»Záhy.«
»Hale pak jste zase svítily. Vidíl jsem zář.« Pohlédl pátravě na matku.
»Bul ten vichr. Bála jsem se, kdyby tak něco se stálo.«
To řekla docela klidně, lhostejně.
Syn ještě chvíli pobyl a čekal. Ale matka se ani slovem o včerejšku nezmínila, hovoříc o věcech obyčejných. A sám se toho také ani slůvkem nedotkl.
Odešel zklamán a roztrpčen pomyslil:
»Hani vlastní máma tě nevěří!«