jež hodí se k jich vlastním smyšlenkám.
A jak to její hlavou kývání
a mžikání a její posunky
znát dávají, by člověk soudit moh‘,
že dá se myslit, ač nic jistého,
přec neblahého dost.
Hor. Jest žádoucno s ní promluvit, neb mohla v mysli zlé by vtrousit nebezpečné domněnky.
Králov. Ať vejde. (Odejde šlechtic.)
(Stranou.) Mé choré duši, jak už chce to hřích, jest každá cetka věštbou příhod zlých. Tak neobratná vina jest v svém klamu, že krýt se chtějíc. zradí sebe samu. Vrátí se šlechtic s Ofelií.
Ofel. Kde jest ta krásná Majestátnost Dánska?
Králov. Jak jest, Ofelie?
Ofel. (zpívá.) Jak věrného jen miláčka
mám poznat z jiných všech? –
po lasturovém klobouku
a holi, sandálech.
Králov. Ach, milá slečno, co ta píseň značí?
Ofel. Co říkáte? –Ne, prosím, poslyšte:
(Zpívá.) Jest mrtev, pryč jest, paní má,
jest mrtev, pryč, můj hoch;
má u hlav trávník zelený
a kámen u svých noh.
Ó! –O!
Králov. Co to? – Ofelie
Ofel. Jen slyšte, prosím:
(Zpívá.) Měl rubáš bílý jak horský sníh –
Vystoupí král.
Králov. Ach, vizte, choti můj!
Ofel. (zpívá) jen květy místo zdob
a liják věrných slzí v nich,
jak dávali je v hrob.
Král. Jak jest, má krásná dívko?
Ofel. Dobře, zaplať Bůh. Povídají, že sova bývala pekařova dcera. Můj Spasiteli! – my víme, co jsme, ale nevíme, co z nás asi bude. Bůh vám žehnej u stolu!
Král. Vzpomíná svého otce.
Ofel. Prosím vás, ani slova o tom; a budou-li se vás ptáti, co to znamená, řekněte jim tak: (Zpívá.)
Je zítra svatý Valentin,
je dřív než ranní svit;
já, dívka pod tvým okénkem,