Lor. Toť hodný syn můj, kde’s však byl v ten čas?
Rom. Vše povím ti, než optáš se mne zas.
Já hostem byl u nepřítele svého,
tam náhle někdo zranil mne, já jeho;
a poranění jeho, ránu moji
tvá pomoc jen a svatý lék tvůj zhojí.
Věř, svatý muži, zášť mne neovládá,
neb, o co já, též nepřítel můj žádá.
Lor. Mluv přímo, prostě; zpověď neurčitá
též neurčité rozhřešení skytá.
Rom. Tož věz, že jest mi dražší všeho světa
dceř sličná bohatého Capuleta;
já jí, mně ona patří srdcem vzňatým;
vše sloučeno, krom toho, sňatkem svatým
co ty máš sloučit. Kdy a kde a jak
jsme setkali se, zaslíbili tak,
ti povím cestou; splň jen moje přání,
a ještě dnes dej sňatku požehnání.
Lor. Ó, svatý Františku! jaká to změna!
tak náhle Rosalina zapomněna,
již měl’s tak rád? Jinošská láska v oku
jen tedy dlí, ne srdce ve hluboku!
Ó, svatá Panno! slzí na tisíce
pro Rosalinu vlažilo ti líce. –
Co slané vody vyplýtváno tady
na občerstvení lásky, mroucí hlady!
Tvé vlhké vzdechy slunko sotva suší,
tvůj postesk ještě zní v mé staré uši; –
hle, na tvé líci slzavého deště
je skvrna dosud, neumytá ještě.
Sám’s-li to byl, a tebe žal ten hlodal,
pro Rosalinu jen jsi se mu oddal:
a teď tak změněn? – Tedy přiznej už:
Smíť padnout žena, když tak sláb je muž!
Rom. Mne kárával jsi, že k ní láskou hynu.
Lor. Ze s láskou pohrával’s jen, milý synu.
Rom. Chtělś, abych lásku pohřbil.
Lor. Ne však v rovu ji pochoval, a jinou vzkřísil znovu.
Rom. Již neplísni mne; teď má láska čistá