26

a dědice Adama Cupida,

jenž, slep, tak výborně si vystřelil,

když láskou vzplanul král Cophetua

k děvušce žebravé! – On neslyší,

on nehne se, on hlesu nedává;

opička mrtva, musím zaříkávat

Při Rosaliny očích zářivých

tě zaklínám, při jejím hrdém čele,

rtech nachových a nožce ztepilé,

při pružných lýtkách, kyčlích ohnivých

a krajích ležících tam v sousedství,

bys objevil se ve své podobě!

Ben. Když uslyší tě, pohněváš si ho.

Mer. To věru pohněvat ho nemůže;

jej zlobilo by, kdybych v okruhu

milenky jeho duchu povstat dal

divného rázu, a tam stát ho nechal,

až od ní odčarován zas by kles‘.

To byl by úkor; moje zaříkání

však slušné jest a ctné, a zaklínám

jej pouze jménem jeho milenky,

by sám se zveď.

Ben. Nuž pojďme, ukryl se

kdes v tomto stromoví a bratří se

s vlhotnou nocí. – Slepáť láska jeho,

a nejraděj‘ se s temnem přátelí.

Mer. Když láska slepá, k terči nestřeli.

Teď nám tam sedí někde pod mišpulí

a přeje si, by jeho milenka

tam byla ovocem, jež dívčiny,

když samy smějou se, zvou drážďata.

Romeo, kéž by byla, kéž by byla…

a spadla tobě rovnou do klína!

Romeo, dobrou noc! Jdu do peřin;

to polní lůžko příliš chladné jest,

bych na něm přespal. – Nuže, půjdeme?

Ben. Již tedy pojďme; toho marno hledat,

kdo zúmyslně sám se ukrývá.

(Odejdou.)