82

JEDNÁNÍ PÁTÉ.

Scena 1.

Mantova. – Ulice.

Vystoupí Romeo.

Rom. Lichotné pravdě spánku smím-li věřit,

mé sny mi věští blízkost šťastných zpráv.

Mých prsou vladař sedí lehce dnes

na trůnu svém, a jarost nezvyklá

mne nad zem vznáší myslí veselou

po celý dnešní den. – Mně zdálo se,

že přišla moje choť a nalezla

mne mrtva; – divný sen, jenž mrtvého

nechává přemýšlet; – a taký život

mi do rtů vdechla svými polibky,

že přišed k sobě, byl jsem Caesarem.

Ó, jak jest slastná láska skutečná,

když lásky pouhý stín tak štěstí pln!

Vystoupí Baltazar.

Z Verony zprávy! – Jak, Baltazare,

či od Lorenza psaní neneseš?

Jak daří se mé choti? – zdráv můj otec?

Jak Julii se daří? znov se ptám;

neb v praničem zle býti nemůže,

když jí jest dobře.

Bal. Tedy jest jí dobře,

a v praničem zle býti nemůže;

neb tělo v kryptě Capuletů spí,

duch nesmrtelný žije s anděly.

Já viděl sám do hrobky rodinné

ji klást a hned jsem vsedl na koně,

bych vám to pověděl. Ó, odpusťte,

že zlé ty noviny vám přináším;

však sám jste mi tu službu uložil.

Rom. Nuž tak? – Vám, hvězdy, tedy vzdoruj

Ty víš, kde bydlím, přines inkoust, papír a

najmi koně; večer odjedu.

Bal. Jen, prosím, pane, upokojte se;