Ó, palác lásky zakoupila jsem,
leč v držení jsem ještě nevešla;
a sama, ačkoliv jsem prodána,
jsem nepřevzata. Tak je zdlouhavý
ten den, jak děcku nedočkavému
noc bývá před nějakou slavností,
když nové šaty má a nositi
jich nesmí. – Ó, zde chůva přichází
a zprávy nese mi; a každý jazyk,
Romeovo jen jméno vysloviv,
mi zazní výmluvností nebeskou.
Vystoupí Chůva s provazovým žebříkem.
Nuž, chůvo, jaké zprávy? Co to neseš?
Toť ony provazy, pro něž Romeo
tě poslal?
Chůva. Ano, ano, provazy.
(Hodí je na zem.)
Jul. Ach, jaká zvěst? – co lomíš rukama?
Chůva. Ó běda nám, je mrtev, mrtev, mrtev!
Jsme, slečno, ztraceny, jsme ztraceny.
Ach, žalný den! – je pryč, je zabit, mrtev.
Jul. Zdaž nebe může být tak závistno?
Chůva. Romeo může, nebe nikoliv.
Romeo, ó Romeo! – kdož by byl
cos takového pomyslil? – Romeo!
Jul. Jaký’s to ďábel, že mne mučíš tak?
tu trýzeň strašné peklo řvát by mělo.
Romeo sám se zabil? řekni »ano
to pouhé slůvko prudčej‘ otráví,
než baziliškův smrtonosný hled.
Já nejsem já, když také »ano« jest,
neb jsou-li ony oči zavřeny,
jež přiměly tě, abys »ano« řekla.
Když zabit, řekni »ano«; – »ne«, když není,
ten hles se v blaho mé, neb v hoře změní.
Chůva. Já ránu viděla, na vlastní oči
ji viděla, – Bůh nám buď milostiv! –
zde v jeho mužných prsou. Ubohé
to mrtvé tělo, tělo krvavé,