91

tam přišla s věnci přepodivnými,

jež z kohoutků a kopřiv upletla

a sedmikrás a podbělu, jenž zve

se hruběj svévolnými pastevci,

však u děv cudných zván ,,prst umrlčí“.

Když na převislé suky vystoupla,

by rozvěsila tam své věnečky,

tu zrádná větev zlomila se pod ní

a její květinové okrasy

i ona spadly ve lkající proud.

Šat její široko se rozestřel

a jako rusalku ji chvíli nes‘;

a ona zatím pozpěvovala

si staré popěvky, jak nevědouc

o vlastní pohromě, neb jako tvor,

jenž zrozen byl a zvyklý v živlu tom.

Však zanedlouho roucho prosáklé

svou tíží stáhlo dívku ubohou

od jejích zpěvů v bažinatý hrob.

Laert. Ó běda! tedy utopena jest!

Králov. Jest utopena, ano utopena.

Laert. Ó příliš mnoho vody zkropilo

tě, sestro ubohá, a proto již

svým slzám bráním; přec však náš to zvyk

a příroda si na svém setrvá,

ať stud si tomu říká cokoli;

až proudem jen ty slzy vytrysknou,

co ve mně zženštilé, odproudí s nimi.

Již s bohem, pane; řeč má v plameny

by chtěla vyšlehnout, však hasí ji

ta pošetilost. (Odejde.)

Král. Pojďme, Gertrudo.

Co mne to stálo, nežli ukrotil

jsem jeho zuřivost! – teď bojím se,

tou příhodou že znovu propukne.

A tedy za ním. (Odejdou.)