zase kvapila dále za statek na výšinu, aby se podívala na krajinu; než jen jedním směrem hleděla, k trhanovskému zámku, kam otec odešel a s ním Pocínovští, kteří se u nich prve stavili. Před chvilkou se děda ptala, jak dlouho to jednání na zámku asi potrvá, kdy mužští se vrátí; teď už vyhlížela, a zas nemajíc žádného stání kvapila sadem kolem zamyšleného děda, do stavení všecko pěkně uklidit, uchystat. Přijde starý Šerlovský, a jak jí syn jeho dnes ráno, nežli na zámek s ostatními odešel, několika slovy napověděl, přijde říci o slovo. Dnes se má státi nevěstou a po žních – bože – už by byla jeho ženou! Stála, práci pustivši, všecka zamyšlena, čela jasného a rty její se usmívaly z těch pěkných myšlenek.
V tu chvíli mladá Lammingerovna chvátala ze zámecké zahrady do své komnaty. Krásně se jí to procházelo cestičkami drobným pískem vysypanými, mezi křovím tu tam již mladistvě zeleným, pod stromy, jejichž haluze byly plny puků. Ale klid kolem vládnoucí počali rušiti hluční hosté. Směs mužských, hlubokých hlasů ozývala se venku před zahradní zdí, před branou zámeckou i kolem. Slečna se až zalekla, když mezi křovím vyhlédla. Všude bílý šerkový župn, všude samý černý širák.
Chodováků kolem plno, mladí, starší, i mužové vráskovití, ale samý statný lid, jiskrných zraků, výrazných tváří, tmavých dlouhých vlasů, až na ramena spadajících. Byli tu z celého Chodska, hojně sem přišli na oznámení krajského hejtmana. Každý by rád uslyšel na své vlastní uši rozhodnutí z Vídně, tu veselou novinu. Stáli ve skupinách větších, menších, podle věku, známosti i vesnic.
Nejvíce jich tu z Klenče, Postřekova a z Oujezda; než i vzdálenější Kýčov, Lhota i Pocínovice vyslaly většinu svých mužů. Nejčetnější a nejhlučnější skupina bělala se na kraji lipové aleje, kolem Brychty postřekovského a Ecla, Čtveráka.
V samých vratech na kraji nádvoří zámeckého stál bělovlasý vážný Kryštof Hrubý se svým synovcem Kozinou a s několika staršími sedláky. Všichni hleděli dovnitř, v tu stranu ke kanceláři, kam byl Syka odešel vyjednávat.
Lamminger chtěl, aby rozhodnutí se přečetlo v kanceláři, a správce, jenž ozdravěv, před několika dny se navrátil, přišel určit ty z Chodů, kteří by měli odebrati se na kancelář. Proti tomu se však ozvali všichni.
»Nač jste nás voláli?« vzkřikli. »Všichni jsme žalovali, všichni.bychom rádi slyšíli.«
Šum a hluk kolem zámku pojednou tichl, až i v nejzadnějších skupinách rázem umlkl. Ve vratech objevil se vlasatý Syka, a zamávav čekanou, aby se utišili, volal daleko zvučným hlasem:
»Pan krajský hejtman to huďáli, chutě pote, hin do dvora.«
Jako by vítr rázem zadul, jako by bystřina zadržovaná náhle byla spuštěna. Chodováci rázem opouštěli svá stanoviště a proudem valili se klenutou branou do dvora, všem v čele Brychta postřekovský, jehož hlas i v tom šumu a hluku ostře pronikal. Za chvilku bylo nádvoří panské plno; a všecko zbělalo od bílých šerkových županů chodských. Muž vedle muže, těžký širák vedle širáku, tu tam jen některá čapka, tu tam zablesknutí kované čekany. V čele proti oknu kancelářskému v prvním patře stáli rychtářové, Kozina a něco dále za ním Matěj Přibek, vynikaje nade všechny jako dub ze širého lesa.
Zraky všech upřely se nahoru ke kanceláři, odkudž očekávali tak důležitou novinu. Většina najisto veselou, neboť Lamminger ničím nezvrátil ujišťování vídeňského advokáta a Justovo, nedav do hlasu ani slůvka z rozhodnutí dvorského, o kterémž už věděl dlouho. Čekalť, až přijde z Vídně povolení, aby listina byla Chodům ohlášena ne na bývalém jejich hradu v Domažlicích, nýbrž na jeho zámku trhanovském.
Ze shromážděných bylo málo těch, kterým by pochybnost skličovala mysl, a ti ještě se ani neodvážili mínění své zplna dáti najevo, jak byli krajané jejich rozjařeni a důvěry plni. Tak Sykovi »prokurátorovi« se v hlavě nesrovnávalo, že ani Štraus, ani krajané ve Vídni nedali jim žádné zprávy o tom rozhodnutí. Tu jej však sám Kozina z toho vyváděl, připomínaje mu, jak mnohem rychlejší dopravu a spojení mají úřadové a páni.
Však se teď přesvědčí, co nevidět. Hluk na dvoře přestal, ale šum, směs tlumených hlasů odrážely se ještě ode zdí panského sídla. Mnozí již umlkli – a teď, hle! Sluha otevřel nahoře v kanceláři okno, jedno, druhé, v tom napravo ukázal se pán v kadeřavé, dlouhé vlásence, v černém kabátu, s jakýmsi lejstrem v ruce, za ním přistoupil jiný a napravo se vedle něho postavil. Je také v takové vlásence, ale kabát třpytí se mu zlatým vyšíváním. Totě sám krajský hejtman Hora. Širáky se mihly, Chodové na znamení úcty před císařským úředníkem obnažili své hlavy. V tu chvíli také objevil se v druhém okně Lamminger. Matěj Přibek si toho všiml, jak se zle usmál, když šedivé oči své upřel na ten valný dav Chodů, kteří ho všichni, všichni nenáviděli.
Hluboké ticho. Hejtman kynuv rukou oznamoval, že přináší rozhodnutí o stížnostech, jež podali, a že mluví ve jménu Jeho Milosti císařské, protož ať uctivě a tiše vyslechnou, co se jim oznámí, rovněž ať se tak chovají. Pak se obrátil ke svému sekretáři, který rozbaliv listinu, měl se ke čtení. Kozina cítil, že mu srdce živěji zabušilo.