61

ne slavík; milá, hleď, jak závistné

ty pruhy vroubí mraky dělené

tam na východě. Svíce noční shasly,

a jasný den již stojí na špičkách

na mhavých vrcholích. Buď odejdu

a budu živ, neb zůstanu a zemru.

Jul. To není světlo denní, vím to, vím;

toť vzdušná zář, již slunce vydechlo,

by pochodníkem byla ti v tu noc

a svítila ti cestou do Mantovy;

tož zůstaň, ještě jiti nemusíš.

Rom. Ať zajmou mne a na smrt vydají;

jsem spokojen, když ty tak míti chceš.

Ne, ona šedost není okem jitra,

toť bledý odlesk čela Cynthie;

a nebes klenutím to nezvoní

nám skřivan vysoko tak nad hlavou.

Než jít, chci zůstat, smrti málo váže;

ta vítej mi! – neb Julie to káže.

Jak jest, má duše? – mluvme, není den.

Jul. Ó jest, ó jest! –již chvátej, prchni jen!

toť skřivan hlaholí tak neladně,

do příkrých tónů míse zlozvuky.

Sic povídají, že prý skřivánek

tak sladce dělí svoje nápěvy;

však tento nikoliv, neb dělí nás.

A povídají, že prý skřivánek

si oči mění s hnusnou ropuchou. –

Ó kéž by také vyměnily hlas,

když náruč plaší z náruči, jak pěje,

a tebe odhání, den probouzeje.

Ó jdi, jeť stále více světla kol.

Rom. Kol světlo, světlo! – tma a tma náš bol!

Vystoupí Chůva do komnaty.

Chůva. Slečno!

Jul. Chůvo?

Chůva. Sem do pokoje k vám jde paní matka.

Den svítá; na pozoru mějte se. (Odejde.)

Rom. Buď s bohem, s bohem! – ještě políbení, než sestoupím. (Sestoupí.)