Ham. Aj, pravda; máte pravdu;
a tak bez dalších oklik za to mám,
že bude nejlíp, když si ruce stisknem
a rozejdem se; – vy, kam touha vás
a vaše povolání volají,
– neb každý člověk, jak už tak to jest,
své povolání a své touhy má; –
a co se týče ubohosti mé,
nuž hleďte, – jdu se modlit.
Hor. To, pane, jsou jen slova podivná a blouznivá.
Ham. Mou vinou jestliže
vás urážejí, srdečně mi líto;
ba věřte, srdečně.
Hor. Zde není viny.
Ham. Při svatém Patriku, Horatio,
jest vina zde, – a vina veliká!
Co toho vidění se dotýče,
to říkám vám, jeť poctivý to duch.
A zvědavost, co mezi ním a mnou
se dělo, ukojte, jak můžete.
A nyní, moji dobří přátelé,
jakož jste přáteli a učenci
a vojíny, jen malou, jedinou
mi prosbu splňte.
Hor. Jaká, pane, jest? vše splníme.
Ham. Tož nikdy nezjevte, co této noci uviděli jste.
Hor. Mar. To nezjevíme, pane!
Ham. Přísahejte.
Hor. Já věru, pane, slova neřeknu.
Mar. Já, princi, také ne.
Ham. Zde, na můj meč.
Mar. Vždyť, pane můj, jsme přísahali již.
Ham. Zde, pravím, na můj meč.
Duch(pod zemí). Přísahejte.
Ham. Aha, můj chlapče, tak ty hovoříš?
Tys tu, můj věrný brachu? – Nuže, dál:
vy slyšíte přec toho chlapíka
tam v podsklepí; – a tedy přísahejte.
Hor. Jen, pane, přísahu nám řekněte.