76

Mé přízně vážíš-li si, Anglie,

– jak naučila tě má velká moc

si vážit jí, neb čerstvá dosavad

a rudá jizva jest po dánském meči

a volně úcta tvá nám skládá hold, –

tož nepřijímej chladně rozkaz ten

náš svrchovaný, který obsažen

jest plně v listech, sepsaných v ten cíl,

by Hamlet rázem tam byl usmrcen.

To učiň, Anglie; neb horečkou

mi v krvi řádí on a vyléčit

mne musíš ty. Ať cokoli se děje,

dřív radosti mé srdce nedospěje.

(Odejde.)

Scéna 4.

Pláň v Dánsku.

Vystoupí Fortinbras, setník a vojsko na pochodu.

Fortin. Nuž, jděte, setníku, a doneste

můj pozdrav králi Dánů. Rcete mu,

že Fortinbras, po jeho svolení,

jej žádá o průvod na slíbeném

tom pochodu přes jeho království.

Kde sejdem se, vám známo. Libo-li

jest jeho Milosti cos od nás chtít,

před jeho tvář se slušně dostavíme;

a to mu vyřiďte.

Setník. Tak, pane můj.

Fortin. Vpřed, pozvolna!

(Odejde Fortinbras s vojskem.)

Vystoupí Hamlet, Rosenkrantz, Guildenstern a j.

Ham. Můj dobrý pane, čí ta vojska jsou?

Setník. Jsou z Norska, pane.

Ham. Kam na pochodu, pane, prosím vás?

Setník. Kamsdo Polska.

Ham. Kdo velí jim?

Setník. Synovec krále Norů, Fortinbras.

Ham. A jde to až do Polska samého, či pouze k hranicím?

Setník. Bych pravdu řek‘ abez všech přídavků, jdem vydobyti malou země píď, jež v sobě nemá víc než jméno zisku. Pět dukátů bych za ni nepodal anevynese důchod tučnější ni králi norskému ni Poláku, i kdyby chtěl ji