leč s bohem, strojenosti! – Miluješ mne?
Ty řekneš »ano«, vím, a slovo tvé
chci brati za pravdu. Však budeš-li
mi přísahat, snad budeš nevěren;
a milujících klamným přísahám
prý Joviš směje se. Dobrý Romeo,
když miluješ, jen rci to upřímně;
neb myslíš-li, že příliš snadno tak
jsem dobyta, chci hněvat se a mračit
a říkat »ne» jen chceš-li mít mne rád;
však jinak nikoliv za celý svět.
Ba ano, spanilý ty Monteku,
jsem příliš vroucná; proto budeš snad
mé chování za lehkovážné mít;
leč, věř mi, pane, budu věrnější
než ty, jež mají více umění
se tvářit cizími. Já, přiznávám se,
bych také k tobě byla cizejší,
jen kdybys byl, než jsem se nadála,
mé věrné lásky postesk neslyšel.
A tedy odpusť mi, a nepřičítej
snad lehkovážné lásce vyznání,
jež prozradila jen ta tmavá noc.
Rom. Ó děvo, při té luně posvátné,
jež stříbří vrcholy těch štěpů všech,
ti přísahám –
Jul. Při luně nepřísahej,
té luně nestálé, jež měsíčně
svůj mění kruh, by proměnlivou tak
se neobjevila též láska tvá.
Rom. Nač přísahat mám?
Jul. Nepřísahej nic;
neb chceš-li, přísahej na spanilou
svou vlastní bytost, která božstvem jest
mé modloslužby; – a já uvěřím.
Rom. Jestli mé duše vroucí náklonnost…
Jul. Dost; nepřísahej; ač se raduji
tak v tobě, nemám žádné radosti
z té dnešní shody; příliš kvapná jest