58

se vzněcuje tvou nevědomostí;

a to, co mělo ti být obranou,

tvé vlastní údy trhá na kusy.

Aj, vzmuž se přec! – tvá Julie jest živa,

ta, pro niž před chvílí jsi mrtev byl;

v tom’s šťasten. – Tybalt chtěl tě usmrtit,

ty zabil’s Tybalta; – v tom’s šťasten též.

A zákon, který smrtí hrozil ti,

tvým přítelem se stává, proměniv

ji na vyhnanství; také v tom jsi šťasten.

Hle, tak se tobě hrne na plece

roj požehnání; štěstí o tebe

se uchází v svém šperku nejlepším,

a ty, jak vzdorné, nezvedené děvče

se durdíš na štěstí i lásku svou. –

Ó střež se! – tací lidé bídně hynou.

Jdi ke své milené, jak smluveno,

vstup do komnaty k ní, jdi, potěš ji. –

Však nemeškej, až stráže postaví;

sic do Mantovy bys už neprošel,

kde žiti budeš, dokud nenajdem

čas příhodný tvůj sňatek prohlásit,

smír přátel zjednat, milost knížecí,

a s dvacetkráte stotisícerým

tě potěšením nazpět povolat,

než nářek jest, s nímž nyní odcházíš.

Jdi napřed, chůvo; pozdrav mi svou paní;

ať dbá, by celý dům šel na lože,

kam beztoho je pudí těžká strast. –

Romeo přijde.

Chůva. Můj ty milý Bože!

tak bych tu mohla stati celou noc

a jen ty moudré rady poslouchat!

Ó, učenost je přec jen velká věc!

Nuž, pane, vyřídím to slečince,

že přijdete.

Rom. Jen učiň tak, a řekni

mé milené, by připravila se

mne vyplísnit.