39

tak rychle tasit jako jiný muž, vidím-li příležitost k pořádné rvačce a právo na své straně.

Chůva. Pánbůh ví, tak jsem se rozzlobila, že se každá žilka ve mně třese. – Kluk prašivá! – Prosím vás, pane, na slovíčko. Jak jsem povídala, moje slečinka mi poručila, abych vás našla. Co mi poručila, abych vám řekla, nechám si pro sebe; ale napřed dovolte, abych vám pověděla, kdybyste ji chtěl vyvést na věž, jak říkáváme, že by to bylo nanicovaté, jak říkáváme; neboť slečna je mladičká a proto, kdybyste s ní hrál obojetně, byla by to zlá hra s každou slečinkou vůbec, a veliká ničemnost.

Rom. Vyřiď, chůvo, mé poručení své slečně a velitelce. Ručím ti –

Chůva. I ty mé dobré srdéčko! věru, všechno jí to řeknu. Pane, pane, to bude radosti u toho děvčete!

Rom. Co jí řekneš, chůvo? vždyť mne ani neposloucháš?

Chůva. Povím jí, že ručíte; což, jak já tomu rozumím, jest kavalírský slib.

Rom. Jen řekni, pod nějakou záminkou

dnes odpoledne by šla k zpovědi;

bratr Lorenzo ve své celle dá

jí rozhřešení, a pak oddá nás.

Zde, za tvou píli.

Chůva. Ne, to věru ne; ni haléře.

Rom. Jdi, jdi; to musíš vzít.

Chůva. Dnes odpoledne, pane? Dobrá, přijde.

Rom. Ty, chůvo, počkej za klášterní zdí;

můj sluha bude za hodinu tam

a provazový řebřík přinese;

a po něm vyšplhám se, nocí kryt,

až na nejvyšší stožár slasti své.

Bud zdráva, věrna; odměním se ti.

Nuž, s bohem, a svou pant pozdravuj.

Chůva. Bůh nebeský ti žehnej! Slyšte, pane!

Rom. Co chceš, má milá chůvo?

Chůva. Zdali pak váš sluha věren? Znáte přísloví:

»Dva smlčí to, jen jediný co ví«?

Rom. Můj sluha jest jak ocel spolehliv.

Chůva. Dobře, pane; moje slečna jest vám to nejroztomilejší děvčátko na světě. – Bože, Bože! když to byl ještě malý žvatlavý blázínek – O, je tu ve městě kavalír, nějaký Paris, jenž má na ni namířeno; ale ona, dobrá dušinka, by raději viděla ropuchu, opravdovou ropuchu, než jeho. Já ji tak někdy pozlobím a povídám, že ten Paris je hezčí muž; ale za to vám ručím, když to řeknu, zbledne vám tak, že jest jako nejbělejší plátno na tom širém božím světě. Nezačínají rozmarina a Romeo toutéž písmenou?

Rom. Ano, chůvo; nač se ptáš? – obé písmenou R.

Chůva. I vy čtveráku! to je psí písmena. »Rrr«, tak vrčí psi – Ne; vím, že to začíná nějakou jinou písmenou; a ona si vám na to složila nejkrásnější průpovídky, – o vás a rozmarině, že by vám srdce v těle poskočilo, kdybyste to slyšel.

Rom. Vyřiď slečně mé poručení.

Chůva. Toť se rozumí; – a tisíckrát.

(Odejde Romeo.)