Jul. Zde jsem; co poroučíte?
Hrab. Cap. Věc je ta –
Ty, chůvo, poodejdi na chvíli;
chcem spolu promluviti v soukromí.
Ne, vrať se, chůvo, – vzpomněla jsem si –
ty také poslyš naši úřadu.
Jak víš, má dcera má již krásný věk.
Chůva. Ba na hodinu spočtu její stáři.
Hrab. Cap. Čtrnáct jí není.
Chůva. Čtrnáct zubů svých
dám na to v sázku, ač mi bohužel
jen čtyři zbyly, že jí není čtrnáct.
Jak dlouho máme do svatého Petra?
Hrab. Cap. Dvě neděle, neb o den, o dva víc.
Chůva. Víc nebo méně; ze všech roku dní
v noc před Petrem jí bude čtrnáct let.
Má Zuzanka, – všem duším křesťanským
dej Pánbůh lehké odpočinutí! –
s ní byla v jednom věku. – Bůh si vzal
mou Zuzku; bylať příliš hodná pro mne;
leč, jak jsem řekla, v noc před svatým Petrem
jí bude čtrnáct; na mou věru tak;
mám dobrou paměť. Jedenáctý rok
teď máme po tom zemětřesení;
a byla odstavena, – do smrti
to nezapomenu, – z všech roku dní
v týž právě den; neb, sedíc na sluníčku
tam u zdi, pod budníkem, dala jsem
si na prs peluněk. Náš pán a vy
jste byli zrovna tenkrát v Mantově. –
Co, mám to hlavu? – ale jak jsem řekla,
když dotknula se toho peluňku
na prsu bradavce a cítila,
že hořkne, – roztomilý blázínek! –
tu měla jste se na ni podívat,
jak ušklíbla se a jak na ten prs
se zfantila! – V tom »Hrk« prál holubník.
Mne věru dvakrát prosit nemusel,
bych vzala do zaječích. – Od těch čas