že dlouho tak jste žili v nešváru.
Leč nyní, pane můj, co říkáte
mé prosbě?
Cap. Opakuji jenom to,
co prve již jsem řekl. – Dítě mé
až dotud ve světě je cizinkou,
a nevidělo ještě proměny
čtrnácti roků. Dvou jen ještě jar
uvadnout nechte krásu peřestou,
než dospělou být může nevěstou.
Par. Jsouť mladší nežli ona šťastné matky.
Cap. Když tak, byl jejich květ až příliš krátký.
Zem pohltila vše mé naděje,
až na ni; ona zbyla jedinou
nadějnou vládkyní mé pozemskosti.
Leč zkuste u ní štěstí, Parisi,
a vaše srdce v souhlasu-li znějí,
má vůle jest jen částí vůle její;
když svolí, její volba v sobě chová
mou ochotu i souhlas mého slova.
Dnes na večer k slavnosti starobylé
jsem pozval k sobě mnohé hosty milé;
vy, ze všech nejvíc vítán, které znám,
ten počet milých rozmnožíte nám.
Dnes uvidíte pod mou střechou chudou,
jak zemské hvězdy k nebi zářit budou.
Vše, co jen mládí, jaré duše cítí,
když za belhavou zimou, oděn v kvítí,
jde v patách duben, vše tu něhu v shluku
tam naleznete svěžích, dívčích puků.
Vše slyšte, vizte; a ta nejvíc milá
vám buď, jež toho nejvíc hodna byla.
Má dceř z těch mnohých o jednu buď víc: –
jen číslicí, byť neplatila nic.
Již pojďte se mnou.
(K Sloužícímu.)
Brachu, honem jdi
a po krásné Veroně vynajdi
ty, kteří jsou tu psáni. Vyřiď všude,