80

tvůj Valentin chci být.

On vstal a šaty oblékl

a dveře odemk‘ hned;

šla panna v chýš a pannou již

se nevrátila zpět.

Král. Krásná Ofelie!

Ofel. La, la! – bez přísah, skončím:

(Zpívá.) Při svatých všech a světicích,

ó žel a hanba dost!

nás vezme hoch, kdy a kde moh´ –

ó to je pěkná ctnost.

Dí ona: „Než’s mne ošidil,

ty slíbils mne si vzít.“

Ba docela, jen’s neměla

mi do komůrky jít.

Král. Jak dlouho jest už tak?

Ofel. Doufám, že bude všechno dobře. Musíme býti trpěliví; ale já nemohu než plakat, když si pomyslím, že jej položili do té hlíny studené. Můj bratr se to dozví a tak vám děkuji za vaše dobré rady. Pojď, můj kočárku! Dobrou noc, dámy; dobrou noc, mé roztomilé dámy. Dobrou noc, dobrou noc.

(Odejde.)

Král. Hned spěšte za ní; dobře střežte ji. (Odejde Horatio.) Ó, to jest hlubokého žalu jed

a ze smrti vznik* otce jejího.

Ó Gertrudo, když strasti přicházejí,

tu nejdou, osamělí špehové,

leč v pluku! – Nejprv její otec zabit,

pak syn váš pryč, sám strůjce násilný

vyhnanství, jež si plně zasloužil;

lid chmurný, zakalený, nezdravý

v svých myšlenkách a ve svých šepotech

o smrti dobrého Polonia;

– a věru jednali jsme zpozdile,

že pohřbili jsme jej tak o překot; –

Ofelie, ta dívka ubohá,

své vlastní oddálena soudnosti,

bez níž jsme malbami neb pouhá zvěř;

a naposled, co vážno tak jak vše,

z Francie tajně její bratr přišed