a vše své osudy ti k nohám složím,
a s tebou, manželem, jdu světa kraj.
Chůva(uvnitř). Slečno!
Jul. Hned přijdu hned! – Však nedobře-li smýšlíš, tož prosím tebe...
Chůva(uvnitř). Slečno!
Jul. Jdu, již jdu –
… bys ustal, a mne v žalu zanechal.
Já zítra pošlu.
Rom. Při své duše spáse.
Jul. Tisíckrát dobrou noc! (Odejde.)
Rom. Noc horší tisíckrát bez tvého jasu. –
Jdeť láska k lásce hoch jak od knih skokem;
však od ní, hoch jak do škol smutným krokem.
(Zvolna odchází.)
Vrátí se Julie nahoře.
Jul. Pst! pst! – Romeo! Ó, kéž měla bych
hlas sokolníka, aby přivábil
zpět královského toho sokola!
Však nevolnictví hlas má zastřený,
a nesmí mluvit hlučně; jinak bych
sluj roztrhla, kde dříme ďzvěna,
a způsobila, že by ochraptěl
jí vzdušný ret, vždy znovu volaje
mého Romea jméno. – Slyš, Romeo!
Rom. Toť moje duše jménem volá mne.
Jak stříbrosladce nocí zaznívá
hlas milenců! –jak nejlibější hudba
jest uchu těch, kdož naslouchají mu.
Jul. Romeo!
Rom. Drahá?
Jul. V kterou hodinu
mám zítra k tobě poslat?
Rom. K deváté.
Jul. Já nezameškám; dvacet roků jest
až do těch dob. Však zapomněla jsem,
proč jsem tě opět zpátky volala.
Rom. Nech stát mne zde, až rozpomeneš se.
Jul. Chci nevzpomenout, bys jen dál tu stál,