a není hrdá, není přešťastná,
že, nehodná jak jest, jsme zjednali
jí za ženicha vzácného tak muže?
Jul. Ne hrda na to, ale vděčna za to; –
být hrdou na to nikdy nemohu,
co nenávidím, ale vděčna jsem
i za nenávist, jež má láskou být.
Cap. Jak, jak, – ty mudrlantko! – co to jest?
Aj, »hrda, děkuji« a »neděkuji«
a přec »ne hrda«. – Vzácná panenko,
dík nedík, hrda nehrda, – s tím víc
mi nechoďte, však připravte
své klouby hezounké, by s Parisem
na příští čtvrtek šly k svatému Petru, –
sic na houžvi tam tebe dovleku.
Pryč, bledule! ty tvore ničemný,
ty tváři lojová!
Hrab. Cap. Fi! – zbláznil jste se?
Jul. Můj dobrý otče, na kolenou prosím, jen slůvko trpělivě poslyšte.
Cap. Pryč, mladá stvůro, na šibenici,
pryč, neposlušná! – Slyš, co povídám:
buď příští čtvrtek půjdeš k oltáři,
neb nikdy víc mi nepohlédneš v tvář.
Ni slova, nemluv, neodpovídej;
mne v prstech svědí. – Ženo za skrovné
jsme požehnání měli to, že Bůh
nás obdařil jen jedním dítětem;
však nyní vidím, toho jednoho
že příliš nazbyt, a že postihla
nás kletba tím, že ji jsme dostali.
Pryč, daremnice!
Chůva. Bůh jí požehnej!
zle, milostivý pane, děláte
tím plísněním.
Cap. Aj, paní Mudroslavo!
drž za zuby. Jdi, kmotro vševědo,
si potlachat se svými tetkami.
Chůva. Vždyť jsem se zrady nedopustila.
Cap. Jdi po svých.