11

že, komu libo, u mne vítán bude.

(Odejdou Capulet a Paris.)

Slouz. Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni.

Psáno jest, že si má švec hledět svého lokte, krejčí

kopyta, rybář štětce a malíř sítí; ale mne

posílají, abych vynašel osoby, které jsou tu psány!

a já nemohu vynajít, koho ta písařská osoba zde

napsala. Musím k lidem učeným. – Právě vhod!

Vystoupí Benvolio a Romeo.

Ben. Mlč, brachu; – jeden oheň druhý tráví,

bol jeden mírněn trýzní muky větší;

kdo odvrátí se, závrati se zbaví;

a hoře zoufalé žal jiný léčí:

jen do očí si novou nemoc vprav

a od otravy staré budeš zdráv.

Rom. Ach, na to výborný jest jitrocel.

Ben. Nač, prosím?

Rom. . Na tvou holeň zlomenou.

Ben. Romeo, zbláznil jsi se?

Rom. Nezbláznil;

však hůře nežli blázen spoután jsem

a vězněn, mořen hlady, trýzněn, bit,

a – Dobrý večer, milý člověče!

Slouž. Dej Pán bůh dobrý večer. – Prosím vás, pane, umíte číst?

Rom. Tak; vlastní osud ve svém neštěstí.

Slouž. Tomu snad jste se naučil bez knihy; ale prosím vás, umíte něco číst, co vidíte?

Rom. Tak jest, když znám jen písmeny a řeč.

Slouž. To mluvíte poctivě; potěš vás Bůh!

Rom. Stůj, brachu; umím číst. (Čte.)

»Signor Martino s chotí a dcerami; hrabě Anselmo

a jeho spanilé sestry; ovdovělá šlechtična Vitruviova; Signor Placentio a jeho roztomilé neteře;

Mercutio se svým bratrem Valentinem;

můj strýc Capulet, choť a dcery; má krásná neť Rosalina; Livia; Signor Valentio a jeho bratranec Tybalt;

Lucio a veselá Helena –«

Toť vzácná společnost; kam mají přijít?

Slouž. Nahoru.