Toť náplast na mé kosti bolavé?
Nu, podruhé si buďte poslem sama.
Jul. Co počít s ní? – Mluv, co ti řek‘ Romeo?
Chůva. Nu, máte dovolení, byste šla dnes k zpovědi?
Jul. To mám.
Chůva. Tož do celly
bratra Lorenza pospěšte, a tam
choť čeká, by vás pojal za ženu.
Teď do tváří vám stoupá bujná krev;
hned šarlat z nich při také novině.
Vy spěšte do chrámu; já musím jinam
a řebřík sehnat, by váš milý moh‘
se potmě dostat k hnízdu ptačímu.
Jsemť soumar vaší rozkoše. Můj světe!
však vy zas v noci břímě ponesete!
Jdu k obědu; ty spěš, bys v chrámu byla.
Jul. Na vrchu blaha! – S bohem, chůvo milá.
(Odejdou.)
Scena 6.
Cella bratra Lorenza.
Vystoupí Bratr Lorenzo a Romeo.
Lor. Tak ať se usmívají nebesa
na svatý obřad ten, by příští čas
nás nepokáral žádným zármutkem!
Rom. Tak staň se, amen! ale jakákoliv
ať přijde strast, vyvážit nemůže
to blaho, kteréž krátká minuta
mi poskytuje v jejím pohledu.
Jen svatým slovem ruce naše spoj,
a nechť pak lásku sžírající smrt
si učiní, co může; dosti jest,
když pouze mohu nazývat ji svou.
Lor. Ty příliš prudké vzněty násilně
též končívají, mrouce vítězstvím.
Tak oheň s prachem když se políbí,
se tráví vzájemně; med nejsladší
se zprotivuje vlastní lahodou,
a ochutnáním pokazí nám chuť.