unikli.
»Kteří to jsou a ujdou–li kyrysníkům!« každý v tu chvíli pomyslil, vzpomínaje na ty, které ze svých tam měl. –
Nežli se slunce rozhořelo, dověděli se to. Byloť v tu dobu po boji. Vojsko vtrhlo do vesnice, kterou obsadilo a drancovalo. Venku na bojišti přecházely ženy a matky; hledajíce své muže a syny. Šťastná, která nikoho tu nenašla, neboť mohla být jista, že se dostal
do lesů. Než každou chvilku tu tam ozval se bolestný výkřik, kde ženy mezi raněnými nebo mrtvými některého z hledaných poznaly. Bojovníci leželi jednotlivě, volni nebo pod koněm, nebo v celé skupině, jak padli.
Stará Šerlovská také hledala, nenašla však ani syna, ani muže. Div že tomu svému štěstí věřila. Ale tam! Totě nevěsta! Chvátala k ní.
Na zdupaném trávníku, kde leželo mnoho vojáků raněných i mrtvých i několik raněných Chodů, klečela Manka, hořekujíc a rukama lomíc nad mrtvolou svého otce. Matěj Přibek ležel v zakrváceném bílém županu, maje žerď chodského praporu křečovitě k boku přitisknutou; ztuhlá pravice svírala ještě dubovou, starou čekanu. Bílá plachta praporu roztržena, zdupána, krví zalita. Obrovská postava Chodova ležela rovně natažena; tvář její byla zachmuřena. Tak skonal poslední chodský praporečník. Jak se udatně bil a jak praporu svého hájil, dosvědčovali četní kolem vojáci ranění i mrtví.
Starý Přibek kleče skláněl k synovi svou bělovlasou hlavu. Slzy řinuly se starcovi z očí. Nebědoval, jenom bolestně sténal a vzdychal. Vojáci, kteří raněné druhy odnášeli, se až zastavovali nad tou skupinou, naslouchajíce nářku statného, zlatovlasého děvčete.
»Hou vej, hou vej, hou vej, můj zlatej, dobrej táta! Panenko Marja, copak si tu níčko bez vás počnem! Ha můj dědečku starostlivej, dyť tu leží vás syn. – Hou vej, hou vej, můj zlatej táta!«
Ale Matěj Přibek dceřina nářku neslyšel; a bylo mu lépe. Odešelť do jiných končin, kde nebylo panského tyranství a kde nemusil se dívat, jak násilí ničí zlatou chodskou svobodu.