14

je tomu zrovna jedenácte let;

neb tenkrát sama již stát uměla,

ba, – ty můj Spasiteli! – běhala

a batolila se jak všudybylka.

Vždyť o den dříve natloukla si čílko,

a tu můj muž, – Bůh dej mu radost věčnou!

on veselá byl kopa, – děcko zved‘

a povídá: »Aj, na tvář padáš teď?

až zmoudříš, budeš na znak padávat;

viď, Julinko?« a, svatá Rodičko!

to hezké vyžle plakat přestalo

a řeklo: »Tak!« – A vida, jak ten žert

se nyní splňuje! – Ba, ručím za to,

i kdybych živa byla tisíc let,

že nikdy na to nezapomenu:

»Viď, Julinko?« řek‘ on, a hezounký

ten bloudek ztiší se a řekne: »Tak!«

Hrab. Cap. Dost toho, prosím tě, již pokoj dej.

Chůva. Hned, vzácná paní; ale přece jen

se musím smát, když na to vzpomenu,

že plakat přestala a řekla »Tak!«

A mělať, za to ručím, na čele

vám bouli jako vejce slepičí,

zlou ránu, a tak hořce plakala. –

Můj povídá: »Aj na tvář padáš teď?

až zmoudříš, budeš na znak padávat;

viď, Julinko?« – a ztichnouc řekla: »Tak!«

Jul A ty už také ztichni, prosím tě.

Chůva. Již mlčím, skončila jsem. Bůh tě chraň!

Ty’s byla nejkrásnější robátko,

jež jsem kdy kojila; a kdybych jen

se mohla tvojí svatby dočkati,

má všechna přání budou splněna.

Hrab. Cap. Aj, svatby, o tom právě mluvit chci.

Nuž, pověz mi, má dcero, Julie,

jak vypadá to s přáním tvým se vdát?

Jul. To čest je, o níž se mi nezdálo.

Chůva. Čest! Nebýt sama kojnou tvou, bych řekla, že moudrost pila jsi již z prsů mých.