99

a hu! – tak plný můr a strašáků,

živ zůstanu-li, – by, jak přečtou to

a bez průtahu, ani tolik ne,

co sekyru si řádně nabrousí,

mi hlavu srazili.

Hor. Zdaž možno to?

Ham. Zde je ten list; až bude kdy, jej pročti. Chceš slyšet, co jsem potom udělal?

Hor. Jen mluvte, prosím.

Ham. Byv se všech stran tak sevřen lotrovstvím,

– neb dřív, než moh‘ jsem proslov zosnovat

k svým plánům, oni započali hru, –

já used‘, nový rozkaz vymyslil

a krásně napsal jej. Já za hloupé

to míval kdys, jak naši státníci,

psát úhledně, a dost se namáhal,

bych zapomenul zas to umění,

však nyní chlapsky posloužilo mi.

Chceš vědět, co jsem napsal?

Hor. Ano, princi.

Ham. Co nejráznější výzvu od krále:

Věrným-li manem chce být Anglie

a má-li jejich láska palmou kvést,

a mír se věnčit klasem pšeničným

a mezi nimi jako spojka stát“ –

a ještě s množstvím takých vážných „-li“

„by král, jak obsah listu prohlédne,

nic neváhaje, kratčej ani dél,

hned na smrt vydal doručitele,

ni času nepovoliv k zpovědi.“

Hor. A jak jste pečetí to opatřil?

Ham. V tom právě bylo nebes řízení.

Já při sobě měl pečeť otcovu, jež

byla vzorem dánské pečeti.

List složil jsem jak první; podepsal;

vtisk‘ pečeť; bezpečně jej uložil;

list podvržený zůstal nepoznán.

Den na to strhl se boj námořní,

a dál co bylo, jest ti známo již.

Hor. Tak zhynou Rosenkrantz a Guildenstern