Ach, pomoc, zavolejte o pomoc!
Vystoupí Capulet.
Cap. Toť hanba, že tak dlouho meškáte;
přiveďte Julii; jeť ženich zde.
Chůva. Je mrtva, nebožka, je mrtva, běda!
Hrab. Cap. Ach běda, mrtva, mrtva, mrtva jest Cap. Ha! chci ji vidět! – Běda! – studená!
krev usedlá a údy ztrnulé;
ty rty již dávno život opustil.
Smrt leží na ní předčasný jak mráz
na nejsličnější polní květině.
Chůva. Ó žalný den!
Hrab. Cap. Ó strastná hodino!
Cap. Smrt, jež ji vzala, chtíc, bych naříkal, mi jazyk víže, odjímá mi řeč.
Vystoupí Bratr Lorenzo, Paris a Hudebníci.
Lor. Nuž pojďte, pojďte; – zdali nevěsta
již hotova jest jiti k oltáři?
Cap. Jít hotova, však nevrátí se již.
Ó synu, noc před svatebním tvým dnem
smrt spala s ženou tvou. Tam leží ti,
květ, v jejích loktech květu zbavený.
Smrt jest mým zetěm, smrt mým dědicem;
mou dceř si vzala, a já umru též
a vše jí nechám; život, statky, vše
jen smrti náleží. Par. Tak dlouho-li
jsem prahnul spatřit jitra toho tvář,
a takový mi pohled podává?
Hrab. Cap. Ó kletý, bědný, krutý, mrzký den!
mžik nejtrudnější, jejž kdy viděl čas
na trvalé své pouti klopotné!
Jen jedno dítě, drahé, ubohé,
jen jediné, jen jedno stvoření
mít v světě k útěše a radosti, –
a krutá smrt i to mi vyrvala!
Chůva. Ó běda! žalný, žalný, žalný den!
den nejnešťastnější, den nejkrutější,
jejž kdy jsem na své oči spatřila!
Ó den, ó den, ó den, ó mrzký den!