Vy mluvil jste o prosbě nějaké, –
co jest to, Laerte? – jest vám nemožno
o slušné věci s Dánem promluvit
a mařit slov. Aj, Laerte, co bys chtěl,
můj dar aby to byl, ne prosba tvá?
Víc není hlava srdci příbuzna
a ruka ústům není úslužnější,
než byl vždy tvému otci dánský trůn.
Co přeješ sobě, Laerte?
Laert. Svolení,
můj vládce mohutný, a milost vaši,
bych směl se do Francie navrátit.
Já přišel a to velmi ochotně
sem do Dánska, bych službu povinnou
zde měl při vaší korunovaci;
však nyní, když má služba skončena,
se přiznávám, že moje myšlenky
a touhy zas mne vedou k Francii,
před milostivým vaším svolením
a propuštěním sklánějíce se.
Král. Zdaž svého otce máte svolení?
Co dí Polonius?
Pol. On, pane můj,
svou usilovnou prosbou vynutil
mé váhající svolení, až pak
svým souhlasem, jenž byl mi přetěžký,
jsem přec jen jeho vůli zpečetil;
tož, prosím, dovolte mu odejít.
Král. Chop, Laerte, vhodnou chvíli; čas buď tvůj
a po libosti užij ho tvá ctnost! –
Teď, synovce a synu Hamlete…
Ham. (stranou) O trochu spřízněn víc než synovec,
a trochu méně přízniv, než je syn.
Král. Což stále ještě vás ty mraky tíží?
Ham. Ne, pane můj; jsem příliš na slunci.
Králov. Můj dobrý Hamlete, již odvrhni
tu barvu noci a své oči nech
jak přítel pohlížeti na Dánsko.
Tak stále sklopenými brvami