sic, dopaden, dnes dýchal naposled.
Odneste tělo; soud buď bez průtahu;
neb milost vraždí, odpouštějíc vrahu.
(Odejdou.)
Scena 2.
Zahrada Capuletova.
Vystoupí Julie.
Jul. V trysk, ohněnozí oři, dejte se
k Phoebovu sídlu; taký vozotaj,
jak Phaëton, by došlehal vás v západ
a mžikem vyvedóblačitou noc.
Svou hustou oponu již rozestři,
ó noci, oběť lásky světící,
by uzamkly se oči zvědavců,
a neviděn a slovem nestíhán
Romeo vletěl v toto náručí
Na obřad lásky září milencům
jich vlastní krása; aneb slepá-li
jest láska, nejlíp k noci druží se.
Pojď, noci ctihodná, ty vážná paní,
vše černě oděná, a nauč mne,
jak prohravati ve hře vítězné,
kde v sázce dvojí čisté panictví.
Mou nezkrocenou krev, jež ve tvářích
mi tepe, černým pláštěm zakukli,
až plachá láska má se osmělí,
a všechno věrné lásky konání
mít bude jen za čirou nevinnost.
Pojď, noci, pojď! Romeo, pojď, dne v noci!
neb ležet budeš noci na křídlech
bělejší sněhu nově padlého
na týlu havrana. – Pojď, vlídná noci,
pojď láskyplná, černobrvá noci,
dej mi Romea! – i až umře kdys,
jej vezmouc, rozděl v malé hvězdičky,
a nebes tvář tak sličnou učiní,
že láskou k noci vzplane všechen svět,
skvělému slunci již se neklaně.