a volá Tybalta; Romea zas a opět klesá.
Rom. Jak by jméno to,
jsouc vystřeleno z pušky vražedné,
tak ubíjelo ji, jak jména toho
paž kletá bratrance jí zabila.
Ó pověz, otče, v které bídné části
té schrány tělesné mé jméno bydlí?
to pověz mi, bych zpustošiti moh‘
to jeho sídlo nenáviděné.
(Tasí meč.)
Lor. Ó, zadrž ruku zoufalou! – Jsi muž?
Tvá podoba to křičí, slzy tvé
však ženské jsou; tvé skutky divoké
vztek nerozumné šelmy zjevují.
Pod mužným vzhledem ženo nevzhledná,
a v tvaru obou dravce netvorný!
Ba žasnu; – při mé svaté řeholi,
já domníval se, že tvá povaha
je lépe slita. – Zabiťs Tybalta;
chceš sebe zabiti, svou zabit choť,
jež v tobě živa, čině na sobě
ten skutek nenávisti prokleté?
Proč laješ svému rodu, nebi, zemi,
když rod a nebe, země, všechny tři
se v tobě setkávají najednou,
a ty bys najednou je zmařit chtěl!
Ó styď se, styď! – ty hanobíš svůj vzhled
I lásku, ducha, ty, jenž jako lichvář,
vše maje v hojnosti, přec ničeho
tak neužíváš k dobru, abys vzhled
a lásku svou a ducha ozdobil.
Tvůj čacký vzhled je z vosku podoba,
když chýlí se od mužné pevnosti;
tvá vroucně přísahaná láska jest
jen prázdnou křivopřísahou, když lásku,
již milovat jsi slíbil, zabíjíš;
a duch tvůj, vzhledu, lásky ozdoba,
chováním k oběma jsa znetvořen,
jak prachovnice nejapného střelce