se vzněcuje tvou nevědomostí;
a to, co mělo ti být obranou,
tvé vlastní údy trhá na kusy.
Aj, vzmuž se přec! – tvá Julie jest živa,
ta, pro niž před chvílí jsi mrtev byl;
v tom’s šťasten. – Tybalt chtěl tě usmrtit,
ty zabil’s Tybalta; – v tom’s šťasten též.
A zákon, který smrtí hrozil ti,
tvým přítelem se stává, proměniv
ji na vyhnanství; také v tom jsi šťasten.
Hle, tak se tobě hrne na plece
roj požehnání; štěstí o tebe
se uchází v svém šperku nejlepším,
a ty, jak vzdorné, nezvedené děvče
se durdíš na štěstí i lásku svou. –
Ó střež se! – tací lidé bídně hynou.
Jdi ke své milené, jak smluveno,
vstup do komnaty k ní, jdi, potěš ji. –
Však nemeškej, až stráže postaví;
sic do Mantovy bys už neprošel,
kde žiti budeš, dokud nenajdem
čas příhodný tvůj sňatek prohlásit,
smír přátel zjednat, milost knížecí,
a s dvacetkráte stotisícerým
tě potěšením nazpět povolat,
než nářek jest, s nímž nyní odcházíš.
Jdi napřed, chůvo; pozdrav mi svou paní;
ať dbá, by celý dům šel na lože,
kam beztoho je pudí těžká strast. –
Romeo přijde.
Chůva. Můj ty milý Bože!
tak bych tu mohla stati celou noc
a jen ty moudré rady poslouchat!
Ó, učenost je přec jen velká věc!
Nuž, pane, vyřídím to slečince,
že přijdete.
Rom. Jen učiň tak, a řekni
mé milené, by připravila se
mne vyplísnit.