17

buď drsným na lásku; když bodá tebe,

ji bodni ty, a tak ji porazíš.

(K jednomu z družiny.)

Sem pouzdro, – na tvář si je nasadím!

Tak, – larvu na larvu! –

(Dává si masku.)

Což toho dbám,

že bude jakés oko slídivé

teď vyzpytávat na mně škaredost? –

Ta škraboška ať za mne pýří se.

Ben. Nuž pojďme, zaklepejme, vejděme;

jak tam, hned všichni mrštně do kola.

Rom. Mně dejte pochodeň. Ať třeštilové

lehkého srdce patou lehtají

necitným sítím stlanou podlahu, –

já starého se držím přísloví:

chci světlonošem být a dívat se.

Hry krásnější sic nikdy nebylo,

však já se vzdávám.

Mer. »Myš v pasti vzdává se,« říkává dráb;

když ty se vzdáváš, vytáhneme tě

– již dovol, bych to řek‘, – z té pasti lásky,

v níž vězíš po uši. – Hej, dále jen!

Zde ve dne svítíme.

Rom. Toť věru ne.

Mer. Chci říci, brachu můj, že, meškajíce,

svá světla maříme, jak za dne svíce.

Ze chcem to dobře, musíš rozuměti;

v tom pětkrát smyslu víc, než v smyslech pěti.

Rom. Jdem v dobré vůli na ples, věřím rád,

však smyslu není v tom.

Mer. Proč, smím se ptát?

Rom. Já dnes měl sen.

Mer. Já též.

Rom. Co se ti zdálo?

Mer. Ze snící mluví často pravdy málo.

Rom. Tak, – ze spaní; však jim sny pravda jsou.

Mer. Královnu Mab mělś tedy návštěvou,

jež v říši elfů stojí při porodu.