Co jest mu Hekuba, Hekubě ón,
že pláče pro ni? Co by učinil,
můj popud maje, osten vášně mé?
On jeviště by zalil slzami
a hrůzou řeči rozklál každý sluch;
on zločince by dohnal k šílenství
a zděsil nevinné, zmáť nevědomé
a uztrnutím zrak by ochromil
i sluch v jich samých schopnostech. – A já?
Já, blbý, bahnokrevný ničema,
jak náměsíčný Janek obcházím,
svou věcí nedojat a nehlesnu,
ne, ani pro krále, na jehož statku
a žití předrahém zde spáchán byl
ten zločin prokletý! – Jsem zbabělec?
kdo zve mne lotrem? rozbije mi lebku?
vyškubne vous a hodí mi jej v tvář?
Kdo nos mi seštípne a prolhaný
mi dech až do plic hrdlem vrazí zpět?
kdo mi to udělá? – Ha! – Při sám Bůh,
já snes‘ bych to; neb, jinak už to není:
mám játra holubí, mně schází žluč,
by nátisk přihořkla, sic býval bych
již dávno všechny supy pod nebem
byl přecpal střevy toho otroka.
Ó krvavý a smilný, zrádný lotře!
ty bezcitný a vilný, zvrhlý lotře! Ó pomsta!
Ah, jaký osel jsem! – Toť hrdinské,
že já, syn otce zavražděného
a od nebes i pekel k pomstě hnán,
jak nevěstka si úlevu ji slovy
a do klení se dávám jako běhna
a cuchta nějaká!
Fi na to! hanba! – Vzpruž se, mozku, přec!
Hm, – slýchal jsem, že stvůry zlotřilé,
jak dlely v divadle, tak do duše
prý byly jaty uměleckou hrou,
že na místě svůj zločin vyznaly;
neb vražda, třeba nemá jazyku,