Chůva. Nesmí člověk promluvit?
Cap. Mlč, mumlavý ty blázne! vykládej
své rozumy kdes v klepen besedě;
neb tady nemáme jich potřebí.
Hrab. Cap. Jste příliš prchliv.
Cap. Ano, při sám Bůh,
že připravuje mne to o rozum!
Dnem, nocí, v každý čas a hodinu,
ať pracoval jsem, bavil se, ať sám
ať v společnosti, stálá, jediná
má péče byla, abych provdal ji.
A teď, když opatřil jsem ženicha,
jenž urozen a bohat na statky,
mlád, v pravdě po šlechticku vychován,
a zrovna obsypán, jak říkají,
vším, co je ctihodno, a řádný tak,
jak možno člověku si muže přát, –
teď skuhravá mi přijde panenka
a blázen plačtivý a odpoví:
»Vdát nechci se; mně nelze milovat,
jsem příliš mladá; prosím, odpusťte.«
Nu, odpustím ti, nechceš-li se vdát;
leč na pastvu si potom jdi, kam libo,
neb se mnou v jednom domě nebudeš;
to rozmysli si, toho dbej, neb žert
mým zvykem není. Čtvrtek bude hned;
nuž, ruku na srdce a rozmysli se:
buď moje jsi a dám tě příteli,
neb nejsi, potom jdi se oběsit,
či žebrej, hlady na ulici mři;
neb, na svou duši! víc tě nechci znát,
a cokoliv jest mého, nebude
ti nikdy k dobru sloužit. Tomu věř,
to uvaž; nepřísahám nadarmo! (Odejde.)
Jul. Což není slitování v nebesích,
jež vidí na dno mého zármutku?
Ó dobrá moje matko, aspoň vy
mne nezavrhujte a odložte
jen na měsíc ten sňatek, na týden;