Pol. Ba nikoliv,
když v obvinění míru zachováš.
Tu příhanu naň arciť neshrnuj,
že ve svých vášních bývá bezuzdný;
to nemyslím; však jeho vady lič
tak šetrně, by zdálo se, že jsou
jen skvrnou volnosti, jen výbuchy
a vzeplanutí mysli ohnivé,
var krve nezkrotné, jak bývá to.
Reyn. Však, pane můj –
Pol. Proč máš tak učinit?
Reyn. Tak jest, můj pane, to bych věděl rád.
Pol. Aj, brachu, právě v tom jest háček můj
a myslím, že to léčka bezpečná.
Když mého syna zlehčíš poněkud,
– tak, jako že jsou skvrny na díle, –
teď pozor dej, –
tu ten, s kým mluvíš, z něhož vyzvídáš,
jen postřehali v těch jistých neplechách
kdy mladíka, jenž tebou obviněn,
buď bezpečen, ti takto doloží:
„Můj pane“ nebo tak, či ,,příteli“
neb: „Vzácnosti“, jak řeč a tituly
těch lidí a té země běžný jsou…
Reyn. Velmi dobře, pane.
Pol. A potom, brachu, začne, – začne, – co
jsem chtěl říci? U všech všudy, já jsem chtěl
něco říci. – Kdepak jsem zůstal?
Reyn. U „takto doloží, u „příteli neb tak“ a , Vzácnosti“ –
Pol. U „takto doloží“ – ach, ano, tak;
on doloží: „Ah, toho pána znám;
já včera viděl ho, či nedávno,
neb tenkrát, onehdy a s tím a s tím,
a jak to povídáte, hrálo se;
tam viděn zpit, tam při míči se rval,“
ne snad, „já viděl ho, jak vstupoval
do prodejného domu,“ – hampejsu
jak říkáme, – neb jinak podobně.
Teď pochopuješ: