se dále bránit, ale dva vojáci nahnuli se do vozu a vytáhli z něho váženou postavu advokátovu, jejž odvedli přímo na strážnici. Lidé se smáli, hlučeli, dotazovali se, odpovídali si a vysvětlovali ten neobyčejný výjev. Syka a jeho druhové v zástupu zaslechli, jak si kolem povídali:
»To je prokurátor těch domažlických sedláků, těch Chodů, co je včera zavřeli na Novoměstské radnici.«
»Já je viděl, jak je vedli.«
»Viděls ty jejich hole? A toho starého, co sotva nohama pletl?«
»Slyšíli jste? Náši jsú zavříni! Do města nemůžeme.«
»Pudeme zrovna pryč.« Pajdar se již obracel.
»Počkejte!« zvolal Brychta krk natahuje. Vedle bylo slyšeti:
»Nu, což nevíte? Zavřeli je proto, že se tam na Domažlicku vzbouřily. Správce a několik úředníků vrchnostenských už zamordovali.«
Do Syky jako by udeřilo.
»To Matěj Přibek!«
»Dobře má! Ha ničko dym!« pravil prudce Brychta. »Matěj má pravdu. Pote, já du, ha pudu k Přibkovi.«
Syka, všecek zaražen, nic na to neřekl a jen vážně zakroutil svou vlasatou hlavou.
Nežli se lid u Poříčské brány rozešel, zmizeli odtud tři Chodové, kteří viděli, jak jejich prokurátora zatkli, a slyšeli, že druhové jejich uvrženi jsou do vězení a že všecko Chodsko se vzbouřilo.
78