a dědice Adama Cupida,
jenž, slep, tak výborně si vystřelil,
když láskou vzplanul král Cophetua
k děvušce žebravé! – On neslyší,
on nehne se, on hlesu nedává;
opička mrtva, musím zaříkávat
Při Rosaliny očích zářivých
tě zaklínám, při jejím hrdém čele,
rtech nachových a nožce ztepilé,
při pružných lýtkách, kyčlích ohnivých
a krajích ležících tam v sousedství,
bys objevil se ve své podobě!
Ben. Když uslyší tě, pohněváš si ho.
Mer. To věru pohněvat ho nemůže;
jej zlobilo by, kdybych v okruhu
milenky jeho duchu povstat dal
divného rázu, a tam stát ho nechal,
až od ní odčarován zas by kles‘.
To byl by úkor; moje zaříkání
však slušné jest a ctné, a zaklínám
jej pouze jménem jeho milenky,
by sám se zveď.
Ben. Nuž pojďme, ukryl se
kdes v tomto stromoví a bratří se
s vlhotnou nocí. – Slepáť láska jeho,
a nejraděj‘ se s temnem přátelí.
Mer. Když láska slepá, k terči nestřeli.
Teď nám tam sedí někde pod mišpulí
a přeje si, by jeho milenka
tam byla ovocem, jež dívčiny,
když samy smějou se, zvou drážďata.
Romeo, kéž by byla, kéž by byla…
a spadla tobě rovnou do klína!
Romeo, dobrou noc! Jdu do peřin;
to polní lůžko příliš chladné jest,
bych na něm přespal. – Nuže, půjdeme?
Ben. Již tedy pojďme; toho marno hledat,
kdo zúmyslně sám se ukrývá.
(Odejdou.)