dělníků svých, kteří ho probůh prosili, aby břemen jejich umálil.
Nyní však častěji opouštěl svou kancelář, aby hosty uvítal, kteří na jeho pozvání přijížděli. Byli většinou ze šlechty v sousedství usedlé. S nimi pak vyjížděl do rozlehlých lesů svých na lov. Posledně přibylo také několik šlechticů důstojníků z posádky plzeňské, mezi nimi hrabata Stampach a z Vrtby.
Ještě nikdy nehostil trhanovský zámek tolik hostí jako tenkráte, ještě nikdy nevyjížděla z jeho nádvoří tak četná družina lovecká.
V jejím čele sám hostitel, Lamminger, tváře vyjasněné, jaké poslední dobou býval napořád. Všimli si toho všichni, kdož ho znali, nejvíc ovšem sami zámečtí, divíce se tomu a netušíce, jaký kámen spadl z prsou jejich přísnému, nepřístupnému pánu. Všimli si toho také mužové chodští v kožichách a v huňatých čepicích, kteří vedli smečky panských psů nebo kráčeli vpřed s obušky v ruce, aby vyháněli a nadháněli zvěř v lesích, kdež někdy otcové jejich sami volně a svobodně honívali jako teď ti páni. Chodové si dobře všimli pánovy tváře a dobře jí rozuměli.
Proto on, že jim majestáty zničil, odvážil se také vyžadovati na nich nového břemene. Však by jindy si netroufali ze zámku vzkázati do Chodova a do Klenče, aby přišli pánům nádhánět. A zároveň jim pohrozili. Chodovští a Klenečtí šli.
Jakéž v tu chvíli porady? S jakou však šli a jak hleděli z výšiny pod lesem na panské lovce na koních za nimi zvolna do kopce jedoucí! Nejprve to tedy stihlo Kleneč a Chodovo. Po veškerém Chodsku o tom s účastenstvím a s hněvem mluvili.
»Huž se to začíná.«
»Ha bude ešče hůř.«
»Dnes Klenečtí, zejtra my.«
Tak všude mluvili, vzpomínajíce volné honby svých předků, kteří ze všech lovů svých odváděli Domažlickým k vánočním hodům toliko několik zajíčků, Chodovští dva, z Postřekova, Klenče, Oujezda, Draženova, Pocínovic, Stráže, Kýčova také po dvou a ze Lhoty a Mrákova po jednom.
O tom také živě rozmlouvali u Přibků o přástkách. V prostorné světnici pěkně vytopené bylo živo i také veseleji, poněvadž zmizel odtud stín, zamlklý Matěj Přibek, málomluvný, jehož tvář nyní byla skoro neustále zachmuřena.
Odešel hned zvečera, jako by se vyhýbal společnosti, jež se tu měla sejíti, nebo snad jako by cítil, že by se mezi ně dobře nehodil.
Starý jeho otec však usedl mezi mladou chasu, chlapce a děvčata len předoucí, k nimž také přidružila se Dorla, mladá žena Jiskry Řehůřka, dudáka. Sám ji k tomu měl, aby sem zašla, a slíbil, že za chvíli za ní přijde a že pak půjdou spolu domů. Ráda poslechla, neboť z té jejich samoty u lesa málo přišla na lidi, po nichž se jí často zastesklo, zvláště nyní tou dobou, kdy zimní večery neměly konce. Než přástky dnešní nebyly, co jindy bývaly. I tu, kdež veselé zpěvy, žert a smích zvučívaly, bylo znáti vážný ten čas. Sama ta chasa mladá, mysli lehké a nehloubající, neveselila se způsobem obvyklým; nemohla v hovoru pominouti posledních událostí, a zvláště tu, u Matěje Přibka.
Na chvilku však přece na přítomnost zapomněli. To bylo, když jednali o posledním, velikém lovu panském a vzpomněli také na časy minulé, kdy starý Přibek zavedl je v minulost, do ohromných lesů, tenkráte jejich, plných rozmanité zvěře,
a vypravoval, že ještě za jeho mladých let bylo medvědů mnohem více nežli nyní a vlky že se každá houština jen hemžila.
»Každú noc jsme míli v zimě, hdyž buly houpady, hu stavení pěknú muziku. Vlci vyli haž strach, ha každý ráno buly vlčí jámy plny tuty zvěři. Kožich vlčí bul zrovna dost lacnej. Ha hdo šel do města nebo do lesa, musel se na ňákýho vlčka huchystat. Já sám jsem nejednoho zabjíl. Sak by tuta čakana mohla povídat.«
Zraky všech chlapců i také děvčat obrátily se do kouta, kam starý Přibek rukou i pohledem ukázal. Jeden pak z mladíků vzal čakanu a prohlížel si ji. Byla nadobyčej vysoká i silná, ze dřeva dubového, zhotovená patrně pro ruku značně silnou a pádnou, jakou jen Přibkové mívali. Pod lesklou sekerkou bylo bradlo žlutě kováno a v lesklém tom kování svítilo se několik červených a modrých kaménků, jež zasazeny byly ve stříbrné obroučky.
Chlapcům se ta zbraň pro to kování velice líbila. Potěžkávali ji, zkoušeli.
»Tuta je hasi zrovna dost stará,« jeden z nich prohodil.
»Jau, starší než ty ha já. Huž můj dědek ji nosívali. Šak mu jediná zbula z tutý vojny, hdyž císařský vojsko