čackého otce v prachu nehledej;
víš, že to obecné: co živo, zemře
a přírodou se nese k věčnosti.
Ham. Ba, milostpaní, jest to obecné.
Králov. Proč tobě zdá se to tak zvláštní být?
Ham. Zdá! vzácná paní. – Jest! – já neznám zdání.
Ne, dobrá matko, – ten můj tmavý plášť,
ni obvyklý ten vážně černý šat,
ni bouřný vzlykot stísněného dechu,
ba ani v oku řeka bohatá
a zkormoucené tváře vzezření
i každý žalu způsob, tvar a zjev
mne věrně označiti nemohou:
ty vskutku zdají se, neb věcí jsou,
jež člověk může hrát; já ale mám
to ve svém nitru, co se nedá zdát;
vše tamto jest jen bolu šperk a šat.
Král. Jest něžno to a chvalno, Hamlete,
ve vaší povaze, že skládáte
tak svému otci smuteční tu daň;
však víte přec, váš otec ztratil otce
a ztracený ten otec svého zas
a ten, kdo přežil, vděkem synovským
jest povinován truchlit jakous chvíli;
leč v zatvrzelém žalu setrvat
jest dílo svéhlavosti bezbožné,
bol nemužný, o vůli svědčící,
jež nejvýš nepokorna k nebesům,
o slabém srdci, mysli vášnivé
a tupém, necvičeném rozumu.
Neb to, co víme, že se musí stát
a jest tak obecné, jak smyslům jest
ta každá jiná nejvšednější věc,
proč ve svém pošetilém odporu
si brati k srdci? – Hanba! – totě hřích
jest proti nebi, proti mrtvému,
hřích proti přírodě, věc nanejvýš
úkorná rozumu, jenž za běžný
si předmět úvah bere otců smrt