mi doušek jedu dej; tak prudkou věc,
jež rozptýlí se všemi žilami,
by, kdo ji vezme, žitím unaven,
hned mrtev kles‘, a trup vychrlil dech
tak rázem, jako mžikem vzňatý prach
ze strašných útrob děla vysoptí.
Lék. Tak smrtnou látku mám; řád Mantovský však stíhá smrtí toho, kdo ji prodá.
Rom. Tak nahý jsi a ubožáctví pln
a umřít bojíš se? – Hlad ze tváře,
strast, útisk hledí nouzí s očí tvých,
a žebrota a pohrzení visí
ti na hřbetě; svět není přítel tvůj
ni zákon světa; žádných zákonů
svět nedává, by obohatil tě:
nuž, nebuď chud a poruš zákon, – beř.
Lék. Má chudoba, ne vůle svoluje.
Rom. Tvé chudobě, a ne tvé vůli platím.
Lék. Zde; – v jakékoliv tekutině chcete
to rozpusťte a potom vypijte.
Byť sílu dvaceti jste mužů měl,
hned mrtev padnete.
Rom. Zde tvoje zlato;
pro lidské duše mnohem horší jed,
jenž vraždí víc v tom světě ohavném
než bídná směs, jíž nesmíš prodávat.
Já prodávám ti jedu, ty mně‘ ne.
Buď zdráv a kup si jídla, vykrm se.
Pojď, silice, ne jede! – spřátelíme
se spolu v hrobce, Julie kde dříme.
(Odejdou.)
Scena 2.
Cella bratra Lorenza.
Vystoupí Bratr Jan.
Jan. Ctihodný Františkáne! bratře, slyš!
Vystoupí Bratr Lorenzo.
Lor. To zdá se býti bratra Jana hlas.
Buď vítán z Mantovy; co řek‘ Romeo?
neb napsal-li, co hodlá? – dej mi list.