jsem do kláštera šla k Lorenzovi,
by dal mi rozhřešení.
Chůva. Jdu, již jdu; a vskutku velmi moudře jednáte. (Odejde.) Jul. Ó, staré zatracení! ďáble zlý!
Víc hřešíš-li, mne takto svádějíc
ku křivé přísaze, neb hanobíc
mi chotě mého tímtéž jazykem,
jímž chválila’s ho tolik tisíckrát
nad všechno v světě? Jdi mi, rádkyně;
ty a mé srdce teď jste rozdvojeni.
Jdu; mnich ať dá mi radu k posledu;
a vše-li marno, umřít dovedu. (Odejde.)