16

Julie, hraběti čekat nedej.

Chůva. Jdi, k šťastným dnům si šťastné noci hledej. (Odejdou.) Scena 4.

Ulice.

Vystoupí Romeo, Mercutio, Benvolio s pěti neb šesti jinými Maskami a Pochodníky.

Rom. Jak, má se něco řečnit na omluvu?

či beze všeho máme vstoupiti?

Ben. Ty okolky již nejsou ve zvyku:

my žádného mít nechcem Cupida,

jenž s páskou přes oči a malovaným

tatarským lukem z laťky řezaným,

jak vraní hastroš dámy poplaší;

a k vstupu netřeba nám proslovu

mdle odříkávaného bez knihy,

dle nápovědy. Ať si měří nás,

jak jest jim po chuti; my v dobré míře

jim zatančíme a zas odejdem.

Rom. Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci;

v mé mysli temno; světlo ponesu.

Mer. Ne, ne, Romeo, musíš do kola.

Rom. Věř, nelze mi; vy k lehkým střevícům

i lehkou mysl máte; duše má

jak olověná k zemi kruší mne,

že ani pohnouti se nemohu.

Mer. Jsi zamilován; vydluž Mílkovy

si perutě a jimi povyleť

nad všední tíže pouta obvyklá.

Rom. Jsem příliš těžce raněn jeho šípem,

než abych jeho lehkou perutí

moh‘ povzlétnout; a upoután jsem tak,

že na píď odpoutat se nemohu

od tupé trýzně; klesám lásky tíží.

Mer. Chceš do ní klesnout? obtížil bys ji;

na věc tak útlou přílišný to tlak.

Rom. Že láska útlou věcí? nikoliv;

jest příliš drsná, krutá, bouřlivá,

a bodá jako trn.

Mer. Když drsná k tobě,