mnich namíchal, mne chtěje usmrtit,
by tímto sňatkem o čest nepřišel,
an dříve již s Romeem oddal mne?
Mám strach, že tomu tak; a přece jen
zas myslím, že to býti nemůže,
neb osvědčil se vždy co svatý muž.
Což jestli, až mne v hrobku položí,
dřív probudím se, než Romeo přijde
mne vysvobodit? – možnost strašlivá!
Zdaž potom v sklepem‘ se nezalknu,
jež morovými ústy nevdechne
zdravého vzduchu, a tam neumru,
dřív udušena, než Romeo přijde?
A zůstanu-li živa, není-li
to pravdě podobno, že strašlivým
tím smrti obrazem a noci, – hrůzou
těch míst, těch starodávných sklepení,
kde po staletí nakupeny již
jsou kosti všech mých předků pohřbených,
kde skrvácený Tybalt, teprve
v zem položen, v svém hnije rubáši,
kde duchové prý obcházejí v noci, –
ó běda, běda, nestane-li se,
když záhy procitnu v tom hnusném puchu
a skřeku, – jako mandragoru když
rvou ze země a lidi živoucí
to slyšíce až rozum ztrácejí, –
že, procitnu-li dříve, sešílím
jsouc obklopena děsem všech těch hrůz?
A nebudu-li potom v šílenství
si pohrávati s kostmi otců svých,
a zohaveného snad Tybalta
rvát z rubáše, a v této běsnosti
snad hnátem pokrevence jako kyjem
si nevyrazím mozek zoufalý?
Ó hle! – mně jest, jak svého bratrance
bych ducha viděla! – Romea hledá,
jenž naboď jeho tělo na končíř.
Stůj, zadrž,’Tybalte! –Již jdu, Romeo!