(Odejde.)
Par. Ó, zabit! (Klesne.) Máš-li milosrdenství, hrob otevři a slož mne k Julii.
(Umře.)
Rom. To učiním. – Dej v tvář si pohlednout.
Aj, hrabě Paris, – strýc Mercutiův!
Co pravil sluha můj, když zbouřená
má duše toho nevšímala si? –
Že Paris měl si vzíti Julii?
Či neřekl to? – či se mi to zdálo?
neb v šílenství se toho domnívám,
jej slyšev o Julii mluviti?
Ó, dej mi ruku, ty, jenž se mnou též
jsi zapsán v knihu trpkých osudů!
V hrob nádherný tě uložím. – Ze v hrob?
Ó ne, to zářící jest kupole,
ty zavražděný june; neboť zde
spí Julie a její krása činí
tu klenbu večeřadlem zářivým,
Zde mrtev lež, jsa mrtvým pochován.
(Položí Parise do hrobky.)
Jak často lidé právě před smrtí
se rozveselili! Jich strážcové
to zovou sledním žití pableskem.
Ó, zdaliž mohu to zde také já
zvát pableskem? – Mé srdce, ženo má!
smrt, která vssála dechu tvého med,
přec moci neměla nad krásou tvou.
Ty nejsi přemožena; prapor krásy
až dosud nachem plá na lících tvých
i rtech, a smrti bledá korouhev
tam nevztyčena. – Tybalte, tam ležíš
v svém krví ubroceném rubáši.
Čím více mohu se ti zavděčit
než tím, že ruka, která přervala
tvé mládí, teď je tomu přetíná,
jenž byl tvůj nepřítel? – Ó, promiň, strýče!
Ach, drahá Julie, proč ještě teď
tak sličná jsi? Či mám se domnívat,
že láskou vzplála netělesná smrt,