a strašlivě mi smrtí pohrozil,
zde kdybych zůstal, stopuje co dělá.
Lor. Nuž zůstaň; půjdu sám. Jde na mne strach.
Ó věcí neblahých se obávám!
Bal. Zde pod tisem jak spal jsem, zdálo se mi, že pán můj s někým se tu potýká,
a že můj pán ho usmrtil.
Lor. Romeo! –
(Jde dále.)
Ach běda, běda! –jaká krev to třísní
vchod hrobky kamenný? – Co znamenají
ty zkrvavené meče bez pánů,
jež leží zbroceny v těch místech míru?
(Vejde do hrobky.)
Romeo! – Zsinalý? – Kdo dál?– též Paris?
A zbrocen krví? – Jaká nešťastná
to chvíle zavinila žalostnou
tu příhodu! – Hle, slečna pohnula se. (Julie procitne.) Jul. Ó mnichu, těšiteli! – Kde můj choť?
Mám dobře v paměti, kde as mám být,
a tady jsem. – Kde jest můj choť Romeo?
(Hluk za scenou.)
Lor. Hluk nějaký se blíží. – Dcero, pryč
zde z toho doupěte, kde vládne smrt
a mor a spaní nepřirozené.
Moc vyšší, jíž se nelze protivit,
nám překazila naše záměry.
Tvůj manžel po tvém boku leží mrtev
a Paris také. – Pojď, – kdes útulek
ti zjednám v svatých panen řeholi.
Nic nevyptávej se; stráž přichází.
Již pojď, již pojď, má dobrá Julie;
já netroufám si déle zůstati.
Jul. Jdi jenom sám; já odtud nevyjdu.
(Odejde bratr Lorenzo.)
Co jest to? – Číše v ruce milené?
Jed, vidím, byl mu koncem předčasným.
Ó, nesrdečný! dopil’s vše a jedné
mi nezanechal družné krůpěje,