15

Hrab. Cap. Nuž, čas je nyní myslet na vdaní;

jsouť mladší tebe u nás ve Veroně,

a dámy vznešené, již matkami.

Já se svým hrabětem ti byla matkou

v těch letech, kde ty ještě dívkou jsi.

A tedy zkrátka: čacký Paris teď

se u nás o tvou ruku uchází.

Chůva. Muž, slečinko! ó slečno, taký muž,

jak v širém světě, – z vosku mužíček!

Hrab. Cap. Veronské léto nemá taký květ.

Chůva. Ba, on je květ, ó učiněný květ.

Hrab. Cap. Co říkáš? můžeš-li ho milovat?

Dnes večer uvidíš jej na plesu;

a líce mladistvého Parisa

co knihu pročítej a nalezneš

tam rozkoš pérem krásy vepsánu.

V ty tahy snoubené tam hleď a viz,

jak souladně se pojí rys a rys,

a temno-li v tom krásném díle cosi,

jen v jeho očích postranní čti glossy.

Ten nesvázaný jun,.spis lásky hezký,

by vykrášlen byl, potřebuje desky.

Jak ryba v moři, krása nejkrásnější

je tam, kde obklopena krásou vnější;

a v mnohých očích slavná kniha ona,

kde zlaté děje svírá zlatá spona.

Tak, majíc jej, vše sdílet budeš s ním,

co má, a sama nepozbudeš tím.

Chůva. Ba nepozbude! – ne, spíš nabude;

vždyť ženy nabývají od mužů.

Hrab. Cap. Mluv zkrátka, může se ti Paris líbit?

Jul. Když pohled lásku budí, ten chci slíbit; však hloubej‘ moje oko nestřeli,

než souhlas váš mu letět povelí.

Vystoupí Sloužící.

Slouž. Milostpaní, hosté jsou pohromadě, večeře na stole; vás volají; po slečně je shon; chůvu proklínají ve špižírně, a všechno je nohama vzhůru. Musím pryč a obsluhovat. Prosím, pospěšte za mnou.

Hrab. Cap. Hned.

(Odejde Sloužící.)