40

Petře!

Petr. Poroučíte?

Chůva. Petře, vezmi můj vějíř; jdi napřed; a klusem. (Odejdou.) Scena 5.

Zahrada Capuletova.

Vystoupí Julie.

Jul. Když poslala jsem chůvu, tlouklo devět,

a slíbila, že za půl hodiny

se vrátí. Snad ho nenašla; – ne tak.

Ó chromá jest! a lásky poslové

by měly býti pouze myšlénky,

jež letí desetkráte rychleji

slunečných paprsku, když honí tmu

s hor mrakavých. A proto lásky vůz

jen rychlokřídlí táhnou holoubci,

a proto větroletný Cupido

má perutě. – Ted na nejvyšším vrchu

své denní pouti slunce spočívá;

a od devíti do dvanácti jsou

tři dlouhé hodiny; – a nepřišla.

Cit kdyby měla, mladou, vřelou krev,

tak rychle jako míč by letěla;

mé slůvko by k miláčku duše mé

jí mrštilo a jeho ke mně zpět.

Však stáří lidi jako v mrtvé mění;

tak nehýbni jsou, těžcí, olovění.

Vystoupí Chůva s Petrem.

Můj Bože, tady jest! Ó zlatá chůvo,

co nového? Či nalezla jsi jej?

Ať odejde tvůj sluha.

Chůva. Petře, počkej tam u dveří.

(Petr odejde.)

Jul. Nuž, dobrá, zlatá chůvo. –

Ó Bože, co tak smutná vypadáš?

Byť zprávy byly teskný, vesele

jen pověz je; když dobry, kazíš hudbu

těch sladkých novin, hraješ-li mi je

tak s tváří zatrpklou.