22

Ty nestrpíš ho! – Bůh mou duši spas. –

Chceš mezi mými hosty dělat svár,

chceš hrát si na kohouta? – hleďme, ty!

Tyb. Vždyť jest to hanba, ujce.

Cap. Dál, jen dál. –

Vy všetečný jste hoch! – je tomu tak?

Ta hra vás ještě spálí; – vím, co vím.

Mně protivit se! – věru, jest již čas –

Tak, hezky, srdečka! – Ty’s drzý; – jdi.

Mlč, sic – Víc světla! světla! – Ty se styď!

Však ztichneš! – Vesele, má srdečka!

Tyb. Mé celé nitro chví se, hněv jak žhavý

a vynucená mírnost v něm se zdraví.

Jdu; – však to smělé sem se vetření

teď sládnouc, v hořkou žluč se promění.

(Odejde.)

Rom. (k Julii) Když znesvětím ten oltář zářící snad rukou smělou, mírný jest hřích její:

mé rty, dva uzardělí poutníci,

to drsné tknutí něžně slíbat chtějí.

Jul. Poutnice milý, křivdíš velice

té ruce své; v tomť pravá zbožnost její:

když poutník tkne se ruky světice,

tak ruka s rukou líbati se smějí.

Rom. Či svatá nemá rtů a poutník též?

Jul. Jich užit jenom k modlitbě si troufá.

Rom. Ó svatá, rty co ruce učiňtež;

rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá.

Jul. I prosbu plně, světec tich jest věru.

Rom. Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru; tak tvými rty má vina s mých je sjata.

(Políbí ji.)

Jul. Toť na mých rtech jest jimi sjatý hřích.

Rom. Hřích se rtů mých? – O vina sladce vzatá!

Můj hřích mi vrať.

Jul. Vy líbáte jak z knih.

Chůva. Matinka, slečno, na slůvko vás volá.

Rom. Kdo její matka?

Chůva. Aj, můj panáčku,