vděk za vděk, lásku za lásku mi chystá;
ne dřív tak.
Lor. Znalať, že tvé milování
čte z paměti a nezná písmen ani.
Leč polétavý bloudku, pojď jen přec,
chci pomocen ti být pro jednu věc:
tím spojením snad záští vašich rodů
se v čistou lásku promění a shodu.
Rom. O pojďme již; spěch lásky krotím stěží.
Lor. Jen moudře, zvolna; klopýtne, kdo běží.
(Odejdou.)
Scena 4.
Ulice.
Vystoupí Benvolio a Mercutio.
Mer. Kde, u všech čertů, ten Romeo jest?
Což ani na noc domů nepřišel?
Ben. Ne domů k otci; se sluhou jsem mluvil.
Mer. Ta bledulová panna ledová,
ta Rosalina umučí ho tak,
že, věřte, přijde ještě o rozum.
Ben. Dnes Tybalt, Capuletův synovec,
mu poslal list do domu otcova.
Mer. Toť vyzvání, –jak že tu stojím živ!
Ben Však mu Romeo odpoví.
Mer. Odpovědít na list může každý, kdo umí psát.
Ben. Ne tak; – on odpoví pisálkovi toho listu, že, když strašen, není strašpytel.
Mer. Ach, ubohý Romeo jest už nebožtík! proklán černým okem bělostné dívčiny; střelen do ucha milostnou písničkou; a sám střed jeho srdce rozštěpen hrotem slepého hocha lučištníka: – a on že jest muž, jenž postaví se Tybaltovi?
Ben. Nu, – a kdo je ten Tybalt?
Mer. Něco víc, než sametový kocourek, to mi věř. Učiněný bohatýr v čestných obřadnostech. Bije se, jako ty zpíváš z not, drží takt, tempo a míru; dbá ti té nejmenší pausy: – jedna, dvě a třetí máš v prsou. Hotový řezník na hedvábné knoflíky; soubojník, soubojník! kavalír nejmodřejší krve, jenž ti první i druhou příčinu k souboji vysype z rukávu. Ah, toho nesmrtelného passado! toho punto reverso! toho »tu máš! «
Ben. Jak že?
Mer. Mor na ty potřeštěné, šeplavé, ulízané panáky, ty moderní raziče frásí! »Při sám bůh, výborné kordisko! –
Znamenitý chlapík! – Výborná nevěstka!« –Aj, můj ty milý praděde, není-li to žalostno, že jsme sužováni těmi cizáckými mouchami, těmi módními hejsky, těmi »pardonnez-moi«, kteří tak dřepí na novotách, že si neumějí pohodlně usednout na starou lavici? O, těch jejich »bons«, těch jejich »bons« I Vystoupí Romeo.
Ben. Tu jde Romeo, tu jde Romeo!