Vystoupí Romeo.
Tyb. Mír s vámi, pane; tady jest můj člověk.
Mer. Ať visím, jestli vaši livrej má.
Jen napřed, pane, na soubojiště!
však půjde za vámi; v tom smyslu může
jej vaše Milost zvát svým člověkem.
Tyb. Romeo, láska, kterou k tobě mám,
mi lepšího dát nemůž‘ výrazu
než toho, že jsi padouch.
Rom. Tybalte,
ta příčina, jíž mám tě milovat,
až příliš krotí hněv, jenž slušel by
na taký pozdrav. – Nejsem padouchem;
a tedy s bohem! Vidím, že mne neznáš.
Tyb. Tím, chlapče, neomluvíš urážky
mně učiněné; protož stůj a tas.
Rom. Bůh svědkem, nikdy jsem ti neublížil;
však miluji tě víc, než lze ti vědět,
mé lásky dokud neznáš příčiny.
A protož tedy, dobrý Capulete,
– neb jméno to mi drahé jest jak mé, –
jen utiš se.
Mer. Ó klidná, bezectná
a mrzká poddajnost! Alla stoccata
tu odchází jak vítěz. (Tasí.) Tybalte,
ty krysaři, chceš za mnou?
Tyb. Co chceš ty?
Mer. Nic, milý králi koček, než jeden z tvých devaterých životů, který si dovolím zabrat; a podle toho, jak se ke mně budeš chovati dále, vytluku z tebe těch osm ostatních. Vytáhneš-li už svůj meč za ucho z té jeho nohavice!
Dělej! sic budeš mít můj za ušima, než tvůj bude venku.
Tyb. Jsem vám k službám. (Tasí.)
Rom. Dobrý Mercutio, svůj končíř schovej.
Mer. Teď, pane, zkuste si to své passado.
(Potýkají se.)
Rom. Tas, tas, Benvolio, a sraz jim zbraň.
Fi, páni! zločinného násilí
již nechte. Tybalte, Mercutio!
přec kníže zapověděl výslovně
ty rvačky po Veronských ulicích.
Dost, zadrž! – Tybalte! Mercutio!