»Hde jsú?« volala stará Kozinová na chapce. Neplakala, ve tváři však jako by zežloutla. Hoch ukázal k Hamrům.
Rozběhla se tam. Na pokraji lesa se však rázem zastavila. Od Hamrů bral se k ní do lesa houf mužů. V jejich čele kráčel Matěj Přibek, vedle Brychta postřekovský a Přibkovi vpravo mladý Šerlovský z Pocínovic, nesa bílý chodský prapor, bouřlivě se nad hlavami jim třepetající. Ostatní mužští byli v Hamrech; pobíhali kolem nich sem tam nebo pohlíželi ve skupinách k Oujezdu, odkud bylo slyšet troubení a . bubnování. Vtom z houfu Přibkova Jiskra Řehůřek vyběhl a několika skoky byl u staré selky.
»Zle je, vojska tulik, ha náši chtějí prosit vo milost.«
Stařena vykřikla úžasem.
»Ha což Přibek?«
Dudák pověděl, že se svými věrnými ustupuje a že chce do Pocínovic.
»Ha je Jan ha ti ostatní zavříni?«
Dudák pokynul hlavou.
»Ha, vy baby, budete ešče prosit?« vykřikla stará Kozinová a zaťatou pěstí hrozila k Hamrům, kde již vypravovali prosebnou deputaci ke krajskému hejtmanu, jemuž přišla právě posila, tři kusy, granátníci a značné oddělení pěchoty a jízdy, vedené hrabětem Stampachem a panem Steinbachem z Königsfeldu.
Zatím Přibkův houf už do lesa dorazil k samému prantu. Hrozný zmatek tam povstal, když uslyšeli, co se děje.
Strach před
vojskem všecko plašil. Ženy plačky prosily muže, ty, aby je neopouštěli, aby nechodili, ty zas, aby je tu nenechávali. Hančí všeho toho nedbala. Sedíc pod stromy u svého ohniště, tulila k sobě děti. Té noviny! Zavřen ve vězení! Proč chodil! Ona dobře tušila! – Ó, on se nevrátí, dobře to ví. Děti, ubohé děti!