13

Ham. Velmi rád vás tady vidím. (K Bernardovi.) Dobrý večer, pane! Leč, doopravdy, co vás přivádí k nám z Vitemberka?

Hor. Zahálčivost, pane.

Ham. To slyšeti bych nechtěl, aby řek‘

váš nepřítel, a tolik násilí

můj sluch si od vás nedá učinit,

by věřil vaší vlastní pomluvě:

vím předobře, že nejste zahaleč.

Než, – což pak děláte zde v Elsinoru?

My naučíme vás pít z hluboká,

než odjedete zas.

Hor. Já, Výsosti, sem přijel k pohřbu otce vašeho.

Ham. Jen smích si netrop ze mne, spolužáku; spíš přijel jsi mé matce na svatbu.

Hor. Ta rychle potom následovala.

Ham. Jen z hospodářství, brachu, z hospodářství:

co napečeno k pohřbu, studené

se doneslo na stoly svatební.

Kéž byl bych spíš se potkal v nebesích

i s nejkrutějším nepřítelem svým,

než spatřil onen den, Horatio!

Můj otec! – zdá se mi, že vidím otce.

Hor. Ó kde, můj princi?

Ham. V oku duše své.

Hor. Já kdys jej viděl; byl to čacký král.

Ham. Byl muž; a všechno ve všem zvážíš-li, již jemu podobného nespatřím.

Hor. Já, princi, tuším, viděl ho dnes v noci.

Ham. Tys viděl? – Koho?

Hor. Můj princi, krále, otce vašeho.

Ham. Ze krále, mého otce!

Hor. Zmírněte svůj údiv na mžik sluchem pozorným, než o tom zázraku vše vypovím na dosvědčení těchto vojínů.

Ham. Pro smilování boží, mluvte již!

Hor. Dvě noci po sobě ti pánové,

Marcel a Bernard, jsouce na stráži

v hrobovém pustu čiré půlnoci

s tím potkali se. – Jakás postava,

jak otec váš, tak navlas ve zbroji,

od hlavy k patě, před nimi se zjeví

akrokem vážným, zvolna, majestátně

jde kolem nich; tak třikrát obešel