33

a po třikráte hlavou pokynuv,

– tak – nahoru a dolů – povzdechl

tak žalostně a z hluboká, že zdál se

ten povzdech celým tělem lomcovat

a končit jeho žití. – Pak mne pustí;

a hlavu přes rameno obrátiv,

jak zdálo se, směr viděl bez očí;

neb z dveří vyšel bez jich pomoci,

a stále na mne upíral jich svit.

Pol. Pojď, půjdeš se mnou; krále vyhledám.

Toť opravdové lásky blouznění,

jež prudkostí se sama kácí v zmar

a vede vůli k činům zoufalým,

tak jako každá vášeň pod sluncem,

jež trápí naši bytost. Rmoutí mne to.

Jak, mluvila jsi posléz příkře s ním?

Ofel. Ne, pane můj, však, jak jste poručil,

jsem jeho listů nepřijímala.

a odmítala jeho návštěvy.

Pol. A to jej připravilo o rozum.

Teď lituji, že opatrněji

a rozvážněji jsem ho nezkoumal;

já bál se, že jen s tebou zahrává

a chce tě zhubit; kletá nedůvěra!

Nám starým, při sám Bůh, tak vrozeno

je přestřelovat ve svém počítání,

jak obvyklo to bývá u mladších

být nerozvážnými. Pojď ke králi;

to zvědět musí, neboť zatajení

by mohlo přinésti nám větší žal,

než bude hněv, když o lásce zví král.

Pojď. (Odejdou.)

Scéna 2.

Síň na hradě.

Tuš. – Vystoupí král, královna, Rosenkrantz, Guildensterna dvořané.

Král. Nuž, vítejte nám, drahý Rosenkrantzi

a Guildensterne. – Kromě velké touhy

vás uvidět, i naše potřeba