že, komu libo, u mne vítán bude.
(Odejdou Capulet a Paris.)
Slouz. Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni.
Psáno jest, že si má švec hledět svého lokte, krejčí
kopyta, rybář štětce a malíř sítí; ale mne
posílají, abych vynašel osoby, které jsou tu psány!
a já nemohu vynajít, koho ta písařská osoba zde
napsala. Musím k lidem učeným. – Právě vhod!
Vystoupí Benvolio a Romeo.
Ben. Mlč, brachu; – jeden oheň druhý tráví,
bol jeden mírněn trýzní muky větší;
kdo odvrátí se, závrati se zbaví;
a hoře zoufalé žal jiný léčí:
jen do očí si novou nemoc vprav
a od otravy staré budeš zdráv.
Rom. Ach, na to výborný jest jitrocel.
Ben. Nač, prosím?
Rom. . Na tvou holeň zlomenou.
Ben. Romeo, zbláznil jsi se?
Rom. Nezbláznil;
však hůře nežli blázen spoután jsem
a vězněn, mořen hlady, trýzněn, bit,
a – Dobrý večer, milý člověče!
Slouž. Dej Pán bůh dobrý večer. – Prosím vás, pane, umíte číst?
Rom. Tak; vlastní osud ve svém neštěstí.
Slouž. Tomu snad jste se naučil bez knihy; ale prosím vás, umíte něco číst, co vidíte?
Rom. Tak jest, když znám jen písmeny a řeč.
Slouž. To mluvíte poctivě; potěš vás Bůh!
Rom. Stůj, brachu; umím číst. (Čte.)
»Signor Martino s chotí a dcerami; hrabě Anselmo
a jeho spanilé sestry; ovdovělá šlechtična Vitruviova; Signor Placentio a jeho roztomilé neteře;
Mercutio se svým bratrem Valentinem;
můj strýc Capulet, choť a dcery; má krásná neť Rosalina; Livia; Signor Valentio a jeho bratranec Tybalt;
Lucio a veselá Helena –«
Toť vzácná společnost; kam mají přijít?
Slouž. Nahoru.