55

brát nesmrtelné blaho s jejích rtů,

jež v čisté nevinnosti Vestalčí

se rdějí napořád, jak myslely by,

že hříchem jest, když líbají se samy. –

Romeo nesmí, neboť vyhnán jest;

to mouchy smějí, já však prchat musím;

jsouť svobodny, však vypovězen já.

A přece pravíš, vypovězení

že není smrt? Či míchaného jedu,

ni nože ostře nabroušeného,

ni jiných nemáš smrtných prostředků,

byť sebe ohavnějších, kromě toho

»jsi vyhnán«, bys mne zabil? – »Vyhnán díš?

Ó, mnichu, zatracenci pronášejí

to slovo v pekle; skřek je provází;

a ty máš srdce, ty, který jsi kněz

a zpovědník a hříchů zbavitel,

a osvědčený přítel můj, mne drtit

tím slovem »vyhnán«?

Lor. Jenom slůvko nech

mne říci, pošetilý třeštile.

Rom. Ó budeš mluvit o vyhnanství zas.

Lor. Dám tobě zbroj, bys odrazil to slovo;

toť trampot sladké mléko, mudrctví,

by potěšilo tě, ač vyhnán jsi.

Rom. Přec »vyhnán«! Oběs to své mudrctví I

To mudrctví když nemůž‘ utvořit

mi Julii a město přenésti

a proměniti ortel knížecí,

nic nepomáhá mi, jest k ničemu;

a nemluv o něm víc.

Lor. Ó, tedy vidím,

že nemá uší člověk šílený.

Rom. Jak má je mít, když mudřec nemá očí?

Lor. Dej o tvém stavu přec mi promluvit.

Rom. Ty ani mluvit o tom nemůžeš,

co necítíš. Ó, kdybys byl tak mlád

jak já, a kdyby byla Julie

tvá láska, teprv hodinu tvá choť,