ba ani o tom nepochybuji.
Jdi, choti, k ní, než půjdeš na lože,
a lásku mého syna Parise
jí zjev a řekni, – dobře pamatuj, –
že příští středu… – Ale pomalu!
Co máme dnes?
Par. Můj pane, pondělí.
Cap. Ach, pondělí, ha ha! Nu ve středu
je příliš záhy; – tedy ve čtvrtek.
A tedy řekni jí, že ve čtvrtek
mít bude svatbu s čackým hrabětem.
Zda hotov budete? Jest vhod ten chvat?
Moc hluku při tom nenaděláme;
tak přítel, nebo dva; – neb víte, pane,
když Tybalt usmrcen tak nedávno,
snad mysleli by, že ho neželíme,
ač příbuzný byl, hodujíce příliš.
Půl tuctu přátel tedy všeho všudy
a na tom dost. Nuž tedy ve čtvrtek?
Par. Kéž, pane, čtvrtek ten již zítra byl.
Cap. A nyní jděte! – Ve čtvrtek to bude.
Jdi, choti, k Julii, než půjdeš spat,
a připrav ji na svatební ten den.
Již s bohem, pane. – Světlo do ložnice!
Ba na mou věru jest již pozdě tak,
že bychom skoro časně zvát to mohli.
Nuž, dobrou noc.
(Odejdou)
Scena 5.
Capuletova zahrada.
Vystoupí Romeo a Julie nahoře u okna.
Jul. Chceš odejít? – den ještě daleký;
to slavík byl, ne skřivan, jehož zpěv
tvé úzkostlivé ucho proniknul.
Co noc tam zpívá na tom granátu;
věř, můj miláčku, že to slavík byl.
Rom. Ó, byl to skřivan, jitra hlasatel,