v šanc vydávaje, co je smrtelno
a nejisto, na pospas Štěstěny
a smrti, nebezpečí – a to vše
jen za skořápku! – V pravdě velkým být
žeť neznamená nepohnouti se
bez velké příčiny, však velkodušně
v spor vejít b stéblo, když v sázce čest.
Zač tedy stojím já, když otce mám,
jenž zavražděn, a matku sprzněnou,
když krev a rozum ve mně bouří se
a spát to nechám vše a k hanbě své
zřím dvacet tisíc lidí na smrt jít
za pouhý přelud, slávy svatozář
se k hrobům ubírat jak na lože,
v boj o dlaň půdy, na níž nemohou
se ani srazit v šik ty zástupy
a která na hrob není velká dost
a obsáhlá, by jala zabité!
Ó, nadál ať jsou krví zbroceny
mé myšlenky, neb ve všem bezcenný!
(Odejde.)
Scéna 5.
Elsinor. – Síň na hradě.
Vystoupí královna, Horatio a šlechtic.
Králov. Já nechci mluvit s ní.
Šlecht. Jest neodbytná, ano zoufalá;
stav její mysli vskutku budí žal.
Králov. Co žádá?
Šlecht. Mnoho mluví o otci,
dí, že, jak slyší, svět je šalebný,
a těžce vzdychá, do prsou se bije,
stebélko slámy zlostně podupe
a mluví věci v jedno zmatené,
jež mají v sobě jenom smyslu půl.
Řeč jejípouhé nic, však beztvárný
ten způsob její pudí k domyslům
ty, kteří slyší; hádají sem tam
a jako láty slova spichují,