Ham. Smíchal ji s prachem, jemuž náleží.
Rosen. Povězte nám, kde jest, abychom ji vyzvedli a odnesli do kaple.
Ham. Nevěřte tomu!
Rosen. Nevěřit? čemu?
Ham. Že umím zachovati vaše tajemství a ne své. Kromě toho, býti tázán od – houby! Jakou odpověď má dáti králevic?
Rosen. Máte mne za houbu, můj princi?
Ham. Ano, pane, za houbu, která vssává do sebe královu přízeň, jeho odměny a rozkazy. Ale takoví dvořané poslouží králi nejlépe ažna konci: on si je drží jako opice v koutku čelistí; napřed je ožvýká a naposled spolkne.
Potřebuje-li, co jste nassáli, jenom vás zmáčkne, atak, houbo, jsi opět suchá.
Rosen. Nerozumím vám, princi.
Ham. To mne těší, trefná řeč si pospí v uchu pošetilém.
Rosen. Můj princi, musíte nám říci, kde mrtvola jest, a potom jíti s námi ke králi.
Ham. Mrtvola jest v králi, ale král není v mrtvole. Král jest věc –
Guild. Věc, můj princi?
Ham. –z ničeho. Doveďte mne k němu. Schovej se, liško; – a všichni hajdy za ní!
Scéna 3.
Jiná síň na hradě.
Vystoupí král provázen.
Král. Já poslal hledat jej i mrtvolu.
Jak nebezpečno jest, že člověk ten
tak volný obchází! Však nesmíme
naň dokročiti přísným zákonem:
je milován od bezhlavého množství,
jež zrakem rádo má, ne rozumem.
Kde tak, tam váží vinníkův se trest,
však nikdy vina. – Aby ale šlo
vše hladce, urovnaně, musí se
to jeho náhlé vypravení zdát
věc rozvážená. Neduh zoufalý
jen lékem zoufalým se vyléčí,
neb vůbec ne.
Vystoupí Rosenkrantz.
Nuž, jak? Co stalo se?
Rosen. Kde složil mrtvé tělo, králi můj, nám z něho nelze dostat.
Král. Kde jest on?
Rosen. Zde venku, pane, k vaší libosti.
Král. Sem k nám ho přiveďte.
Rosen. Hoj, Guildensterne, přiveď prince sem?