8

Ben. Nikoliv, spíš pláču.

Rom. Proč, dobré srdce?

Ben. Pro bol, který zrývá

tvé dobré srdce.

Rom. Tak už v lásce bývá.

Můj vlastní bol mi těžce duši svírá,

a tvým se převršuje jeho míra;

tvá láska, kterouś na jevo mi dal,

jen množí můj až příliš velký žal.

Jeť láska dým, jejž rodí vlhký vzdech;

když čistá, v očích milenců jest žeh,

a trpíc mořem jest, jež slzy živí.

Co ještě? – šílenství, v němž rozum jasný,

žluč odporná a sladký balšám spásný.

Buď s bohem, strýčku. (Odchází.)

Ben. Stůj; – jdu s tebou; chceš?

ty křivdíš mi, když se mne vzdaluješ.

Rom. Sám sebe nemám; nejsem zde; to jistě

Romeo není; na jiném dlí místě.

Ben. Pověz mi vážně, koho miluješ?

Rom. Aj, mám snad plačky ti to povídat?

Ben. Proč plačky? – Ne, jen vážně řekni mi,

kdo jest to?

Rom. Nemocnému kaž, by psal

svou závěť vážně; – v čas to nepravý

řek’s tomu, kdo tak těžce churaví.

Nuž, vážně, strýčku, ženu miluji.

Ben. Tak blízko asi mířil jsem již sám,

když domníval jsem se, že miluješ.

Rom. Ty’s dobrý střelec! – A jest spanilá, ta, kterou miluji.

Ben. V terč spanilý,

můj strýčku spanilý, se nejspíš střelí.

Rom. V tomś přestřelil; neb Cupidovou kuší

ji nelze střelit; Diany má duši

a v neprolomné panenskosti zbroji

před lásky dětským lukem zdráva stojí.

Vzdor klade obléhání luzných slov

i útočivých zraků dostřelu;

ni zlatu, které světic dobývá,