tu vroucí lásku dávati se v let,
– a musím říci, já ji postřehl
dřív, než mi o tom hlesla dcera má, –
neb co by milostivá královna
si pomyslila, kdybych býval hrál
si na zápisník nebo na pulpit,
neb srdce ohlušil a oněmil,
neb s planým vzdechem hleděl na tu lásku,
co byste řekli? Ne, já přímo šel
a takto mladou slečnu oslovil:
,,Princ Hamlet princem jest, ne tobě souzen,
to nesmí být;“ a pak jsem kázal jí,
by jeho návštěvám se uzamkla
a poslův nepřijímala ni darů žádných.
Když potom rady mojí poslechla,
on, odmrštěn, bych zkrátka pověděl,
pad‘ v truchlivost a potom v postění,
pak ve bdění a potom ve slabost,
pak v roztržitost a tím spádem dál
až do šílenství, v kterém třeští teď
a kterým všechny zarmucuje nás.
Král. To zdá se vám?
Králov. To velmi možné jest.
Pol. Kdy stalo se, – a to bych věděl rád, –
že byl bych řekl určitě: ,,Tak jest“
a bylo jinak?
Král. Pokud já vím, ne,
Pol. (ukazuje na hlavu a na plece).
To s toho srazte, jestli tomu jinak.
Když povede mne stopa, naleznu,
kde pravda skryta, byť se skrývala
i v středu země.
Král. Jak to zkoumat’ dál?
Pol. Vám známo jest, že někdy prochází
se celé hodiny zde pod loubím.
Králov. Tak vskutku činívá.
Pol. V tu dobu pustím k němu svoji dceru.
Vy se mnou za čaloun se skryjete;
pak pozor na to jejich setkání!