Guild. Nikoli, můj milý princi, tato zdvořilost není pravého rázu. Ráčíte-li mi dáti zdravou odpověď, vyřídím rozkaz vaší matky; když ne, bude vaše odpuštění a můj odchod koncem práce mé.
Ham. Pane, to nemohu.
Guild. Co, můj princi?
Ham. Dáti vám zdravou odpověď; mé smysly jsou choré; ale, pane, odpověď, jakou vám dáti mohu, bude vám k službám, nebo spíše, jak říkáte, mé matce k službám. Proto nic dál; a k věci. Moje matka, pravíte –
Rosen. – Tedy vzkazuje, že ji vaše jednání naplnilo úžasem a uztrnutím.
Ham. Ó zázračný syn, nad nímž tak může uztrnouti vlastní matka! Ale nevisí dále nic na patách tohoto mateřského úžasu? Mluvte.
Rosen. Přeje si promluviti s vámi ve své komnatě, než půjdete na lože.
Ham. Poslechnem, i kdyby desetkrát byla naší matkou. Máte nějaký další obchod s námi?
Rosen. Můj princi, vy jste mne kdysi míval rád.
Ham. Mám doposud; (zdvíhá ruce) při těchto zlodějských kleštích!
Rosen. Můj dobrý pane, jaká jest příčina vašeho rozladění? Vy opravdu zavíráte dveře před vlastní úlevou, taje zármutek před svýmpřítelem.
Ham. Pane, nedostává se mi povýšení.
Rosen. Jak je to možno? – vždyť vůlí samého krále jste následníkem v Dánsku.
Ham. Tak, pane, tak; ale „dokud tráva roste“ – to přísloví je trochu plesnivé.
Vystoupí hercis flétnami.
Ó, flétny! – podejte mi jednu. – Abych byl s vámi hotov: – proč pak mne obcházíte proti větru, jako byste mne chtěli zahnati do tenat?
Guil. Ó, můj princi, jest-li snad moje horlivost příliš smělá, jest také moje láska nezpůsobná.
Ham. Tomu dobře nerozumím. Nechtěl byste mi zahrát na tuto píšťalu?
Guild. Můj princi, neumím.
Ham. Prosím vás.
Guild. Věřte mi, neumím.
Ham. Snažně vás žádám.
Guild. Neznám ani hmatu, můj princi.
Ham. Je to tak snadné jako lhaní; ovládejte zde ty průduchy prsty a palcem, ústy tomu dejte dechu a bude to hovořit nejvýmluvnější hudbou. Hleďte, to jsou ty hmaty.
Guild. Ale právě těch nemám v moci, abych zahrál nějaký libozvuk; ta dovednost mi schází.
Ham. Nuže, teď vidíte, jak ničemnou věc děláte ze mne! Chtěli byste hráti na mne, děláte, jako byste znali mé klapky; chtěli byste mi vyrvati srdce mého tajemství; chtěli byste mne vyzkoumat od nejhlubší noty do nejvyššího objemu hlasu – á jest tolik výborné hudby v tomto malém nástroji, ale vy neumíte jej rozhovořit. Hrom a peklo! – což myslíte, že je snáze hráti na mne než na tuto píšťalu? Zvete si mne, jakým nástrojem chcete, rozladit mne můžete, ale hráti na mne nedovedete.
Vystoupí Polonius.
Pozdrav Bůh, pane!
Pol. Můj princi, královna by ráda s vámi mluvila, a to hned.
Ham. Vidíte tam ten oblak? Není-li skoro podoben velbloudu?
Pol. Na mou věru, je to vskutku jako velbloud.
Ham. Mně se zdá, že to má podobu kolčavy.