Mer. Bez mlíčí, jako sušený slaneček. Ó tělo, tělo, jak jsi rybou bylo učiněno! Teď je po uši v rýmech, v jakých Petrarka ploval. Laura byla proti jeho slečně pouhá kuchta; ano, ale měla přece jen lepšího milence, jenž o ní rýmoval. Dido byla běhna, Cleopatra cikánka, Helena a Hero děvečky a frejířky; Thisbe sic hezká modroočka, nebo tak něco, ale jinak k ničemu. Signor Romeo, bon jour! Tu máš francouzský pozdrav ke svým francouzským plundrám. Pěkný kousek jste nám to proved‘ dnes v noci.
Rom. Dobré jitro vám oběma. Jaký kousek jsem vám proveď?
Mer. Zlodějský kousek, pane, zlodějský; odkradl jste se; – chápeš?
Rom. Odpusť, dobrý Mercutio, měl jsem na starosti vážnou věc, a v případu takovém, jako můj, jest volno člověku, by se se na zdvořilosti trochu prohřešil.
Mer. To vlastně tolik, jako bys řekl, že u věci takové jest volno člověku se v kyčlích ohýbat.
Rom. Ano, poklonami.
Mer. Z míry dobrá trefa.
Rom. Z míry dvorný výklad!
Mer. Inu, vždyť jsem já učiněný květ dvornosti.
Rom. Ano, povedený kvítek.
Mer. Pravda.
Rom. Vyšitý jako ty květy na mých střevících; a k tomu podšitý.
Mer. Hezky řečeno; jen si ten vtip zachovej až do ošoumání svých střevíců; až se ti podešev prošlape, můžeš chodit po svém vtipu; jest to podešev nevyrovnatelná.
Rom. O, vtipe, nevyrovnatelný – ve své koženosti!
Mer. Pojď mezi nás, milý Benvolio, můj vtip dokulhává.
Rom. Bičík a ostruhy naň, bičík a ostruhy! jinak při tom honu zvolám: Vyhráno!
Mer. Ne, honí-li tvůj vtip divoké husy, jsem ovšem poražen; neboť v jediném tvém smyslu lítá jich více, než ve všech mých pěti. Řekni mi, honil Jsem kdy s tebou husičku?
Rom. Nikdy, leda jen jako husák.
Mer. Za ten žert tě štípnu do ucha.
Rom. Ne, neštípej, ty milé housátko.
Mer. Tvůj vtip jest velmi trpké pouchle; peprná to – omáčka.
Rom. Není-li výborná k huse na sladko?
Mer. Ó to je vtip jako kozí kůže; – coul široký, dá se roztáhnout na loket.
Rom. Roztáhnu ho tedy do široka, přidám to k huse a budeš pak daleko široko nejpověstnějším husákem.
Mer. Nuže, není-li to lépe tak, než to skomírání láskou? Teď jsi lidský, teď jsi Romeo, teď jsi opět to, co jsi, i povahou i tím, co umíš; neboť ta střeštěná láska jest jako velký blbec, jenž s vyplazeným jazykem pobíhá sem a tam, hledaje, kde by svou feruli schoval.
Ben. Již dost, již dost!
Mer. Chceš, abych přestal v nejlepším.
Ben. Jinak by ta věc neměla konce.
Mer. O mýlíš se; byl bych ji zkrátil, neboť jsem se dostal do plné hloubky toho, co jsem chtěl říci; a dále jsem se pouštět nehodlal.
Rom. Hle, to je skvostné podívání!
Vystoupí Chůva a Petr.
Mer. Plachta, plachta!