je tomu zrovna jedenácte let;
neb tenkrát sama již stát uměla,
ba, – ty můj Spasiteli! – běhala
a batolila se jak všudybylka.
Vždyť o den dříve natloukla si čílko,
a tu můj muž, – Bůh dej mu radost věčnou!
on veselá byl kopa, – děcko zved‘
a povídá: »Aj, na tvář padáš teď?
až zmoudříš, budeš na znak padávat;
viď, Julinko?« a, svatá Rodičko!
to hezké vyžle plakat přestalo
a řeklo: »Tak!« – A vida, jak ten žert
se nyní splňuje! – Ba, ručím za to,
i kdybych živa byla tisíc let,
že nikdy na to nezapomenu:
»Viď, Julinko?« řek‘ on, a hezounký
ten bloudek ztiší se a řekne: »Tak!«
Hrab. Cap. Dost toho, prosím tě, již pokoj dej.
Chůva. Hned, vzácná paní; ale přece jen
se musím smát, když na to vzpomenu,
že plakat přestala a řekla »Tak!«
A mělať, za to ručím, na čele
vám bouli jako vejce slepičí,
zlou ránu, a tak hořce plakala. –
Můj povídá: »Aj na tvář padáš teď?
až zmoudříš, budeš na znak padávat;
viď, Julinko?« – a ztichnouc řekla: »Tak!«
Jul A ty už také ztichni, prosím tě.
Chůva. Již mlčím, skončila jsem. Bůh tě chraň!
Ty’s byla nejkrásnější robátko,
jež jsem kdy kojila; a kdybych jen
se mohla tvojí svatby dočkati,
má všechna přání budou splněna.
Hrab. Cap. Aj, svatby, o tom právě mluvit chci.
Nuž, pověz mi, má dcero, Julie,
jak vypadá to s přáním tvým se vdát?
Jul. To čest je, o níž se mi nezdálo.
Chůva. Čest! Nebýt sama kojnou tvou, bych řekla, že moudrost pila jsi již z prsů mých.