Vrátiv se do vsi, chodil velikým krokem od stavení ke stavení, volaje na lidi, aby se tak neděsili, že vojska dosud není ani vidět, aby s rozumem utíkali.
»Ha vy, chlapi, nehutíkejte! Se mnú! Zdržíme je, haby náši mohli hutíkat, haby je vojáci nemordovali na potkání kerak vovce. Chutě, chlapci, chutě se mnú! Hukažte, že jsme ešče praví Chodováci! Berte čekany, kyjany, ha nejlepší, hdo má flintu. Chutě, chlapci, chutě!«
Tak volal Matěj Přibek velikým hlasem. Tvář jeho, jindy zasmušilá a vážná, neobyčejně oživla, záříc odvahou a bojovností. Oči mu jen hořely. Kráčel nadobyčej rychle a svižně; hromový hlas jeho přehlušoval křik a vřavu, z níž zřetelně bylo slyšet, jak volal, mezi stavení zacházeje: »Chutě, chlapci! Se mnú! Vemte kyjany, flinty! Chutě, Chodováci!«
Jen u jednoho stavení se nezastavil; to u Kozinova statku, kdež, jak dobře věděl, nebylo mužských nazbyt. Nebylo, ba nedostávalo se jich. Jediný čeledín v tu chvíli hrozného chvatu a zmatku nestačil, zvláště když také hospodyně byla strachem jako přemožena. Ne o sebe, ne o statek, ale o děti. Jak se onen pokřik strhl, zbledla jako stěna a první bylo, že skočila pro děti. Objavši Hanálku a vlekouc za ruku Pavlíka, letěla ven, až ji na dvoře Janova matka zastavila. Stará selka se rozhněvala, že je Hančí tak strašliva; ne bez odporu přiměla ji, aby se jinak na útěk připravila. Chvějíc se, ubledlá, poslechla mladá hospodyně, ale dětí svých ani na okamžik z oka nespustila.
Vše u Kozinů dálo se teď po vůli staré. Ona samojediná se pamatovala a nedala se hrůzou pomást. Na všecko vzpomněla, co
by s sebou měli vzít. Ale kam s tím! Komu to dát? Kde by se rukou nabrali? Hančí přichystala jídla a peřin pro děti do uzlů; ty a děti sama ponese, ale kam se podějí s veškerým dobytkem?
Hančí, všecka trnouc, pobízela k rychlému již odchodu; stará pak chtěla co nejvíce zachránit, proto váhala a sháněla pomoc. Ale jak by se dovolala sousedské lásky nyní, v ten okamžik, kdy žádný si ani se svým nevěděl rady? Co naplat, nežli mnoho tu zanechat a oželet?
Již vyváděla děvečka jen ty nejkrásnější kusy, již Hančí s dětmi u vrat stanula, vtom jimi vstoupil Jiskra Řehůřek, nesa dva veliké uzly, nejlepší svůj majetek, a veda dvě kozy. Za ním Dorla, žena jeho, s děckem, vedouc za ruku slepého tchána, jenž dudy a housle unášel.
»Deme vám pomoct!« volal Jiskra. »Počkejte! Nic se necintuj, selka! Ešče je čas!« Odevzdav svůj náklad Dorle, pomohl čeledínovi zapřáhnout.
Hančí se valně uvolnilo a nahlas nenadálým pomocníkům děkovala. Hned všude bylo znáti dělné ruce dudáčkovy.
Na vůz naloženy nejnutnější věci, peřiny a zásoby jídla, též něco nádobí, pak tam usadili slepého otce Jiskrova, Dorlu s nemluvnětem a Hanálku s Pavlíkem. Hančí, majíc je ve spolehlivých rukou, dala se do jiné práce.
Vůz vyjížděl zvolna ze dvora. Vedle něho u krav Hančí, vedouc Jiskrovy kozy. Za vozem Jiskra a pomocnice jeho s dobytkem, jenž bučel a řval, odpovídaje na žalostné bečení několika uvolněných ovcí, jež vzíti nebylo možná a jež jako by tušily, že zůstanou v plen hrabivým vojákům. Vedle vozu kráčel starý Vlk; hlasno štěkal a po dětech na voze se ustavičně ohlížel, poskakuje k nim do výše.
Stará Kozinová neměla pro samou starost a práci kdy, aby se zármutku oddávala. Ale když jako štvaní z rodného statku odcházeli, když stanula ve bráně, sevřelo se jí nitro. Ohlédla se ještě jednou po dvorci a staveních a bezděky vztáhla ruku do výše, jako by se s nimi loučila nebo jako by jim žehnala, aby uchráněny byly od škody a zhouby.
Hluk a ryk uvítal prchající. Všude ho, všude plno lidí utíkajících, i dobytka i vozů. Cesta netrhla a místem ani nestačila. Vůz Kozinův nemohl na chvíli v tlačenici dále. Lidé na sebe křičeli, k postupu se pobízeli, psi štěkali, dobytek se plašil, koně vzpínali.
Krokem jen postupovali Kozinovi a Jiskroví v tlačenici, až teprve dál na návsi se jim uvolnilo. Chodská ves byla jako změněna. Zdálo se, že se vrátily staré časy. Hle, tu shluk mužů, chlapů starších i »chlapců«! A všichni ozbrojeni kyjany, čekanou a mnozí z nich také puškami dlouhými i krátkými. Dva z nich, kteří stáli opodál, hlídali panského purkrabí, jejž na rukou spoutaného na rozkaz Přibkův sem přivedli, aby jej do lesů vzali jako rukojmí.
Úředník panský byl strachem bled, čekje každou chvíli, že se rozzuření sedláci na něj oboří.
»Šak tuto je pro tebe všecko!« křičeli na něj.