57

a volá Tybalta; Romea zas a opět klesá.

Rom. Jak by jméno to,

jsouc vystřeleno z pušky vražedné,

tak ubíjelo ji, jak jména toho

paž kletá bratrance jí zabila.

Ó pověz, otče, v které bídné části

té schrány tělesné mé jméno bydlí?

to pověz mi, bych zpustošiti moh‘

to jeho sídlo nenáviděné.

(Tasí meč.)

Lor. Ó, zadrž ruku zoufalou! – Jsi muž?

Tvá podoba to křičí, slzy tvé

však ženské jsou; tvé skutky divoké

vztek nerozumné šelmy zjevují.

Pod mužným vzhledem ženo nevzhledná,

a v tvaru obou dravce netvorný!

Ba žasnu; – při mé svaté řeholi,

já domníval se, že tvá povaha

je lépe slita. – Zabiťs Tybalta;

chceš sebe zabiti, svou zabit choť,

jež v tobě živa, čině na sobě

ten skutek nenávisti prokleté?

Proč laješ svému rodu, nebi, zemi,

když rod a nebe, země, všechny tři

se v tobě setkávají najednou,

a ty bys najednou je zmařit chtěl!

Ó styď se, styď! – ty hanobíš svůj vzhled

I lásku, ducha, ty, jenž jako lichvář,

vše maje v hojnosti, přec ničeho

tak neužíváš k dobru, abys vzhled

a lásku svou a ducha ozdobil.

Tvůj čacký vzhled je z vosku podoba,

když chýlí se od mužné pevnosti;

tvá vroucně přísahaná láska jest

jen prázdnou křivopřísahou, když lásku,

již milovat jsi slíbil, zabíjíš;

a duch tvůj, vzhledu, lásky ozdoba,

chováním k oběma jsa znetvořen,

jak prachovnice nejapného střelce