Divné se teď věci dály! Stará výměnice, jindy ke své snaše přísná, ode včírka jednala s ní jako s vlastní dcerou.
Děti opatrovala, pomáhala jí, a když pak odpoledne podruhé ze zámku se vrátila, šetřila Hančí tak, že jí ani plnou pravdu nepověděla.
Když vojsko odtáhlo, zašla si do své světničky a modlila se za syna. Kolem bylo ticho, jen vítr soumrakem si smutně pohvizdoval. Pak ozval se venku starý Vlk. Jeho prudký štěkot vyrušil stařenu z modlení. Okamžik naslouchala, že však pes umlkl, nachýlila hlavu a jala se pološeptem dále říkat svou modlitbu. Dlouho se nemodlila, neboť za chvilku ozvaly se venku drobné, chvatné kroky a malý Pavlík vrazil do světnice a sotva dechu popadaje hlásil, že táta přišel. Než selka ke dveřím došla, přišel on sám, nesa malou Hanálku v náručí, a za nimi Hančí všecka rozradostněna.
Stará Kozinová, jak na synovu obvázanou hlavu, na jeho ubledlou tvář pohlédla, nemohla ani promluvit; v ten okamžik zalily se jí oči slzami. Syn to dobře viděl, a pohnut jsa, přijal matčinu ruku, již mu podala na uvítanou a jistě také, jak sama cítila a mínila, na odprošenou.
Všecka rodina zasedla kolem bábina stolu; všichni se radovali
z příchodu milého hospodáře, od něhož děti se ani nehnuly. Hančí se vyptávala, jak mu bylo na zámku, jak tam s ním jednali. Na to však Kozina jen zkrátka odpověděl, zamluviv to kyrysníky, a tázal se, jak na statku i ve vsi hospodařili. Matka jeho málo hovořila. Jí tanula jen jediná otázka na rtech; než nevyslovila ji, pozorujíc, že syn se tomu hovoru vyhýbá.
Nežli se nadáli, dostalo se jim hosta. Strýc draženovský, starý Kryštof Hrubý, k nim zavítal. Již včera, když Kozinu a též ostatní na trhanovský zámek odvedli, poslala stará Kozinová k bratru svému oznámit, co se stalo. Ze teprve nyní přišel, omluvil tím, že nebyl doma, ale v Brodu za jakýmsi řízením. Chopil se ruky mladého hospodáře, srdečněj jí potřásl a pravil:
»Huž jsem slyšel, milý chlapče!«
Jak poté plášť i širák odloživ ke stolu usedl, odešla mladá hospodyně, aby uchystala večeři muži svému a hostu.
»Huž tera víš, Krisl,« začala stará Kozinová, zatáčejíc tak hovor k otázce, kterou by byla ráda pronesla.
»Jau, slyšel jsem, že naše majestáty spálili,« odvětil s povzdechem, »hale ne naše právo,« dodal Chod. Stará sestra to slyšíc, trhla sebou. Teď tedy věděla. Vtom ozvaly se kroky na síni; vstoupil do světnice rychtář Syka,
»prokurátor«.
»Selka, nynčko huž můžu před tutím mluvit,« pravil ještě ve dveřích a ukázal na mladého Kozinu. »Tuten tě je jinčí prokurátor« dodal. »Hale proč k vám du! Víš–li; selka, že na kanceláři nemíli v truhlici všechny majestáty?
Dobře jsem počítal, ha pak správčí, ta vtiperná hlava, kerak by nic, se ptáli, jsú–li všechny – nu, náše máma mne teky hlúpú kaší nekrmily, hned mi přišlo, že hin nejsú všechny.«
»Nebuly? A kerak by buly!« odvětila živě stará selka, a vstavši sňala šátek křížem přes ňadra uvázaný, a rozbalivši jej, vyňala z něho pergamen i s pečetí, a za ním druhý.
»Jsú tuty dva nejlepší, jak jsi, Syko, prál, že by jich bulo dost před súd, že náše právo je v nich všecko.«
Stará Kozinová stála za stolem, držíc v pozdvižené pravici zažloutlý majestát s visutou pečetí. Zraky její se leskly a hleděly z jednoho muže na druhého. Ti v ten okamžik, jak listiny ukázala, překvapením rychle povstali, všichni: mladý Kozina, rozvážnější Syka i bělovlasý rychtář draženovský. Syka hned sáhl po pergamenech, jako by se chtěl přesvědčit, jsou–li to ty pravé, opravdivé.
»Jsú, jsú tuto ty naše!« pravila selka s úsměvem a pověděla, jak jí syn na rychtě dobře a včas řekl, že páni si jdou pro majestáty, a že se ptal, jsou–li dobře ukryty. Tu že jí hned napadlo, aby ty nejdůležitější pro jistotu jinam schovala, že když syna chytili, že budou jistě také u nich prohledávat, a tak že ještě včas tyto zde z truhlice vybrala a za ňadry schovala i s pečetí starou. Za řeči ji také ze stolu vyňala.
»Nu, tuty nám huž páni nevezmú!« dodala rozhodně a pohlédla na listiny na stole před ní ležící.
»Nevezmú!« opakoval její syn. »Nevezmú, ha tuty spálený nám Lomikar ešče vrátí! Muší!« Oči mu zahořely a v ubledlém líci ruměnec mu proskočil. Starý strýc draženovský pokývl bělovlasou hlavou, Syka pak podal smělému druhovi těžkou svou pravici. –
V tu chvíli otáčela se Hančí hbitě kolem ohniště, chystajíc jídlo. Bylo jí volněji a veseleji, že muž se jí vrátil, i proto také, že vícekrát už nebude s pány nic míti. Staré listiny páni odnesli, jsou tytam – Hančí jich příliš neželela. Co