12

Rom. Kam?

Slouž. K večeři; k nám.

Rom. Kde je to u vás?

Slouž. U mého pána.

Rom. To jsem se arciť dříve ptáti měl.

Slouž. Hned vám to povím bez ptaní. Můj pán je slavný, bohatý Capulet, a nejste-li z rodu Monteků, přijďte, prosím vás, vyklopit sklenku vína. Mějte se dobře! (Odejde.)

Ben. Při starobylém kvasu Capuletů

též krásná Rosalina večeří, již miluješ;

a obdivované vše krásky Veronské tam budou s ní.

Jdi též, a srovnej okem nezkaleným

tvář její s těmi, jež tam zastanem,

a labuť tvá ti bude havranem.

Rom. V ten blud-li oči mé svou víru změní,

ať ohněm slzy jsou, jež pláču v hoři;

v nich často topeni, ne utopeni,

ti světlí kacíři ať za lež shoří!

Mé lásky krásnější?– co světem svět,

vševidným sluncem nezřen taký květ.

Ben. Jest krásna, kde se jiné nestkvějí,

a v obou očích vážil’s pouze ji;

leč v křišťálné ty misky polož jen

vděk dámy své a půvab jiných žen,

jež na plesu ti ukážu, a v kráse,

věř, ztratí ta, jež nejlepší teď zdá se.

Rom. Nuž půjdu; ne že zrak můj o ně stojí,

však že se oblažit chci hvězdou svojí.

(Odejdou.)

Scena 3.

Pokoj v domě Capuletově.

Vystoupí hraběnka Capuletova a Chůva.

Hrab. Cap. Kde, chůvo, jest má dcera? zavolej ji.

Chůva. Žeť, při svém panenství v dvanácti letech, jsem už ji volala. – Hej, beruško!

hej, bedrunko! – Ach, nedopouštěj Bůh! –

Kde je to děvče? – Slyš přec, Julinko!

Vystoupí Julie.

Jul. Co jest? kdo volá?

Chůva. Vaše paní matka.