40

Houvězdo vypálilo ha všecko vzelo. Tuta hdyby, chlapče, humíla mluvit! Co vlčků zabjíla! Ha teky jistě nejednu hlavu člověčí roztřepila. Dědek sám jednoho císařského lejthara tú čakanú láfli, haž zdech, protože nebožku bábu hudloval.«

Synkové ještě s větším účastenstvím hleděli na mohutnou zbraň, a také děvčata povstávala nebo hrdla napínala, aby si ji prohlédla.

»Ha co míli za tuto dědek, sedláku?« ptal se jeden z chlapců.

»Mít? Co by míli! Museli se vysekat patama – do lesů. Sypaliť se za ním kerak včely. To buli chlap! Pytel hrachu nesli bůhvíkam, kerak chmýří. Vy, chlapci, si myslíte vo sobě čerta kus, hale tenkrát buli přece jinčí chlapi ha míli jinú krev. Tuto byste nehuďáli, co náš dědek. Ten se nihdá nevyhnúli, hdyž v lese potkáli nedvěda. Rvali se s ním kerak s chlapcem. Jednu vám vybrali náš dědek nedvědí hnízdo ha nesli tuty nedvědí kudlata dym. Huž buli hu stoky, tu slyší, kerak za ním něco řve. Bula to nedvědice! Běžíla za ním, šklebjila zuby, řvala pro ty mladý. Náš dědek hutíkali, co mohli. Mušeli, hdyž tuto zvíře běžílo kerak vítr, blíž na blíž, haž k samičký vsi – ha ešče do vsi. Hale tu přiběhli lidi ha tu nedvědici humlátili. «

»Ha co ďáli dědek s tutima kudlaty?«

»Nu, voni ho pokúsali, haž buli krví voblitej. Donesli je pak do města na chodovský zámek panu pulkrabí královskýmu, ha ten prý je poslali zaseje nějakýmu pánovi do Prahy.«

»Hdyby takovej nedvěd sežral Lomikara, haž bude zasejc na honu,« ozval se jeden z mladíků.

»Šak by tuten znamenaný jidáš spíše pár Chodováků nastrčil. Ninčkon budeme na všechno.«

»Ssss, ticho, slyšíte? Zvonce!« ozvala se Manka. Všichni umlkli, naslouchali.

Nic neslyšeli. Manka však jistila, že se nemýlila.

»Komu by se chtílo dnes v tutý psotě!«

A přece zas, umlknuvše, sluch napjali. Než neozvalo se nic, jen kvil větru, jenž šlehal proudy sypkého sněhu do oken.