Kde panoš hraběte, jenž přived‘ stráž?
Co, hochu, dělal zde tvůj velitel?
Pan. On přišel s kvítím, hrobku obsypat
své nevěsty; a potom kázal mi,
bych podál stál, a tak jsem učinil.
V tom přišel někdo se světlem a chtěl
hrob otevřít, a pán můj tasil naň.
A tu jsem odběh‘ stráže zavolat.
Kníže. List potvrzuje vše, co dobrý mnich
nám vypověděl, – jejich lásky běh
a zvěst o její smrti. Zde pak píše,
že od chudého lékárníka jed
si opatřil a do té krypty sem
se odebral, by sám se usmrtil
a odpočíval podle Julie.
Kde jsou ti nepřátelé? – Capulete
i Monteku! hle, jakou metlou zde
jest potrestána vaše nenávist!
neb nebe našlo cestu, jak by láskou
vše, co jest vaše radost, ubilo.
A já, jenž vašim sporům hověl též,
dva pokrevné jsem ztratil. – Trest stih‘ všechny.
Cap. Ó bratře Monteku, podej mi ruku;
toť veškerý jest podíl dcery mé
po jejím choti; více nežádám.
Mont. Však víc ti mohu dát; z ryzího zlata
jí sochu postavím a dokavad
Verona bude známa jménem svým,
v ní pomník nebude tak vzácné ceny
jak věrné Julii mnou postavený.
Cap. Pomník Romeův též buď nad vše dražší;
tak ležte žertvy nenávisti naší.
Kníže. Klid zasmušilý přináší to ráno,
a slunce žalem nechce hlavu vznést;
víc později bud o tom rokováno;
těm promine se, jiné stihne trest.
Však sudby žalnější svět nevzpomíná,
než jest Romeova a Juliina.
(Odejdou.)