43

Tožmiluj mírně; taká láska stálá;

zmeškáť kdo váhá, i kdo příliš cválá.

Vystoupí Julie.

Hle, tu jde slečna. – O tak lehká noha

když dostoupne, ni květu neublíží.

Můž‘ milenec jít po pavučině,

jež v hravém letním vánku míhá se,

a nepadne; tak lehká marnost jest.

Jul. Ctihodný zpovědníku, dobrý večer.

Lor. Romeo, dcero, dík vzdá za nás oba.

Jul. Totéž i jemu; jinak jeho díky

by byly přílišný za pozdrav jeden.

Rom. Ach Julie! tvé radosti-li míra

tak vršitá jak má, a umíš-li

ji zvučněj‘ hlásat, oslaď dechem svým

to ovzduší, a hudba nádherná

ať zjeví v duších skrytou blaženost,

již cítíme v tom drahém setkání.

Jul. Cit, látkou bohatší než výmluvností,

jest hrdým na svou vlastní podstatu,

ne na ozdoby. – Ti jsou žebráci,

kdož mohou svoje jmění spočítat;

však moje věrná láska zbohatla

tak závratně, že ocenit mi nelze

ni s polovice moje poklady.

Lor. Nuž pojďte, zkrátka ukončíme to;

vás samy nenechat můj úřad velí,

než svatá církev oba v jedno vtělí.

(Odejdou.)