75

mnich namíchal, mne chtěje usmrtit,

by tímto sňatkem o čest nepřišel,

an dříve již s Romeem oddal mne?

Mám strach, že tomu tak; a přece jen

zas myslím, že to býti nemůže,

neb osvědčil se vždy co svatý muž.

Což jestli, až mne v hrobku položí,

dřív probudím se, než Romeo přijde

mne vysvobodit? – možnost strašlivá!

Zdaž potom v sklepem‘ se nezalknu,

jež morovými ústy nevdechne

zdravého vzduchu, a tam neumru,

dřív udušena, než Romeo přijde?

A zůstanu-li živa, není-li

to pravdě podobno, že strašlivým

tím smrti obrazem a noci, – hrůzou

těch míst, těch starodávných sklepení,

kde po staletí nakupeny již

jsou kosti všech mých předků pohřbených,

kde skrvácený Tybalt, teprve

v zem položen, v svém hnije rubáši,

kde duchové prý obcházejí v noci, –

ó běda, běda, nestane-li se,

když záhy procitnu v tom hnusném puchu

a skřeku, – jako mandragoru když

rvou ze země a lidi živoucí

to slyšíce až rozum ztrácejí, –

že, procitnu-li dříve, sešílím

jsouc obklopena děsem všech těch hrůz?

A nebudu-li potom v šílenství

si pohrávati s kostmi otců svých,

a zohaveného snad Tybalta

rvát z rubáše, a v této běsnosti

snad hnátem pokrevence jako kyjem

si nevyrazím mozek zoufalý?

Ó hle! – mně jest, jak svého bratrance

bych ducha viděla! – Romea hledá,

jenž naboď jeho tělo na končíř.

Stůj, zadrž,’Tybalte! –Již jdu, Romeo!