»Nu, ženské bědovaly ha bědují. Kerak ne. Muže jim vodvedli, ve stavení vojsko. Mnoho sedláků je teky v lesích.
Hutíkají, snad do Babor.«
»Ha pak jsme míli vostát ha se podát?« zvolal Přibek.
To ještě byli všichni v jizbě rychtářově. Když Přibek vstal, maje se k odchodu, všichni za ním, vběhl do světnice Pocínovský jeden, oznamuje, že jak stráží chodil v tu stranu k Loučínu, že zahlédl na cestě vojsko. Všichni je očekávali, všichni byli jisti, že je vojsko nepomine, a přece mnohé teď novina ta zarazila a všechny rozechvěla.
»Ve jménu Páně!« vzkřikl starý Šerlovský.
»Pote, přátelé, chutě pote!« Přibek vyzýval a vyšel ven. Všichni se hrnuli za ním.
V tu časnou chvíli byla již všecka ves vzhůru. Novina o vojsku rozlétla se do všech koutů. Zevšad lidé vybíhali, mužové, ženy, staří, mladí, náves se jimi jen hemžila. Pak ještě mužové z rychty přibyli, ozbrojeni puškami a čekanami. V čele jich Přibek, nesa chodský prapor. Vlál zase vesele v ranním větru, neboť se bylo přes noc vyjasnilo a nastával krásný den.
»Vojsko huž de!« vzkřikl Přibek. »Huž dú, mužský chytat ha ženské hudlovat. Chcete–li se jim dát – Já, ha co jsme z Houvězda ha zez Draženova, my se nedáme!«
»My teky! My teky!« vzkřikli všichni a v hlaholu tom zaznělo také mnoho hlasů ženských.
»Ha tak s pomocí boží, každý na svý místo!« poručil Přibek.
»Ženské ha děti pryč, do stavení!« volal Šerlovský. »Huchystejte se, hdyby nechčestí trhlo, habyste míli všecko na cestu, zadním průhonem do lesa, hin bude volno!«
Vtom všechen hlas na návsi utichl a všichni tu zůstali jako zkamenělí. Rachot bubnů k nim zalehl a polnice zaječela. První se Přibek vzpamatoval. Zvolav, aby tu počkali, že se podívá, chvátal k východu již zatarasenému.
Oba Šerlovští a mnoho Pocínovských za ním. Viděli mezi staveními a skrze stromy blýskající se zbraň a hemžící se vojsko. Prvním pohledem poznali, že ho je mnoho. Zatahovalo ves ze strany východní a obsadilo cestu. Jezdci jezdili sem tam, povely volané mocnými hlasy letěly od čety k četě a zvučely až do vsi.
Řetěz vojska rostl a počal ves na dole v rovině ležící víc a více zatahovat.
Přibek sebou trhl. Několik jezdců se hnalo k nim; před zataraseným vchodem na cestě se zastavili a jeden z nich počal mluvit. Co pověděl, všechno Šerlovský s Přibkem na návsi oznámili, toliko jediné zamlčevše: že se Lhotští již také vzdali na milost a nemilost.
Ale to oznámili, že se má všecka ves ihned podrobit a všecko zatarasení odklidit. Mužové aby zbraň odvedli, aby vydáni byli, kteří jsou tu cizí, jmenovitě z Oujezda Matěj Přibek, a pro jistotu a zaručení aby rychtář s dvaceti sedláky ihned do tábora přišel a prosil o milost.
»Haby nás vzeli do harestu!« vzkřikl jeden ze sedláků.
»Ha jako rebely voběsili,« volal jiný.
»Já nepudu!« oznamoval rychtář Šerlovský velikým hlasem.
»Ha já teky ne!« volali jeden po druhém a do toho hluku přimísily se pronikavé hlasy ženských, vyzývajících své muže, aby nechodili, aby se nedali.
»Huž sme kerak v pasti, vojska všudy kolem dokola!«
»Protlučeme se!«
»Chutě za mnú!« volal Přibek.
Hrozný hluk a zmatek strhl se na návsi. Mnohé z žen jaly se bědovat, jiné mužům horlivě, vášnivě domlouvaly, aby se nevzdávali. Toho však nebylo třeba. Zpráva o tom, jak naloženo s krajany vzdavšími se pod Oujezdem, krutá žádost a hrozba vojenského velitele a hrozící násilí jeho rozjitřili Chody v Pocínovících a naplnily je zoufalou odhodlaností. Raději zemřít, nežli se tak poddat v nová a veliká trápení!
Přibek, přehlédnuv prve vojsko, poznal, že není možná ho zahnat nebo aspoň se mu ubránit. Nezbývalo, než aby se probili. Proto vedl nyní muže chodské v tu stranu vesnice, kdež, jak viděl, bylo k lesům nejblíže a vojska nejméně. Někteří navrhovali, aby se čekalo do tmy. Návrh ten však zavržen, protože velitel dal jen krátkou lhůtu na odpověď a po odmítavé jistě požene útokem. Nebylo tedy prodlení.