jen vzpomínajíc, jak mi drahá jest
tvá společnost.
Rom. A já chci dál tu dlít
bys jenom stále zapomínala,
sám zapomínaje, že jiného
mám domova, než zde.
Jul. Jest skoro jitro;
a chtěla bych, bys odešel; a přec
ne dál, než ptáče děcka hravého,
jež trochu z ruky poskočit je nechá,
jak ubohého vězně v tísni pout,
a zpět je strhne nití hedvábnou
na jeho volnost mile žárlivo.
Rom. Jak přál bych si tvým býti ptáčetem!
Jul. To, miláčku, bych také chtěla já;
však laskáním bych usmrtila tě.
Nuž, dobrou, dobrou noc! – to loučení
tak sladkobolné jest, že bych své přání,
tu »dobrou noc«, říkala do svítání. (Odejde.)
Rom. Sen na tvých očích, mír buď v prsou tvých!
kéž já co sen a mír byl v místě jich!
Ted půjdu k svému duchovnímu otci,
by v štěstí mém nám přispěl ku pomoci.
(Odejde.)
Scena 3.
Cella bratra Lorenza.
Vystoupí bratr Lorenzo s košíčkem.
Lor. Na mračnou noc teď úsvit šedozraký
se usmívá, a na východě mraky
jsou pestrý pruhy světla; různostinné
tmy krok jak zpitý s cesty dnu se šine
a z pod žhoucího vozu Titanová.
Teď, okem hořícím než slunce znova
den potěší a vpije rosy chlad,
ten plný košík musím natrhat
škodného bejlí, květin vzácných k zdraví.
Zem, kteráž matkou přírody, též tmavý
jest její hrob; a totéž pohřebiště