své náklonnosti.
Polon. Náklonnosti! Jdi!
Ty mluvíš jako děvče zelené
a nezkušené v těchto nebezpečích;
těm ujištěním, jak to zveš, ty věříš?
Ofel. Já nevím, pane, co si myslit mám.
Polon. Nuž, poučím tě: mysli, že jsi děcko,
žes bernou mincí brala jistinu,
jež není pravá. Dráž se pojisti! –
sic, – abych tak to slovo ubohé
dál neštval, až by dechu pozbylo, –
to jištění tě ujistí, žes bloud.
Ofel. On, pane, lásku svou mi nabízel,
jak počestný to přikazuje mrav.
Polon. Jen řekni: dnešní mrav! – Ó jdi mi, jdi!
Ofel. A řeč svou dotvrzoval, pane můj,
kdekterou svatou nebes přísahou.
Polon. Aj, oka na sluky! Ó známe to,
když hoří krev, jak rozmařile duše
své přísahy propoučí jazyku.
Ten plápol, dcero, který světla víc
než tepla dává, hasna vobojím
již ve chvíli, kdy přísahá svůj slib,
mít nesmíš za oheň. Od chvíle té
buď skoupější svou dívčí přítomností;
své rozmluvy ceň výš, než k hovoru
jak hotova bys byla na povel.
Co prince Hamleta se dotýče,
jen tolik věř mu, že je mlád a může
o delší obcházeti oprati,
než tobě volno; zkrátka, nevěř nic
těm jeho přísahám, Ofelie,
neb svůdnice to jsou, ne barvy té,
již oděv jejich má, však přímluvci
jen tužeb nesvatých a líčící
dech posvátných a zbožných závazků,
by lépe klamaly. – Toť úhrnem:
já, prostě řečeno, si nepřeju,
bys ode dneška jeden okamžik