svou modlitbu si odkleje neb dvě
a usne zas. To táž je Mab, jež v noci
zaplétá koňům hřívy; speká vlas,
když nečesán a nečist, do knotů,
jichž rozpletení značí neštěstí.
To čarodějka, která dívky tlačí,
když leží na znak, učíc je, jak nosit,
a tak z nich dělá ženy statečné. Toť ta –
Rom. Dost, dost, Mercutio, již dost!
ty mluvíš o ničem.
Mer. Tak; mluvím o snech,
jež nečinného mozku dětmi jsou,
jen lichou obrazností zplozeny,
tak látkou nehutny jak povětří
a nestálejší větru, který laská
teď ledovitá ňadra severu,
a pohněván, v ten mžik zas odfučí,
tvář obraceje v rosodeštný jih.
Ben. Ten vítr, o němž mluvíš, odnáší
nás od nás samých; jest již po večeři
a přijdem pozdě.
Rom. Já se obávám,
že příliš záhy; neboť v duši své
mám tušení, že jakás pohroma,
jež dosavade visí ve hvězdách,
té noci plesem krutě započne
svůj hrůzyplný běh a ukrátí
tu lhůtu bezcenného života,
jenž uzavřen v mých prsou, nějakým
zlým dopuštěním smrti předčasné. –
Však Ten, jenž u kormidla plavby mé,
řiď plachtu mou! – Dál, jaří pánové!
Ben. Nuž, tedy zabubnujte na pochod.
(Odejdou.)
Scena 5.
Sál v domě Capuletově.
Hudebnícičekají. – Vystoupí Sloužící s ubrousky.
Prv. Slouž. Kde je Pánvička, že nepomáhá odnášet? On, dát jinou mísu! – On, tak spíše mísu vyškrábat!