49

»A tu lípu také?«

»Ano, Milosti.«

»A to, co z Kouta dnes ohlásili?«

»To ještě ne.«

»To, a lhotské a tlumačovské hlaváče tam také dáš. Jakmile vše bude hotovo, přijd s tím ke mně. Přečteš to.

Dnes vše musí být, zítra záhy zrána vypraví se s tím Schneider do Prahy. Poslal jsi pro správce?«

»K službám, Milosti!« ‚

»Dobře.« Lamminger, nechav písaře, jenž skládal ostrou žalobu na Chody, odebral se do své komnaty. Přešel asi dvakráte sem a tam, pak zastavil se, jako by naslouchal. V zámku bylo ticho a venku, kde již černá noc nastala, jen mrazivý vítr pohvizdoval. Lamminger, zavřev dveře, přistoupil ke stěně, kde blíže kouta jednoho zastrčil klíček do zámku sotva viditelného. Ze stěny vyskočila dvířka jakoby pružinou vymrštěná a v dutině za nimi objevilo se několik příhrad; z jedné z nich vyňal šlechtic dva váčky plné zlatých peněz. Pak dvířka zase kvapně zavřev, usedl ke stolu a dal se do psaní. Vtom už také někdo zaklepal na dveře.

»Počkej! Hned!« zvolal Lamminger. Poté dopsav, vpustil do komnaty svého správce, onoho, s nímž byl Kozina pod lipou zápas podnikl.

»Pojedeš do Vídně,« oznamoval šlechtic zkrátka.

»Kdy, Milosti?«

»Nutná věc, zítra časně ráno. Přichystej se!« Nedbaje, že novina ta správce nemálo překvapila, pokračoval:

»Tu máš peníze na cestu. Koně nešetři. Ve Vídni se vyznáš?«

»Byl jsem tam pět let,« odvětil správce, sebevědomě se usmáv. »Toto psaní doneseš dvornímu prokurátorovi a tato ostatním pánům podle nadpisů, ale hned, jak na místo dojedeš. Je to skrze Chody, rozumíš. Budou–li se tě ještě na ně ptát, pověz, co s nimi

máme. A s tímto psaníčkem dojdeš k tomu chodskému prokurátorovi Štrausovi. V tom psaníčku není nic nežli dotvrzení, že jdeš ve jménu mém, jen mu je ukážeš.«

»Rozumím, Milosti.«

»Ostatní třeba ústně vyjednat a – » tu se Lamminger usmál a vzal váček s dukáty do ruky. »Tím to dotvrdíš.

Kvitanci mně přineseš.«

»Kdyby však nevzal?« tázal se správce.

»Měl jsem tě za zkušenějšího.«

»Anebo, kdyby snad chtěl více?«

»To je jiná. Vypůjčíš si u známých. Na všechno jsem pamatoval. Nuže, rozuměl jsi?«

»Vyzvím vše, Milosti. Vyptám se.«

»Jak se věc má u dvora a soudu, o tom zprávu dostanu. Ale u toho Štrausa ať vyzvíš všechna jména. Kdo tam ty chámy poslal, kdo dává peníze, kdo to hlavně vede. Dej si pozor u něho! Je to nějaký obratný, prohnaný člověk.

Už vymohl komisi na vyšetření té žaloby. Jména komisařů musím také zvědět, a co nejdříve. Dobře–li pořídíš, vzpomenu ti to dobrým a hojně. Teď se přichystej. Však mlč o cestě. Ráno, ještě za tmy, vyjedeš, aby tě nikdo neviděl. Sám sejdu na dvůr. Toho Štrausa musíš získat, stůj co stůj! Však sedni a hlavní věci si pamatuj – tu jsou peníze, tyto na cestu a tyto na vše ostatní.«

Za chvíli poté vracel se správce do svého bytu. Že byl svobodný a sám bydlil, nikdo o jeho přípravách nic nezvěděl. Ráno pak, ještě za tmy, sám si vyvedl koně, a vyšvihnuv se naň, vyjel nepozorován. Pán jeho, bez alonžové paruky, v huňaté čepici, v lehkém kožichu, vyšel v tu chvíli až před vrata zámecká, kdež chvíli hleděl do zasněžené krajiny za ujíždějícím správcem. Ten záhy zmizel v ranním šeru, kterým se jen několik hasnoucích hvězd kmitalo.