krev bratra lpěla vrstvou silnější
než ona sama, zdaž by nebylo
dost deště na slitovných nebesích,
by opláchnul ji v bělost sněhovou?
Nač milost vůbec jest, než aby tváří
se postavila před tvář zločinu?
A není-li moc dvojí v modlitbě:
nás uchrániti, bychom nepadli,
neb zjednat odpuštění po pádu?
Tož oči vzhůru, – zločin dokonán.
Než, – která modlitba mně prospěje?
„Ó, odpusť mi mou vraždu zlotřilou?“
To nemožno,, neb stále v držení
jsem oněch věcí, pro něž vraždil jsem:
své koruny a slávy, královny.
Kdo v hříchu setrvá, zda spasen bude?
V těch porušených proudech vezdejších
hřích pozlacenou rukou odstrčí
zákonné právo: často vídá se,
jak sama podlá cena zločinu
si právo zakoupí; – však není tak
tam nahoře; tam není podskoku,
tam leží čin v své pravé povaze
a sami nuceni jsme do hrdla
a do tváře svých vlastních zločinů
dát svědectví. – Co zbývá tedy dál?
To zkusiti, co zmůže pokání.
Což nezmůže? – Leč, kde jest jeho moc,
když nelze káti se? – Ó, bědný stav!
Ó, hrudi černá jako sama smrt!
Ó, duše spoutaná, jež zápasíc o svobodu, jen zaplétáš se víc! –
Sem k pomoci mi spějte, andělé; -
jen zkuste to!:– Vy, vzdorná kolena,
se ohněte! – Ty, srdce, ukuté
ze zpružin ocelových, měkké buď
jak svaly děcka, novorozence!
Vše může dobře být. (Ustoupí a poklekne.)
Vystoupí Hamlet.
Ham. Teď mohl bych to vhodně učinit;