63

krev bratra lpěla vrstvou silnější

než ona sama, zdaž by nebylo

dost deště na slitovných nebesích,

by opláchnul ji v bělost sněhovou?

Nač milost vůbec jest, než aby tváří

se postavila před tvář zločinu?

A není-li moc dvojí v modlitbě:

nás uchrániti, bychom nepadli,

neb zjednat odpuštění po pádu?

Tož oči vzhůru, – zločin dokonán.

Než, – která modlitba mně prospěje?

„Ó, odpusť mi mou vraždu zlotřilou?“

To nemožno,, neb stále v držení

jsem oněch věcí, pro něž vraždil jsem:

své koruny a slávy, královny.

Kdo v hříchu setrvá, zda spasen bude?

V těch porušených proudech vezdejších

hřích pozlacenou rukou odstrčí

zákonné právo: často vídá se,

jak sama podlá cena zločinu

si právo zakoupí; – však není tak

tam nahoře; tam není podskoku,

tam leží čin v své pravé povaze

a sami nuceni jsme do hrdla

a do tváře svých vlastních zločinů

dát svědectví. – Co zbývá tedy dál?

To zkusiti, co zmůže pokání.

Což nezmůže? – Leč, kde jest jeho moc,

když nelze káti se? – Ó, bědný stav!

Ó, hrudi černá jako sama smrt!

Ó, duše spoutaná, jež zápasíc o svobodu, jen zaplétáš se víc! –

Sem k pomoci mi spějte, andělé; -

jen zkuste to!:– Vy, vzdorná kolena,

se ohněte! – Ty, srdce, ukuté

ze zpružin ocelových, měkké buď

jak svaly děcka, novorozence!

Vše může dobře být. (Ustoupí a poklekne.)

Vystoupí Hamlet.

Ham. Teď mohl bych to vhodně učinit;