sem na hřbitov, jenž kyprý, nepevný
jest od hrobů, – bys toho nezaslech‘.
A uslyšíš-li něco, zahvízdni
mi na znamení, že se někdo blíží.
Dej kvítí sem; jdi, udělej, co říkám.
Pan. (stranou). Až na mne hrůza jde, tak o samotě zde na hřbitově stát; však zkusím to. (Odstoupí.)
Par. Na lůžko svatební ti sypu kvítí,
o něžný květe, v prachu, pod kameny;
co noc tě vonnou rosou budu myti,
neb slzami, jež steskem vycezeny.
Tu oběť květů každou noc chci dávat
zde na tvůj hrob a tebe oplakávat.
(Panoš zahvízdne.)
Hoch dává výstrahu, cos blíží se.
Čí kletá noha jde sem v noci tmavé,
by rušila ten obřad lásky pravé?
Jak, s pochodní! – Teď na mžik skryj mne, noci! (Odstoupí.) Vystoupí Romeo a Baltazar s pochodní, motykou atd.
Rom. Tu motyku mi dej a páčidlo.
Zde vezmi tento list a časně ráno
hleď, bys jej mému otci odevzdal.
Sem pochodeň; a život-li ti milý,
ať uslyšíš, neb vidíš cokoliv,
stůj opodál a neruš mne v mém díle.
Do toho lůžka smrti vstupuji,
bych spatřil tvář své choti; především
však proto, s mrtvého bych prstu sjal
jí drahocenný prsten, kteréhož
mi zapotřebí k věci převážné.
Jdi, vzdal se; kdybys ale zvědavě
chtěl pátrat, co tu dále konat chci,
jak nebe nade mnou, kloub za kloubem
tvé tělo rozsápu a rozmetám
tvé údy po hřbitově hladovém.
Ten čas i záměr můj jsou strašlivý
a lítější a neúprosnější,
než lační tygři, nebo řvoucí moře.
Bal. Již, pane, jdu, a nebudu vás rušit.