44

zažehnával hluk a konejšil, aby dali Justovi domluvit. Ten usmáv se, dále vypravoval:

»„Jak bych neznal, vysoce urozený pane,“ povídám. ,,Vždyť jsme v sousedství.“

„Teď není o nich nic slyšet. Jindy se tu často hlásili,“ povídá zas kanclíř. „Mají jistě teď hodnou vrchnost a jsou s ní spokojeni.“«

Hluk a šum povstal na ta slova a bylo v něm jasně slyšet, jak se Brychta, uhodiv bodcem své čekany do podlahy, divoko zasmál. Ale hned umlkali, jak bělovlasý Kryštof Hrubý vstav, přistoupil k Justovi a vážně se ho zeptal:

»Mluvíte–li pravdu?«

»Proč bych nemluvil?« odvětil Just jistě. »Škoda že tu není můj hoch, ten by to dosvědčil, či mám se zařeknout a zapřísáhnout? Je to svatá pravda, rozumíte, všecko, co jsem řekl.«

»Ha řekli ešče něco ten pan kanclíř?« ptal se Hrubý dále.

»Nic víc.«

»Ha proč jste mu nepovedíli šechno všudy, kerak s námi tuten Lomikar hantýruje?« vzkřikl Brychta.

»To nešlo. Když se takový pán neptá, to se nesmí povídat. A kdybych byl i chtěl, zrovna jak to řekl, kývl mi rukou a obrátil se za císařem. Ale hned, jak jsem vycházel, napadlo mně: „To jim povíš!“ Nic mně do toho není, ale vím, jak je člověku, když se mu křivdí. A vám se křivdí. A jak, a takové už časy! „Proč bych jim to neřekl?“ povídám si.

„Jejich právo ještě platí, a kdyby se pořádně hlásili, tak by ten Němec tranovský zle pochodil.“ Nač ho také šetřit, toho rasa! Je zrovna takový jako jeho nebožtík otec, ne–li horší. Však také každý soused domažlický musí mít na ně zlost. Nebo ti Lomikarové nás o něco připravili! Nebýt jich, vy jste mohli podnes být u nás, v naší správě. A nadto vzal naší obci tranovský dvůr. Ten byl náš. Teď si tam vystavěl zámek a z našeho gruntu se nám směje a vás souží. Když jsem přijel zez Vídně a slyšel, co vám teď ke všemu udělal, jak vám pobral majestáty, tu jsem sám klel, jak mně do toho nic není. Jářku, toť je loupežník! A jaký smělý!«

»Ha jak by nebul. Pěkně vyčkál, haž bul tím krajským hejtmanem, haby míl ešče větší moc,« dodal starý Hrubý.

»Ha z tuztoho je vidět, že naše majestáty ešče platí!« zvolal Kozina. »Šak by vo ně nestál, kdyby –«

»Pravda, pravda!« volalo několik hlasů.

»Hale co ničkon, hdyž je ten vlček spálil?« ptal se Pajdar.

»Přece se hlásit,« Just rozhodně pravil. »Však oni tam ve Vídni o vašich právech vědí. Vždyť sám kanclíř se zmínil!«

»Teky jsme tak mysleli, ha řekli jsme si, že tuto nesmí tak vostát, že vás svoláme, habysme se poradili. Ha to jsme ešče nevedíli vo tutom panu kanclíři,« mluvil Kozina. Všichni dali najevo svůj souhlas tváří i hlasem.

»Ničkon tepřiva se můžeme do toho dát. Ve Vídni vo nás vedí ha vo našich právech,« doložil Syka.

»Nu ha ešče teky z nich něco máme!« ozval se starý Hrubý, jenž vtom rozepjav svůj »lajb«, vyňal z něho něco v šátku zabaleného. Všichni hleděli překvapeně i zvědavě, co to starý rychtář má. Vykřikli, když do výše proti světlu povznesl dvě staré pergamenové listiny s visutými, velikými pečetěmi.

Úžas pojal všechny; i sám Just byl překvapen.

Nejklidnějšími byli ti, kteří o listinách už věděli: Hrubý, Syka, Kozina. Ostatní hrnuli se k Hrubému, i Přibek, jehož tvář nějak oživla, vstal kvapně a přese všechny hleděl na zbylé ty svědky chodských práv. Brychta nad starými, zažloutlými majestáty písma tu tam pobledlého dlouho nevydržel. Vzpřímiv se od stolu prudko jako prut, obrátil se k oknu, a pohroziv do něho zaťatou, svalovitou rukou, zachechtal se a hrozivě zvolal:

»Uj, pane Lomikare; ešče nejsme tvoji robotníci! Hele, ešče něco na tebe máme, hurozený pane!«

»Jsú–li dobrý ha pravý?« ptal se Ecl z Klenče rychtáře Syky, jakožto »prokurátora« a znalce.

»Jsú, šak jsú zez truhlice našich věcí, ha tuty jsú nejlepší. Tuto dal Hiřík král ha tuto Matyáš.«

»Ha kerak, že je Lomikar nevzel?« ptal se Pajdar, a to za všechny, neboť otázku tu měli všichni na jazyku. Teď teprve se

Kozina ozval. Vypravoval, jak se stalo, jak mu hned napadlo, když Lomikara s takovým houfem vojska viděl, že nejde jenom pro něj a pro Přibka, ale pro majestáty, a jak mu to napadlo, že matce pošeptal. Ta pak pro jistotu hned domů běžela a vzala ze skrýše nakvap tyto dva nejdůležitější majestáty, které dobře znala již doma,