62

se škody uchránit; což mnohem víc

dech ten, na jehož blahu spočívá

a na němž visí tolik životů.

Když zmírá majestát, nezmírá sám,

však vírem strhne vše, co blízko jest;

toť kolo mohutné, jež vztyčeno

jest na temeni hory nejvyšší

a s jehož obrovskými špicemi

se kloubí, pojí tisíc menších věcí:

když padá, každý malý přívěsek

a nepatrná věc je provází

v tu zkázu ohromnou. Ba nepovzdech‘

král nikdy sám a bez výkřiku všech.

Král. Již k rychlému se mějte odchodu,

neb chceme spoutati tu obavu,

jež nyní příliš volna obchází.

Rosen. Guild. My pospíšíme si.

(Odejdou Rosenkrantz a Guildenstern.)

Vystoupí Polonius.

Pol. Jde, pane, do matčiny komnaty;

chci, bych je vyslechźa čaloun se skrýt.

Já ručím, že mu řádně domluví;

a jak jste řek‘ – a moudré bylo to –

jest radno, aby ještě jiný kdos

než matka, od přírody stranická,

řeč jeho přeslech‘. S bohem, králi můj;

já přijdu, na lože než půjdete

vám povědít, co zvím.

Král. Dík, milý pane.

(Odejde Polonius.)

Ó hnusný zločin můj – čpí do nebes;

je stižen kletbou první, nejstarší, –

tož bratrovraždou! – Nelze modlit se,

ač vůle dychtivá i náklonnost:

hřích silnější mé silné chtění maří,

a jako ten, kdo dvojí práci má,

tu stojím, váhaje, kde začíti,

a zanedbávám dílo obojí.

Což, kdyby na té ruce prokleté