69

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.

Scena 1.

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Lorenzo a Paris.

Lor. Že ve čtvrtek? – toť příliš krátký čas.

Par. Můj otec Capulet chce tak to mít;

a nechvátám chvat jeho zdržovat.

Lor. Vy říkáte, že dosud nevíte,

jak slečna smýšlí; to je křivá cesta;

to nemám rád.

Par. Bez míry oplakává

smrt Tybaltovu; protož mluvil jsem

jen málo b lásce; neb Venuše

se neusmívá v domě slzavém.

Nuž, otec, vida nebezpečí v tom,

že přílišně se hoři oddává,

v své moudrosti chce sňatek urychlit,

by stavil jejích slzí potopu,

jež o samotě příliš k srdci brána

se v společnosti muže utišit.

Teď znáte toho spěchu příčinu.

Lor. (stranou). Kéž neznal bych, proč zdržovat jej třeba!

(K Parisovi.) Hle, slečna k mojí celle přichází.

Vystoupí Julie.

Par. Toť pravé štěstí, slečno má a choti!

Jul. Muž‘ být, až budu moci být vám chotí.

Par. Tu možnost čtvrtek na jistotu změní.

Jul. Co jisto, bude.

Lor. O tom pochyb není.

Par. Sem k otci přišla jste se vyzpovídat?

Jul. Má odpověď by byla zpověď vám.

Par. Jen rcete mu, že milujete mne.

Jul. Vám vyznám se, že jeho miluji.

Par. A jemu jistě, mne že milujete.

Jul. Tak učiním-li, cennější to bude

to stranou říci, než vám do tváře.

Par. Tvář tvou, má duše, slzy zmučily.