37

Toť výklad bláznovský, a nechme ho,

neb chci být prostý. Tedy připusťme,

že šílen jest; a nyní zbývá nám

jen poznat příčinu té příhody,

či spíše příčinu té nehody;

neb nepříhodná tato příhoda

má příčinu. Nuž, tak to zůstává

a zůstatek je tento: Uvažte, –

mám dceru, – mám ji, protože jest má,

a ta mi z poslušnosti povinné,

– nuž, pozor, – dala toto zde; a teď

to berte souhrnem a posuďte.

(Čte.)

„Modle mé duše, nebesko a nejspanilejší Ofelii“ –

To je špatný výraz, chatrný výraz; ,,nejspanilejší“

jest chatrný výraz; ale slyšte jen dál.

Takto: (Čte.)

„Na její přebělostná bílá ňadra toto“ a t. d.

Králov. To dal jí Hamlet?

Pol. Račte poshovět, má vzácná paní; všechno vypovím.

(Čte.)

„Pochybuj, že hvězdy svítí,

že jde slunce oblohou,

pochybuj o pravdy bytí,

jenom uvěř v lásku mou.“

Ó, drahá Ofelie, nevyznám se v počítání těch veršových stop; ba ani neumím spočítati své vzdechy; ale že Tě miluji nejvroucněji, ó nade vše nejvroucněji, věr. S bohem!

Tvůj navždy, má nejdražší děvo,

dokud ten těla stroj náleží jemu,

Hamlet.“

To z poslušnosti dcera má mi dala

a kromě toho, jak se dvořil jí,

tož kdy a kde a jakým způsobem,

vše pověděla mi.

Král. A vaše dcera jak brala jeho lásku?

Pol. Zač mne máte?

Král. Za věrného a počestného muže.

Pol. To opravdu bych rád vám dokázal.

Co byste soudil, když jsem uviděl