mi vystupuješ zářná z noční tmy,
jak okřídlený posel nebeský
v sloup obráceným očím žasnoucích
smrtelných lidí, padajících na znak,
by dívali se naň, jak osedlal
si lenivě plynoucí oblaky
a po nebeských ňadrech vesluje.
Jul. Romeo, Ó Romeo! – proč’s Romeo?
Své jméno zapři, otce zřekni se,
neb, nechceš-li, mně lásku přísahej,
a nechci dál být Capuletova.
Rom. (stranou). Mám dále naslouchat, či, promluvit?
Jul. Jen jméno tvé mým nepřítelem jest;
ty’s jen ty sám a nejsi Montekem.
Co jest to Montek? ruka, ani noha,
ni paž, ni tvář, ni jiná část, jež vlastní
jest člověku. Ó, jiné jméno měj!
Co jest to jméno? To, co růží zvem,
pod jiným jménem sladce vonělo
by zrovna tak. A tak Romeem nezván,
Romeo podržel by veškerou
tu vzácnou dokonalost, kterou má
bez toho jména. – Odlož jméno své,
a za své jméno, jež tvou částí není,
mne vezmi celou.
Rom. Za slovo tě beru.
Jen láskou svou mne zvi a na novo
tak budu pokřtěn; od té chvíle dál
Romeo nechci býti nikdy víc.
Jul. Kdo’s ty, jenž nocí zastřen vtíráš se v mé tajemství?
Rom. Dle jména nevím, jak
bych řekl ti, kdo jsem. Své jméno sám,
ó, drahá světice, mám v nenávisti,
neb vím, že tobě nepřítelem jest;
je, kdybych psané měl, bych roztrhal.
Jul. Sto slov mé ucho ještě nevpilo,
jež prones‘ jazyk tvůj, a znám ten hlas.
Nejsi Romeo, jeden z Monteků?
Rom. Ni to, ni ono, dívko spanilá,