Ó boj se toho, drahá sestro, boj,
a drž se v hradbách náklonnosti své
před dostřelem a léčkou žádosti.
Inejcudnější dívka plýtvá již,
když odhalí svou krásu měsíci;
ctnost sama hrotu pomluv neujde;
červ dítky jara často prohry že,
než jejich puky zotvírají se,
a v jitru, v čerstvé rose mladosti
van nakažlivý hrozí nejvíce.
Tož bdělá buď, štít nejlepší je strach;
neb mládí samo sobě odboj činí,
když nejsou blízko nepřátelé jiní.
Ofel. Chci podstatu tvých dobrých naučení
u svého srdce chovat na stráži.
Leč, dobrý bratře, neukazuj mi,
jak mnohý prostopášný kazatel,
na cestu k nebi, příkrou, trnitou,
co sám jak bujný, pustý rozmařilec
jde po kvetoucích stezkách marnosti
přes vlastní rady.
Laert. O mne neboj se. – Již přes čas meškám; hle, zde otec náš.
Vystoupí Polonius.
Ve dvojnásobném požehnání jest
i blaho dvojnásobné; příležitost
se usmívá na druhé loučení.
Polon. Zde dosud, Laerte? – Styď se! – Na koráb!
Tvým plachtám vítr sedí na plecích
a čekají už pouze na tebe.
Nuž, požehnání mé tě provázej!
A těchto naučení několik
si ještě do paměti vepsat hleď:
Svým myšlenkám nedávej jazyku,
ni činu myšlence, již nerozvážils.
Buď upřímným, ne všedně důvěrným.
Ty z přátel svých, jichž volba osvědčena,
k své duši připni poutem kovovým,
však neotupuj dlaň svou srdečností,
kde přijde soudruh neopeřený