54

a pohroma je s tebou oddána.

Vystoupí Romeo.

Rom. Co, otče, nového? Jak soudil kníže?

a jaký žal mou známost vyhledává,

jejž neznám ještě?

Lor. Příliš dobře zná

můj drahý syn tu trpkou družinu. –

Zvěst nesu ti o soudu knížecím.

Rom. Oč lehčí je ten soud než soudný den?

Lor. Z úst vyplynul mu výrok mírnější;

ne těla smrt, jen těla vyhnanství.

Rom. Ha, vyhnanství! buď milostiv, rci »smrt!

neb vyhnanství víc hrůz má v pohledu

než sama smrt. Ó nerci: »vyhnanství«.

Lor. Z Verony jen jsi vypovězen; ztiš se;

neb svět jest daleký a široký.

Rom. Mimo Veronské hradby není světa,

vše očistec a muka, peklo jen.

Být vyhnán z nich je ze světa být vyhnán,

a vypuzení ze světa je smrt.

Tak »vyhnanstvím« jest jiné jméno smrti,

a »vyhnanstvím« když označuješ smrt,

mně hlavu stínáš zlatou sekerou,

a usmíváš se k ráně, jež mne vraždí.

Lor. Ó vzdorná nevděčnost! hřích smrtelný!

Na vinu tvou náš zákon klade smrt;

však dobrý kníže, bera stranu tvou,

řád odmrštil a černé slovo smrt

ti změnil na vyhnanství. Převzácná

to milost jest a ty jí nevidíš.

Rom. Tomuka jsou, ne milost; nebe jest,

kde živa Julie; – a kočka, pes

a myška, sebe nehodnější tvor

zde živ jsa v nebi, na ni patřit může;

jen ne Romeo. – Více hodnoty

a důstojnosti, úhlednosti víc

je v mouchách živo než v Romeovi;

neb mohou bělostného zázraku

se dotknout, drahé ruky Juliiny,