navečer oné neděle, které byla jeho Hančí u staré tchyně. Jak tak o tom rozmlouvali a ujednávali, že je nutno všude domluvit a rychtářům vzkázat, aby takových věcí nedopouštěli, vstoupil do světnice Matěj Přibek. Vážná, přísná tvář jeho byla nějak vyjasněna, v očích mu svitlo, jak sám, bez otázky začal:
»Nu, ešče všichni Chodové nehumříli!«
Rychtář i Kozina záhy poznali, co tím mínil. Začalť jim vypravovat novinu, kterou z města nesl, že v Pocínovicích mladý Šerlovský zle se serval s panským hajným, div že ho nezabil.
»Ha proč?« ptal se Syka.
»Chtíl mu vzít flintu.«
Syka mlčel, ve vlasaté hlavě se podrbuje. Kozina však jednání to rozhodně nechválil. Přibkova tvář se zchmuřila; okamžik hleděl přísně na oba, pak promluvil:
»Ha co myslíte, míl si dát flintu vzít, ha na řibet naláfat, ha pak jít tepřiva k prokurátorovi?«
»Nemíl chodit do lesa.«
Matěj udeřil pěstí na stůl.
»Tuto ty, Kozinouc?!«
»Jau, níčko nemá nihdo chodít do lesů. Te voda na panskej mlejn. Ešče jsme nevyhráli. Haž pak –«
»Haž nás vokleskem humlátí. Uj, Kozinouc, ve Vídni nám nepomůžou, jen nám nos hodně pokroutí. Tuto je náše pomoc!« Matěj zdvihl svou mohutnou čekanu, jíž ve vzduchu zatřásl. »Tu by se páni třísli, ha ne tich lejster prokurátorskejch.«
»Nu na tuto času ešče dost,« odvětil Kozina, »ha věř, že tuty rvačky by mohly všecko zkazit.«
Syka, jenž přikyvoval, chtěl něco doložit; vtom se před rychtou sáně zastavily a vešel starý rychtář Kryštof Hrubý z Draženova.
» Uj, vy tu, « vy začal vesele. »Ha co ty, Matěji, se mračíš, ha ty, Jene, cos tak červenej kerak malovaný vajíčko?«
Syka stručně pověděl. Bělovlasý sedlák, položiv ruku na Přibkovo rameno, chlácholivě pravil:
»Ty ešče z tutich starejch, dobrejch Chodováků. Hale níčko je inačí čas. Čakana všecko nezmůže, ha snad jí nebude hani potřeba.«
Sáhnuv pod plášť, vyňal z něho psaní, oznamuje, že je právě dostal dnes odpoledne a že hned dal zapřáhnout, aby tu novinu jim přinesl. Bylo z Vídně od Psůtky postřekovského s přípiskem Justovým. »Prokurátor« Syka zaluskl prsty, když je četl. U dvora uznali stížnost Chodů a nařízena byla komise, aby spor jejich s panem z Albenreuthu vyšetřila. Jak Syka četl, Kozina se k němu nachýlil. Zčervenal milým překvapením. Starý Hrubý, jakkoliv už obsah listu znal, znovu velmi napjatě naslouchal, když Syka polonahlas četl. Starcova tvář se usmívala.
Jen na Přibkovi nebylo živé radosti znáti.
»Tuto ešče není konec. K rozsudku ešče daleko,« mínil. »Co to je komisí?«
»Co to je?« zvolal živě Kozina, a povstav, mluvil rozčileně k Přibkovi. »Co to je? Šak se ešče pomatuješ na tuto perpetuum silentium, dyž našim tátom ha dědkom vohlásili, že naše práva nejsú nic, že žádnejch nemáme, hať se hani nehlásíme. Šak jsi ešče nezapomíl, jak pro tuta dvě latinská slovíčka za hlavu se chytali, kerak bědovali, klíli, sluzíli ha naříkali. Voptej se táty vašeho. Ha eslis zapomíl, tak ešče pomatuješ, kerak se Lomikar usmíval, dyž náše majestáty v ohni syčíly. Myslil, že je hamen, že je po všom. Ha vono není!«
»Ha dá pánbůh, že nebude!« doložil bělovlasý rychtář draženovský. Přibek mlčel, naslouchaje se rty sevřenými, a pochmurně upíral zrak svůj na čekanu, o niž opíral své svalovité, těžké ruce.