Laert. Ta krůpěj krve, která klidná jest,
mne zove pankartem a na otce
mi křičí, že byl ženou podváděn;
ba mezi čisté, cudné obrví
mé matky vpaluje znak nevěstky.
Král. Co, Laerte, jest, že vzpoura tvá má vzhled
tak obrovitý? Nech jej, Gertrudo,
nic neboj se o naši osobu:
jeť taká božskost králi záštitou,
že zrada, v to, co chce, jen nahlédnouc,
již málo po své vůli činí dál.
Nuž, Laerte, pověz, pročs tak popuzen?
Jen nech jej, Gertrudo. Ty, muži, mluv.
Laert. Kde jest můj otec?
Král. Mrtev.
Králov. Ne však jím.
Král. Ať dosyta se táže.
Laert. Jak zemřel? Nedám s sebou kejkle hrát!
vem peklo věrnost, nejčernější ďábel
vše přísahy; a milost, svědomí
ze zřiťte do nejhlubší propasti!
Já čelím zatracení, tady jsem,
v šanc dávaje i ten i onen svět,
ať přijde cokoli; jen plnou měrou
chci pomstít otce.
Král. Kdo vám zbraňuje?
Laert. Má vůle jen to může, nikdo víc
naširém světě. A svých prostředků
tak dobře užiju, že daleko
se s málem dostanou.
Král. Nuž, dobrý Laerte,
když chcete dopídit se jistoty
o smrti svého otce drahého,
tož rcete, v pomstě vaší psáno-li
brát sázku šmahem, schvátit přítele
i nepřítele, ty, kdož vyhráli,
i ty, kdož tratí?
Laert. Pouze jeho vrahy.
Král. A vy je tedy chcete poznati?