31

Pol. Ba nikoliv,

když v obvinění míru zachováš.

Tu příhanu naň arciť neshrnuj,

že ve svých vášních bývá bezuzdný;

to nemyslím; však jeho vady lič

tak šetrně, by zdálo se, že jsou

jen skvrnou volnosti, jen výbuchy

a vzeplanutí mysli ohnivé,

var krve nezkrotné, jak bývá to.

Reyn. Však, pane můj –

Pol. Proč máš tak učinit?

Reyn. Tak jest, můj pane, to bych věděl rád.

Pol. Aj, brachu, právě v tom jest háček můj

a myslím, že to léčka bezpečná.

Když mého syna zlehčíš poněkud,

– tak, jako že jsou skvrny na díle, –

teď pozor dej, –

tu ten, s kým mluvíš, z něhož vyzvídáš,

jen postřehali v těch jistých neplechách

kdy mladíka, jenž tebou obviněn,

buď bezpečen, ti takto doloží:

„Můj pane“ nebo tak, či ,,příteli“

neb: „Vzácnosti“, jak řeč a tituly

těch lidí a té země běžný jsou…

Reyn. Velmi dobře, pane.

Pol. A potom, brachu, začne, – začne, – co

jsem chtěl říci? U všech všudy, já jsem chtěl

něco říci. – Kdepak jsem zůstal?

Reyn. U „takto doloží, u „příteli neb tak“ a , Vzácnosti“ –

Pol. U „takto doloží“ – ach, ano, tak;

on doloží: „Ah, toho pána znám;

já včera viděl ho, či nedávno,

neb tenkrát, onehdy a s tím a s tím,

a jak to povídáte, hrálo se;

tam viděn zpit, tam při míči se rval,“

ne snad, „já viděl ho, jak vstupoval

do prodejného domu,“ – hampejsu

jak říkáme, – neb jinak podobně.

Teď pochopuješ: