34

jí rodným lůnem bývá zase příště;

a nás, tohoto lůna různé děti,

na jejím živném prsu vidět lpěti.

Z nich mnohé mnohé výbornosti mají

a každé nějakou, však jinou tají.

Ó veliká jest mocnost bylin všech

i kamenů v jich pravých vlastnostech!

Nic bídného tak není mezi všemi,

co zvláštní dobro neposkytá zemi;

a nic tak dobrého, co ve zlém díle

by nezvrhlo se od pravého cíle.

Ctnost sama, zneužita, spěje v hřích

a vada mnohdy k ctnosti v činech svých.

Ten kvítek zde pod útlou blankou svojí

jed ukrývá i sílu, která hojí:

neb vůní všechny smysly svěže dráždí

a chutí hned i se srdcem je vraždí.

Dvé králů stále vede o ně spor

v lidstvu i květech: dobro a zlý vzdor;

a tam, kde opanuje horší vládce,

červ smrti shlodá květ i duši v krátce.

Vystoupí Romeo.

Rom. Zdrav Bůh! můj otče.

Lor. Benedicite!

Čí milé rty tak záhy zdravíte?

Můj mladý synu, neklidné jen nitro

tak časně dává lůžku »dobré jitro«.

Pod víčky kmetů starost sedá bděle,

a ta kde dlí, si spánek neustele;

leč jaré mládí, mozek nezoujatý

kde ulehnou, tam vládne spánek zlatý.

Též tvoje přivstání mi svědčí, synu,

že jakýs nepokoj má za příčinu,

a ne-li tak, tož pravdu bych as řek‘,

že náš Romeo nespal na dnešek.

Rom. Toť pravda; sladší oddech měl dnes jiný.

Lor. Bůh odpusť hříchy!-byl’s u Rosaliny?

Rom. U Rosaliny, otče? – ne, to jméno

i s jeho strastmi jest již zapomněno.