»Hano, jdu se podívat, jak ten vichr nadělal mnoho vejvratů.«
Jiskra, vskočiv do světnice pro čapku, ubíral se k tmavému boru, nic nedbaje, že Dorlu, přišedší z valby punebím na síň, málo tím potěšil.
»Tak se vždycky dije. Buď se nám túlá, buď hdyž někdo sem zablúdí, tak ho ešče sám vodvede. Sedlák jistě chtíl do sencí.«
Tak, vešedši do světnice, žalovala na muže starému tchánovi, jenž se znovu na Kozinu ptal. Uslyšev, že již odešel, mlčky zas ulehl. Na tváři jeho bylo patrné nemilé zklamání. Každý, kdokoliv sem na samotu zavítal, byl zvláště starci vítaným, neboť každou návštěvou ušla mu spíše chvíle času nekonečného, slepotou trapného; ale zvláště rád vídal mladého Kozinu, svého dobrodince a ochránce, jenž mu před desíti lety život zachoval.
Tenkráte šel starý Řehůřek do Trhanova, kdež za nemocného puklaře měl hrát. Nad Trhanovem, když se ubíral lesem Křížinovcem, zastavili ho dva myslivci, oba Němci, ze zámku trhanovského, oba patrně již notně zmoklí, neboť jazykem těžko vládli. K potupě však chudého dudáka sloužil jim ještě dost. Nejprve se Řehůřkovi smáli, ale když pak je odbyl a chtěl dále jít, poroučeli mu, aby jim na tom místě zahrál, a dávali mu chámů a bídných psů robotných.
Tu se vzbouřila v dudákovi chodská krev; zostra odpověděl a nezalekl se ani pak, když oba Němci jako rozzuření medvědi začali se naň sápat. Rychle shodil svůj nástroj z ramene a bránil se; měl však jenom holé ruce, oni pak každý po tesáku. Tenkráte byl by zajisté zahynul, ale když bylo nejhůře, když krví všecek zalit k zemi padal, vyrazil z houštiny Kozinův Vlk, jenž na jednoho ze surovců sám skočil, druhého pak vtom čekanem udeřil mladý Kozina, za psem vzápětí na pomoc chvátající. Vzteklivce zahnal, Řehůřka, jenž byl bez sebe, domů odnesl.
Tenkráte starému dudákovi oko vyrazili;
druhé pak, jak ještě ležel ran plný, tak se zanítilo, že zanedlouho také na ně oslepl.
Od těch časů vedl smutný a jednotvárný život a povyrazil se jenom tenkráte, když ho syn vzal s sebou do krčmy nebo na spoušťadla, aby hrál prim, na housle, nebo když za syna doma »vyučoval«.
Od těch časů byl mladý Řehůřek – Jiskra – Kozinovi ještě příchylnější. Bylť mu vděčným i za to, že se táty tak ujal, i za to, že starce pak všelijak v nemoci podporoval a často si s něčím na něj vzpomněl. Synek pak z bohatého statku, starého, váženého rodu, od chlapectví přál vtipnému synu dudákovu. Již tenkráte, když stádo pásal, míval vždycky Řehůřka u sebe. S ním byl vůbec nejraději, a šel–li »hejtu«, pokaždé zamířil k osamělé dudákově chalupě.
Pak, když oba v »chlapce« dospěli, když už mohli chodit »volát«, stal se Jiskra Janovým důvěrníkem, a když pak mladý Kozina se oženil, spolek obou mladých mužů utužen ještě více touto svatbou, o niž se dudáček dosti přičinil.
Mladý hospodář žádnému tak nevěřil jako jemu, a také od žádného tolik nepřijal jako od něho.
Teď spolu k lesu kráčeli.
Po bouřlivé noci nastal pěkný, slunečný den, jakých v listopadu málo bývá. Mraky, ještě po ránu po nebi se honící, zmizely. Slunko vysvitlo a vyjasněným vzduchem určitě se rýsovaja temena Šumavy i Českého lesa. Z hlubin lesních ozval se chvílemi táhlý a temný hukot.
Oba mladí Chodové ničeho nedbali. Kráčeli mlčky vedle sebe, každý zabrán ve své myšlenky. Jindy by Jiskra nějakým šprýmem hovor zavedl, ale dnes, jak druha svého dobře znal, nebylo něco takového vhod. Viděl, že se mladému hospodáři něco vážného stalo. Když došli na pokraj lesa, dudák, stanuv proti kamarádu svému, pohleděl mu na okamžik svýma upřímnýma, veselýma očima, do tváře, pak uhodil mu na rameno a srdečným hlasem promluvil:
»Uj, kameráde! Jsi, kerak by tě hlasička vofoukla. Co se dije?«
»Jiskro, řekni mi pravdu pravdivú. Co se vo mně říčí mezi lidem? Že jsem nicotnej chlap, je–li pravda?«
»Blázne bláhová, proč tak súdiš?«
»Dyk mi hani vlastní máma nevěří –«
»Uj, kerakže?«
Kozina, popošed za té řeči, znovu se zastavil, a obrátiv zamračenou svou tvář k dudákovi, upřel naň své bystré oči.