chci pro tentokrát hospodyní být.
Hej! – Všichni odešli. – Nuž tedy sám
jdu k hraběti, by připraven byl ráno.
Tak podivně mi lehko u srdce,
co svéhlavá ta holka okrotla.
(Odejdou.).
Scena 3.
Juliina ložnice.
Vystoupí Julie a Chůva.
Jul. Máš pravdu, oblek ten jest nejlepší;
však, moje milá chůvo, prosím tě,
noc dnešní nech mne býti samotnu;
neb mnoho modlení mi potřebí,
by pohnulo se nebe k úsměvu
na stav mé duše, jenž, jak sama víš,
na bludných cestách jest a hříchu pln.
Vystoupí Hraběnka Capuletova.
Hrab. Cap. Jak, v práci? Mohu v něčem pomoci?
Jul. Ne, vzácná máti; vše jsme vybraly,
co k úboru je zítra potřeba;
teď račte zůstavit mne samotnu,
a chůva dnešní noc buď s vámi vzhůru,
neb vím, že máte plné ruce práce v té kvapné věci.
Hr ab. Cap. Dobrou noc; jdi spat a odpočiň si; potřebuješ toho.
(Odejdou Hraběnka Capuletova a Chůva.)
Jul. Mějte se dobře! – to ví jenom Bůh,
kdy opětně se spolu sejdeme.
Mdlý, chladný strach mé žíly probíhá,
jenž skoro mrazí teplo života.
Zpět zavolám je, by mne potěšily.
Slyš, chůvo! – Co by tady dělala? –
ten strašný výjev musím přehrát sama.
Pojď, lahvičko! –
Což, kdyby šťáva nepůsobila,
a musím ráno jiti k oltáři?
Ne, ne; – ty zmaříš to, zde, dýko, lež! –
(Položí dýku vedle sebe.)
A, kdyby jed to byl, jejž zchytrale