Jul. V tom slzy měly malé vítězství;
neb nevzhledná již byla před nimi.
Par. Tak mluvíš-li, víc ublížila’s jí
než slzy tvoje.
Jul. Není pomluvou,
co pravda jest; a co jsem pověděla,
jsem sama sobě řekla do tváře.
Par. To má je tvář a pomluvila’s ji.
Jul. I to můž‘ být, neb není více má.
Zda, otče duchovní, teď máte kdy? –
neb snad mám přijíti až k nešporám?
Lor. Mám, vážná dcero, pokdy právě teď.
Vy, pane hrabě, račte dovolit,
abychom chvíli sami zůstali.
Par. Bůh uchovej, bych rušil pobožnost!
Budoucí čtvrtek přijdu, Julie,
vás časně zbudit. S bohem do těch čas;
a přijměte to svaté políbení. (Odejde.)
Jul. Ó zamkni dvéře; pak se vyplač se mnou. –
Jest po naději, léku, pomoci!
Lor. Ach, Julie, tvůj zármutek již znám, a div že smyslů mne to nezbaví. Jak slyším, na budoucí čtvrtek máš být provdána za toho hraběte, a ničím se to nedá odročit.
Jul. Můj otče, neříkej, že’s doslech‘ to,
když říc´ ti nelze, jak to překazit.
Tvá moudrost nemůže-li pomoci,
pak nazvi moudrým rozhodnutí mé,
a tento nůž mi pomoc zjedná hned.
Bůh spojil srdce mé s Romeovým,
ty, naše ruce; a než ruka ta,
již ty jsi spečetil Romeově,
by jiné smlouvě dala stvrzení,
neb než by zrádnou vzpourou odpadlo
mé věrné srdce k jinému, ta dýka
i srdce mé i ruku zabije.
A proto z dlouhé zkušenosti své
hned poskytni mi radu; aneb viz,
jak mezi hořem nejvyšším a mnou
mi soudcem bude nůž ten krvavý,
a rozhodne, co moc tvých let a věd