7

neb svoji krásu slunci posvětit.

Jen, z čeho bol ten klíčí, kdybych věděl,

tak rád, jak seznat, léčit bych jej hleděl.

Vystoupí Romeo.

Ben. Teď, prosím, odstupte; – hle, tam se blíží když mnoho nezapře, zvím, co ho tíží.

Mont. Kéž zde tím prodlením se zdařilo ti

jej z pravdy vyzpovídat! – Pojďme, choti.

(Odejdou Montek a Hraběnka.)

Ben. Aj, dobré jitro, strýčku!

Rom. Den tak mlád?

Ben. Teď právě tlouklo devět.

Rom. Ach, žeť stát

se téměř zdají truchle hodiny!

Byl to můj otec, jenž tak odtud spěchal?

Ben. Byl. Jaký smutek prodlužuje tak Romeův čas?

Rom. Že toho postrádá,

co maje, čas by krátkým nalézal.

Ben. Aj, láska?

Rom. Bez lásky…

Ben. Že bez lásky?

Rom.… a přízně tam, kde všechna láska má.

Ben. ŽeťMílek, ach, tak něžný na pohled,

jest krutý tak a tvrdý v zkoušení!

Rom. Žeť Mílek, ach, zrak maje zastřen stále,

i slep k své vůli vidí stezku dále!

Kde obědváme? – Ach! – oč byl ten spor?

však nepovídej nic, já slyšel vše;

o velké záští jde, však o víc lásky. –

Nuž tedy, lásko sporů dychtivá!

ó milující zášti! ó, ty vše,

co nejprv stvořeno je z ničeho!

lehkosti těžká, vážná marnosti,

nestvůrná směsi krásných přeludů!

ty, olověné pýří, světlý dýme;

ty chladný ohni, zdraví churavé,

vždy bdělý sne, jenž jsi a nejsi snění! –

toť láska má, ač lásky mé v tom není.

Ty nesměješ se?