Ham. Myslím vskutku, že je tvůj, neboť v něm ležíš.
Prv. hrob. Vy líháte nad ním, pane, a tedy není ještě váš; já pro svůj díl v něm neležím a přece jest můj.
Ham. Ty v něm ležíš a lžeš, když pravíš, že je tvůj, třeba’s byl v něm. Jest pro mrtvého a ne pro živé; proto lžeš.
Prv. hrob. To je živá lež, pane, a chce opět odsud ven: ode mne k vám.
Ham. Komu kopeš ten hrob?
Prv. hrob. Muži ne.
Ham. Které ženě tedy?
Prv. hrob. Také žádné.
Ham. Kdo tedy má být v něm pochován?
Prv. hrob. Nějaká, jež byla ženou, pane; ale Bůh jí dej lehké odpočinutí, teď je nebožka.
Ham. Ten chlap jest jako břitva. Musíme s ním hovořiti podle paragrafů, sice nás udolá svou obojetností. Při sám Bůh, Horatio, pozoroval jsem to již poslední tři roky: náš věk se stal tak pichlavě prohnaným, že sedlák šlechtici skoro šlape na paty a zraňuje ho v mozoly. – Jak dlouho jsi už hrobníkem?
Prv. hrob. Ze všech dní roku dostal jsem se k tomu v ten den, kdy nebožtík náš král Hamlet porazil Fortinbrasa.
Ham. Jak dávno tomu?
Prv. hrob. Ani to nevíte? Každý blázen vám to poví. Bylo to v ten den, co se narodil mladý Hamlet; ten, co se zbláznil a co ho poslali do Anglie.
Ham. Tak vida; a pročpak ho poslali do Anglie?
Prv. hrob. Inu, protože se zbláznil a tam prý má zase přijít k rozumu. Nu, nepřijde-li, tam“ na tom zrovna nesejde.
Ham. Proč?
Prv. hrob. Nikdo to na něm neuvidí; lidé jsou tam zrovna takoví blázni jako on.
Ham. Jak se zbláznil?
Prv. hrob. Říkají, že velmi podivně.
Ham. Jak to? – „podivně“.
Prv. hrob. Na mou duchu, právě tím, že přišel o rozum.
Ham. Čím? Kde?
Prv. hrob. Inu zde, na dánské půdě. Hrobařím tu již třicet roků, jako hoch i muž.
Ham. Jak dlouho leží člověk v zemi, než shnije?
Prv. hrob. Abych pravdu řek‘, neuhnil-li před smrtí, – a máme za našich dnů tolik franskou nemocí sešlých mrtvol, že jest sotva možno uložit je v celosti do hrobu, – tedy vám to trvá nějakých osm nebo devět let. Koželuh vám vydrží devět roků.
Ham. Proč pak on déle než jiný?
Prv. hrob. Inu, pane, má jirchu od svého řemesla tak vydělanou, že hezký čásek nepropustí vodu; a ta voda, to je čertový škůdce takové ničemné mrtvoly. Tady máte lebku, která si poležela v zemi třiadvacet let.
Ham. Čí byla?
Prv. hrob. Ah, – prožluklý šantala to byl. Čí myslíte, že byla?
Ham. Ne, nevím.
Prv. hrob. Mor na toho ztřeštěného větroplacha. Celou láhev rýnského vychrstnul mi jednou na hlavu. Ta lebka, pane, ano, právě tato lebka, patřívala Yorickovi, královu šašku.
Ham. Ta?
Prv. hrob. Zrovna ta.