115

»Však ho zítra uvidíte. K němu nemusíte. To vy tak! Aby vám ještě naposledy kázal a vás svou řečí pobláznil, jak to již udělal. Nemáte ještě dost, ještě byste si rádi s něčím začali a posvítili? Nesmíte odtud, mám tak poručeno.«

Nitro se jim bouřilo. Byli jako v kleci a s holou pěstí! Posupně mlčeli, pak zas o Kozinovi mluvili, o jeho ženě a matce, pustí–li alespoň ty ubohé k němu.

Ty dříve, před třemi dny, se na smutnou tu cestu vypravily. Jiskra Řehůřek zapřáhl pěkný pár hnědáků, které si Kozina vypěstoval, a na vůz usedla nešťastná hospodářova rodina i Dorla. Starý Vlk běžel za nimi a na prosbu Pavlíkovu vzali věrného strážce také na vůz.

»Míl ho rád,« pravil Jiskra, dělaje vedle sebe místečko starému huňáči, z dobrého ještě plemene chodských hlídačů. Za vozem Kozinovým vyjel druhý z Oujezda, na němž sedělo několik sousedek starších ve smutkových sukních tak jako Hančí a stará Kozinová a ve smutkových bílých plachetkách.

Vyjely, aby Kozinovy ženské nebyly tak opuštěny a samy v těch hrozných chvílích. Na tom voze seděl také starý Přibek, nebožtíka Matěje otec, kterého Manka marně doma zdržovala. –

Když tak Šerlovský a Pajdar s ostatními o nich v Plzni rozmlouvali, vkročil mezi ně znenadání Řehůřek Jiskra. Tuze rádi jej uviděli a hned se k němu tlačili. Pozorně se kolem ohlédnuv, pověděl, že se stěží k nim dostal a že vojáka venku jen svým chodováckým šatem oklamal. Vypravoval, že Hančí s dětmi a s matkou smějí teď dvakráte za den do žaláře a že on už tam s nimi také byl. Pověděl, že je Kozina klidný a že ještě ženu a matku těší.

»Ha jak má tuty děti rád! Tuto je k pláči, kerak na ně mluví, kerak je hladí ha hubičkuje, ha kerak Hančí domlúvá, haby je jak se patří vychovala, haby je teky na něho pomatovala, haby nezapomíly na tátu, haby Pavlík bul jak se patří Chodovák.«

Všichni byli dojati a dudák, na okamžik se zamlčev, opět pokračoval:

»Teky vo vás mluvjíl ha prosí vás, habyste mu vodpustili, esli komu ublížil, ha teky habyste pomatovali na starý chodský práva. Ptál se teky, je–li tu v městě Lomikar, ha hdyž jsem prál, že předevčírem přijíl zrovna kerak my, tu si povídá: „Přijíl se na mě podívat, Panebože, posilni mi zejtra, haby se mu tuten ečše nesmíl!“

A tu si dudáček vzpomněl na příhodu, která se stala, když předevčírem do Plzně přijížděli. Pověděl, že tu zrovna u samé brány potkali Lammingera, také dojíždějícího, a že když starý Přibek uslyšel, kdo tu je nablízku, že najednou ve voze vstal jako mladík a že zaťatou pěstí Lammingerovi hroze, jal se mu spílat, a že měla Manka a ženské co dělat, aby starocha udržely a uchlácholily, a ještě štěstí, že si toho ten trhanovský kat nevšiml.

Vzrušenému dudákovi připadlo také, jak vešli ke Kozinovi do vězení a že ho starý Vlk hned poznal.

»Míli ste ho vidět, kerak radostí vrčil ha skákal ha Kozinu lízal; ha hdyž jsme pryč vodcházeli, nemohli jsme tu němú tvář z harestu dostát. Vlk si leh ha nešel, ne ha ne, ha tak tam vostál.«

»Půjdeš–li ešče do harestu?« ptal se Šerlovský. Jiskra přisvědčil, že se tam jistě ještě dostane, a všichni jako o překot ho žádali, aby vyřídil od každého pozdravení, a jak je to rmoutí, že se nemohou s ním rozloučit.

Šero listopadového večera zahalilo královské město Plzeň. Bylo mrazivo a vítr pohvizdoval. Náměstí jako vymřelé, všude ticho a pusto. Venku nebylo nikde světla; domy, tmavá, vysoká radnice, naproti mohutný chrám, stojící prostřed náměstí, vše zatopeno černými stíny. Smutně prorážel gotickými okny chrámovými míhavý svit věčné lampy. Před radnicí přecházel stráží voják pláštěm zahalený. Opodál stálo několik žen v hnědých chodských kožichách. Mlčely a sotva sebou hnuly, upírajíce zraky své ke kostelu, nad nímž černá věž ztrácela se v hustém temnu.

Pojednou, jako na dané znamení, vpravo, k radnici se obrátily, kdež vrata vrzla. Vyšly odtud dvě ženské a každá z nich nesla děcko. Chodky, mezi nimiž byla Manka Přibkova, pustily se přímo k nim, k Hančí a staré Kozinové.

Obě se vracely z vězení, kdež dnes poslední večer trávily s mužem a synem! Poslední večer! A již nikdy více! Již nikdy se nevrátí ty večery, kdy všichni doma pěkně pospolu sedali, kdy Hančí u hejčedla zpívala a Jan s Pavlíkem dováděl, kdy byli tak spokojeni a šťastni!

Hanči hleděla na ženské jako vyjevená. Však věru by nebyl div, stará Buršíková v duchu pomyslila, kdyby se těm ženským Kozinovým v hlavách popudilo!

Chodky je obklopily, aby je do bytu zavedly a děti, jež v náručí usnuly, jim pomohly nést. Hančí nechtěla do bytu, že by tam nevydržela úzkostí, že tam všechno na ni padá. Dost jí domlouvaly, až pak dvě ji nezbytně vzaly pod paždí. Jak šly kolem kostela, stará Kozinová pojednou se jim vytrhla, a padnuvši u dveří na kolena, jala se