Rom. (k Slouž). Kdo jest ta dáma, která bohatou tam činí ruku toho rytíře?
Slouž. To nevím, pane.
Rom. Ó, učí pochodně jich záři skvělé!
Tak zdá se viset s tváře noci stmělé,
jak v uchu Ethiopa klenot stkvoucí;
vděk příliš vzácný pro zem, touhu žhoucí!
Jak v hejnu kavek holubice sněžná,
jest mezi družkami ta dívka něžná.
Až dotančí, k ní přistoupím v tom shluku
a tknutím její posvětím svou ruku.
Že miloval jsem dosud? Jak se klamu!
dnes vidím teprv pravou krásu samu.
Tyb. Toť podle hlasu jeden z Monteků. –
Můj končíř, hochu! – Jak se odváží
ten otrok přijít sem kryt larvou blázna,
by potupně se šklebil na náš kvas?
Při šlechtictví a cti všech krevných mých,
jej tady rázem skolit není hřích.
Cap. Proč bouříte tak, strýčku? co jste měl?
Tyb. Tam, ujce, Montek jest, náš nepřítel;
toť padouch, jenž se na vzdor vetřel sem,
by potupil nám slavnost pošklebkem.
Cap. Mladý Romeo?
Tyb. Padoušský Romeo!
Cap. Buď kliden, milý strýčku, nech ho být,
on jako pravý šlechtic chová se;
i abych pravdu řekl, po Veroně
se chválí jako ctný a řádný jun.
Za všechny toho města poklady
bych v domě svém jej nechtěl urazit.
Buď tedy trpěliv a nedbej naň;
toť vůle má, a máš-li úctu k ní,
buď přívětiv a chmury s čela pryč!
ten výstroj k slavnosti se nehodí.
Tyb. Ba hodí, když je hostem taký chlap.
Já nestrpím ho.
Cap. Musí strpěn být!
Jak, – hošku! – Muší, povídám. – Jen dál. –
Jsem já zde pánem, nebo ty? – jen dál.