Rom. Kam?
Slouž. K večeři; k nám.
Rom. Kde je to u vás?
Slouž. U mého pána.
Rom. To jsem se arciť dříve ptáti měl.
Slouž. Hned vám to povím bez ptaní. Můj pán je slavný, bohatý Capulet, a nejste-li z rodu Monteků, přijďte, prosím vás, vyklopit sklenku vína. Mějte se dobře! (Odejde.)
Ben. Při starobylém kvasu Capuletů
též krásná Rosalina večeří, již miluješ;
a obdivované vše krásky Veronské tam budou s ní.
Jdi též, a srovnej okem nezkaleným
tvář její s těmi, jež tam zastanem,
a labuť tvá ti bude havranem.
Rom. V ten blud-li oči mé svou víru změní,
ať ohněm slzy jsou, jež pláču v hoři;
v nich často topeni, ne utopeni,
ti světlí kacíři ať za lež shoří!
Mé lásky krásnější?– co světem svět,
vševidným sluncem nezřen taký květ.
Ben. Jest krásna, kde se jiné nestkvějí,
a v obou očích vážil’s pouze ji;
leč v křišťálné ty misky polož jen
vděk dámy své a půvab jiných žen,
jež na plesu ti ukážu, a v kráse,
věř, ztratí ta, jež nejlepší teď zdá se.
Rom. Nuž půjdu; ne že zrak můj o ně stojí,
však že se oblažit chci hvězdou svojí.
(Odejdou.)
Scena 3.
Pokoj v domě Capuletově.
Vystoupí hraběnka Capuletova a Chůva.
Hrab. Cap. Kde, chůvo, jest má dcera? zavolej ji.
Chůva. Žeť, při svém panenství v dvanácti letech, jsem už ji volala. – Hej, beruško!
hej, bedrunko! – Ach, nedopouštěj Bůh! –
Kde je to děvče? – Slyš přec, Julinko!
Vystoupí Julie.
Jul. Co jest? kdo volá?
Chůva. Vaše paní matka.