»Jene, pro pánaboha ponejprv, podruhé ha potřetí tě prosím,
vodpusť mi; ty bys tu snad nebul, hdyby já– – – vodpusť mi!«
Hlas se mu třásl.
Mladý Chod sevřel starcovu studenou ruku.
»Bul, teky bych bul, strejčku, ničím jste mi nehublížil, ničím.«
Když se vězením prvním soumrak ukládal, ozval se opět starý draženovský rychtář: »Pořád se modlím ha pánaboha prosím, haby se nad našima doma smiloval ha nejvíc nad tebú, Jene, haby nedopustil, habys bul nevinně hutracenej. Ha doufám, že je ešče boží spravedlnost.«
Když žalářník pak misku polévky nemocnému přinesl, ani se jí nedotkl. Kozina prosil, aby jim světlo bylo.
ponecháno, a žalářník prosbě té vyhověl. Po celou noc Kozina ani oka nezamhouřil, poněvadž sám už viděl, že se strýc neklame. Starý Chod do poslední chvíle zachoval jasnou mysl. K ránu, když kahan skoro dohoříval, žádal synovce, aby se nahlas pomodlil. Kozina klekl u lože a říkal modlitbu za modlitbou, zraků svých ze strýce nespouštěje. Pojednou se v modlení zarazil. Vztáhlť strýc prudce ruku, hlavou pohnul, a po tváři se mu rázem rozlila smrtelná zsinalost. –
Bledý zásvit denní padal do smutného vězení, kdež ozýval se křečovitý mužský pláč. Když pak později žalářník vešel, nesa vězňům snídani, zastal Kozinu u mrtvoly strýcovy sedícího. Mladý Chod již neplakal. Seděl bled a nehnutě jako socha s rukama sepjatýma, modle se za strýce.
Když mrtvolu starého Hrubého vynášeli, prosil Kozina, aby ji směl ke hrobu sprovoditi. Nedovolili mu to a jen mu na jeho otázku udali, že bude druhého dne odpoledne pohřbena. Jinou prosbu však mu splnili: nezavedli ho do jeho dřívějšího vězení, nýbrž nechali jej po jeho žádosti v tomto, v němž strýc dokonal. Toho a příštího dne měl skoro jen nebožtíka na mysli. Uvažoval, kde skončil nejváženější ten na Chodsku rychtář a kam mrtvolu jeho asi zanesou. Nikoho tu
nebohý neměl ze své rodiny, aby nad jeho mrtvolou zaplakali, ba ani nevědí, že jim starý hospodář odešel navěky. Což by tam v draženovském dvorci naříkali, synové i čeládka, ne tu chvíli, co zemřel, ale po všecky tři dny! Po všecken ten čas by se ze dvorce nářek rozléhal i vyčítání všeho toho, co zesnulý dobrého udělal, jak měl rodinu rád, čeládku, jak byl moudrý, štědrý a ochotný ke všem. A tu v té komoře umrlčí, do které ho zanesli, nenechají ho ani do třetího dne. Hned druhého jej vynesou a nepřijdou tři staří zpěváci vesničtí, kteří by nad otevřenou rakví smutně zazpívali žalostnou píseň o duše rozloučení, nepřijdou ani sousedé mrtvého vyprovodit.
Nikdo s ním nepůjde, nezazvoní mu ani, zanesou ho ven, spustí do hrobu. Kdyby aspoň jemu dovoleno bylo zhlédnout to nešťastné místo posledního odpočinku a pamatovat si je. Pamatovat? On? Což se vrátí, aby doma mohl říci? Kozina se zachvěl.
Po celé odpoledne, kterého, jak věděl, byl starého strýce pohřeb, se modlil. Než v nejupřímnější modlitbu vtíraly se mu dusné myšlenky a pro ně až na chvíle ustával v modlení.
Vzpomněl na sebe, na ženu a děti. A což on! Snad něco horšího jej čeká. Potvrdí–li tam ve Vídni ten rozsudek..Myšlenky se mu zarážely, cítil, jako by se mu srdce zastavilo, až jal se modlitbu odříkávat, rychleji, vroucněji, aby tu děsnou myšlenku zapudil. –
Nastali zase dnové trapné samoty a odloučenosti, plní smutných a mučivých myšlenek. Čas zvolna ubíhal, teskně se plížil.
Jednou ráno žalářník, když mu snídani dodal, zastavil se u samých dveří, již na odchodu, upíral oči své na vězně, až jako by se rozmyslil, pravil:
»Slyšíš, sedláče, něco ti povím. Ale neříkej to, že to máš ode mne. Ty se toho lekáš, že to ve Vídni všechno potvrdí, a takhle se ti přece uleví.«
Kozina vztyčil kvapně hlavu a napjatě poslouchal.
»Včera to přišlo z Vídně, dověděl jsem se jen tak, rozumíš, ale mlčet budeš,« mluvil žalářník. »Císař všecko nepodepsal.«
Vězeň sebou trhl a cítil, že na líci mu červeň proskočila. Oči jeho tkvěly na rtech žalářníkových.
»Císař potvrdil, aby jenom jeden z vás byl, víš, oběšen.«