a Tybalt zavražděn; ty kdybys něhou
plál jako já, a vyhnán byl jak já, –
pak moh‘ bys mluvit, vlasy sobě rvát
a padat na zem, teď jak padám já,
svůj nevykopaný si měře hrob.
(Klepání venku.)
Lor. Vstaň, někdo klepá; skryj se, můj Romeo!
Rom. Ne; leč by srdcebolných stonů dech jak mha mne ukryl očím slídivým. (Klepá se.) Lor. Slyš, klepají! – Kdo tam? – Romeo, vstaň!
vždyť zajmou tě. – Jen chvilku sečkejte! –
Vstaň; prchni do čítárny. – Hned! – Můj Bože,
jaký to nerozum! – Již jdu, již jdu!
(Klepá se.)
Kdo to tak buší? Odkud jste? Co chcete?
Chůva(venku). Jen dovnitř pusťte mne a dozvíte se mé poselství. Od slečny Julie k vám přicházím.
Lor. Nuž tedy vítám vás.
Vystoupí Chůva.
Chůva. Ó, svatý mnichu, rcete, svatý mnichu,
kde jest mé paní pán, kde jest Romeo?
Lor. Tam na zemi, zpit svými slzami.
Chůva. Ó na vlas tak, jak moje slečinka;
ó na vlas tak!
Lor. Ó, žalná vzájemnost a stejně trapný stav!
Chůva. Tak leží ona
a pláče jen a vzdychá, vzdychá, pláče.
Přec vstaňte, vstaňte! – vzhůru, jste-li muž;
jí k vůli vstaňte, k vůli Julii!
Proč klesáte v tak těžké »Ach« a »Ó«?
Rom. Chůvo!
Chůva. Ach, pane, pane! – Nu, smrt končí vše.
Rom. Ty’s o Julii mluvila? – co jest?
Zda nemyslí, že zarytý jsem vrah,
když samo dětství štěstí našeho
jsem střísnil krví její krvi blízkou?
Kde jest? jak se jí daří? – a co říká
má tajná choť té lásce skosené?
Chůva. Ó, slůvka neříká; jen pláče, pláče;
teď padne na postel, pak vzchopí se