a že ten hnusný netvor vyzáblý
v těch tmách tě drží za svou milenku?
Ze strachu před tím s tebou zůstanu,
a z toho tmavé noci paláce
již nikdy neodejdu; ano, zde
chci potrvati s červy, kteří jsou
tvé komorné; zde stánek rozbiju
věčného pokoje, a setřesu
hvězd nepříznivých jařmo s toho těla,
jež světem znaveno. – Ó naposled
vy, oči, pohleďte! ty, náruči,
se k poslednímu rozpni objetí,
a vy, ó brány dechu, vtiskněte
svou právní pečeť tímto políbením
na věčnou smlouvu smrti hamižné!
Pojď, hořký druhu, pojď, ty trpký vůdce!
ty zoufající lodivode, pojď,
a rázem vžeň na skály tříštící
tu mdlou a mořem uondanou loď.
Zde lásce mé! (Pije.) – Ó nelhal’s, lékárníku,
tvůj nápoj věru rychle působí. –
A tak s tím políbením umírám. (Zemře.)
Vystoupí na druhé straně hřbitova Bratr Lorenzo se svítilnou, páčidlem a rýčem.
Lor. Spěj ku pomoci, svatý Františku!
Ach, kolikrát v té tmě mé staré nohy
již přes ty hroby klopýtly! – Kdo tam?
Bal. Přítel a někdo, jenž vás dobře zná.
Lor. Bůh žehnej ti! – Rci, dobrý příteli,
jaká to pochodeň, jež plýtvá světlem
tam červům jen a lebkám bezokým?
Jak soudím, hoří v hrobce Capuletův?
Bal. Tak jest, velebný otče, a můj pán je tam, jejž máte rád.
Lor. Kdo to?
Bal. Romeo.
Lor. Jak dlouho mešká tam?
Bal. Půl hodiny.
Lor. Pojď se mnou do sklepení.
Bal. Netroufám si.
Můj pán má za to, že jsem odešel