92

Kde panoš hraběte, jenž přived‘ stráž?

Co, hochu, dělal zde tvůj velitel?

Pan. On přišel s kvítím, hrobku obsypat

své nevěsty; a potom kázal mi,

bych podál stál, a tak jsem učinil.

V tom přišel někdo se světlem a chtěl

hrob otevřít, a pán můj tasil naň.

A tu jsem odběh‘ stráže zavolat.

Kníže. List potvrzuje vše, co dobrý mnich

nám vypověděl, – jejich lásky běh

a zvěst o její smrti. Zde pak píše,

že od chudého lékárníka jed

si opatřil a do té krypty sem

se odebral, by sám se usmrtil

a odpočíval podle Julie.

Kde jsou ti nepřátelé? – Capulete

i Monteku! hle, jakou metlou zde

jest potrestána vaše nenávist!

neb nebe našlo cestu, jak by láskou

vše, co jest vaše radost, ubilo.

A já, jenž vašim sporům hověl též,

dva pokrevné jsem ztratil. – Trest stih‘ všechny.

Cap. Ó bratře Monteku, podej mi ruku;

toť veškerý jest podíl dcery mé

po jejím choti; více nežádám.

Mont. Však víc ti mohu dát; z ryzího zlata

jí sochu postavím a dokavad

Verona bude známa jménem svým,

v ní pomník nebude tak vzácné ceny

jak věrné Julii mnou postavený.

Cap. Pomník Romeův též buď nad vše dražší;

tak ležte žertvy nenávisti naší.

Kníže. Klid zasmušilý přináší to ráno,

a slunce žalem nechce hlavu vznést;

víc později bud o tom rokováno;

těm promine se, jiné stihne trest.

Však sudby žalnější svět nevzpomíná,

než jest Romeova a Juliina.

(Odejdou.)