Chůva. Jsem zemdlena;
jen minutu mi přejte oddechu.
Fi, jak mne kosti bolí! byl to hon!
Jul. Já chtěla bych, bys měla kosti mé,
a já tvé zprávy; prosím tě, jen mluv,
má dobrá, dobrá chůvičko, jen mluv.
Chůva. Můj umučený Ježíši, nač kvap?
což nemůžete počkat chviličku?
či nevidíte, že jsem bez dechu?
Jul. Jak’s bez dechu, když tolik dechu máš
mi povědíti, že jsi bez dechu?
Ta výmluva, proč váháš povídat,
jest delší, než co váháš povědít.
Máš zlé, či dobré zprávy? – odpověz;
rci tak neb tak; co dál, se dočkám již,
jen upokoj mne, dobré to, či zlé?
Chůva. Inu, to jste si pěkně volila! vy si neumíte vybrat muže. – Romeo! – ne – to ne. Tvář má takto slušnější než ledakdo, ale v holeních jest nade všechny jiné; a ruka, noha, tělo, ačkoliv nestojí za řeč, jsou nevyrovnatelny; není sic květem dvornosti; ale ručím za něho, tichý jako beránek. Jen tak dále, děvče, a boj se Boha. – Jak, obědvali jste dnes doma?
Jul. Ne, ne; to všechno věděla jsem již;
co říká o sňatku? co o sňatku?
Chůva. Můj Bože, Bože, jak mne hlava bolí!
ta moje hlava! – třeští, jak by se
na dvacet kusů chtěla rozskočit.
A pak ta záda, – ach má záda, záda.
Bůh vám to odpusť, že mne posíláte,
bych takým honem uhnala si smrt.
Jul. Mně věru líto, že ti dobře není;
jen, milá, dobrá, zlatá chůvičko,
mi pověz, co ti řek‘ můj milenec.
Chůva. Váš milý povídá co čestný pán
a dvorný, vlídný, hezký, za to ručím,
a ctnostný – Kde je vaše paní matka?
Jul. Kde jest má matka! inu, doma jest;
kdež byla by?-Jak divně odpovídáš!
»Váš milý povídá co čestný pán –
Kde vaše matka?«
Chůva. Panno přesvatá!
Tak prudká? – hleďme, – přijďte mi jen zas!