27

Scena 2.

Zahrada Capuletova.

Vystoupí Romeo.

Rom. Kdo neměl ran, se jizvám vysmívá. –

(Julie objeví se nahoře v okně.)

Však ticho! Jaká záře prosvítá

tím oknem tam? Toť východ; Julie

jest sluncem. Vyjdi, slunko spanilé,

a usmrtiž tu lůnu závistnou,

jež chorá jest a bledá zármutkem,

že její kněžka, ty, jsi krásnější.

Jí nebuď kněžkou, když ti závidí;

šat její vestalčí jest zelený

tak chorobně a nikdo nenosí

jej kromě bláznův; ty jej odvrhni.

Toť moje paní! Ó, toť láska má!

Ó, kéž by o tom věděla, že jest!

Teď hlesla, ničeho však nemluví.

Co na tom? – její oči hovoří;

těm odpovím. Jsem příliš odvážný,

neb ke mně nemluví tím hovorem.

Dvě nejkrásnější hvězdy nebeské,

kdes jinde jakýs úkol majíce,

teď prosí její oči, místo nich

by bleskotaly v jejich okruhu,

než navrátí se. – Kdyby její oči

tak byly tam, a hvězdy v její hlavě?

Zář jejích lící zahanbila by

ty hvězdy, jako lampu denní svit,

a její oči v nebi zářily by

prostranstvím vzdušným jasně tak, že ptáci

by pěli, myslíce^ že den se vrací.

Hle, jak svou líci o dlaň opírá!

O, kéž bych na ní rukavičkou byl,

bych moh‘ se toho líčka dotknouti!

Jul. Ach, žel!

Rom. Teď mluví! – Promluv poznovu,

ó jasný anděle! – neb nad hlavou