brát nesmrtelné blaho s jejích rtů,
jež v čisté nevinnosti Vestalčí
se rdějí napořád, jak myslely by,
že hříchem jest, když líbají se samy. –
Romeo nesmí, neboť vyhnán jest;
to mouchy smějí, já však prchat musím;
jsouť svobodny, však vypovězen já.
A přece pravíš, vypovězení
že není smrt? Či míchaného jedu,
ni nože ostře nabroušeného,
ni jiných nemáš smrtných prostředků,
byť sebe ohavnějších, kromě toho
»jsi vyhnán«, bys mne zabil? – »Vyhnán díš?
Ó, mnichu, zatracenci pronášejí
to slovo v pekle; skřek je provází;
a ty máš srdce, ty, který jsi kněz
a zpovědník a hříchů zbavitel,
a osvědčený přítel můj, mne drtit
tím slovem »vyhnán«?
Lor. Jenom slůvko nech
mne říci, pošetilý třeštile.
Rom. Ó budeš mluvit o vyhnanství zas.
Lor. Dám tobě zbroj, bys odrazil to slovo;
toť trampot sladké mléko, mudrctví,
by potěšilo tě, ač vyhnán jsi.
Rom. Přec »vyhnán«! Oběs to své mudrctví I
To mudrctví když nemůž‘ utvořit
mi Julii a město přenésti
a proměniti ortel knížecí,
nic nepomáhá mi, jest k ničemu;
a nemluv o něm víc.
Lor. Ó, tedy vidím,
že nemá uší člověk šílený.
Rom. Jak má je mít, když mudřec nemá očí?
Lor. Dej o tvém stavu přec mi promluvit.
Rom. Ty ani mluvit o tom nemůžeš,
co necítíš. Ó, kdybys byl tak mlád
jak já, a kdyby byla Julie
tvá láska, teprv hodinu tvá choť,