47

Tyb. Ty bídný chlapče, zde byv spolčen s ním, též tam s ním půjdeš.

Rom. To zde rozhodni!

(Potýkají se; Tybalt padne.)

Ben. Romeo, pryč, jen pryč!

jsouť vzhůru měšťané, a Tybalt zabit.

Tak strnule tu nestůj! – kníže k smrti

tě odsoudí, když dopadnou tě zde.

Pryč odtud, pryč! Ó prchni, prchni již!

Rom. Jsemť bláznem osudu!

Ben. Co otálíš?

(Odejde Romeo.)

Vystoupí Měšťané a jiní.

Prv. Měšť. Kam prchnul ten, jenž tady zavraždil Mercutia! – vrah Tybalt kudy prch‘?

Ben. Zde leží Tybalt.

Prv. Měšť. (chopí se Tybalta). Vzhůru, za mnou, pane! tak poroučím ti jménem knížete.

Vystoupí Kníže s Družinou; Montek, Capulet, jich Manželky a jiní.

Kníže. Kdo strůjci půtky té, nám řekněte!

Ben. Ó nech mne vypovědít Milost tvoje

nešťastný průběh osudného boje:

zde od Romea zabit leží ten,

jímž tvůj Mercutio byl usmrcen.

Hrab. Cap. Tybalt, můj synovec! syn bratra mého!

Ó kníže, choti, mého příbuzného krev prolita!

Teď, kníže, právem meče za naši krev,

krev Monteků ať teče! Ó synovce, můj synovce!

Kníže. Benvolio, kdo první zde krev prolil?

Ben. Tybalt; Romeo Tybalta pak skolil.

Romeo přátelsky mu domlouval,

by uvážil, jak malicherný jest

ten sporu vznik, a vaší Milosti

mu připomínal hněv; leč všechno to,

ten vlídný hlas a pohled pokojný

a skromně přichýlená kolena

hněv nezřízený zkrotit nemohly

u Tybalta, jenž k míru jako hluch

svou břitkou ocelí se rozehnal,

Mercutiovi míře do prsou.

Ten, rovněž prchliv tak, hrot smrtelný