46

(Tybalt pod vztaženou paží Romeovou zraní Mercutia a prchá se svými soudruhy.) Mer. Jsem raněn. Mor na oba vaše rody!

Jsem hotov. – Utekl a nemá nic?

Ben. Ty’s raněn?

Mer. Škrábnut, škrábnut; zrovna dost!

Kde je můj panoš? Pro lékaře, lotře!

(Odejde Panoš.)

Rom. Buď dobré mysli, příteli; rána nemůže být veliká.

Mer. Ne, tak hluboká není jako studna, ani tak široká jako vrata kostelní; ale jest jí dost, stačí. Ptej se po mně zítra a najdeš mne vážného jako hrob. Pro tento svět mi věru již napepřeno. Mor na oba vaše rody! U všech ďáblů, žeť pes a krysa, myš a kočka člověka na smrt poškrábou! Chvástal, lotr, padouch, který šermuje podle knihy počtářské! – Kýho ďábla vlezlś mezi nás? Byl jsem raněn pod tvou rukou.

Rom. Já chtěl to nejlepší.

Mer. Benvolio, hleď pomoci mi někam do domu,

sic omdlím. – Mor na oba vaše rody!

pro červy pokrm ze mne udělaly!

Teď mám to; právě dost. – Ty vaše rody!

(Odejdou Mercutio a Benvolio.)

Rom. Ten šlechtic, blízký krevný knížete, můj věrný přítel, raněn smrtelně, – a pro mne! Tybaltovou urážkou čest moje střísněna; – tím Tybaltem, s nímž před hodinou byl jsem spříbuzněn. Ó, drahá Julie, tvá spanilost mne zženštila, a ocel chrabrosti v mých prsou rozměkčila.

Vrátí se Benvolio.

Ben. Ó, Romeo,

Romeo! statečný Mercutio

jest mrtev! – jeho ušlechtilý duch

tou zemí příliš časně zhrdaje,

se povznes‘ k oblakům.

Rom. Dne toho sudba z minula se prýští;

a hořem dnešním začíná žal příští.

Vrátí se Tybalt.

Ben. Hle, Tybalt zuřivý se vrací zas.

Rom. Živ jako vítěz; a Mercutio

je zabit! – Pryč, ty smírná krotkosti,

spěj do nebes, a hněv s planoucím zrakem

buď nyní vůdcem mým! Teď, Tybalte,

ti vracím toho tvého »padoucha«,

jímž před chvílí jsi obmyslil mne ty.

Mercutiova duše vznáší se

jen málo nad našimi hlavami

a čeká na tvou jako na družku:

bud ty, neb já, neb oba půjdem za ním.