ze zlatostkvoucích oken východních,
duch stísněný mne pudil z města ven.
Tam, v platanovém háji, na západ
jenž od města se táhne, spatřil jsem,
jak, záhy tak, se prochází váš syn.
Jdu k němu; ale on mne postřehl
a uchýlil se v lesní huštinu.
Já, měře jeho náladu dle své,
jež nejvíc tíhla tam, kde nebyl nikdo,
a vlastní rozladěnou osobu
již maje za nadbytnou společnost,
jsem šel za vlastní myslí, nestíhav
jej v jeho myšlénkách, a míjel rád
jsem toho, rád kdo prchal přede mnou.
Mont. Již mnohé jitro vídali ho tam,
jak množí pláčem čerstvou ranní rosu
a hlubokými vzdechy přidává
mrak mrakům; ale jak jen počíná
u nejvzdálenějších bran východních
všeradostnící slunko odstírat
Auroře s lůžka stinné záclony,
v dál od světla můj zádumčivý syn
se domů odkrádá a samoten
se uzamyká ve svém pokoji,
zavírá okna před spanilým dnem
a sám tak umělou si tvoří noc.
Ten smutek osudně mu duši zraní,
když dobrá rada původ neodstraní.
Ben. Můj vzácný strýce, znáte příčinu?
Mont. Té neznám, aniž mohu vyzvědít ji od něho.
Ben. Zdaž doléhal jste naň?
Mont. I já i mnozí jiní přátelé;
leč on, jsa rádcem vlastních pocitů,
– to nechci říci, zdali pravdivým, –
tak v sebe stajen jest a uzavřen,
tak dalek výzkumu a odkrytí,
jak poupě, které závistivý červ
byl nahlodal, než v něžné lupínky
se mohlo rozestříti do vzduchu,