30

leč s bohem, strojenosti! – Miluješ mne?

Ty řekneš »ano«, vím, a slovo tvé

chci brati za pravdu. Však budeš-li

mi přísahat, snad budeš nevěren;

a milujících klamným přísahám

prý Joviš směje se. Dobrý Romeo,

když miluješ, jen rci to upřímně;

neb myslíš-li, že příliš snadno tak

jsem dobyta, chci hněvat se a mračit

a říkat »ne» jen chceš-li mít mne rád;

však jinak nikoliv za celý svět.

Ba ano, spanilý ty Monteku,

jsem příliš vroucná; proto budeš snad

mé chování za lehkovážné mít;

leč, věř mi, pane, budu věrnější

než ty, jež mají více umění

se tvářit cizími. Já, přiznávám se,

bych také k tobě byla cizejší,

jen kdybys byl, než jsem se nadála,

mé věrné lásky postesk neslyšel.

A tedy odpusť mi, a nepřičítej

snad lehkovážné lásce vyznání,

jež prozradila jen ta tmavá noc.

Rom. Ó děvo, při té luně posvátné,

jež stříbří vrcholy těch štěpů všech,

ti přísahám –

Jul. Při luně nepřísahej,

té luně nestálé, jež měsíčně

svůj mění kruh, by proměnlivou tak

se neobjevila též láska tvá.

Rom. Nač přísahat mám?

Jul. Nepřísahej nic;

neb chceš-li, přísahej na spanilou

svou vlastní bytost, která božstvem jest

mé modloslužby; – a já uvěřím.

Rom. Jestli mé duše vroucí náklonnost…

Jul. Dost; nepřísahej; ač se raduji

tak v tobě, nemám žádné radosti

z té dnešní shody; příliš kvapná jest