a pohroma je s tebou oddána.
Vystoupí Romeo.
Rom. Co, otče, nového? Jak soudil kníže?
a jaký žal mou známost vyhledává,
jejž neznám ještě?
Lor. Příliš dobře zná
můj drahý syn tu trpkou družinu. –
Zvěst nesu ti o soudu knížecím.
Rom. Oč lehčí je ten soud než soudný den?
Lor. Z úst vyplynul mu výrok mírnější;
ne těla smrt, jen těla vyhnanství.
Rom. Ha, vyhnanství! buď milostiv, rci »smrt!
neb vyhnanství víc hrůz má v pohledu
než sama smrt. Ó nerci: »vyhnanství«.
Lor. Z Verony jen jsi vypovězen; ztiš se;
neb svět jest daleký a široký.
Rom. Mimo Veronské hradby není světa,
vše očistec a muka, peklo jen.
Být vyhnán z nich je ze světa být vyhnán,
a vypuzení ze světa je smrt.
Tak »vyhnanstvím« jest jiné jméno smrti,
a »vyhnanstvím« když označuješ smrt,
mně hlavu stínáš zlatou sekerou,
a usmíváš se k ráně, jež mne vraždí.
Lor. Ó vzdorná nevděčnost! hřích smrtelný!
Na vinu tvou náš zákon klade smrt;
však dobrý kníže, bera stranu tvou,
řád odmrštil a černé slovo smrt
ti změnil na vyhnanství. Převzácná
to milost jest a ty jí nevidíš.
Rom. Tomuka jsou, ne milost; nebe jest,
kde živa Julie; – a kočka, pes
a myška, sebe nehodnější tvor
zde živ jsa v nebi, na ni patřit může;
jen ne Romeo. – Více hodnoty
a důstojnosti, úhlednosti víc
je v mouchách živo než v Romeovi;
neb mohou bělostného zázraku
se dotknout, drahé ruky Juliiny,