3

I

Jasná tma listopadového večera zastřela stráně i doliny pohorského kraje na úpatí strmého Čerchova i táhlé Haltravy. Černé a husté mraky nízko se hnaly přes lesnatá jejich temena i hor ostatních Českého lesa, jenž obrovským valem zvedal se nad ztichlou krajinou, zanikaje v oblacích a ve tmách. Nehostný nastal čas.

Vichr byl všeho pánem, i mraků i země, na níž se všecko před ním chvělo: staletý ve stráních hvozd i strom v širém poli opuštěný. Břízy, staré i mladé, husto rostoucí na hoře Hrádku nad vesnicí Oujezdem, šuměly, lkaly a chvěly se v nahotě své, neboť vichr jim v chumáčích rval poslední zlaté listí a honil je černým vzduchem v divokém víru. Na sousední však Hůrce vzdorně hučel dubový háj a potřásal rozložitými korunami, bráně se vichru, jenž z něho divoko vyraziv, zalehl až dolů do ztichlé vsi, tulící se jako hnízdečko k homolovitému Hrádku.

Stromy u stavení i na sadech klátily se a prudko šuměly. Nejhlasněji však hučela věkovitá lípa, rostoucí na prostranném nádvoří u Kozinů. Váha a bidlo staré studně pod lipou vrzaly a rachotily; než zvuk ten nelibý přehlušován byl hukotem větru v rozložité koruně starého stromu.

Ve statku svítili. V mdlé záři, na dvůr nízkým oknem padající, kmitl se pod lipou náhle prudký vír žlutého listí, jejž vichr, divě se zatočiv, mžiknutím zvedl a zanesl do tmavé výše. A vtom, když takto jakoby rozzuřen nejdivěji hvízdal a hýkal, postavil se někdo ve světnici do okna. Jen na okamžik bylo viděti tu siluetu – teď okno se pootevřelo. Nahé ženské ruce vystrčily ven do tmy nevelkou mísu a v ten už okamžik se z ní bělostně zaprášilo.

Mrak jako padlý sníh náhle z ní vystoupiv, náhle se rozplynul ve větru, jemuž byl obětován. Naříkavá Meluzína, pohltivši hladově naráz mouku z mísy, danou jí na utišení, zasténala ještě jednou a hnala se tmou dále.

Okno se zavřelo, stín v něm zmizel.

Nehostný panoval čas.

Ve statku však ve dřevěné světnici, dosti prostranné, bylo milo a útulno. V krbu hořel oheň a smolná polena praskala. Louč, v černém svícnu zastrčená, hořela plamenem a zář její jasně padla na obětovnici, jež přinesši Meluzíně oběť, od okna odstoupila a nesla prázdnou mísu na nenatřený sudeň.

Byla to sama selka, toho statku hospodyně, žena mladá, pěkné postavy, pěkného obličeje, z něhož nejhezčí byly jasné hnědé oči a nos táhlý a rovný. Vlasy měla pestrým šátkem zavinuty, na sobě pak sukni, obléčku a rukávce.

Postavivši misku na sudeň, usedla zase na židli opodál malované postele pod nebesy, a vzavši kucel do ruky, uváděla hejčedlo v houpavý, volný pohyb a jala se přitlumeným hlasem zpívati:

»Hajej dítě,

kolebu tě,

habys spalo, neplakalo,

svý mamince pokoj dalo.«

Zvenku se ozývala bouře. Šum stromů a hukot větru sléval se v jediný hlas, od něhož se okna otřásala. Mladá však matka zpívala ukolébavku dále. Ale ještě jiné zvuky nežli její písně bylo ve světnici slyšeti. Ve stinném koutě z postele pod nebesy; odtud se ozýval hlasitý šepot, šuškání a tajený smích, jenž dlouho dušen teď propukl, vesele, jasně, jako stříbrný zvonek. Ale hned ho druhý, hrubší hlas konejšil, tlumil, a vtom také hospodyně je od hejčedla okřikla – nikoliv však ostře a přísně, aby se upokojili, že Hanálka usíná. Pak zase, houpajíc, dala se do zpěvu:

»Nedáš–li ty pokojíčka,

hodíme tě do rymíčka,

a z rymíčka do Dunaje.

Chyjť si ho, ty hastrmane!«

Malá Hanálka v hejčedlu spokojeně si broukala a houkala, ale čím dál tím slaběji, až umlkla. Ještě několik kývů, pak pustila matka kucel a zamířila k posteli, když v ten okamžik zpod čistých nebes vztyčil se hospodář, její muž,