Scena 2.
Zahrada Capuletova.
Vystoupí Romeo.
Rom. Kdo neměl ran, se jizvám vysmívá. –
(Julie objeví se nahoře v okně.)
Však ticho! Jaká záře prosvítá
tím oknem tam? Toť východ; Julie
jest sluncem. Vyjdi, slunko spanilé,
a usmrtiž tu lůnu závistnou,
jež chorá jest a bledá zármutkem,
že její kněžka, ty, jsi krásnější.
Jí nebuď kněžkou, když ti závidí;
šat její vestalčí jest zelený
tak chorobně a nikdo nenosí
jej kromě bláznův; ty jej odvrhni.
Toť moje paní! Ó, toť láska má!
Ó, kéž by o tom věděla, že jest!
Teď hlesla, ničeho však nemluví.
Co na tom? – její oči hovoří;
těm odpovím. Jsem příliš odvážný,
neb ke mně nemluví tím hovorem.
Dvě nejkrásnější hvězdy nebeské,
kdes jinde jakýs úkol majíce,
teď prosí její oči, místo nich
by bleskotaly v jejich okruhu,
než navrátí se. – Kdyby její oči
tak byly tam, a hvězdy v její hlavě?
Zář jejích lící zahanbila by
ty hvězdy, jako lampu denní svit,
a její oči v nebi zářily by
prostranstvím vzdušným jasně tak, že ptáci
by pěli, myslíce^ že den se vrací.
Hle, jak svou líci o dlaň opírá!
O, kéž bych na ní rukavičkou byl,
bych moh‘ se toho líčka dotknouti!
Jul. Ach, žel!
Rom. Teď mluví! – Promluv poznovu,
ó jasný anděle! – neb nad hlavou