JEDNÁNÍ PÁTÉ.
Scena 1.
Mantova. – Ulice.
Vystoupí Romeo.
Rom. Lichotné pravdě spánku smím-li věřit,
mé sny mi věští blízkost šťastných zpráv.
Mých prsou vladař sedí lehce dnes
na trůnu svém, a jarost nezvyklá
mne nad zem vznáší myslí veselou
po celý dnešní den. – Mně zdálo se,
že přišla moje choť a nalezla
mne mrtva; – divný sen, jenž mrtvého
nechává přemýšlet; – a taký život
mi do rtů vdechla svými polibky,
že přišed k sobě, byl jsem Caesarem.
Ó, jak jest slastná láska skutečná,
když lásky pouhý stín tak štěstí pln!
Vystoupí Baltazar.
Z Verony zprávy! – Jak, Baltazare,
či od Lorenza psaní neneseš?
Jak daří se mé choti? – zdráv můj otec?
Jak Julii se daří? znov se ptám;
neb v praničem zle býti nemůže,
když jí jest dobře.
Bal. Tedy jest jí dobře,
a v praničem zle býti nemůže;
neb tělo v kryptě Capuletů spí,
duch nesmrtelný žije s anděly.
Já viděl sám do hrobky rodinné
ji klást a hned jsem vsedl na koně,
bych vám to pověděl. Ó, odpusťte,
že zlé ty noviny vám přináším;
však sám jste mi tu službu uložil.
Rom. Nuž tak? – Vám, hvězdy, tedy vzdoruj
Ty víš, kde bydlím, přines inkoust, papír a
najmi koně; večer odjedu.
Bal. Jen, prosím, pane, upokojte se;