Hrab. Cap. Nuž, čas je nyní myslet na vdaní;
jsouť mladší tebe u nás ve Veroně,
a dámy vznešené, již matkami.
Já se svým hrabětem ti byla matkou
v těch letech, kde ty ještě dívkou jsi.
A tedy zkrátka: čacký Paris teď
se u nás o tvou ruku uchází.
Chůva. Muž, slečinko! ó slečno, taký muž,
jak v širém světě, – z vosku mužíček!
Hrab. Cap. Veronské léto nemá taký květ.
Chůva. Ba, on je květ, ó učiněný květ.
Hrab. Cap. Co říkáš? můžeš-li ho milovat?
Dnes večer uvidíš jej na plesu;
a líce mladistvého Parisa
co knihu pročítej a nalezneš
tam rozkoš pérem krásy vepsánu.
V ty tahy snoubené tam hleď a viz,
jak souladně se pojí rys a rys,
a temno-li v tom krásném díle cosi,
jen v jeho očích postranní čti glossy.
Ten nesvázaný jun,.spis lásky hezký,
by vykrášlen byl, potřebuje desky.
Jak ryba v moři, krása nejkrásnější
je tam, kde obklopena krásou vnější;
a v mnohých očích slavná kniha ona,
kde zlaté děje svírá zlatá spona.
Tak, majíc jej, vše sdílet budeš s ním,
co má, a sama nepozbudeš tím.
Chůva. Ba nepozbude! – ne, spíš nabude;
vždyť ženy nabývají od mužů.
Hrab. Cap. Mluv zkrátka, může se ti Paris líbit?
Jul. Když pohled lásku budí, ten chci slíbit; však hloubej‘ moje oko nestřeli,
než souhlas váš mu letět povelí.
Vystoupí Sloužící.
Slouž. Milostpaní, hosté jsou pohromadě, večeře na stole; vás volají; po slečně je shon; chůvu proklínají ve špižírně, a všechno je nohama vzhůru. Musím pryč a obsluhovat. Prosím, pospěšte za mnou.
Hrab. Cap. Hned.
(Odejde Sloužící.)