62

Jul. A tak’s mi odešel?

můj choti, milence, můj příteli!

Co den a hodinu mi zprávu dávej,

neb v jedné minutě jest mnoho dní.

Ó, tak-li čítat budu, sestárnu,

než, můj Romeo, zas tě uhlídám!

Rom. Buď zdráva! každá příležitost blahá

ti přinese můj pozdrav, duše drahá.

Jul. A myslíš-li, že kdy se opět sejdem?

Rom. Ó zajisté! – a o všech těchto strastech

si jednou mile budem povídat.

Jul. Ó Bože, v duši mám zlé tušení.

Mně zdá se, jak tě vidím dole teď,

jak byl bys na dně hrobu nebožtík; –

buď zrak mne klame, nebo jsi tak zbleď.

Rom. Tvé líce, milená, jsou též tak bledý;

strast krev nám pije. – S bohem, s bohem tedy! (Odejde.) Jul. Ó štěstí, štěstí! všichni lidé zvou

tě nestálým. – Aj, jsi-li nestálé,

co děláš s tím, jenž vzorem věrností?

Bud nestálým, ó štěstí, neboť potom,

jak doufám, dlouho mi jej nezdržíš,

a zpět ho pošleš.

Hrab.Cap. (za scénou). Dcero, jsi již vzhůru?

Jul. Kdo mne to volá? – jest to moje matka!

Tak dlouho nespí, či tak záhy vstala?

Co neobvyklého ji vede sem?

Vystoupí Hraběnka Capuletová.

Hrab. Cap. Nuž, Julie, jak jest?

Jul. Nedobře, máti.

Hrab. Cap. Smrt bratrancovu ještě oplakáváš?

chceš z hrobu vypláchnout jej slzami?

i kdybys mohla, přec ho nevzkřísíš.

Již ustaň: trochu žalu, mnoho lásky,

však mnoho žalu značí nerozum.

Jul. Nechte mne plakat pro tak těžkou ztrátu.

Hrab. Cap. Tu těžce cítíš ty, ne přítel však, jejž oplakáváš.

Jul. Těžce ztrátu cítíc, vždy oplakávat musím přítele.