Ty nestrpíš ho! – Bůh mou duši spas. –
Chceš mezi mými hosty dělat svár,
chceš hrát si na kohouta? – hleďme, ty!
Tyb. Vždyť jest to hanba, ujce.
Cap. Dál, jen dál. –
Vy všetečný jste hoch! – je tomu tak?
Ta hra vás ještě spálí; – vím, co vím.
Mně protivit se! – věru, jest již čas –
Tak, hezky, srdečka! – Ty’s drzý; – jdi.
Mlč, sic – Víc světla! světla! – Ty se styď!
Však ztichneš! – Vesele, má srdečka!
Tyb. Mé celé nitro chví se, hněv jak žhavý
a vynucená mírnost v něm se zdraví.
Jdu; – však to smělé sem se vetření
teď sládnouc, v hořkou žluč se promění.
(Odejde.)
Rom. (k Julii) Když znesvětím ten oltář zářící snad rukou smělou, mírný jest hřích její:
mé rty, dva uzardělí poutníci,
to drsné tknutí něžně slíbat chtějí.
Jul. Poutnice milý, křivdíš velice
té ruce své; v tomť pravá zbožnost její:
když poutník tkne se ruky světice,
tak ruka s rukou líbati se smějí.
Rom. Či svatá nemá rtů a poutník též?
Jul. Jich užit jenom k modlitbě si troufá.
Rom. Ó svatá, rty co ruce učiňtež;
rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá.
Jul. I prosbu plně, světec tich jest věru.
Rom. Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru; tak tvými rty má vina s mých je sjata.
(Políbí ji.)
Jul. Toť na mých rtech jest jimi sjatý hřích.
Rom. Hřích se rtů mých? – O vina sladce vzatá!
Můj hřích mi vrať.
Jul. Vy líbáte jak z knih.
Chůva. Matinka, slečno, na slůvko vás volá.
Rom. Kdo její matka?
Chůva. Aj, můj panáčku,