prsty, u mne nepochodí.
Cap. Jdi, jenom jdi.
(Odejde Druhý Sloužící.)
Dost nehotovi budem na ten čas. – Má dcera tedy šla k Lorenzovi?
Chůva. Šla, věru šla.
Cap. Snad něco dobrého mnich svede přec s tou rozmazlenou, umíněnou žabou.
Vystoupí Julie.
Chůva. Hle, veselá se vrací od zpovědi.
Cap. Nu, tvrdohlavko, kde se’s toulala?
Jul. Kde jsem se naučila želet hříchu,
té neposlušné vzpoury proti vám,
a vašim rozkazům. Hle, svatý mnich
mi uložil, bych tady poklekla
a prosila vás za odpuštění.
A tedy odpusťte mi, prosím vás;
chci na příště jen vás být poslušná.
Cap. Hned vzkažte pro hraběte; sdělte mu to.
Chci, aby svazek ten již zítra ráno byl upoután.
Jul. S mladistvým hrabětem
jsem setkala se u bratra Lorenza
a na jevo mu dala lásku svou,
co slušelo se v mezích skromnosti.
Cap. Nu, to mne těší; dobře tak, již vstaň;
tak má to být Chci vidět hraběte;
již jděte, povídám, a přiveďte ho.
Bůh svědkem, že ten bratr ctihodný
si vděku všeho města zasloužil.
Jul. Zda nechtěla bys, chůvo, se mnou jít
do mého pokoje a pomoci
mi šperky vybrati, jež měla bych
dle tvého mínění vzít na zejtří?
Hrab. Cap. Ne, ne, až ve čtvrtek; je času dost.
Cap. Jdi, chůvo, s ní; jdem zítra do kostela.
(Odejdou Julie a Chůva )
Hrab. Cap. Čas krátký bude k našim přípravám; jeť skoro noc.
Cap. Mlč, popoženu to;
vše bude dobře, za to ručím, ženo.
Jdi k Julii a pomoz jí se strojit;
dnes nejdu spat; jen vše mi ponechte;