45

Vystoupí Romeo.

Tyb. Mír s vámi, pane; tady jest můj člověk.

Mer. Ať visím, jestli vaši livrej má.

Jen napřed, pane, na soubojiště!

však půjde za vámi; v tom smyslu může

jej vaše Milost zvát svým člověkem.

Tyb. Romeo, láska, kterou k tobě mám,

mi lepšího dát nemůž‘ výrazu

než toho, že jsi padouch.

Rom. Tybalte,

ta příčina, jíž mám tě milovat,

až příliš krotí hněv, jenž slušel by

na taký pozdrav. – Nejsem padouchem;

a tedy s bohem! Vidím, že mne neznáš.

Tyb. Tím, chlapče, neomluvíš urážky

mně učiněné; protož stůj a tas.

Rom. Bůh svědkem, nikdy jsem ti neublížil;

však miluji tě víc, než lze ti vědět,

mé lásky dokud neznáš příčiny.

A protož tedy, dobrý Capulete,

– neb jméno to mi drahé jest jak mé, –

jen utiš se.

Mer. Ó klidná, bezectná

a mrzká poddajnost! Alla stoccata

tu odchází jak vítěz. (Tasí.) Tybalte,

ty krysaři, chceš za mnou?

Tyb. Co chceš ty?

Mer. Nic, milý králi koček, než jeden z tvých devaterých životů, který si dovolím zabrat; a podle toho, jak se ke mně budeš chovati dále, vytluku z tebe těch osm ostatních. Vytáhneš-li už svůj meč za ucho z té jeho nohavice!

Dělej! sic budeš mít můj za ušima, než tvůj bude venku.

Tyb. Jsem vám k službám. (Tasí.)

Rom. Dobrý Mercutio, svůj končíř schovej.

Mer. Teď, pane, zkuste si to své passado.

(Potýkají se.)

Rom. Tas, tas, Benvolio, a sraz jim zbraň.

Fi, páni! zločinného násilí

již nechte. Tybalte, Mercutio!

přec kníže zapověděl výslovně

ty rvačky po Veronských ulicích.

Dost, zadrž! – Tybalte! Mercutio!