90

a strašlivě mi smrtí pohrozil,

zde kdybych zůstal, stopuje co dělá.

Lor. Nuž zůstaň; půjdu sám. Jde na mne strach.

Ó věcí neblahých se obávám!

Bal. Zde pod tisem jak spal jsem, zdálo se mi, že pán můj s někým se tu potýká,

a že můj pán ho usmrtil.

Lor. Romeo! –

(Jde dále.)

Ach běda, běda! –jaká krev to třísní

vchod hrobky kamenný? – Co znamenají

ty zkrvavené meče bez pánů,

jež leží zbroceny v těch místech míru?

(Vejde do hrobky.)

Romeo! – Zsinalý? – Kdo dál?– též Paris?

A zbrocen krví? – Jaká nešťastná

to chvíle zavinila žalostnou

tu příhodu! – Hle, slečna pohnula se. (Julie procitne.) Jul. Ó mnichu, těšiteli! – Kde můj choť?

Mám dobře v paměti, kde as mám být,

a tady jsem. – Kde jest můj choť Romeo?

(Hluk za scenou.)

Lor. Hluk nějaký se blíží. – Dcero, pryč

zde z toho doupěte, kde vládne smrt

a mor a spaní nepřirozené.

Moc vyšší, jíž se nelze protivit,

nám překazila naše záměry.

Tvůj manžel po tvém boku leží mrtev

a Paris také. – Pojď, – kdes útulek

ti zjednám v svatých panen řeholi.

Nic nevyptávej se; stráž přichází.

Již pojď, již pojď, má dobrá Julie;

já netroufám si déle zůstati.

Jul. Jdi jenom sám; já odtud nevyjdu.

(Odejde bratr Lorenzo.)

Co jest to? – Číše v ruce milené?

Jed, vidím, byl mu koncem předčasným.

Ó, nesrdečný! dopil’s vše a jedné

mi nezanechal družné krůpěje,