Petře!
Petr. Poroučíte?
Chůva. Petře, vezmi můj vějíř; jdi napřed; a klusem. (Odejdou.) Scena 5.
Zahrada Capuletova.
Vystoupí Julie.
Jul. Když poslala jsem chůvu, tlouklo devět,
a slíbila, že za půl hodiny
se vrátí. Snad ho nenašla; – ne tak.
Ó chromá jest! a lásky poslové
by měly býti pouze myšlénky,
jež letí desetkráte rychleji
slunečných paprsku, když honí tmu
s hor mrakavých. A proto lásky vůz
jen rychlokřídlí táhnou holoubci,
a proto větroletný Cupido
má perutě. – Ted na nejvyšším vrchu
své denní pouti slunce spočívá;
a od devíti do dvanácti jsou
tři dlouhé hodiny; – a nepřišla.
Cit kdyby měla, mladou, vřelou krev,
tak rychle jako míč by letěla;
mé slůvko by k miláčku duše mé
jí mrštilo a jeho ke mně zpět.
Však stáří lidi jako v mrtvé mění;
tak nehýbni jsou, těžcí, olovění.
Vystoupí Chůva s Petrem.
Můj Bože, tady jest! Ó zlatá chůvo,
co nového? Či nalezla jsi jej?
Ať odejde tvůj sluha.
Chůva. Petře, počkej tam u dveří.
(Petr odejde.)
Jul. Nuž, dobrá, zlatá chůvo. –
Ó Bože, co tak smutná vypadáš?
Byť zprávy byly teskný, vesele
jen pověz je; když dobry, kazíš hudbu
těch sladkých novin, hraješ-li mi je
tak s tváří zatrpklou.