Hor. Kývá to na vás, abyste s tím šel;
jak chtělo by to něco sděliti
vám. samotnému.
Mar. Hle, jak rytířsky
vám kyne k místu odlehlejšímu; –
však vy s tím nechoďte!
Hor. Ne, nikterak.
Ham. Zde nechce mluvit, půjdu tedy za ním.
Hor. Můj princi, nechoďte!
Ham. Proč míti strach?
Můj život za jehlu mi nestojí
a duši mé co může ublížit,
jež tak jest nesmrtelná jako on?
Zas kývá na mne, abych šel; nuž půjdu.
Hor. Což, jestli vás to do vln vyláká,
neb na ten děsný vrchol skaliska,
jež přes svou patu strmí do moře,
a tam se změní v jiný hrůzný zjev,
jenž pozbaví vás vlády rozumu
a v šílenství vás strhne? – považte!
To místo samo záchvat zoufalství
bez jiných příčin v mozek přivodí,
jenž shlíží tolik sáhů do moře
a slyší dole jeho divý řev.
Ham. Hle, stále kývá. – Jdi, – chci za tebou!
Mar. Jít nesmíte, můj princi.
Ham. Ruce pryč!
Hor. Dejte si říci; – jíti nesmíte!
Ham. Můj osud vzkřik‘! – a každou nejmenší
v tom těle žilku utužuje tak,
jak pevné svaly nemejského lva.
On stále kyne. – Pusťte, pánové!
Bůh svědkem, ducha z toho udělám,
kdo zdržuje mne! – Vari! povídám. –
Jen dál; – jdu za tebou.
(Odejdou duch a Hamlet.)
Hor. To šálenství jej smyslů zbavuje.
Mar. Teď za ním, neslušno ho poslechnout.
Hor. Jen dále – K jakým koncům dojde to?