lež, nástraha ti chytí kapra pravdu;
a tak my vychytralí ptáčkové
si oklikami, chodem postranním
a scestím pravou cestu nálezném.
Dle toho návodu a rady mé
si veď s mým synem. Rozumíš mi teď?
Reyn. Teď, pane, rozumím.
Pol. Buď s tebou Bůh a měj se hezky.
Reyn. Dobře, pane můj!
Pol. Dle vlastních spádů suď na spády jeho.
Reyn. To učiním.
Pol. I ať mi hudbu nezanedbává.
Reyn. Tak, pane můj.
Pol. Buď zdráv! (Odejde Reynald.)
Vystoupí Ofelie.
Nuž, jak, Ofelie! Co děje se?
Ofel. Ó pane, pane, jsem tak polekána!
Pol. Čím? – Pro Bůh, mluv!
Ofel. Můj pane, jak jsem šila v pokoji,
princ Hamlet v rozhaleném kabátci
a bez klobouku, maje punčochy,
vše zablácené, nepodvázané,
až ke kotníkům dolů shrnuté
jak okovy, a v tváři ubledlý
jak jeho košile a kolena
se klektající jedno o druhé,
a s pohledem tak žalně strhaným,
jak byli by ho z pekla pustili,
by hrůzy vyprávěl, vstoup‘ přede mne.
Pol. Svou láskou k tobě šílen?
Ofel. Pane můj, to nevím, vskutku však se obávám.
Pol. Co říkal ti?
Ofel. On vzal mne za ruku
a pevně držel ji; pak odstoupí
na délku paže své a rukou druhou
si takto zacláněje obočí
tak zpytavě mi hledí do tváře,
jak chtěl by kreslit ji. Tak dlouho stál,
až konečně mi trochu potřás‘ rukou