35

Lor. Toť hodný syn můj, kde’s však byl v ten čas?

Rom. Vše povím ti, než optáš se mne zas.

Já hostem byl u nepřítele svého,

tam náhle někdo zranil mne, já jeho;

a poranění jeho, ránu moji

tvá pomoc jen a svatý lék tvůj zhojí.

Věř, svatý muži, zášť mne neovládá,

neb, o co já, též nepřítel můj žádá.

Lor. Mluv přímo, prostě; zpověď neurčitá

též neurčité rozhřešení skytá.

Rom. Tož věz, že jest mi dražší všeho světa

dceř sličná bohatého Capuleta;

já jí, mně ona patří srdcem vzňatým;

vše sloučeno, krom toho, sňatkem svatým

co ty máš sloučit. Kdy a kde a jak

jsme setkali se, zaslíbili tak,

ti povím cestou; splň jen moje přání,

a ještě dnes dej sňatku požehnání.

Lor. Ó, svatý Františku! jaká to změna!

tak náhle Rosalina zapomněna,

již měl’s tak rád? Jinošská láska v oku

jen tedy dlí, ne srdce ve hluboku!

Ó, svatá Panno! slzí na tisíce

pro Rosalinu vlažilo ti líce. –

Co slané vody vyplýtváno tady

na občerstvení lásky, mroucí hlady!

Tvé vlhké vzdechy slunko sotva suší,

tvůj postesk ještě zní v mé staré uši; –

hle, na tvé líci slzavého deště

je skvrna dosud, neumytá ještě.

Sám’s-li to byl, a tebe žal ten hlodal,

pro Rosalinu jen jsi se mu oddal:

a teď tak změněn? – Tedy přiznej už:

Smíť padnout žena, když tak sláb je muž!

Rom. Mne kárával jsi, že k ní láskou hynu.

Lor. Ze s láskou pohrával’s jen, milý synu.

Rom. Chtělś, abych lásku pohřbil.

Lor. Ne však v rovu ji pochoval, a jinou vzkřísil znovu.

Rom. Již neplísni mne; teď má láska čistá