67

Hladil jí vlasy.

»Hančí, vím, že tě súžím, hale huž není pomoci. Nedá mi to, huž to vod boha súzeno; votočit huž nemůžeme, ha dá pánbůh, že vyhrajeme, dyk je právo náše! Pak zaseje bude dobře ha ešče lepší, než bejvalo.«

A již v tu chvíli opravdu bylo. Sehnul se k dětem, zůstal u nich, byl jejich. A Hančí se zas usmívala. Kolem se jí zase všecko vyjasnilo.

Zato příštího dne se lekla.

Podvečer, když právě byla doma samojediná, vstoupil do světnice jakýsi mužík podivný, oháněje se holí, aby zahnal starého Vlka zuřivě naň dorážejícího. Mužík byl neveliký, hubený, ve tmavém městském oděvu, v černých punčochách a v zaprášených střevících s velikými přezkami. Lícní kosti měl vysedlé, nos zatuplý a černé oči zchytrale sem tam těkaly, jako by všemu na kloub chtěly přijití.

Hančí se ho lekla, a zvláště jeho pohled se jí nelíbil. Ptal se po sedlákovi. Odvětila, že odešel. Na jeho otázku kam, řekla, že neví.

»Přijde–li domů teď, řekni mu, selka, že tu někdo z .Domažlic, aby přišel k Sykovi, ale najisto!«

Poté odešel. Kozinová mladá vyšla za ním ven, zpovzdálečí ho pozorujíc, zastaví–li se také někde jinde a půjde–li, jak udal. Nikde se nezastavil a bral se jistě, jako by se tu znal odedávna, zrovna směrem k rychtářovi.

Co chce? To jistě pro ten nešťastný soud. Není–li to ten štváč, ten Just? Ano, jistě. Z Vídně se vrátil a již by rád zase nanovo.

Hančí čekala na muže netrpělivě. Již jí také připadalo, aby mu, až se vrátí, zatajila, jakou tu měli návštěvu. Ale Kozina se domů nevracel. Zato nový host skoro samou noc mladou selku navštívil. Dorla Řehůřkova, Jiskry dudáka žena. Přišla si postesknout na muže. Už bezmála čtrnácte dnů je pryč a zprávy o něm ani za mák. Když odcházel, povídal, že přijde teprve za týden a snad i o něco později, aby si Dorla z toho nic nedělala. Že jde s nějakým důležitým poselstvím do Prahy. S jakým a ke komu, to že živou mocí nechtěl říci a neřekl, ani ne vlastnímu tátovi. Peněz nechal Dorle dost, aby měla na živobytí, a také jí od Syků i odjinud posílali.

Mladá žena dudákova, ve svém stavu zvláště lekavá i úzkostná, divné si připouštěla myšlenky, a proto si přišla k bývalé družce postesknout a také se pozeptat, neví–li snad ona něco o Jiskrovi, jenž jistě odešel na vyzvání Kozinovo. Jinému že by prý v tento čas ani na krok se nehnul. Hančí však nemohla Dorle nic potěšného říci, poněvadž ani nevěděla, že je Jiskra již tak dlouho na cestách. Ujištovala, že Kozina se jí to tom ani nezmínil, pak sama si ještě posteskla, že je jako zaprodaná, že aby jen ustavičně strachy trnula o muže, který ten soud s pány jistě zle odskáče.

Když Dorla odešla, mladá hospodyně neulehla, ač se valně připozdilo. Nechtělo se jí spát. Čekala na muže. Tak dlouho nejde! Jistě se cestou dověděl o tom Domažlickém, a teď tam u Syků rokují. Děti spaly i čeládka. Po všem statku klid a ticho. Hospodyně všecka jako na trní vyhlížela ven do nočního šera. Již se obrátila, již brala plenu, chtějíc odejít a přesvědčit se, jsou–li chlapi s tím měšťákem u rychtářů; vtom se ozvaly Janovy kroky.

Divil se, že Hančí ještě nespí. Řekla, že mu má něco vyřídit.

»Huž vím,« odvětil.

»To bul ten trakslíř zez města?«

»Jau, Just. Vrátil se zez Vídni.«

»Ha co chtíl? Snad habyste zasejc šli do Vídni?«

»Uj, kerak si tiperná. Nu, co škodí, chtíl, hale pozdě. My jsme tuto huž sami huďáli, ha dávno.

« Hančí žasla.

»Huž tomu mnoho dní. Žádnej vo tutom novým poselství nic neví. Šli přes Babory do Vídně, haby jich cestú nelapili.«

»Pro tutos po nocích se túlal!«

»Ničkon tě to huž můžu řect. Huž jsú ve Vídni ha jistě buli hu dvora. Nu dnes jsme slyšíli, kerak pan Lomikar s námi hantýroval, ha tutomu našemu prokurátorovi čistě zaplatil, haby nás nechal, hdyž jsme huž skoro buli na zelený lúce. Šelma. Ha ten zloděj vídeňskej našince za nos vodil, haby míli strpení, že taková věc de pomalu.

Jen peníze bral.«