před jejich zrakem bázní schváceným
nadélku berly své, co zatím oni
tou hrůzou téměř v rosol ztrnulí
tu stojí němi, nemluvíce naň.
To v uděšené tajnosti mi řekli,
a já šel s nimi na stráž třetí noc,
kdež, jak to vyprávěli, v tentýž čas,
v též podobě, vše věrně do slova,
duch přišel. – Znal jsem otce vašeho;
ty ruce nejsou podobny si víc.
Ham. A kde to bylo?
Mar. Na terase, princi, kde stráž jsme měli.
Ham. Oslovili jste to?
Hor. Já, pane můj, jsem na to promluvil,
však odpovědi mi to nedalo;
jen jednou, tuším, hlavu zvedlo to,
jak na promluvení se chystajíc.
Vtom jitřní kohout hlučně zazpíval
a na ten hlas to kvapem ucouvlo
a zmizelo.
Ham. Toť velmi podivné.
Hor. Jak živ jsem, vzácný princi, jest to pravda;
a tu jsme myslili, že povinnost
nám káže, dát vám o tom vědomost.
Ham. Nu ovšem; to mne znepokojuje.
Jste na stráži dnes v noci?
Mar.Bern. Ano, princi.
Ham. Že ozbrojen, jste řekli?
Mar.Bern. Ozbrojen.
Ham. Od lebky k palci?
Har. Bern. Od hlavy až k patě.
Ham. Tož neviděli jste mu do tváře?
Hor. Ó viděli, měl hledí zdvižené.
Ham. Jak, – hleděl zachmuřeně?
Hor. Výraz měl víc žalostivý nežli hněvivý.
Ham. Bled, nebo uzarděn?
Hor. Ne, velmi bled.
Ham. A oči pevně na vás upíral?
Hor. Co nejpevněji.