Druhý Slouž. Leží-li způsobná obsluha v rukou jednoho neb dvou lidí, a k tomu nemytých, je to nečistá správa.
Prv. Slouž. Pryč s těmi křesly, odstavte kredenc, pozor na stříbro! Ty, milý brachu, schovej mi kousek marcipánu a máš-li mne rád, řekni vrátnému, aby sem pustil Zuzanku Brouskovu a Lenorku. Antoníne! – Pánvičko!
Vystoupí jiní Sloužící.
Třetí a čtvrtý Slouž. Tady, chlapče!
První Slouž. Shánějí se po vás, volají vás, ptají se po vás a hledají vás ve velké síni.
Třetí Slouž. Nemůžeme býti najednou zde i tam. Vesele, hoši! zatočte se; a kdo déle živ, sebere všechno.
(Všichni ustoupí do pozadí.)
Vystoupí Capulet s Julií a jinými svého domu vítaje Hosty a Masky.
Cap. Nuž, vítejte mi, páni! – naše dámy,
jichž prsty kuří oka netrápí,
si s vámi zatočí. Aha, panenky!
kde která z vás, jež tanec odepře?
Ta, jež se upejpá, chci přísahat,
že kuří oka má. Což, trefil jsem?
Nuž, páni, vítejte! – Ó býval čas,
kdy masku nosil jsem a dovedl
věc krásné dámě v ucho pošeptat,
jež se jí líbila. – To tam! to tam!
Jste, páni, vítáni! – Nuž, hudebníci,
teď spusťte. – Místo, místo! – ustupte!
a mrštně na nožky, mé dívčiny!
(Hudba hraje a tančí se.)
Víc světla, hoši! stoly odstavte
a shaste oheň, příliš horko zde. –
Ah, brachu, maškarní to veselí
tak nenadálé, srdce rozhřeje.
Jen seďte, seďte, strýce Capulete; –
dny tance pro nás dva již minuly.
Jak dávno tomu již, co vy a já
jsme naposledy v maskách vězeli?
Druhý Cap. Při svaté Panně, třicet tomu let.
Cap. Co, – muži! tolik ne, ba tolik ne;
vždyť máme od svatby Lucentia
kol příštích letnic pětadvacet let;
a tenkráte jsme v maskách tančili.
Druhý Cap. To víc, to víc; jeť starším jeho syn; jest třicátník.
Cap. To povídáte mně?
Před dvěma roky nezletilý byl.