85

»Ha esli nám vojsko jen došek zapálí, ty, Lomikarovo sluho, budeš visít kerak krákorka.<< Vyděšený purkrabí se zachvěl, když houf ozbrojených Chodů strhl pojednou hlučný pokřik. Vítali jím vůdce, Matěje Přibka, jenž byl do svého dvorce na chvilku odběhl a nyní se vracel. Vlastně však vítali ani ne tak jeho, jako to, co nesl. Byla to žerď starodávného chodského praporu, kterou Matěj tenkráte při výslechu, když Lamminger privilegia jejich pálil, zachránil. Dlouho odpočívala na půdě Přibkově, lépe uložená nežli předtím; až ji nyní v tu rozhodnou chvíli snesl, obvázav ji tuho na místě nalomeném. Však nenesl jen dřevo, nýbrž prapor celý.

Byla to sněhobílá plachta, přivázaná k žerdi ozdobené dvěma černými fábory. Prapor v barvách chodských, ale beze znaku, prostý, jednoduchý; nicméně ho Chodové hlučně vítali. Byla podívaná na posledního chodského praporečníka veliké postavy, jak se blížil s rozvinutou zástavou, vesele povívající v ranním větru.

Kozinovi jeli právě kolem a viděli ještě, jak Přibek, dav prapor jednomu z jonáků podržet, uděloval rozkazy.

Purkrabí veden směrem, kterým se brali všichni uprchlíci. Jeden ze synků chvátal znovu do Draženova, několik jich posláno před ves směrem k městu

a k Havlovicům, s ostatními pak Matěj Přibek zůstal ve vsi, rovnal zmatek mezi prchajícími, zaváděl pořádek a staral se, aby všichni včas pryč se dostali a pokud možná co nejvíce zachránili. Poroučel, velel, kde třeba bylo, zahřměl a zahromoval; stará, dubová čekana Přibkova rodu blyštěla se mu v ruce, jak jí mával, ukazoval a poroučel. Všichni ho poslouchali na slovo, jako by byl jejich vyvoleným vůdcem.

Za vesnicí uvolnilo se proudu prchajících. Tam se také rozplynul a jako v přečetné prameny a potůčky rozběhl.

Hledalť každý nejkratší cestu; a také cesta a chodníky nestačily. Z výšiny oujezdské, ze stráně hory Hrádku chvátali, hnali se uprchlíci. Nejlépe bylo těm, kteří jen uzly nesli; hůře se měli, kteří dobytek vedli. Tu tam kráva nebo hříbě se utrhly a pobíhaly poplašeny trávníkem a lánem klasů.

Také lidé už na stezky nehleděli. Ty dobytek, ony chvat a spěch zavedly do hustého, zlatého obilí, jež se rychle jako pod kosou k zemi sklánělo, zdupáno, zničeno.

Na východě rděly se červánky, pak zlatý, zářivý pruh nad lesy zašlehl, šířil se po modrojasném nebi, na němž od zoře zardělé mráčky již bledly nebo zahořely jako živé, skvoucí se zlato. Když slunce z té záplavy světla a záře se vyhouplo, byli již Oujezdští u Hamrů, kdež je hustý les přijal ve svou ochranu.

Proud se tu zarazil, ale neutichl, zvláště když zanedlouho přibyla posila, veliký houf Draženovských. Mužští všichni byli ozbrojeni. V lese nastal neobyčejný ruch. Lidé, které útěk rozvedl, shledávali se, rodiny hledaly sobě příhodná místa, děti plakaly, křičely, dobytek u stromů uvázaný bučel nebo se pásl na lesním podrostu. Na kraji lesa stála řada vozů; z nich skládali staré, neduživé, děti i všecky zásoby. V lese i na jeho pokraji ležel ještě hluboký stín. Ostatní krajina, chlumy a vrchy byly v zátopě zlatého světla a v něm se také zbraň zablyštěla naproti na hoře Hrádku.

To se pušky a čekany Přibkova houfu leskly v ranním slunci.

Všichni Oujezdští byli již dole v ochraně hustého hvozdu, jen oni tam ještě vydrželi nad opuštěnou, jako vymřelou vesnicí. Však hle!

Již také sestupují; chvátají směrem k Hamrům. Vojsko se blížilo. Proto Přibek ustoupil, aby nebyl se svým sborem zaskočen. Vedlať od města přes Havlovice cesta zrovna pod výšinami oujezdskými a horou Hrádkem mělkým a dosti širokým ouvalem, jenž jmenované výšiny od Hamrů, jim naproti ležících, a lesů za Hamry odděloval.

Nahoře někde před Oujezdem ozvala se polnice a po ní rachot bubnů. Ranní vítr zanášel zvuky ty jasným, zářícím vzduchem až na dol. Vojsko však dosud nebylo vidět. Ale na tvrdé, vyschlé cestě, vedoucí dolem od Havlovic, zazvonily podkovy a zbraň se zablyštěla. Císařští jezdci, kyrysníci! Hnali se ouprkem; když zahlédli, že houf Chodů, silnici včas přešed, již k Hamrům opodál dochází, zarazili. Silnici však zcela neopustili.

Rozdělivše se, přejížděli na úpatí výšin v pásmu, jímž sotva kdy kdo od Hamrů prorazil, kdyby chtěl nahoru do Houvězda. Na to však žádný v tuto chvíli nepomyslil. Ale zraky všech mužů v Hamrech a uprchlíků na pokraji Zelenovského lesa se tam upřely. Na výšině oujezdské poznovu se zablyštěla zbraň. Hlídky pěšího vojska tam stály.

Ostatní vojsko se utábořilo ve vsi, kterouž jen částečně bylo od Hamrů viděti. »To tam asi hospodaří! Dost a dost tam ještě zbylo, a co nebude jim k potřebě, to zničí,« pomýšleli uprchlí venkované a hleděli úzkostně ke vsi, nevystoupí–li tam oblak dýmu, nevyšlehnou–li rudé plameny, ničící jejich přístřeší a všecken majetek. Nebe však, všude modrojasné, bez mráčku, ani nad Oujezdem se nezasmušilo kouřem požáru.

Několik dřevěných stavení na malém návrší nad potokem u samého lesa, to byly opuštěné, osamělé Hamry. Širý