33

jen vzpomínajíc, jak mi drahá jest

tvá společnost.

Rom. A já chci dál tu dlít

bys jenom stále zapomínala,

sám zapomínaje, že jiného

mám domova, než zde.

Jul. Jest skoro jitro;

a chtěla bych, bys odešel; a přec

ne dál, než ptáče děcka hravého,

jež trochu z ruky poskočit je nechá,

jak ubohého vězně v tísni pout,

a zpět je strhne nití hedvábnou

na jeho volnost mile žárlivo.

Rom. Jak přál bych si tvým býti ptáčetem!

Jul. To, miláčku, bych také chtěla já;

však laskáním bych usmrtila tě.

Nuž, dobrou, dobrou noc! – to loučení

tak sladkobolné jest, že bych své přání,

tu »dobrou noc«, říkala do svítání. (Odejde.)

Rom. Sen na tvých očích, mír buď v prsou tvých!

kéž já co sen a mír byl v místě jich!

Ted půjdu k svému duchovnímu otci,

by v štěstí mém nám přispěl ku pomoci.

(Odejde.)

Scena 3.

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí bratr Lorenzo s košíčkem.

Lor. Na mračnou noc teď úsvit šedozraký

se usmívá, a na východě mraky

jsou pestrý pruhy světla; různostinné

tmy krok jak zpitý s cesty dnu se šine

a z pod žhoucího vozu Titanová.

Teď, okem hořícím než slunce znova

den potěší a vpije rosy chlad,

ten plný košík musím natrhat

škodného bejlí, květin vzácných k zdraví.

Zem, kteráž matkou přírody, též tmavý

jest její hrob; a totéž pohřebiště