ne slavík; milá, hleď, jak závistné
ty pruhy vroubí mraky dělené
tam na východě. Svíce noční shasly,
a jasný den již stojí na špičkách
na mhavých vrcholích. Buď odejdu
a budu živ, neb zůstanu a zemru.
Jul. To není světlo denní, vím to, vím;
toť vzdušná zář, již slunce vydechlo,
by pochodníkem byla ti v tu noc
a svítila ti cestou do Mantovy;
tož zůstaň, ještě jiti nemusíš.
Rom. Ať zajmou mne a na smrt vydají;
jsem spokojen, když ty tak míti chceš.
Ne, ona šedost není okem jitra,
toť bledý odlesk čela Cynthie;
a nebes klenutím to nezvoní
nám skřivan vysoko tak nad hlavou.
Než jít, chci zůstat, smrti málo váže;
ta vítej mi! – neb Julie to káže.
Jak jest, má duše? – mluvme, není den.
Jul. Ó jest, ó jest! –již chvátej, prchni jen!
toť skřivan hlaholí tak neladně,
do příkrých tónů míse zlozvuky.
Sic povídají, že prý skřivánek
tak sladce dělí svoje nápěvy;
však tento nikoliv, neb dělí nás.
A povídají, že prý skřivánek
si oči mění s hnusnou ropuchou. –
Ó kéž by také vyměnily hlas,
když náruč plaší z náruči, jak pěje,
a tebe odhání, den probouzeje.
Ó jdi, jeť stále více světla kol.
Rom. Kol světlo, světlo! – tma a tma náš bol!
Vystoupí Chůva do komnaty.
Chůva. Slečno!
Jul. Chůvo?
Chůva. Sem do pokoje k vám jde paní matka.
Den svítá; na pozoru mějte se. (Odejde.)
Rom. Buď s bohem, s bohem! – ještě políbení, než sestoupím. (Sestoupí.)