42

Toť náplast na mé kosti bolavé?

Nu, podruhé si buďte poslem sama.

Jul. Co počít s ní? – Mluv, co ti řek‘ Romeo?

Chůva. Nu, máte dovolení, byste šla dnes k zpovědi?

Jul. To mám.

Chůva. Tož do celly

bratra Lorenza pospěšte, a tam

choť čeká, by vás pojal za ženu.

Teď do tváří vám stoupá bujná krev;

hned šarlat z nich při také novině.

Vy spěšte do chrámu; já musím jinam

a řebřík sehnat, by váš milý moh‘

se potmě dostat k hnízdu ptačímu.

Jsemť soumar vaší rozkoše. Můj světe!

však vy zas v noci břímě ponesete!

Jdu k obědu; ty spěš, bys v chrámu byla.

Jul. Na vrchu blaha! – S bohem, chůvo milá.

(Odejdou.)

Scena 6.

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Bratr Lorenzo a Romeo.

Lor. Tak ať se usmívají nebesa

na svatý obřad ten, by příští čas

nás nepokáral žádným zármutkem!

Rom. Tak staň se, amen! ale jakákoliv

ať přijde strast, vyvážit nemůže

to blaho, kteréž krátká minuta

mi poskytuje v jejím pohledu.

Jen svatým slovem ruce naše spoj,

a nechť pak lásku sžírající smrt

si učiní, co může; dosti jest,

když pouze mohu nazývat ji svou.

Lor. Ty příliš prudké vzněty násilně

též končívají, mrouce vítězstvím.

Tak oheň s prachem když se políbí,

se tráví vzájemně; med nejsladší

se zprotivuje vlastní lahodou,

a ochutnáním pokazí nám chuť.