23

máť její paní toho domu jest,

a dobrá paní, moudrá, ctihodná;

já dcerku, s níž jste mluvil, kojila,

a povídám vám, kdo ji dostane,

ten uslyší, jak zlato zacinká.

Rom. Jest Capuletova? O krutá zpráva!

můj život nepříteli v dluh se dává.

Ben. Již pojďme; veselost je na vrcholu.

Rom. Ach žel, tím větší neklid mého bolu.

Cap. Ne, páni, k odchodu se nemějte;

jest ještě malá, skromná večeře.

Že přec? – Nuž tedy, děkuji vám všem;

dík, vzácní pánové, a dobrou noc.

Víc pochodní! – Nuž, půjdem na lože.

Ach, brachu, na mou věru, pozdí se;

jdu spat.

(Odcházejí všichni až na Julii a Chůvu.)

Jul. Slyš, chůvo, kdo jest onen pán?

Chůva. To syn a dědic starého Tiberia.

Jul. Kdo ten, jenž vychází teď ze dveří?

Chůva. Mladý Petruchio, nemýlím-li se.

Jul. Kdo ten, jenž za ním jde a nechtěl tančit?

Chůva. To nevím, slečno.

Jul. Jdi a zeptej se na jeho jméno. (Stranou.) Ženat-li, ó vím, že bude hrob mým lůžkem svatebním!

Chůva(vrátí se k Julii). Jest to Romeo, z domu Monteků, syn jediný vašeho praodpůrce.

Jul. Má láska jediná, ze zapřísáhlé

mé zášti jediné tak vzniklá náhle!

Tak příliš záhy spatřen, neznán dříve,

a příliš pozdě poznán! – Ó ty dive,

jenž’s lásku ve mně zrodil v okamžiku

k tak nenáviděnému protivníku!

Chůva. Co to? Co to?

Jul. Verš, jemuž naučil mne jeden tanečník.

(Volá se za scénou: »Julie!«)

Chůva. Hned, v okamžení!

Nuž pojďme, nikdo z cizích už tu není.

(Odejdou.)

24