na bledošedý popel svadnou hned;
tvých očí okenice zapadnou,
jak smrt když uzamyká žití den;
sval každý, zbaven vlády ohebné,
tak tuhý bude, zkřehlý, studený,
jak po smrti. A v této podobě,
od suchomorné smrti vydlužené,
dlít budeš hodin dva a čtyřicet:
a pak se zbudíš z libého jak snu.
Nuž tedy, až tvůj ženich ráno přijde
tě probudit, ty’s mrtva; a jak u nás
to ve zvyku, v tvém nejkrásnějším šatu
a v otevřené rakvi donesou tě
tam do starobylého sklepení,
kde leží všechen Capuletův rod. –
Než procitneš, Romeo dopisem
zví ode mne, co učinili jsme,
a přijde sem; i budem spolu bdít
nad probuzením tvým; a v tutéž noc
tě odtud do Mantovy odvede.
To hanby hrozící tě uchrání,
když vrtoch nestálý, neb ženský strach
tvou sílu nezvrátí to vykonat.
Jul. Dej sem, dej sem! Ó nemluv o strachu!
Lor. Zde vezmi; jdi, buď silná, šťastna buď
v svém odhodlání. Pošlu s dopisem
hned bratra do Mantovy k tvému choti.
Jul. Láska mne sil! a síla pomoc dá.
Buď s bohem, drahý otče!
(Odejdou.)
Scena 2.
Komnata v domě Capuletově.
Vystoupí Capulet, Hraběnka Capuletova, Chůva a dva Sloužící.
Cap. Ty všechny pozveš, co zde napsáni.
(Odejde První Sloužící.)
Jdi, najmi dvacet řádných kuchařů.
Druhý Slouž. Nepořádného, milostpane, vám nepřivedu. Vyzkouším každého, umí-li si oblíznout prsty.
Cap. A čeho tou zkouškou docílíš?
Druhý Slouž. Inu, milostpane, je to bídný kuchař, který si neumí ani prsty oblíznout; a tedy, kdo si neumí oblíznout