Rom. Tak svoje přátelství mi osvědčíš;
zde, vezmi to, a nadál šťastně žij;
buď zdráv, můj milý brachu.
Bal. (stranou). A přece jen se tady schovám kdesi, neb jeho vzhled i záměry mne děsí.
(Odstoupí.)
Rom. Ty tlamo ohavná, ty jícne smrti,
jenž zhltil drobtu země nejdražší,
tak otvírám tvé shnilé čelisti,
bych na vzdory tě přecpal ještě víc!
(Vypáčí hrobku.)
Par. To je ten zpupný Montek vyhnaný,
jenž zabil bratrance mé nevěsty;
– žal nad tím prý to krásné stvoření
sklál do hrobu; – a tady přichází,
by hanebně i mrtvé potupil.
Však chopím se ho.
(Vystoupí.)
Ustaň v bezbožném
svém díle, zlotřilý ty Monteku!
Což může pomsta dále jít, než smrt?
Stůj, kletý lotře, jsi můj zajatec;
pojď za mnou, poslechni, neb musíš zemřít.
Rom. To věru musím; proto přišel jsem.
Však, dobrý mladý muži, zoufalce
dál nepokoušej, prchni, nech mne být;
těch mrtvých pomni zde, ať zděsí tě.
Hřích nový, – mladý muži, prosím tě, –
mi nehrň na hlavu, můj budě hněv.
Ó jdi! – Bůh svědkem, že tě miluji
víc nežli sebe, neboť na hřbitov
jsem přišel proti sobě ozbrojen.
Jdi, nemeškej, a vypravuj, co živ,
že šílenec ti zde byl milostiv.
Par. Tvé zapřísahání mne odmítám
a zatýkám tě jako zlosyna.
Rom. Ty vyzýváš mne? – tedy pozor, chlapče.
(Šermují.)
Pan. Ó Bože, bijou se! –Jdu hledat stráž!