tam přišla s věnci přepodivnými,
jež z kohoutků a kopřiv upletla
a sedmikrás a podbělu, jenž zve
se hruběj svévolnými pastevci,
však u děv cudných zván ,,prst umrlčí“.
Když na převislé suky vystoupla,
by rozvěsila tam své věnečky,
tu zrádná větev zlomila se pod ní
a její květinové okrasy
i ona spadly ve lkající proud.
Šat její široko se rozestřel
a jako rusalku ji chvíli nes‘;
a ona zatím pozpěvovala
si staré popěvky, jak nevědouc
o vlastní pohromě, neb jako tvor,
jenž zrozen byl a zvyklý v živlu tom.
Však zanedlouho roucho prosáklé
svou tíží stáhlo dívku ubohou
od jejích zpěvů v bažinatý hrob.
Laert. Ó běda! tedy utopena jest!
Králov. Jest utopena, ano utopena.
Laert. Ó příliš mnoho vody zkropilo
tě, sestro ubohá, a proto již
svým slzám bráním; přec však náš to zvyk
a příroda si na svém setrvá,
ať stud si tomu říká cokoli;
až proudem jen ty slzy vytrysknou,
co ve mně zženštilé, odproudí s nimi.
Již s bohem, pane; řeč má v plameny
by chtěla vyšlehnout, však hasí ji
ta pošetilost. (Odejde.)
Král. Pojďme, Gertrudo.
Co mne to stálo, nežli ukrotil
jsem jeho zuřivost! – teď bojím se,
tou příhodou že znovu propukne.
A tedy za ním. (Odejdou.)