67

neb ustelte mi lůžko svatební

v té šeré hrobce, v které Tybalt leží.

Hrab. Cap. Ty ke mně nemluv; slova neztratím; dělej co chceš; jsme spolu hotovy.

(Odejde.)

Jul. Ó Bože! – Chůvo, jaký z toho východ?

Můj choť je na zemi, má věrnost v nebi;

jak má se věrnost na zem navrátit,

když choť můj s nebe mi ji nepošle

zem opustiv? Jen poraď, potěš mne.

Ach, běda, že si nebe zahrává

tak tvrdě s tvorem slabým jako já!

Co říkáš? – nemáš radostného slova,

dost malé útěchy?

Chůva. Ba věru, mám.

Romeo vyhnán jest, a celý svět

chci na to vsadit proti ničemu,

že již se neodváží návratu,

by odveď vás; neb učiní-li tak,

že jenom kradmo se to musí stát.

Když tedy věci jsou, jak v pravdě jsou,

jest nejlíp, myslím, vzít si hraběte.

Ó jest to roztomilý pán! Romeo

jest proti němu pravá onuce.

Ba žádný orel nemá, slečinko,

tak přisivělé, bystré, krásné oko

jak hrabě Paris. Bůh mé srdce spas,

mně zdá se, slečno, že jste přešťastna

tím druhým sňatkem, neboť daleko

jest lepší prvního. A kdyby nebyl,

váš první muž je mrtev, ba i živ

jak mrtev, když vám není k ničemu.

Jul. Jde ti to od srdce?

Chůva. A z celé duše; Bůh ji také spas.

Jul. Amen!

Chůva. Co?

Jul. Ty’s ku podivu potěšila mne.

Jdi, řekni mojí paní mateři,

že rozhněvavši otce, k zpovědi