pod trestem mučidel zbraň odhoďte
zle kalenou z těch rukou krvavých,
a slyšte hněvné slovo knížecí:
Tři sváry občanské, jež prázdným slovem
ty rozdmýchal jsi, starý Capulete,
a ty, Monteku, třikrát porušily
klid v našich ulicích a přiměly
Veronské staroslavné měšťany,
by pohodili vážné ozdoby
jim slušící a rukou též tak starou
se uchopili starých partizán
rzí míru zhlodaných, a stlumili
tu vaši hlodající nenávist.
Znov zbouříte-li naše ulice,
klid porušený žitím zaplatíte.
Pro tentokrát se všichni rozejděte. –
Vy, Capulete, se mnou půjdete,
a vy, Monteků, přijďte odpoledne
na starou radnici, náš soudní dvůr,
a zvíte naši další vůli v tom. –
Znov dím, pod trestem smrti všichni pryč!
(Odejdou všichni kromě Monteka, hraběnky Montekové a Benvolia.) Mont. Kdo opět rozjitřil ten dávný svár?
Byl’s při tom, synovce, když začlo to?
Ben. Lid protivníka vašeho se bil
již s lidmi vašimi, než přišel jsem;
já tasil, chtěje roztrhnouti je.
V tom objevil se Tybalt divoký,
meč nahý v ruce, kterým, supaje
mi výzvu v uši, mával nad hlavou
a sekat vítr, jenž nic nezraněn
mu hvízdal na posměch. Co střídali
jsme bod a tes, jich přišlo víc a víc
a sem i tamo dopadaly rány,
až kníže přišed, roztrh‘ obě strany.
Hrab. Mont. Kde jest Romeo? viděl jste ho kdes Jsemť ráda, že v té šrůtce nebyl dnes.
Ben. Již o hodinu dříve, hraběnko,
než zbožňované slunce vyhlédlo