Julie, hraběti čekat nedej.
Chůva. Jdi, k šťastným dnům si šťastné noci hledej. (Odejdou.) Scena 4.
Ulice.
Vystoupí Romeo, Mercutio, Benvolio s pěti neb šesti jinými Maskami a Pochodníky.
Rom. Jak, má se něco řečnit na omluvu?
či beze všeho máme vstoupiti?
Ben. Ty okolky již nejsou ve zvyku:
my žádného mít nechcem Cupida,
jenž s páskou přes oči a malovaným
tatarským lukem z laťky řezaným,
jak vraní hastroš dámy poplaší;
a k vstupu netřeba nám proslovu
mdle odříkávaného bez knihy,
dle nápovědy. Ať si měří nás,
jak jest jim po chuti; my v dobré míře
jim zatančíme a zas odejdem.
Rom. Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci;
v mé mysli temno; světlo ponesu.
Mer. Ne, ne, Romeo, musíš do kola.
Rom. Věř, nelze mi; vy k lehkým střevícům
i lehkou mysl máte; duše má
jak olověná k zemi kruší mne,
že ani pohnouti se nemohu.
Mer. Jsi zamilován; vydluž Mílkovy
si perutě a jimi povyleť
nad všední tíže pouta obvyklá.
Rom. Jsem příliš těžce raněn jeho šípem,
než abych jeho lehkou perutí
moh‘ povzlétnout; a upoután jsem tak,
že na píď odpoutat se nemohu
od tupé trýzně; klesám lásky tíží.
Mer. Chceš do ní klesnout? obtížil bys ji;
na věc tak útlou přílišný to tlak.
Rom. Že láska útlou věcí? nikoliv;
jest příliš drsná, krutá, bouřlivá,
a bodá jako trn.
Mer. Když drsná k tobě,