89

a že ten hnusný netvor vyzáblý

v těch tmách tě drží za svou milenku?

Ze strachu před tím s tebou zůstanu,

a z toho tmavé noci paláce

již nikdy neodejdu; ano, zde

chci potrvati s červy, kteří jsou

tvé komorné; zde stánek rozbiju

věčného pokoje, a setřesu

hvězd nepříznivých jařmo s toho těla,

jež světem znaveno. – Ó naposled

vy, oči, pohleďte! ty, náruči,

se k poslednímu rozpni objetí,

a vy, ó brány dechu, vtiskněte

svou právní pečeť tímto políbením

na věčnou smlouvu smrti hamižné!

Pojď, hořký druhu, pojď, ty trpký vůdce!

ty zoufající lodivode, pojď,

a rázem vžeň na skály tříštící

tu mdlou a mořem uondanou loď.

Zde lásce mé! (Pije.) – Ó nelhal’s, lékárníku,

tvůj nápoj věru rychle působí. –

A tak s tím políbením umírám. (Zemře.)

Vystoupí na druhé straně hřbitova Bratr Lorenzo se svítilnou, páčidlem a rýčem.

Lor. Spěj ku pomoci, svatý Františku!

Ach, kolikrát v té tmě mé staré nohy

již přes ty hroby klopýtly! – Kdo tam?

Bal. Přítel a někdo, jenž vás dobře zná.

Lor. Bůh žehnej ti! – Rci, dobrý příteli,

jaká to pochodeň, jež plýtvá světlem

tam červům jen a lebkám bezokým?

Jak soudím, hoří v hrobce Capuletův?

Bal. Tak jest, velebný otče, a můj pán je tam, jejž máte rád.

Lor. Kdo to?

Bal. Romeo.

Lor. Jak dlouho mešká tam?

Bal. Půl hodiny.

Lor. Pojď se mnou do sklepení.

Bal. Netroufám si.

Můj pán má za to, že jsem odešel