63

Všichni kolem tajili dech, sotvakdo mrkl okem.

Hlas úředníkův se ozval. Listina obsahovala zprávu o žalobě Chodů, o komisi nařízené, vše, co bylo již známo a co netrpělivou, palčivou zvědavost naslouchajících neukojovalo. Nikdo se nemohl dočkat, každý dychtil po tom, až přijde vlastní rozhodnutí. Už – teď! Jako by jiskra shromážděním proletěla, každý sebou trhl.

»Chodové privilegií a práv svých již dávno pozbyli, a poněvadž již léta 1668 perpetuum silentium, tj. věčné mlčení co nejpřísněji bylo nařízeno, a poněvadž nic toho nedbajíce sobě troufali o svrchu jmenovaná privilegia práva žádati poznovu, zasloužili pro toto

svévolné a smělé jednání přísné pokuty a trestu. Nicméně jim bude odpuštěno, s tím však výslovným vymíněním, že se více nebudou tajně scházeti a puntovati, aniž jakýchkoliv petic, stížností neboli žalob pro domnělá práva podávati nebo posílati.«

Jak úředník četl, panovalo hluboké ticho, čím dále tím hlubší, dusnější. Shromáždění bylo ohromeno. Tu tam prudce se obrátil soused po sousedu, ale mlčky; zraky plné úžasu se setkávaly. Čím větší byla naděje, tím krutější zklamání. Hned ani slov pro ně neměli. Totě nemožná! Něco takového aby jim poslali! Úředník dočetl výhružné místo a na okamžik se zamlčel. Ve shromáždění ještě děsivé ticho, až tu ze zklamaných, uražených, pobouřených prsou mocně zahřmělo tím tichem:

»Tuto není pravda!«

První zadutí vichru před bouří. A již křik, divý hlahol zklamaných, pobouřených Chodů hučel nádvořím. Ta slova to řekla! Ryk ten byl i odpovědí krajskému hejtmanu i souhlasem tomu, jenž,ta slova vykřikl. Byl to Kozina.

Vystoupil z houfu, stál zrovna proti oknu. Hlava jeho zdvižena, směle upírá zanícený zrak na hejtmana a mluví.

Jak to jen postřehli, tichli všichni, až zmlkli úplně.

»To není pravda, tuto nemůže být!« volal Kozina. »Hdyby tuto, co jste čtali, pravda bulo, že nemáme žádných práv ha majestátů, tak by tuto buli sám císař pán našim ve Vídni řekli. Proč by buli nařídili tu komisi, hdyž huž náše práva nic neplatila!«

Lamminger, jako by zmije ho uštkla, trhl sebou a z okna ven se nachýlil, ale hned zase ucouvl, neboť strašlivý křik shromážděných dole ho zarazil.

»Pravda! Pravda!« znělo z té bouřlivé spousty mohutných, rozhněvaných hlasů nejzřetelněji.

»Ha náši by nám teky něco psali!« volal Ecl, obraceje se do

lidu.

Chvíli to trvalo, nežli hluk se poněkud utišil a nežli se dostal hejtman krajský ke slovu.

»Kdo z vás podal žalobu?« volal z okna do shromáždění.

»My všichni! Já! Já! My všichni!« zněla jednomyslná odpověď zástupu. Bylo v něm, jako když jezero se bouřlivě vlní. Již tu tam sráželi se ve hloučky a kupy kolem nejprudších. Než hejtman přece ještě jednou slova se domohl.

Varoval je a napomínal, aby se upokojili, že tím vším sobě nepomohou, jako že si již uškodili tím, co svému pánu, panu z Albenreuthu, vyvedli, když pytíačili v jeho lesích a robot nekonali, že platů neplatili, sluhy jeho bili, ano, že se tak zapomněli, že i jej, pána urozeného, způsobem nanejvýše hanebným potupili.

Hrubý smích několika hrdel dole byl hejtmanovi odpovědí. Ten však se zmásti nedal a volal hlasem povýšeným:

»Tak daleko to došlo, že pán váš není jist mezi vámi a že musil žádati o vojsko na svou ochranu!!«

Divý ryk přerušil nanovo jeho řeč.

»Na nás? Hde je? Hde je to vojsko?«

»Vojsko na nás! Střílet do nás!« odpovídal ze dvora zuřivý hlahol. »Vojsko na nás! Ten ras!« Vtom zableskla se nad vlnami rozjitřeného zástupu čekana, jedna, druhá, již jich celý houf a hrozivě se míhaly nad hlavami proti panskému oknu. To však bylo již prázdno.

Lamminger zmizel.

»Ve jménu Jeho Milosti císařské!« křičel hejtman. Musil však volání to opakovat a ještě chvíli čekat, nežli slovo jeho proniklo.

»Vojsko bylo již na vás povoleno, ale vaši vyslanci ve Vídni prosili u dvora.«