máť její paní toho domu jest,
a dobrá paní, moudrá, ctihodná;
já dcerku, s níž jste mluvil, kojila,
a povídám vám, kdo ji dostane,
ten uslyší, jak zlato zacinká.
Rom. Jest Capuletova? O krutá zpráva!
můj život nepříteli v dluh se dává.
Ben. Již pojďme; veselost je na vrcholu.
Rom. Ach žel, tím větší neklid mého bolu.
Cap. Ne, páni, k odchodu se nemějte;
jest ještě malá, skromná večeře.
Že přec? – Nuž tedy, děkuji vám všem;
dík, vzácní pánové, a dobrou noc.
Víc pochodní! – Nuž, půjdem na lože.
Ach, brachu, na mou věru, pozdí se;
jdu spat.
(Odcházejí všichni až na Julii a Chůvu.)
Jul. Slyš, chůvo, kdo jest onen pán?
Chůva. To syn a dědic starého Tiberia.
Jul. Kdo ten, jenž vychází teď ze dveří?
Chůva. Mladý Petruchio, nemýlím-li se.
Jul. Kdo ten, jenž za ním jde a nechtěl tančit?
Chůva. To nevím, slečno.
Jul. Jdi a zeptej se na jeho jméno. (Stranou.) Ženat-li, ó vím, že bude hrob mým lůžkem svatebním!
Chůva(vrátí se k Julii). Jest to Romeo, z domu Monteků, syn jediný vašeho praodpůrce.
Jul. Má láska jediná, ze zapřísáhlé
mé zášti jediné tak vzniklá náhle!
Tak příliš záhy spatřen, neznán dříve,
a příliš pozdě poznán! – Ó ty dive,
jenž’s lásku ve mně zrodil v okamžiku
k tak nenáviděnému protivníku!
Chůva. Co to? Co to?
Jul. Verš, jemuž naučil mne jeden tanečník.
(Volá se za scénou: »Julie!«)
Chůva. Hned, v okamžení!
Nuž pojďme, nikdo z cizích už tu není.
(Odejdou.)
24