svým kříží hrotem, vzhrdou bojovnou
smrt chladnou jednou rukou odráží
a druhou zpět ji sílá k Tybaltu,
jenž obratně ji k němu vrhá zpět.
Romeo na ně mocně zavolá:
»Dost, přátelé!« a »Rozejděte se!«
a rychleji než jazyk, hbitá páž
jim srazí osudné jich čepele
a vpadá mezi ně; však pod rukou
již Tybaltův tu potměšilý bod
stih‘ život statného Mercutia;
a potom dal se Tybalt na útěk.
Leč hned se vrátil zas k Romeovi,
v němž teprv nyní pomsta vzplanula,
a jako blesk se vrhli na sebe;
neb než jsem tasit moh‘, bych rozveď je,
byl statný Tybalt zabit, a jak paď,
Romeo prchnul. Tak to pravda jest;
když jinak, smrt Benvoliův buď trest.
Hrab. Cap. Je z přízně Monteků, a náklonnost
jej činí klamným; není pravdiv dost;
ten černý boj jich dvaceti byl sveden,
všech dvacet zabilo tu život jeden.
Teď prosím, kníže, po právu zde čiň:
Romeem Tybalt sklán, Romeo zhyň!
Kníže. Romeo jej, Mercutia sklál on;
kdo za tu krev mi stojí na půhon?
Mont. Romeo ne; Mercutiův byl přítel
a vinou svou jen zákona byl mstitel,
vzav život Tybaltův.
Kníže. A za čin ten
buď bez odkladu z města vyhoštěn.
Teď vaše záští také na mne sáhlo
a na mou krev paž zdivočilou vztáhlo.
Však potrestám vás tak za čin ten smělý,
že této ztráty mé se všem vám zželí.
Chci hluch být k obranám i omlouvání,
pláč ani prosby zlořád nezachrání;
těch zanechte; Romeo, prchni hned,