Ham. Ó, umírám, Horatio; jed prudký
mé smysly obestírá mrákotou.
Zpráv anglických se více nedočkám,
však předzvídám, že bude na trůn volen
zde Fortinbras; můj zmírající hlas
mu náleží. To řekni mu a vše
ty vážnější i menší příhody,
jež tady působily. – Ostatní
jest mlčení. (Zemře.)
Hor. Teď puká velké srdce. – Dobrou noc,
můj dobrý kníže! Sbory andělské
tě uzpívejte v klid.
(Pochod za scénou.)
Proč spěje sem to bubnů víření?
Vystoupí Fortinbras, angličtí vyslanci a jiní s bubny a prapory.
Fortin. Kde jest ten výjev?
Hor. Co chcete vidět? Hoře-li tj. neb úžas, – dále nehledejte již.
Fortin. Řež tato křičí vraždou. Hrdá smrti,
v své věčné kobce jaký chystáš kvas,
že tolik knížat jedním odstřelem
tak sklálas krvavě?
Prv. posel. To děsný pohled;
věc naše došla pozdě z Anglie.
Ten sluch je mrtev, jenž měl vyslechnout,
že splněn jeho rozkaz: Rosenkrantz
a Guildenstern že již skonali.
Kde díků dojdeme?
Hor. Ne z těchto úst,
i kdyby živa mohla děkovat;
on nikdy nedal rozkaz k jejich smrti.
Ze však té věci krvavé tak v sled
vy z polských válek a vy z Anglie
jste přišli sem, – ta těla vystavit
již dejte na vysokém lešení
všem na podívanou a dovolte,
bych řek‘ tam světu nevědoucímu,
jak všechny tyto věci dály se.
To bude zvěst o činech smilnických
a krvavých a nepřirozených,