dal Fortinbrasa, kterýž uposlech‘
a od Norvega důtkou pokárán
dal strýci slib, že nikdy nezvedne
již zbraně proti vaší Milosti.
Tu starý Norveg dojat radostně
tré tisíc korun ročních důchodů
mu povolil a rozkázal, by mužstvo
dřív sebrané veď proti Polákům.
A k tomu svoji prosbu připojil,
(podává listinu)
abyste ráčil svými zeměmi
jim volný průchod dát v tom podniku;
to pod zárukami a výhradou,
jak tady vypsáno.
Král. To těší nás
a v příhodnější čas to přečteme
a uváživše dáme odpověď.
Dík prozatím za vaši námahu.
Teď odpočiňte si a na večer
se při hostině spolu shledáme.
Nuž, poznovu jste domů vítáni.
(Odejdou Voltimand a Kornelius.)
Pol. Věc tato náležitě skončena.
Můj pane vznešený a královno,
chtít vykládati, co jest majestát,
co povinnost, proč den je dnem, noc nocí
a časem čas, by neznačilo nic,
než chtíti mařit den i noc i čas.
Tož, ježto stručnost duší rozumu
a rozvláčnost jen tělem, ozdobou,
chci stručným býti. – Vznešený váš syn
jest šíleným; já pravím šíleným;
neb cože jesti pravá šílenost,
než nebýt ničím nežli šíleným?
Však toho nechme.
Králov. K věci, prostěji.
Pol. Ba přísahám, že mluvím zcela prostě.
Ze šílen, pravda jest a opravdu
jest toho žel a žel, že jest to pravda.