68

»Ha tuten. Just tedy.«

»Snad. Snad je teky šelma. Nevěříme mu. Nu co škodí, pudeme bez něho. Hale to dnes míl dobře, haby nihdež nic pánovi neďáli. Ha že tuto bula velká chyba tuty rvačky s drábem ha tuty voračky. Tuto že nám hu dvora hublížilo. Dyk to krajskej hejtman teky práli. Nu níčkon jsú všude tiše; haby teky jen vydržíli.«

»Ha co dělá Jiskra v Praze?« tázala se Hančí, vzpomenuvši sobě pojednou na Dorlu.

»V Praze? Jiskra? Nebul tam, hani není. Je ve Vídni, ha čekáme ho každý den, každú hodinu.«

Kozina nemusil ani ženě vykládat, že Jiskra lhal, aby zatajil pravou cestu. Teď jí jenom ještě pověděl, že dudák šel na jeho žádost s novou deputací zacházkou do Vídně, odkud však se měl rovnou cestou navrátit. Chodové zacházeli sobě kvůli Lammingerovi, aby o cestě jejich nezvěděv, nedělal jim překážky, nebo aby je snad dokonce nezastavil. Jiskra pak měl úkol, aby co nejrychleji přinesl novinu o tom, jak byla deputace přijala. Na psané poselství, která jich předtím velmi pozdě docházela nebo cestou se ztrácela, nechtěli více spoléhat. Zato dudák, a to takový veselý a chytrý, jako byl Jiskra Řehůřek, ten byl na cestách jistější.

Kozina se chystal, že půjde lehnout. Hančí ho však ještě zadržela otázkou, kam se ten černý, ten Just, poděl, a připomněla, jak se jí nelíbil a že se ho skoro bála.

»Prál, že pude pryč, že se na ten čas ztratí, haž tuten náš súd bude hu konce. Bojí se Lomikara.«

»Vopravdu?«

»Snad. Ha bude lepší, hdyž tak udělá! Hdyby ho chytili, ten by, haby se spasil, nic za zuby nedržíl! Slyšíš, Hančí!«

zvolal pojednou mladý sedlák a přistoupil kvapně k oknu. Měsíc svítil a v jeho zásvitu jako by se stín venku mihl.

Zabušení na vrata ozvalo se poznovu.

Kozina vyšed kvapně ven, vrátil se za okamžik s hostem, kterého když mladá selka spatřila, ztlumeně vykřila:

»Jiskra!«

»Jau, Jiskra, Hančí, hale hladov kerak vlk, máš–li tu kus chleba. Du celej den ha celú noc,« mluvil dudáček, sklesnuv na lavici, na niž spustil dudy. Unavené nohy vztáhl před se a zhluboka vydechl.

»To jsem tě paloval, kerak vítr,« pravil ke Kozinovi. »Hale ty bys rád – Dobře, všecko dobře. Naši buli hu dvora ha dobře pořídili. Ešče není hamen, jak tuto čtali na trhanovském zámku. Císař to všecko poslali do Prahy, haby tuto ešče jednú prozkúmali.«

»Uj!« zvolal Kozina a máchl radostně rukou. A již sypaly se jeho otázky, na které Jiskra zpočátku ani neodpovídal, pojídaje hltavě chléb s máslem a pije mléko, čím dále tím více počal hovořiti. Byly to podrobnosti o cestě, o deputaci, o jejich přijetí, o namáhavé a rychlé chůzi zpáteční, hlavní věc však předem pověděl: že proces není u konce, že stížnosti Chodů odkázány k novému vyšetření a soudu do Prahy.

Kozina byl by do rána vyseděl a rozmlouval. Až sama Hančí upozornila, že je Jiskra unaven a že mu třeba odpočinku. Mladý hospodář mu nabídl lože. Dudák však chvatně odmítl.

»Pudu dym, rád bych zas Dorku vidíl.« Rád slyšel, co mu Hančí řekla, že je zdráva, že tu byla u nich zvečera.

»Tak ešče ta vrána hu nás nebula,« pravil vesele. »Huž jsem se cestú těšil, že sednu k hejčedlu.«

»Nu teky se toho dočkáš.«

Vzav dudy na rameno a podav přátelům ruku, vyšel kvapně z Kozinova statku. Měsíc se chýlil k západu, na východě bělavý kruh ohlašoval budící se den. Bylo chladno, studený větřík povíval. Jiskra chutě, jako by nových sil nabral, klusal ke své samotě. Ves a všecko kolem ještě prohrouženo v hlubokém klidu. Hle, rodná chalupa jeho tam na pokraji tmavého lesa! Už ji zas má, už v ní zůstane. Jak se mu po ní tam v tom velikém městě a všude stýskalo! Dorla spí. Ta vykřikne, až zaťuká, až na ni zavolá. Jiskra se na okamžik zastavil. Co to?

Mýlil se? Kráčel orosenou cestičkou dále. Už byl skoro u samé chalupy a zase! Totě pláč! Křik! Ale dětský pláč a křik! To tam v chalupě, v jeho chalupě, opravdu!

Skočil div, že mu dudy nesletěly; vtom však vyběhla žena jakási ze stavení ke studánce za chalupou, nesouc v ruce džbán. Byla to Dorlina matka. Zahlédnuvši zetě, zvolala:

»Chutě poj! Máš chlapce!«

Nebylo ho třeba vybízet. Unavení dlouhé, namáhavé cesty bylo totam. Jako by se byl ve svatojánské rose vykoupal, osvěžen, čerstvý, rozradován doběhl k chalupě a tak byl veselou novinou dojat, že sotva našel petlici