tak skvělý palác!
Chůva. Není věrnosti,
ni pravdy, poctivosti u mužů;
vše falešno, vše křivopřísežno,
vše ničemno, vše jeden pokrytec.
Ah, kde můj sluha? – krapet rosolky!
Ten žal, ten zármutek, ty trampoty,
ó těmi stárnu. – Hanba ti, Romeo!
Jul. Zapřání to ti jazyk oprýskej!
On k hanbě nezrozen; na jeho čelo
by hanba hanbila se usednout:
jeť trůn, kde možno korunovat čest
za veškerého světa vládkyni.
Jak zlá jsem byla, tak mu zlořečíc!
Chůva. Snad chcete dobře mluvit o někom,
jenž zabil vám vašeho bratrance?
Jul. Mám zle snad mluvit o svém manželu?
Ach, nebohý můj choti, který jazyk
má jméno tvoje polaskat, když já,
tvá od tří hodin choť, je zdrásala?
Zlý muži, proč’s mi zabil bratrance?
Zlý bratranec by byl mi zabil muže.
Zpět, slzy bláhové, v svůj rodný zdroj;
jsteť svojí rosou bolu poplatný,
a mýlkou platíte jí radostí.
Můj choť jest živ, jejž Tybalt byl by zabil,
a mrtev Tybalt, jenž chtěl zabit jej:
v tom všem jest útěcha, proč pláču tedy?
Ach, zaznělo tu slovo hroznější
než Tybaltova smrt; – to vraždí mne.
Tak ráda bych naň zapomenula,
však, běda, ono tíží paměť mou,
jak hříšnou duši vina prokletá.
»Tybalt je mrtev, – a Romeo vyhnán.«
To »vyhnán«, jediné to slovo »vyhnán«
v mžik sklálo deset tisíc Tybaltů.
Smrt Tybaltova byla žalna dost,
když bývalo by s ní to skončilo;
neb má-li trpký bol rád společnost