Jul. Toť pravé štěstí, máti; jaký den?
Hrab. Cap. Aj, dítě, na budoucí čtvrtek ráno
švarný a mladý šlechtic, hrabě Paris,
Bůh dá-li, v chrámu Svato-Petrském
tě učiní svou šťastnou nevěstou.
Jul. Při chrámu Petrském i svatém Petru,
svou šťastnou nevěstou mne neučiní!.
Ten spěch mne naplňuje úžasem,
že vdát se mám, než ten, kdo chce být chotěm,
se o mou ruku přijde ucházet.
A tedy, prosím, rcete mému pánu
a otci, že se ještě nechci vdát;
a vdám-li se, Bůh svědkem, že si vezmu
Romea spíš, jejž, – víte, – nenávidím,
než Parisa. – Toť vskutku noviny!
Hrab. Cap. Tam jde tvůj otec, řekni mu to sama, a hleď si, jak to přijme od tebe.
Vystoupí Capulet a Chůva.
Cap. Když slunce zapadá, vzduch rosou mží;
však při západu mého bratrovce déšť jen se leje.
Jak, děvče, stále jako vodotrysk?
a pořád v slzách, jenom déšť a déšť?
V tom jednom drobném těle obrazíš
mi loď a moře, vítr pospolu;
neb v očích tvých, jež mořem nazval bych,
slz příliv jest a odliv; tělo tvé
jest loď tím slaným brodem plující;
a vítr vzdechy tvé, jež zuříce
s tvých slzí valem, jako s nimi on,
– když náhle neztiší se, – ztroskotá
tvé tělo divou bouří zmítané.
Nuž, choti, jak? – zdaž oznámila jste
jí naše rozhodnutí?
Hrab. Cap. Ano, pane;
však nechce o tom slyšet, děkuje vám.
Ó spíš bych přála si, ta zpozdilá
by se svým hrobem byla oddána.
Cap. Ah, – zvolna, ženo, zvolna, bych ti stačil!
Jak! – nechce slyšet, nevzdává nám dík?