Mar. Jest něco prohnilého v státu Dánském.
Hor. Bůh napraví to zas.
Mar. Jen za ním teď.
(Odejdou.)
Scéna 5.
Jinde na terase.
Vystoupí duch a Hamlet.
Ham. Kam chceš mne vésti? – mluv. Dál nepůjdu.
Duch. Slyš mne.
Ham. To chci.
Duch. Má hodina se blíží, kdy v muka sirnatého plamene se musím vrátit.
Ham. Duchu nebohý!
Duch. Nic nelituj mne; jenom rozvážný
sluch dopřej tomu, co ti objevím.
Ham. Již mluv, jsem povinen tě vyslechnout.
Duch. A také pomstít mne, až vyslechneš.
Ham. Co?
Duch. Jsemť tvého otce duch a odsouzen
na jistou dobu v noci obcházet
a za dne, vězněn, lačnět v plamenech,
až podlé viny mojí časnosti
se očistí a shoří. – Ó, že jest
mi zakázáno taje vyprávět
své věznice! – tu povídal bych děj,
kde slůvko nejlehčí by rozrylo
tvou duši, zmrazilo tvou mladou krev;
a oči tvé jak hvězdy z okruhů
by vymkly se, tvé vlasy spletité
a ulehlé by rozdělily se
a každý jediný by vzhůru čněl,
jak bodce hněvivého dikobraza.
Ta věčná zvěst však není pro ucho
z masa a krve. – Slyš mne, slyš, ó slyš!
tvůj otec jestli kdy ti drahým byl …
Ham. Ó Bože!
Duch. – pomsti tu podlou, neslýchanou vraždu
Ham. Vraždu!
Duch. Ba vraždu podlou, jako každá jest;