přijela–li vrchnost. Jiná
léta tou dobou páni již meškali na trhanovském zámku, letos však se nějak omeškali. Snad Lomikar ještě pokořenému lidu nevěří, snad se bojí nové bouřky, až by přišel, tak tu tam mužští uvažovali. Nikdo však nelitoval, že nejede. Jen Hančí byla by ráda uslyšela, že vrchnost přijela. Ujednalať si v duchu a nikomu se s tím ani nesvěřila, že si dojde na zámek k urozené paní, aby se za Jana přimluvila, aby ho již propustili. Mělať k ní důvěru, neboť slýchala, že není tak tvrdého srdce jako pán; a pak doufala, věřila v její cit. Bylať urozená paní také ženou a matkou. A kdyby nevymohla, aby Jan byl dříve z vězení propuštěn, nežli jak mu bylo souzeno, to najisto doufala, že by jí vymohla aspoň k němu přístup do vězení. Bylať odhodlána, že by se ihned zase na cestu do Prahy vydala a že by, muži pro radost, vzala Pavlíka s sebou.
Než jaro minulo, i čas žatvy přešel, a vrchnost na zámek trhanovský nepřijela. Hančí již na ni nemyslila, protože nyní počítala, že brzo bude tomu rok, kdy byl Jan odsouzen, a že se už brzo vrátí. Sklíčenost povolovala, líce mladé hospodyně se jasnilo a s Jiskrou a Dorlou o jiném teď nemluvila než o příchodu Janově. A když odešli, vypravovala zase Pavlíkovi a Hanálce o tátovi, že už brzo přijde z Prahy, vypravovala jim o něm, když byla v neděli s nimi sama, a každé volné chvíle, zvláště když je ukládala a vybízela, aby se za něj modlili.
Pak už žádaná doba přišla. Denně, každou hodinu ho čekala, najisto, nedočkavě, rozechvěná, a často mu naproti chodila, sama i s dětmi. Zatím už zase podzim nastal a bylo již přes rok, co Jan z domova odešel, i přes rok už, co byl odsouzen. Tu pevná, blahá naděje její počala se viklati a bývalý strach a dřívější úzkost vracely se jí do srdce, jež nadějí sotva pookřálo –
Bylo navečer nevlídného dne podzimního, když se do rodné vsi vracela z města, kamž byla odešla za hospodářskou záležitostí i s tajnou nadějí, že by se snad s Janem potkala.
Nyní, kdy sama přicházela, kdy smutek jí na duši ulehl jako trudný soumrak toho podzimního podvečera na všecku kolem
krajinu, zahlédla hned na kraji vesnice sběh lidí, kteří poslouchali nějakou novinu.
»Lomikarovi není tutoho dost, harest je mu málo!« ozýval se hlas ze zástupu. »Ešče jednú bude súd! Slyšíli ste? V
Klenčí buli ze zámku ha huž Čtveráka s sebú vzeli jako Syku. Povedú je do Plzni.«
Hančí zbledla a v ten okamžik se jí srdce ztišilo. O muži jejím nemluvili, a přece ji ta novina tak polekala, poděsila!
Druhého dne, když už došly zevrubnější zprávy, jak přišli najednou, znenadání nejen pro Syku a Čtveráka, ale také pro Pajdara pocínovského, starého Šerlovského, pro Peče chodovského a Němce mrákovského a pro všechny, kteří byli ve vídeňských poselstvích a v Praze, a jak je spoutané do Plzně zavezli, Hančí rukama lomíc už věděla, proč jí muž nepřišel, ač rok ve vězení, jak mu přisouzen, byl uplynul, a všecka od sebe vykřikla, když Jiskra Řehůřek všechen zaražen s bázní do světnice vstupoval:
»Jiskro, von se huž nevrátí!«