86

byl odtud rozhled na Čerchov a jiné velikány Českého lesa a Šumavy, i kolkolem krajinou vršinatou a hojně lesnatou.

Ozbrojení Chodové, z Oujezda a z Draženova, kteří místo to obsadili, jen po výšinách naproti strmících a po silnici kyrysníky opanované se rozhlíželi a každé hnutí tam pozorovali. Nic nebyli zaraženi, nic se vojska nelekali. Krev jejich byla pobouřena hněvem nad jednáním Lammingerovým.

To zase on! To on si pozval krajského hejtmana, svého důvěrného známého, aby je ztrestal a pokořil. Když nejinak, tedy tak, a byť i o všechno přišli. Což mu na tom, zničí–li jejich majetek, budou–li žebráky! Jen když se mu poddají a budou robotníky! Teď by to chtěl, kdy u dvora sami dávají zkoumati jejich stížnosti, jež jinde na jiných panstvích ani přednésti nesmějí.

Chce je vojskem zastrašit, aby přilezli a sami ještě prosili. Ó, pane Lomikare, toho Chodové neučiní, a kdybys i poručil na ně udeřit a do nich střílet. Pak si zodpovíš! Vojsko i prolitou krev! U dvora jistě nic nevědí o tom, co se tu děje. A proč by také císař vojsko posílal?! Co vyvedli? Čím se provinili? Za to, že se nechtěli dát okrást tím zlořečeným Košem? Ne, ne, nedají se, a kdyby je přitom postříleli!

Tak mluvili všichni Chodové v Hamrech shromáždění na dvorci jednoho stavení u studně s vahou a bidlem pod starou hrušní, kdež byla do země zaražena také chodská korouhev. Všichni byli na Lammingera rozjitřeni, všichni pevně odhodláni. Nade všechny Matěj Přibek. Mnoho nemluvil, ale jen hlavou pokyvoval, a teprve když došlo k úradě, co a jak, začal on. Návrhy jeho byly takové, že všichni je uznali a přijali. Především hlídky o dvou, o třech jonácích, puškami ozbrojených, rozeslali celou čarou od Hamrů nahoru i dolů podél lesa, aby pozorovaly každé hnutí vojska. Poslové rozběhli se do sousedních vesnic lesními stezkami se žádostí, aby všichni mužští ve zbrani se dostavili.

Ještě nežli se slunce rozbřesklo, přichvátalo na dvacet chlapů starých i mladých ze Stráže za lesem, před polednem ještě dostavili se Tlumačovští a z Mrákova; ti měli cestu lesy do tábora Oujezdských nejvolnější. Záhy odpoledne přišli oklikou přes lesy Postřekovští a Klenečtí najednou, po dvacítce Chodovských, kteří měli blíž.

Matěj Přibek si vydechl.

Byloť jeho jedinou obavou, že vojsko na ně bez prodlení udeří. Takové ráně, se silou tak malou, jakou měli záhy zrána, když sem na Hamry přibyli, takové ráně odolati nebylo by možná. Ale nyní, když houf Oujezdských a Draženovských rostl, když napočetli ještě dopoledne na dvě stě ozbrojených mužských, mizela chmura z jeho čela. Odpoledne měli již něco přes tři sta chlapů a ještě jich přibylo. Před slunce západem ještě Kýčovští dorazili a hned poté, když Přibek se staršími některými vycházel z Hamrů do lesa, do tábora se podívat, přicválalo proti němu od lesa několik jezdců puškami a jinak dobře ozbrojených. Nejpřednější z nich byl mladý Šerlovský, ženich Mančin, jenž s koně se vyhoupnuv, starým oznamoval, že ostatní, sedláci i chlapci pocínovští se lhotskými, všichni dobře ozbrojeni, dorazí sem ještě dnes. Dříve že nemohli, poněvadž jich poselství došlo pozdě. Jen domluvili a již stranou před Hamry trouba zahlaholila, a vtom také mladý Chod ze stráže přibylý oznamoval, že císařský oficír chce mezi ně, promluvit se staršími.

»Uj, co by chtíl!« pravil Přibek. »Co jinačího, než habysme šli dym ha prosili ešče, haby nám vodpustili.«

»Ha pak na robotu,« dodal starý Brejcha postřekovský posměšně.

»Habysme s tím panem oficírem hani nemluvili,« mínil Přibek.

Ostatní však tak odmítavě nechtěli jednat.

Usneseno, že ho sice k sobě nepustí, ale že mu půjdou sami vstříc. Všichni dobře ozbrojeni, majíce v průvodu asi dvacet »chlapců«, vešli kus před Hamry na lučinu, kdež na ně u chodské stráže čekal důstojník s trubačem.

Vyřizoval jim ve jménu krajského hejtmana Hory, aby především purkrabího vydali, pak aby se rozešli každý do své vesnice a byli své zákonité vrchnosti poslušni.

Křik Chodů nedal mu domluvit. Stěží jen slova se domohl, aby jim vyložil, co svedou proti vojsku, že nadarmo budou krev prolévat, a že všechen statek jejich je v nebezpečenství.

»S tím nám nechoďte, pane oficír!« zvolal Přibek, rudna ve tváři. »Šak my dobře víme, hdo vás poslali. My sme našeho královo, hale

ne Lomikarovo, ha proto se nebojíme, třeba vy ste tutomu rasovi pomahali ha chtíli nás humlátit. Budeme se teky bránit.«