jste bled a vyděšen, a pohled váš
cos neblahého věští.
Rom. Mýlíš se;
jen jdi a zařiď, co jsem poručil.
Mnich nesvěřil ti pro mne žádný list?
Bal. Ne, dobrý pane.
Rom. Neškodí; již jdi; ty koně zamluv; hned jsem za tebou.
(Odejde Baltazar.)
Dnes v noci, Julie, spím u tebe.
Leč hledejme si k tomu prostředky. –
Ó, zmare, jak tak rychle vstupuješ
na mysl zoufalců! – Teď vzpomínám
si na lékárníka, – zde bydlí kdes, –
jejž před nedávnem v šatu zedraném,
s převislým obočím jsem pozoroval,
jak bejlí přebírá, hled vychrtlý,
zlým nedostatkem na kosť ohlodán.
A v nuzném skladu želva visela,
vycpaný krokodýl a jiné kůže
ryb netvorných; a kolem v příhradách
žebrácký výběr prázdných krabiček
a baněk zelených a měchýřů,
a ztuchlých semen, zbytky provázků
a staré pokrutiny růžové
pořídku byly na podívanou.
Tu bídu vida, řek‘ jsem k sobě sám:
»Teď kdyby někdo potřeboval jedu,
jejž prodat zakázáno v Mantově
pod trestem smrti, – zde jest ubožák,
jenž prodal by ho.« Tato myšlénka
mi přišla, než jsem potřeboval jed,
a tento chudák musí mi ho dát.
Zde, jak se pamatuji, je ten dům;
že svátek dnes, má žebrák zavřeno.
Hej, lékárníku!
Vystoupí Lékárník.
Lék.Kdo tak hlučně volá?
Rom. Pojď, muži, sem. – Já vidím, že jsi chud.
Zde čtyřicet máš dukátů, a za ně