Tožmiluj mírně; taká láska stálá;
zmeškáť kdo váhá, i kdo příliš cválá.
Vystoupí Julie.
Hle, tu jde slečna. – O tak lehká noha
když dostoupne, ni květu neublíží.
Můž‘ milenec jít po pavučině,
jež v hravém letním vánku míhá se,
a nepadne; tak lehká marnost jest.
Jul. Ctihodný zpovědníku, dobrý večer.
Lor. Romeo, dcero, dík vzdá za nás oba.
Jul. Totéž i jemu; jinak jeho díky
by byly přílišný za pozdrav jeden.
Rom. Ach Julie! tvé radosti-li míra
tak vršitá jak má, a umíš-li
ji zvučněj‘ hlásat, oslaď dechem svým
to ovzduší, a hudba nádherná
ať zjeví v duších skrytou blaženost,
již cítíme v tom drahém setkání.
Jul. Cit, látkou bohatší než výmluvností,
jest hrdým na svou vlastní podstatu,
ne na ozdoby. – Ti jsou žebráci,
kdož mohou svoje jmění spočítat;
však moje věrná láska zbohatla
tak závratně, že ocenit mi nelze
ni s polovice moje poklady.
Lor. Nuž pojďte, zkrátka ukončíme to;
vás samy nenechat můj úřad velí,
než svatá církev oba v jedno vtělí.
(Odejdou.)