se k černému teď smutku obrací;
zvuk hudby změněn v hranu tesklivou,
ples svatebčanů v tryznu pohřební,
oslavné hymny v truchlý žalozpěv,
květ nevěstin ve zdobu mrtvoly,
a všechno zvrátilo se na opak.
Lor. Teď, pane, jděte do své komnaty;
vy, paní, též, vy také, Parisi,
a připravte se, byste provodili
již ku hrobu tu sličnou mrtvolu.
Pro jakýs hřích se nebe chmouří;
jděte, a odporem je více nedrážděte.
(Odejdou Capulet, Hraběnka Capuletova, Paris a bratr Lorenzo.) Prv. Hud. Ted věru bychom mohli zastrčit své píšťaly a jít.
Chůva. Jen zastrčte,
mé dobré lidičky, jen zastrčte;
vždyť vidíte, že je to prabídné. (Odejde.)
Prv. Hud. (hledí na svůj nástroj). Na mou tě duchu; však se to dá spravit.
Vystoupí Petr.
Petr. Muzikanti, ó muzikanti! zahrajte mi: »Hejsa, srdce! Hejsa, srdce!« Ó, nechcete-li, abych duši vypustil, zahrajte mi: »Hejsa, srdce!«
Prv. Hud. Proč »Hejsa, srdce«?
Petr. Ó, muzikanti, protože mi moje vlastní srdce hraje písničku: »Mé srdce plné soužení«. Ó, zahrajte mi nějakou veselou dumku, abych se potěšil.
Prv. Hud. My žádnou dumku; teď není čas na hraní.
Petr. Vy tedy nechcete?
Prv Hud. Nechceme.
Petr. Však vám za to řádně nadělím.
Prv. Hud. Co nám nadělíte?
Petr. Peněz ne, na mou věru, ale na paškál si vás vezmu, vy šumaři.
Prv. Hud. A my ti nezůstaneme nic dlužni, duše lokajská.
Petr. Však vám kordisko té duše lokajské otluku o kotrbu. Já neznám pauz; já vám na-re, na-fa, na-solím . Rozumíte těm notám?
Prv. Hud. Jen pozor, ať se vám tím fa a sol u nás noty nespletou.
Druhý Hud. Prosím vás, zastrčte svůj kord a vystrčte svůj vtip.
Petr. Tedy se mějte před mým vtipem na pozoru. Nařežu vám svým ocelovým vtipem a zastrčím svůj ocelový kord. Odpovězte mi jako muži:
Když srdce raní spáry muk
a těžký smutek mysl kruší,
tu libý hudby stříbrozvuk –