49

sic, dopaden, dnes dýchal naposled.

Odneste tělo; soud buď bez průtahu;

neb milost vraždí, odpouštějíc vrahu.

(Odejdou.)

Scena 2.

Zahrada Capuletova.

Vystoupí Julie.

Jul. V trysk, ohněnozí oři, dejte se

k Phoebovu sídlu; taký vozotaj,

jak Phaëton, by došlehal vás v západ

a mžikem vyvedóblačitou noc.

Svou hustou oponu již rozestři,

ó noci, oběť lásky světící,

by uzamkly se oči zvědavců,

a neviděn a slovem nestíhán

Romeo vletěl v toto náručí

Na obřad lásky září milencům

jich vlastní krása; aneb slepá-li

jest láska, nejlíp k noci druží se.

Pojď, noci ctihodná, ty vážná paní,

vše černě oděná, a nauč mne,

jak prohravati ve hře vítězné,

kde v sázce dvojí čisté panictví.

Mou nezkrocenou krev, jež ve tvářích

mi tepe, černým pláštěm zakukli,

až plachá láska má se osmělí,

a všechno věrné lásky konání

mít bude jen za čirou nevinnost.

Pojď, noci, pojď! Romeo, pojď, dne v noci!

neb ležet budeš noci na křídlech

bělejší sněhu nově padlého

na týlu havrana. – Pojď, vlídná noci,

pojď láskyplná, černobrvá noci,

dej mi Romea! – i až umře kdys,

jej vezmouc, rozděl v malé hvězdičky,

a nebes tvář tak sličnou učiní,

že láskou k noci vzplane všechen svět,

skvělému slunci již se neklaně.