časem, když se ze spaní vytrhne, dělají jiskry a blesky před očima. Postěžoval si ne žalně, ale zkrátka, zamračeně, to však neřekl, že mívá často děsivé sny. Ale starý Petr, jenž vedle jeho komnaty v předsíni spal, slyšel, jak pán ze spaní sténá a křičí, a nejednou, když portiéru odclonil, viděl ho v záři noční lampy na posteli hrůzou snu vzbuzeného, jak vytřeštěným okem hledí kolem sebe. Jednou v noci, bylo koncem září, kdy venku harašil déšť a vítr vál, probudilo starého Petra pánovo sténání. A tentokráte ho také volal. Když k němu vešel, žádal pán, všecek jsa zpocený, mdlým hlasem:
»Podej mi minucí.«
»Minucí, Milosti? Nyní?!«
»Ano, teď, chci vědět, kolikátého je,« pravil pán, nemoha se vzpamatovat.
»Zítra je osmadvacátého, vím to, Milosti, zpaměti.«
Pán sebou trhl, hned však dodal:
»Jakého?«
»Září měsíce, Milosti.«
»Ach tak. Ten sen mne nějak popletl a také zpotil. Podej mi košili.«
Starý komorník vrátil se pln strachu na lože. Co se to plete pánovi? Osmadvacátého! A tu se zarazil. Ano, to byla v Plzni ta – Ó, věřím, že mu to z mysli nejde, pomyslil staroch a jal se říkati modlitbu za duše v očistci.
Všecky ty chorobné záchvaty trvaly vždycky jen nakrátko. Pan z Albenreuthu se pak opět zotavil; čím dále však, tím častěji se opakovaly a pán byl mrzutější, málomluvnější, víc a víc do sebe zabrán. Manželka se ho marně dotazovala, co mu je, nadarmo
radila, aby se lékaře zeptal. Měla teď trudné živobytí. Hostů nezvali, s nevlídným, zamlklým manželem nebylo skoro řeči. Ale pak se pojednou potěšila. Došloť znenadání psaní od mladší dcery, že brzo s manželem svým přijedou do Trhanova. Všecka rozradována šla s tou novinou vstříc Lammingerovi, jenž přijel právě z Kouta.
Vyslechl klidně tu zprávu; pojednou však se divně usmál a pravil:
»Dočkám–li se jich –«
»A proč?« tázala se s úžasem paní Lammingerová.
»Což jste zapomněla, že mne ten sedlák, ten Kozina, pozval na boží soud?« Zasmál se, paní však mráz pojal při tom smíchu.
Pak uhodil sychravý, mlhatý čas a pršelo skoro bez ustání. V tu dobu pan z Albenreuthu byl zase nějak chorý; měl hukot v uších a často zdálo se mu, že slyší zvonění tenkého hlasu, »jako umíráčku«, jak paní své s úsměškem pravil. Zdálo se, že na smrt často myslí, že se však tomu brání a smrti se směje, ale že se jí přece bojí. Mladší jeho dcera Marie, nyní hraběnka z Vrtby, často naříkávala na ty nekonečné, smutné večery na zámku trhanovském u přítomnosti zamlklého, přísného otce. Což by nyní říkala, kdyby viděla matku s ním ještě podivnějším a nadobyčej podrážděným?
Za takového dlouhého, smutného večera, bylo v polovici měsíce října, seděla paní z Albenreuthu v jídelně se svým mužem. Vyšívala něco, aby si čas ukrátila; muž četl. Pojednou pozvedla hlavu, neboť se jí zdálo, že manžel sebou v křesle nějak prudce hnul. Jak zbledl! Hodil knihu na stůl a hleděl před se strnulým zrakem jako bez ducha.
Nastalo trapné ticho; teprve po chvíli odvážila se ulekaná paní zeptat se, co se stalo. Její hlas jej probudil. Trhl sebou, pak sáhl po knížce na stole rozchlíplé a tam otevřené, kde prve četl, a mdlým hlasem řekl:
»Přečtěte si to –«
Paní četla označené místo francouzské knihy.
»Tu velmistr templářský, Jakub Molay, stoje na hranici, když ji kat už podpaloval, volal hlasem velikým papeže Klimenta i krále Filipa a zval je do roka a do dne na boží soud, jakožto původce nevinné smrti své a sta jiných bratří řádových. A toho divu! Rok než uplynul, odešli na věčnost oba, i papež i král, jenž skonal l . 1314 dne 29. měsíce listopadu.«
Již přečetla a ještě upírala zrak svůj do knížky. Bála se na muže vzhlédnout. A musila přece. Upíral na ni chladné, jako zamlžené oči.