64

Jul. Toť pravé štěstí, máti; jaký den?

Hrab. Cap. Aj, dítě, na budoucí čtvrtek ráno

švarný a mladý šlechtic, hrabě Paris,

Bůh dá-li, v chrámu Svato-Petrském

tě učiní svou šťastnou nevěstou.

Jul. Při chrámu Petrském i svatém Petru,

svou šťastnou nevěstou mne neučiní!.

Ten spěch mne naplňuje úžasem,

že vdát se mám, než ten, kdo chce být chotěm,

se o mou ruku přijde ucházet.

A tedy, prosím, rcete mému pánu

a otci, že se ještě nechci vdát;

a vdám-li se, Bůh svědkem, že si vezmu

Romea spíš, jejž, – víte, – nenávidím,

než Parisa. – Toť vskutku noviny!

Hrab. Cap. Tam jde tvůj otec, řekni mu to sama, a hleď si, jak to přijme od tebe.

Vystoupí Capulet a Chůva.

Cap. Když slunce zapadá, vzduch rosou mží;

však při západu mého bratrovce déšť jen se leje.

Jak, děvče, stále jako vodotrysk?

a pořád v slzách, jenom déšť a déšť?

V tom jednom drobném těle obrazíš

mi loď a moře, vítr pospolu;

neb v očích tvých, jež mořem nazval bych,

slz příliv jest a odliv; tělo tvé

jest loď tím slaným brodem plující;

a vítr vzdechy tvé, jež zuříce

s tvých slzí valem, jako s nimi on,

– když náhle neztiší se, – ztroskotá

tvé tělo divou bouří zmítané.

Nuž, choti, jak? – zdaž oznámila jste

jí naše rozhodnutí?

Hrab. Cap. Ano, pane;

však nechce o tom slyšet, děkuje vám.

Ó spíš bych přála si, ta zpozdilá

by se svým hrobem byla oddána.

Cap. Ah, – zvolna, ženo, zvolna, bych ti stačil!

Jak! – nechce slyšet, nevzdává nám dík?