tak bledé, bledé, jako z popela,
vše krví zbroceno, vše ssedlou krví –
Já omdlela jsem při tom pohledu.
Jul. Ó, pukni, ty mé srdce! – ubohé
ty zchudlé srdce, pukni v jeden ráz!
Vy oči do žaláře! abyste
již nikdy nespatřily svobody.
Ty nuzná hrstko země v zem se vrať;
zde ukonči své putování bědné
a klid s Romeem najdi v rakvi jedné!
Chůva. Ó Tybalt, Tybalt, přítel nejlepší,
jejž měla jsem! Ó, dobrý Tybalte,
ty pane šlechetný, žeť živa jsem,
bych tebe mrtva vidět musela!
Jul. Jaká to bouře s opačných tak stran
znov zadula? Romeo zabit jest,
a Tybalt mrtev? – drahý bratranec
a dražší manžel můj? – Nuž v soudný den
již zazni, strašlivá ty polnice!
neb kdo je živ, když tito dva jsou mrtvi?
Chůva. Tybalt je mrtev, vyhnancem Romeo,
Romeo,jenž ho zabil, vyhnancem!
Jul. Ó bože! tedy Tybaltovu krev
Romeova snad ruka prolila?
Chůva. Ó tak, ó tak! – ach běda, prolila!
Jul. Ó hadí srdce, květnou lící kryté! –
zdaž obýval kdy drak tak luznou sluj?
Ty krásný škůdce, ďáble andělský,
ty s holubicím peřím krkavče!
ty jehně s vlka lačnou dravostí,
ty zvrhlá látko v božské podobě,
jenž’s opak toho, co se právem zdáš, –
prokletý světec, lotr ctihodný!
Ó přírodo, co’s v pekle dělala,
když’s umístila ducha ďáblova
v smrtelném ráji sličného tak těla?
Zda kniha bídného tak obsahu
kdy byla vázána tak úhledně?
Ó, že jen může obývati klam