Hrab. Cap. Vím, děvče, vím, že tolik nepláčeš pro jeho smrt, jak proto, že je živ
ten zlosyn, jenž ho ubil.
Jul. Jaký zlosyn?
Hrab. Cap. Zlosyn Romeo.
Jul. (stranou). On a zlosyn jsou na mnoho mil od sebe vzdáleni!
(Nahlas.)
Bůh odpusť mu, já od srdce to činím;
a přec mé srdce nikdo nermoutí
tak, jako on.
Hrab. Cap. To proto, že je živ, ten zrádný vrah.
Jul. Tak, máti, mimo dosah
těch rukou mých. Kéž nikdo nepomstí
smrt mého bratrance, než sama já!
Hrab. Cap. Však pomstíme se, o to neměj strach.
Již neplač. Zjednám kohos v Mantově,
kde žije vyhnaný ten poběhlík,
a ten mu doušek dá tak nezvyklý,
že záhy k Tybaltu se přidruží;
a potom, doufám, upokojíš se.
Jul. Ba nikdy spokojena nespatřím
Romea, nežli – mrtva, – když mé srdce
tak ztrátou příbuzného trýzněno.
Jen kdybyste mi našla člověka,
by dones‘ jed, já bych jej namíchala,
že by Romeo, jen ho okusiv,
co nejdřív usnul klidně. Ó, jak příkro
jest srdci, slyšeti ho jmenovat,
a nemít moci k němu přijíti
a vymstít lásku k mému bratranci
na těle toho, jenž ho zavraždil!
Hrab. Cap. Ty najdi prostředky, já člověka. –
Však nyní, dcerko, zprávu radostnou.
Jul. A radost vítána v tak trudný čas.
Co jest to, prosím, vzácná paní matko?
Hrab. Cap. Nuž, dítě, hleď; máš pečlivého otce; by z tvého truchlení tě vybavil,
den radostný ti náhle uchystal,
jejž ty jsi nečekala, ani já.