93

(Odejde druhý hrobník.)

(Kopá a zpívá.) Když v mladosti jsem lásku měl,

ó, jak byl krásný svět!

s ní chodit kdy a jak jsem chtěl,

kdo byl tak šťasten hned.

Ham. Necítí-li ten chlap ani dost málo, codělá? Kope hrob a zpívá.

Hor. Zvyk mu to usnadnil.

Ham. Ano, tak; ruka neupracovaná jest choulostivější.

Prv. hrob. (zpívá). Však stáří pěstí zaťatou

mne kradmo chytlo v týl

a odplul jsem s ním v dálnou zem,

jak nebýval bych byl.

(Vyhodí lebku.)

Ham. V té lebce býval jazyk a mohla zpívat. Jak jí ten dareba mrštil o zem, jako by to byla čelist Kaina, jenž spáchal první vraždu! Snad to byla mozkovice nějakého politika, kterého teď ten osel překonává; někoho, jenž chtěl přelstíti Boha, není-li pravda?

Hor. Snad, můj princi.

Ham. Neb dvořana, jenž uměl říkat: Dobré jitro, nejmilejší pane. Jak se daří, nejmilejší pane? Snad že to byl milostpán ten a ten, jenž vychvaloval koně milostpána toho a toho, když si ho chtěl na něm vyžebrat. Že snad ne?

Hor. Ano, princi.

Ham. Ba že tak; a nyní je z toho vzácná paní z Červova bez čelisti a otloukaná do makovice lopatou hrobařskou.

To je mi hezký převrat, jen kdybychom se mu tak mohli podívat na kloub. Což pak živení těch hnátů nestálo za víc, než aby se s nimi házelo na čampulu? Moje mne bolí, pomyslím-li na to.

Prv. hrob. (zpívá). A motyka a rýč a rýč a rubáš a pak dost;

a ještě jáma hluboká; –

tak vítá se tu host.

(Vyhodí jinou lebku.)

Ham. Tady je druhá; proč by to nebyla lebka advokátova? Kde jsou teď jeho dvojsmysly a uskoky, jeho výkruty, odpory a partyky? Pročpak to trpí, že ten surový chlap ho tluče do kotrby ublácenou lopatou a nehrozí mu žalobou pro veřejné násilí? – Hm! Ten chlapík snad svého času skupoval pozemky; měl hypoteky, zástavy, převody, dvojí ručitele, postupy á výkupy. Je to zde převod za jeho převody, výkup za jeho výkupy, že má tu povedenou lebku plnou nezvedeného bláta? Nezaručí mu jeho ručitelé – i když jsou dva – z jeho koupí víc než délku a šířku několika trhových smluv? Jen ty právní listiny sotva by se vešly do této truhly a jeho dědic nebude zase mít o nic více než on. – Co?

Hor. Ani o vlas více, můj princi.

Ham. Nedělá se pergamen z ovčí kůže?

Hor. Dělá, můj princi, a také z telecí.

Ham. Jsou ovce a brav ti, kteří hledají bezpečnost v takových věcech. Promluvím s tím člověkem. Brachu, čí pak je to hrob?

Prv. hrob. Můj, pane. (zpívá.)

– a ještě jáma hluboká;

tak vítá se tu host.