(Tybalt pod vztaženou paží Romeovou zraní Mercutia a prchá se svými soudruhy.) Mer. Jsem raněn. Mor na oba vaše rody!
Jsem hotov. – Utekl a nemá nic?
Ben. Ty’s raněn?
Mer. Škrábnut, škrábnut; zrovna dost!
Kde je můj panoš? Pro lékaře, lotře!
(Odejde Panoš.)
Rom. Buď dobré mysli, příteli; rána nemůže být veliká.
Mer. Ne, tak hluboká není jako studna, ani tak široká jako vrata kostelní; ale jest jí dost, stačí. Ptej se po mně zítra a najdeš mne vážného jako hrob. Pro tento svět mi věru již napepřeno. Mor na oba vaše rody! U všech ďáblů, žeť pes a krysa, myš a kočka člověka na smrt poškrábou! Chvástal, lotr, padouch, který šermuje podle knihy počtářské! – Kýho ďábla vlezlś mezi nás? Byl jsem raněn pod tvou rukou.
Rom. Já chtěl to nejlepší.
Mer. Benvolio, hleď pomoci mi někam do domu,
sic omdlím. – Mor na oba vaše rody!
pro červy pokrm ze mne udělaly!
Teď mám to; právě dost. – Ty vaše rody!
(Odejdou Mercutio a Benvolio.)
Rom. Ten šlechtic, blízký krevný knížete, můj věrný přítel, raněn smrtelně, – a pro mne! Tybaltovou urážkou čest moje střísněna; – tím Tybaltem, s nímž před hodinou byl jsem spříbuzněn. Ó, drahá Julie, tvá spanilost mne zženštila, a ocel chrabrosti v mých prsou rozměkčila.
Vrátí se Benvolio.
Ben. Ó, Romeo,
Romeo! statečný Mercutio
jest mrtev! – jeho ušlechtilý duch
tou zemí příliš časně zhrdaje,
se povznes‘ k oblakům.
Rom. Dne toho sudba z minula se prýští;
a hořem dnešním začíná žal příští.
Vrátí se Tybalt.
Ben. Hle, Tybalt zuřivý se vrací zas.
Rom. Živ jako vítěz; a Mercutio
je zabit! – Pryč, ty smírná krotkosti,
spěj do nebes, a hněv s planoucím zrakem
buď nyní vůdcem mým! Teď, Tybalte,
ti vracím toho tvého »padoucha«,
jímž před chvílí jsi obmyslil mne ty.
Mercutiova duše vznáší se
jen málo nad našimi hlavami
a čeká na tvou jako na družku:
bud ty, neb já, neb oba půjdem za ním.