83

jste bled a vyděšen, a pohled váš

cos neblahého věští.

Rom. Mýlíš se;

jen jdi a zařiď, co jsem poručil.

Mnich nesvěřil ti pro mne žádný list?

Bal. Ne, dobrý pane.

Rom. Neškodí; již jdi; ty koně zamluv; hned jsem za tebou.

(Odejde Baltazar.)

Dnes v noci, Julie, spím u tebe.

Leč hledejme si k tomu prostředky. –

Ó, zmare, jak tak rychle vstupuješ

na mysl zoufalců! – Teď vzpomínám

si na lékárníka, – zde bydlí kdes, –

jejž před nedávnem v šatu zedraném,

s převislým obočím jsem pozoroval,

jak bejlí přebírá, hled vychrtlý,

zlým nedostatkem na kosť ohlodán.

A v nuzném skladu želva visela,

vycpaný krokodýl a jiné kůže

ryb netvorných; a kolem v příhradách

žebrácký výběr prázdných krabiček

a baněk zelených a měchýřů,

a ztuchlých semen, zbytky provázků

a staré pokrutiny růžové

pořídku byly na podívanou.

Tu bídu vida, řek‘ jsem k sobě sám:

»Teď kdyby někdo potřeboval jedu,

jejž prodat zakázáno v Mantově

pod trestem smrti, – zde jest ubožák,

jenž prodal by ho.« Tato myšlénka

mi přišla, než jsem potřeboval jed,

a tento chudák musí mi ho dát.

Zde, jak se pamatuji, je ten dům;

že svátek dnes, má žebrák zavřeno.

Hej, lékárníku!

Vystoupí Lékárník.

Lék.Kdo tak hlučně volá?

Rom. Pojď, muži, sem. – Já vidím, že jsi chud.

Zde čtyřicet máš dukátů, a za ně