JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.
Scena 1.
Cella bratra Lorenza.
Vystoupí Lorenzo a Paris.
Lor. Že ve čtvrtek? – toť příliš krátký čas.
Par. Můj otec Capulet chce tak to mít;
a nechvátám chvat jeho zdržovat.
Lor. Vy říkáte, že dosud nevíte,
jak slečna smýšlí; to je křivá cesta;
to nemám rád.
Par. Bez míry oplakává
smrt Tybaltovu; protož mluvil jsem
jen málo b lásce; neb Venuše
se neusmívá v domě slzavém.
Nuž, otec, vida nebezpečí v tom,
že přílišně se hoři oddává,
v své moudrosti chce sňatek urychlit,
by stavil jejích slzí potopu,
jež o samotě příliš k srdci brána
se v společnosti muže utišit.
Teď znáte toho spěchu příčinu.
Lor. (stranou). Kéž neznal bych, proč zdržovat jej třeba!
(K Parisovi.) Hle, slečna k mojí celle přichází.
Vystoupí Julie.
Par. Toť pravé štěstí, slečno má a choti!
Jul. Muž‘ být, až budu moci být vám chotí.
Par. Tu možnost čtvrtek na jistotu změní.
Jul. Co jisto, bude.
Lor. O tom pochyb není.
Par. Sem k otci přišla jste se vyzpovídat?
Jul. Má odpověď by byla zpověď vám.
Par. Jen rcete mu, že milujete mne.
Jul. Vám vyznám se, že jeho miluji.
Par. A jemu jistě, mne že milujete.
Jul. Tak učiním-li, cennější to bude
to stranou říci, než vám do tváře.
Par. Tvář tvou, má duše, slzy zmučily.