88

(Odejde.)

Par. Ó, zabit! (Klesne.) Máš-li milosrdenství, hrob otevři a slož mne k Julii.

(Umře.)

Rom. To učiním. – Dej v tvář si pohlednout.

Aj, hrabě Paris, – strýc Mercutiův!

Co pravil sluha můj, když zbouřená

má duše toho nevšímala si? –

Že Paris měl si vzíti Julii?

Či neřekl to? – či se mi to zdálo?

neb v šílenství se toho domnívám,

jej slyšev o Julii mluviti?

Ó, dej mi ruku, ty, jenž se mnou též

jsi zapsán v knihu trpkých osudů!

V hrob nádherný tě uložím. – Ze v hrob?

Ó ne, to zářící jest kupole,

ty zavražděný june; neboť zde

spí Julie a její krása činí

tu klenbu večeřadlem zářivým,

Zde mrtev lež, jsa mrtvým pochován.

(Položí Parise do hrobky.)

Jak často lidé právě před smrtí

se rozveselili! Jich strážcové

to zovou sledním žití pableskem.

Ó, zdaliž mohu to zde také já

zvát pableskem? – Mé srdce, ženo má!

smrt, která vssála dechu tvého med,

přec moci neměla nad krásou tvou.

Ty nejsi přemožena; prapor krásy

až dosud nachem plá na lících tvých

i rtech, a smrti bledá korouhev

tam nevztyčena. – Tybalte, tam ležíš

v svém krví ubroceném rubáši.

Čím více mohu se ti zavděčit

než tím, že ruka, která přervala

tvé mládí, teď je tomu přetíná,

jenž byl tvůj nepřítel? – Ó, promiň, strýče!

Ach, drahá Julie, proč ještě teď

tak sličná jsi? Či mám se domnívat,

že láskou vzplála netělesná smrt,