3

by našim očím pravdu dosvědčil

a oslovil to.

Hor. Však to nepřijde.

Bern. Nuž, chvilku sedněte a na svůj sluch,

jenž proti naší zvěsti hrazen jest,

nás ještě jednou nechte útočit s tím,

co– jsme po dvě noci viděli.

Hor. Tož tedy sedněme a vyslechnem,

co nám Bernardo o tom vypoví.

Bern. V noci minulé,

když právě tam ta hvězda, kteráž jest

od pólu na západ, kruh oběhla,

by ozářila onu nebes část,

kde hoří teď, – tu Marcel a já sám,

když právě jedna odbila…

Vystoupí duch.

Mar. Dost! – Ticho! – hle, – tam přichází to zas!

Bern. V té podobě, co nebožtík náš král!

Mar. Horatio, tys učen, promluv na to.

Bern. Hleď, neni to králi podobno? – jen viz, Horatio.

Hor. Ba, celý on; mně děs a úžas kostmi probíhá.

Bern. Chce, aby někdo na to promluvil.

Mar. Ty oslov to, Horatio.

Hor. Kdos ty,

jenž osobíš si tento noční čas

a krásnou, bohatýrskou postavu,

v níž pohřbeného krále majestát

kdys chodil? – Nebem zaklínám tě, mluv!

Mar. Jest uražen.

Bern. Hle, vzdaluje se to!

Hor. Stůj! promluv! Mluv, já zaklínám tě, mluv!

(Duch zmizí.)

Mar. To tam a nechce dáti odpověď.

Bern. Nuž jak, Horatio! – vy třesete se

a zbledl jste. – Zdaž není v tom cos víc

než přelud? – Cože o tom soudíte?

Hor. Bůh svědkem, že bych tomu nevěřil,

mé vlastní oči kdyby nebyly

mi pravdivým a zřejmým svědectvím.