20

Druhý Slouž. Leží-li způsobná obsluha v rukou jednoho neb dvou lidí, a k tomu nemytých, je to nečistá správa.

Prv. Slouž. Pryč s těmi křesly, odstavte kredenc, pozor na stříbro! Ty, milý brachu, schovej mi kousek marcipánu a máš-li mne rád, řekni vrátnému, aby sem pustil Zuzanku Brouskovu a Lenorku. Antoníne! – Pánvičko!

Vystoupí jiní Sloužící.

Třetí a čtvrtý Slouž. Tady, chlapče!

První Slouž. Shánějí se po vás, volají vás, ptají se po vás a hledají vás ve velké síni.

Třetí Slouž. Nemůžeme býti najednou zde i tam. Vesele, hoši! zatočte se; a kdo déle živ, sebere všechno.

(Všichni ustoupí do pozadí.)

Vystoupí Capulet s Julií a jinými svého domu vítaje Hosty a Masky.

Cap. Nuž, vítejte mi, páni! – naše dámy,

jichž prsty kuří oka netrápí,

si s vámi zatočí. Aha, panenky!

kde která z vás, jež tanec odepře?

Ta, jež se upejpá, chci přísahat,

že kuří oka má. Což, trefil jsem?

Nuž, páni, vítejte! – Ó býval čas,

kdy masku nosil jsem a dovedl

věc krásné dámě v ucho pošeptat,

jež se jí líbila. – To tam! to tam!

Jste, páni, vítáni! – Nuž, hudebníci,

teď spusťte. – Místo, místo! – ustupte!

a mrštně na nožky, mé dívčiny!

(Hudba hraje a tančí se.)

Víc světla, hoši! stoly odstavte

a shaste oheň, příliš horko zde. –

Ah, brachu, maškarní to veselí

tak nenadálé, srdce rozhřeje.

Jen seďte, seďte, strýce Capulete; –

dny tance pro nás dva již minuly.

Jak dávno tomu již, co vy a já

jsme naposledy v maskách vězeli?

Druhý Cap. Při svaté Panně, třicet tomu let.

Cap. Co, – muži! tolik ne, ba tolik ne;

vždyť máme od svatby Lucentia

kol příštích letnic pětadvacet let;

a tenkráte jsme v maskách tančili.

Druhý Cap. To víc, to víc; jeť starším jeho syn; jest třicátník.

Cap. To povídáte mně?

Před dvěma roky nezletilý byl.