a hu! – tak plný můr a strašáků,
živ zůstanu-li, – by, jak přečtou to
a bez průtahu, ani tolik ne,
co sekyru si řádně nabrousí,
mi hlavu srazili.
Hor. Zdaž možno to?
Ham. Zde je ten list; až bude kdy, jej pročti. Chceš slyšet, co jsem potom udělal?
Hor. Jen mluvte, prosím.
Ham. Byv se všech stran tak sevřen lotrovstvím,
– neb dřív, než moh‘ jsem proslov zosnovat
k svým plánům, oni započali hru, –
já used‘, nový rozkaz vymyslil
a krásně napsal jej. Já za hloupé
to míval kdys, jak naši státníci,
psát úhledně, a dost se namáhal,
bych zapomenul zas to umění,
však nyní chlapsky posloužilo mi.
Chceš vědět, co jsem napsal?
Hor. Ano, princi.
Ham. Co nejráznější výzvu od krále:
„Věrným-li manem chce být Anglie
a má-li jejich láska palmou kvést,
a mír se věnčit klasem pšeničným
a mezi nimi jako spojka stát“ –
a ještě s množstvím takých vážných „-li“
„by král, jak obsah listu prohlédne,
nic neváhaje, kratčej ani dél,
hned na smrt vydal doručitele,
ni času nepovoliv k zpovědi.“
Hor. A jak jste pečetí to opatřil?
Ham. V tom právě bylo nebes řízení.
Já při sobě měl pečeť otcovu, jež
byla vzorem dánské pečeti.
List složil jsem jak první; podepsal;
vtisk‘ pečeť; bezpečně jej uložil;
list podvržený zůstal nepoznán.
Den na to strhl se boj námořní,
a dál co bylo, jest ti známo již.
Hor. Tak zhynou Rosenkrantz a Guildenstern