19

svou modlitbu si odkleje neb dvě

a usne zas. To táž je Mab, jež v noci

zaplétá koňům hřívy; speká vlas,

když nečesán a nečist, do knotů,

jichž rozpletení značí neštěstí.

To čarodějka, která dívky tlačí,

když leží na znak, učíc je, jak nosit,

a tak z nich dělá ženy statečné. Toť ta –

Rom. Dost, dost, Mercutio, již dost!

ty mluvíš o ničem.

Mer. Tak; mluvím o snech,

jež nečinného mozku dětmi jsou,

jen lichou obrazností zplozeny,

tak látkou nehutny jak povětří

a nestálejší větru, který laská

teď ledovitá ňadra severu,

a pohněván, v ten mžik zas odfučí,

tvář obraceje v rosodeštný jih.

Ben. Ten vítr, o němž mluvíš, odnáší

nás od nás samých; jest již po večeři

a přijdem pozdě.

Rom. Já se obávám,

že příliš záhy; neboť v duši své

mám tušení, že jakás pohroma,

jež dosavade visí ve hvězdách,

té noci plesem krutě započne

svůj hrůzyplný běh a ukrátí

tu lhůtu bezcenného života,

jenž uzavřen v mých prsou, nějakým

zlým dopuštěním smrti předčasné. –

Však Ten, jenž u kormidla plavby mé,

řiď plachtu mou! – Dál, jaří pánové!

Ben. Nuž, tedy zabubnujte na pochod.

(Odejdou.)

Scena 5.

Sál v domě Capuletově.

Hudebnícičekají. – Vystoupí Sloužící s ubrousky.

Prv. Slouž. Kde je Pánvička, že nepomáhá odnášet? On, dát jinou mísu! – On, tak spíše mísu vyškrábat!