41

Guild. Co mám říci, princi?

Ham. Aj, cokoli, jen k věci. Poslali pro vás; a jest ve vašich pohledech jakési přiznání, kteréž zabarviti vaše prostoduchost není dost zchytralá. Však vím, ten dobrý král a královna pro vás poslali.

Rosen. K jakému cíli, princi?

Ham. V tom vy musíte poučiti mne. Ale zapřísahám vás při právech našeho spolužáctví, při souzvuku našeho mládí, při povinnostech naší vždy osvědčené lásky a při všem ještě dražším, čím by vás lepší řečník mohl vyzývat,

– rcete přímo a bez obalu, zdali pro vás poslali či ne?

Rosen. (stranou ke Guildensternovi). Co říkáte vy?

Ham. (stranou). Aha, již vidím. – (K oběma.) Milujete-li mne, netajte mi ničeho.

Guild. Můj princi, bylo pro nás posláno.

Ham. A já vám řeknu proč; svým uhodnutím nadejdu vašemu odkrytí pravdy a vaše mlčenlivost slíbená králi a královně pírka neztratí. Poslední dobou – ale nevím vlastně proč – přišel jsem o všechnu svou veselost, zanedbával všechen svůj obvyklý cvik, a vskutku na mysli zmalátněl jsem tak, že tato krásná stavba, země, zdá se mi býti pustým předhořím; ten nádherný baldachýn, vzduch, hleďte, ta směle vyklenutá obloha, ten velebný, zlatým ohněm vykládaný krov nezdá se mi ničím jiným než zatuchlý, morový shluk výparů. Jak mistrné dílo jest člověk! jak vznešený rozumem, jak nekonečný schopnostmi! podobou a hnutím jak výrazný a obdivuhodný! – v svých úkonech jak podoben andělu, poznáním jako bůh! – okrasa všehomíra, vzor tvorů živoucích! – a přece, čím jest mně ta nejušlechtilejší hrstka prachu? Muž mne nezajímá; ne, ani žena ne, ačkoliv, jak se zdá, váš úsměv říká, že tak.

Rosen. Můj princi, nic takového nebylo v mých myšlenkách.

Ham. Proč jste se tedy usmál, když jsem řekl, že ,,muž mne nezajímá“?

Rosen. Napadlo mi, pane, když vás muži nezajímají, jak postní stravy dostane se těm hercům; potkali jsme je cestou a přicházejí sem, aby vám nabídli své služby.

Ham. Ten, co hraje krále, bude vítán; jeho veličenstvo dostane ode mne poddanský poplatek; dobrodružný rytíř ať užije svého končíře a štítu; milovník nebude vzdychati zadarmo; podivín skončí svou úlohu v míru; šašek rozesměje ty, kdož mají lehtavé plíce, a milovnice ať řekne bez obalu, co má na srdci, byť i verš při tom okulhavěl.

Kdo jsou ti herci?

Rosen. Právě ti, kteří vás tak bavívali; tragédové z města.

Ham. Jak se stalo, že kočují? Jejich pevné sídlo bylo výhodnější pro ně i na dobrou pověst i na zisk.

Rosen. Jich odstranění, tuším, stalo se následkem posledního novotářství.

Ham. Požívají dosud téže vážnosti, jako když jsem byl v městě? Mívají dosud tolik návštěvy?

Rosen. To věru již ne.

Ham. Jak to? Což rezovatí?

Rosen. Nikoliv, jejich výkony jdou dosud obvyklým krokem, ale vyskytl se, pane, kotec dětí, malých to písklat, která vykřikují koncem svého tenounkého hlásku a trží za to ukrutánský potlesk. Ta jsou teď v modě a ukřičí sprostá divadla (jak je nazývají), takže mnozí, kdož nosí rapíry, se bojí husích brků a sotva se odváží tam vstoupiti.

Ham. Jakže, jsou to děti? Kdo je vydržuje, jak se platí? Nezůstanou při svém povolání déle, než jim potrvají jejich zpěvavé hlásky? Neřeknou potom, dorostou-li na obyčejné herce – jak se tomu velmi podobá, nezlepší-li se jejich poměry – že ti jejich spisovatelé jim ubližují, nechávajíce je křičeti proti jejich vlastní budoucnosti?

Rosen. Věru bylo mnoho vřavy na obou stranách, a lid nepovažuje to za hřích štváti je do sporů. Nějaký čas nepodalo se ani haléře za kus, kde se básník a herec se svými protivníky nekočkovali.

Ham. Je to možné?

Guild. Ó ano, mnoho mozku tu rozplýtváno sem i tam.

Ham. A chlapci odnášejí vítězství?