79

jež hodí se k jich vlastním smyšlenkám.

A jak to její hlavou kývání

a mžikání a její posunky

znát dávají, by člověk soudit moh‘,

že dá se myslit, ač nic jistého,

přec neblahého dost.

Hor. Jest žádoucno s ní promluvit, neb mohla v mysli zlé by vtrousit nebezpečné domněnky.

Králov. Ať vejde. (Odejde šlechtic.)

(Stranou.) Mé choré duši, jak už chce to hřích, jest každá cetka věštbou příhod zlých. Tak neobratná vina jest v svém klamu, že krýt se chtějíc. zradí sebe samu. Vrátí se šlechtic s Ofelií.

Ofel. Kde jest ta krásná Majestátnost Dánska?

Králov. Jak jest, Ofelie?

Ofel. (zpívá.) Jak věrného jen miláčka

mám poznat z jiných všech? –

po lasturovém klobouku

a holi, sandálech.

Králov. Ach, milá slečno, co ta píseň značí?

Ofel. Co říkáte? Ne, prosím, poslyšte:

(Zpívá.) Jest mrtev, pryč jest, paní má,

jest mrtev, pryč, můj hoch;

má u hlav trávník zelený

a kámen u svých noh.

Ó! O!

Králov. Co to? – Ofelie

Ofel. Jen slyšte, prosím:

(Zpívá.) Měl rubáš bílý jak horský sníh –

Vystoupí král.

Králov. Ach, vizte, choti můj!

Ofel. (zpívá) jen květy místo zdob

a liják věrných slzí v nich,

jak dávali je v hrob.

Král. Jak jest, má krásná dívko?

Ofel. Dobře, zaplať Bůh. Povídají, že sova bývala pekařova dcera. Můj Spasiteli! – my víme, co jsme, ale nevíme, co z nás asi bude. Bůh vám žehnej u stolu!

Král. Vzpomíná svého otce.

Ofel. Prosím vás, ani slova o tom; a budou-li se vás ptáti, co to znamená, řekněte jim tak: (Zpívá.)

Je zítra svatý Valentin,

je dřív než ranní svit;

já, dívka pod tvým okénkem,