Tyb. Ty bídný chlapče, zde byv spolčen s ním, též tam s ním půjdeš.
Rom. To zde rozhodni!
(Potýkají se; Tybalt padne.)
Ben. Romeo, pryč, jen pryč!
jsouť vzhůru měšťané, a Tybalt zabit.
Tak strnule tu nestůj! – kníže k smrti
tě odsoudí, když dopadnou tě zde.
Pryč odtud, pryč! Ó prchni, prchni již!
Rom. Jsemť bláznem osudu!
Ben. Co otálíš?
(Odejde Romeo.)
Vystoupí Měšťané a jiní.
Prv. Měšť. Kam prchnul ten, jenž tady zavraždil Mercutia! – vrah Tybalt kudy prch‘?
Ben. Zde leží Tybalt.
Prv. Měšť. (chopí se Tybalta). Vzhůru, za mnou, pane! tak poroučím ti jménem knížete.
Vystoupí Kníže s Družinou; Montek, Capulet, jich Manželky a jiní.
Kníže. Kdo strůjci půtky té, nám řekněte!
Ben. Ó nech mne vypovědít Milost tvoje
nešťastný průběh osudného boje:
zde od Romea zabit leží ten,
jímž tvůj Mercutio byl usmrcen.
Hrab. Cap. Tybalt, můj synovec! syn bratra mého!
Ó kníže, choti, mého příbuzného krev prolita!
Teď, kníže, právem meče za naši krev,
krev Monteků ať teče! Ó synovce, můj synovce!
Kníže. Benvolio, kdo první zde krev prolil?
Ben. Tybalt; Romeo Tybalta pak skolil.
Romeo přátelsky mu domlouval,
by uvážil, jak malicherný jest
ten sporu vznik, a vaší Milosti
mu připomínal hněv; leč všechno to,
ten vlídný hlas a pohled pokojný
a skromně přichýlená kolena
hněv nezřízený zkrotit nemohly
u Tybalta, jenž k míru jako hluch
svou břitkou ocelí se rozehnal,
Mercutiovi míře do prsou.
Ten, rovněž prchliv tak, hrot smrtelný