První verš té nábožné písničky řekne vám více, neboť hle, zde přichází ukrácení mé řeči.
Vystoupí čtvero nebo pět herců.
Jste vítáni, pánové, všichni vítáni. Jsem rád, že tě zase vidím. Vítám tě, dobrý příteli! Ó můj starý brachu! Jak ti zarostla tvář od těch dob, co jsem tě naposled viděl; snad nepřicházíš do Dánska se na mne ježit? Aj, moje mladá dívčinko a slečno! Při svaté Panně, co jsme se neviděli, povyrostla vaše vzácnost k nebi o celou výši podpatků.
Dejž Bůh, abyste neztratili na zvuku jako prasklý, neberný zlaťák. Pánové, jste všichni vítáni! A hned do toho jako francouzští sokolníci; pustíme na vše, co spatříme! Honem něco předneste; ať vidíme, co umíte; nuže, nějakou vášnivou řeč!
Prv. herec. Jakou asi, můj vzácný pane?
Ham. Slyšel jsem tě jednou něco přednášet, ale nikdy se to nehrálo, a hrálo-li se, tedy ne více než jedenkrát; neboť ten kus, jak se pamatuji, nelíbil se davu; byl to kaviár pro obecenstvo, ačkoli, – jak já to chápal a jiní, jichž úsudek v takových věcech stál výše než můj, – byla to výborná hra, dobře urovnaná v scénách a složená s velkým taktem a uměním. Pamatuji se na někoho, jenž řekl, že není žádné přísady v těch řádkách, která by je překořenila, aniž věci ve výrazu, která by u spisovatele prozrazovala strojenost; ale nazval to poctivou prací, tak zdravou jako příjemnou a mnohem více krásnou než okrasnou. Jedna řeč se mi především líbila; bylo to Aeneovo vypravování Didoně, a obzvláště někde tam, kde mluví o zavraždění Priama. Máte-li to v paměti, začněte oním veršem; – počkejte, – počkejte:
„Surový Pyrrhus jak hyrkánský lev, –“
Ne, – tak to není; ale Pyrrhem to začíná:
„Surový Pyrrhus, jehož temná zbroj,
tak černá jako jeho úmysl,
se podobala noci té, kdy ležel
skryt v koni osudném, teď strašlivou
a černou postavu má zbarvenu
hroznějším znakem: od hlav do paty
jest všechen rudý, děsně zbrocený
od krve otců, matek, synů, dcer,
lepké a speklé ulic požárem,
jenž svitem ukrutným a prokletým
oblévá vraždu velitelů svých.
Tak, spražen vzteklostí a úžehem
a všecek pokryt krví svařenou
se zrakem karbunkulům podobným,
pekelný Pyrrhus vyhledává teď
si stařičkého děda Priama –“
Tak, pokračuj.
Pol. Při sám Bůh, můj princi, zdatně předneseno, s dobrým přízvukem a s náležitou rozvahou.
První herec. „Hned nalézá ho, kterak naprázdno
do fleků seče; starodávný meč,
odbojný paži, ulehá, kam pad‘,
odporný vůli. V boji nerovném
teď Pyrrhus na Priama doráží,
pln hněvu široko se rozpřáhá;