55

hlučná muzika. Již také mezi staveními osady rozlehlé po svahu dosti prudkém zahlédl množství lidu, zvláště na volné prostoře, tam kde, jak dobře věděl, stálo stavení Adama Ecla, Čtveráka. Bylo tu plno lidu různého, z Klenče i z Postřekova a také některé Draženovské bylo viděti. Shromáždění hlučné, pokřikující, smějící se, popěvující, velice pestré. Tu mužové v kožichách nebo v pláštích, tu synkové ve vyšívaných kožíškách, ženy a děvčata v dlouhých, hnědých kožichách, beránkem podšitých, v kabátkách, na hlavách šátky různých barev; nad ně nade všechny vynikali jezdcové, jimž byla většina shromážděných průvodem.

Jezdcové ti podivní stanuli ve volném půlkruhu před dřevěným stavením Ecla, Čtveráka; na pravém křídle na hubené kobyle starý žid, nahrbeně sedící, maje místo otěží staré provazy. Těmi, pořád po židovsku pokřikuje, zdržoval klímajícího koně, aby se mu nesplašil, až se chodská mládež, kolem se tlačící, hlasitě smála. Vedle něho na vraném koni čert hrozně očima koulel a jazyk vyplazoval, pošklebuje se smrti na bělouši vedle sedící v sněhobílé plachtě, držící v levé ruce kosu do výše vztyčenou. Vedle smrti seděl jezdec všecek slámou obalený na koni, pokrytém povlakem rovněž takovým. Po boku slaměného jezdce nafukoval se na statném hnědáku tlustý Babor v červené vestě, v širokém klobouku strakatě pentlemi a cetkami ozdobeném. Krajan jeho, podobné oděný, jenže ještě tlustší, hádal se z koně s dvěma židy, rovněž na herkách sedícími jako stejnověrec jejich na pravém křídle. Před jezdci v půlkole stálo devět dudáků, z jejichž čepic různých barev, lemovaných kožešinou, vlály fábory, »pantle« i kohoutí péra.

Sotvaže ustali, již zase na pokynutí Jiskrovo novou spustili. Byla to muzika neslýchaná. Devět dudáků najednou!

Všude si povídali, že to Čtverák s Brychtou spískali. Chalupy se div netřásly od pronikavých těch zvuků a nebylo divu, že se roztancoval před dudáky i medvěd z hrachoviny, jejž chlap jakýsi, prapodivný, strakatě ustrojený, na řetízku držel a obuškem chvílemi přejížděl.

Hlučící ten zástup, maškary i dudáci na někoho čekali, a právě když Kozina se již přiblížil, vyrozuměl, kdo to je, ačkoliv to prve tušil. Otevřelyť se v prkenném peření, proti kterémuž zástup stál, dveře a jimi vstoupil na pavlač, shýbaje se, postřekovský Brychta a za ním Čtverák, o něco mladší. Brychta nesl v rukou dlouhý a tlustý obušek, z jehož hořejšího konce visely staré řemeny a uzlovaté provazy, a postaviv se v otevřené místo valby, vztyčil ty obrovské důtky, opíraje se rukama o zábradlí. Ecl, Čtverák, stanuv vedle, pokynul rukou dudákům, aby přestali.

Shromáždění samo sebou umlklo; zraky všech byly upřeny na Brychtu, v tváři zardělého, na jeho důtky, zvláště pak na Čtveráka, jenž vážně jako kněz z kazatelny jal se ohlašovat, že se stalo dvojí neštěstí, dvojí veliký zármutek že všecheny stihl, a to: že dokonává všem milý pan masopust a zítra že bude pochován; před ním pak že dokonal panský karabáč, který tu viděti, a že když všechny tak dlouho těšil a oblažoval, že je to křesťanskou povinností, by ho všichni k bohdá věčnému odpočinku doprovodili a nad ním zaplakali.

Patrně Eclovi »Čtverák« nadarmo neříkali. Řeč svou přednesl vážně a tak se přitom tvářil, že zástup dole již za řeči smíchu se neubránil. Sám čert se smál a na smrti bylo vidět, jak smíchem hlavou potřásá; jeden z Baborů se smíchem až prohýbal.

Když se zástup poněkud utišil, ohlašoval dále Čtverák, že se tedy již vydají na cestu, a že ten karabáč je panský karabáč, proto že ho pochovají na panském místě, a tímto že ho odevzdává –

Smích, pokřiky, jásot vítaly pád obrovských důtek, jež Brychta dolů shodil. Dudáci spustili, medvěd pak přiskočiv, sebral důtky a donesl je, klátivě kráčeje, slaměnému jezdci na slaměném koni.

Lidé se chystali k odchodu, maškary koně obracely, dva pak chlapci přivedli před stavení dva statné hnědáky, s nimiž stranou čekali na vůdce a strůjce všeho toho průvodu, na Brychtu a Ecla Čtveráka. Vtom nový pokřik se strhl. Byl veselý, jásavý a vítal Kozinu. Ten však, nedbaje toho příznivého projevu, vkročil do stavení a potkal zrovna Brychtu i Čtveráka, rozjařené, chechtající se. Na Brychtově tváři bylo dost a dost zřejmo, proč se mu tak rdí a od čeho se mu tak lesknou oči. Oba hlučně vítali příchozího hosta, jenž sotva se ubránil objímání Brychtovu.

Venku ječely devatery dudy a hlučel zástup k odchodu přichystaný. Pojednou se ven vyhrnuli a mezi nimi Kozina, kterého skoro vlekli, ač je hleděl zastavit a mluvil do nich horlivě.

»Poslechnite přec!« volal. »Mějte rozum!«

»Chutě poj s námi!« křičel Brychta, jeho slov nedbaje.

»Uj, panenka Marja, v hlavě se vám popudilo. Což jste bláznoví? Zůstaňte!« volal Kozina důtklivě, zastavuje Brychtu, který již nohu do třmene kladl.

»Nech mne, Kozino! Vidíš hinle, pánský zámek, hin pudeme.«

»Hejtu!« doložil Čtverák a dal se do smíchu. »K Lomikarovi hejtu.«