21

neb nelze původ volit přírodě, –

či jakés náklonnosti zbujněním,

jež trhá hráz a tvrze rozumu,

neb zvykem, který příliš okvasí

tvar slušných mravů, – pravím, že ti lidé,

nesoucí pečeť vady jediné,

již vtiskla příroda neb sudby hvězda,

– a jinak jejich ctnosti ryzí jsou

jak milost sama, nekonečny tak,

jak člověk jen jich může dostoupit, –

v obecném soudu berou porušení

od této jedné chyby: – špetka zla

vše ušlechtilé činí pochybným

a ve svou potupnost je strhuje.

(Duchse objeví.)

Hor. Hle, tam to přichází.

Ham. Teď andělé

a spásy mocnosti nás ochraňte!

Buď požehnání duch neb kletý běs,

vzduch nebes přinášej, či plápol z pekla,

tvé úmysly ať zlé či dobré jsou, –

tvá podoba tak zve mne k dotazu,

že oslovím tě. – Volám; Hamlete,

můj králi, otče, Dáne knížecí,

ó odpověz mi! – Nedej zahynout

mi v nevědomosti, však řekni, proč

tvé kosti posvátné, jež rakev jala,

svůj příkrpv protrhly, proč hrobka tvá,

kde navždy jsme tě tiše složili,

své těžké, mramorové čelisti

zas rozevřela, by tě vyvrhla?

Co značí to, že, ztuhlá mrtvola,

zas navštěvuješ v plném brnění

měsíčný pablesk, strašnou čině noc,

a otřásáš nás blázny přírody

tak hrůzně myšlenkami, které jdou

za dosah našich duší? Rci, proč to

a nač, – a cože máme učinit?

(Duch kývá na Hamleta.)