buď drsným na lásku; když bodá tebe,
ji bodni ty, a tak ji porazíš.
(K jednomu z družiny.)
Sem pouzdro, – na tvář si je nasadím!
Tak, – larvu na larvu! –
(Dává si masku.)
Což toho dbám,
že bude jakés oko slídivé
teď vyzpytávat na mně škaredost? –
Ta škraboška ať za mne pýří se.
Ben. Nuž pojďme, zaklepejme, vejděme;
jak tam, hned všichni mrštně do kola.
Rom. Mně dejte pochodeň. Ať třeštilové
lehkého srdce patou lehtají
necitným sítím stlanou podlahu, –
já starého se držím přísloví:
chci světlonošem být a dívat se.
Hry krásnější sic nikdy nebylo,
však já se vzdávám.
Mer. »Myš v pasti vzdává se,« říkává dráb;
když ty se vzdáváš, vytáhneme tě
– již dovol, bych to řek‘, – z té pasti lásky,
v níž vězíš po uši. – Hej, dále jen!
Zde ve dne svítíme.
Rom. Toť věru ne.
Mer. Chci říci, brachu můj, že, meškajíce,
svá světla maříme, jak za dne svíce.
Ze chcem to dobře, musíš rozuměti;
v tom pětkrát smyslu víc, než v smyslech pěti.
Rom. Jdem v dobré vůli na ples, věřím rád,
však smyslu není v tom.
Mer. Proč, smím se ptát?
Rom. Já dnes měl sen.
Mer. Já též.
Rom. Co se ti zdálo?
Mer. Ze snící mluví často pravdy málo.
Rom. Tak, – ze spaní; však jim sny pravda jsou.
Mer. Královnu Mab mělś tedy návštěvou,
jež v říši elfů stojí při porodu.