ať naděje má v zoufání se změní,
ať strádám poústevnickém ve vězení;
vše protivné, čím bledne štěstí tvář,
má přání nejlepší mi znič a zmař,
a zde i tam ať strast mám stále novou,
když chotí stanu se, jsouc jednou vdovou!
Ham. Kdyby to teď tak zrušila!
Div. králov. To velká přísaha. – Zde mžik mne nech, jsemť, drahá, zemdlen; těžkého dne běh
snad spánkem oklamu. (Usne.)
Div. králov. Ať sen tě sílí; a žádné zlo nás nikdy nerozdílí! (Odejde.) Ham. Milostpaní, jak se vám líbí ta hra?
Králov. Ta paní, tuším, příliš mnoho slibuje.
Ham. Ó, však ona slovo dodrží.
Král.Slyšel jste obsah kusu? Není v tom nic pohoršlivého?
Ham. Ne, ne; oni pouze žertují, otravují žertem; ne, nic pohoršlivého na světě.
Král. Jak se ten kus jmenuje?
Ham. „Myší past.“ – A jak to? – Inu obrazně. Ta hra jest vyobrazení vraždy, spáchané ve Vienně. Gonzago jest jméno vévody; jeho ženě říkají Baptista. Uvidíte hned, je to lotrovský kus práce; ale co na tom? Vašeho Veličenstva „a nás, kteří máme čisté svědomí, se to netýče. Aťsi odřená herka vyhazuje, naše krky jsou neotlačeny.
Vystoupí Lucian.
Toje nějaký Lucian, králův synovec.
Ofel. Jste učiněný chór, můj princi..
Ham. Mohl bych býti tlumočníkem mezi vámi a vaším milencem, kdybych byl principálem loutkového divadla.
Ofel. Jste pichlavý, můj princi, jste pichlavý.
Ham. Však byste se navzdychala, než byste mi vzala ostří.
Ofel. Pořád lepší a horší –
Ham. K lepšímu i horšímu si berete své muže. Začni, vrahu! K čertu, nech toho prokletého šklebení a spusť. Nuže:
,,Krákavý havran o pomstu řve.“
Lucian. Duch černý, ruka hotova, jed zrádný,
čas, chvíle vhodný, nikde svědek žádný;
ty zlobná šťávo z půlnočního býlí,
v něž kletby Hekaty se třikrát vpily,
svým rodným kouzlem, krutou prudkostí
ve zdravém žití hned se zahosti!
(Nalije spícímu do ucha jedu.)
Ham. Otravuje ho v zahradě pro jeho království. Jmenuje se Gonzago. Ta příhoda se zachovala a jest vypsána výbornou vlaštinou. Uvidíte hned, jak si vrah dobude lásky Gonzagovy ženy.
Ofel. Král vstává.
Ham. Aj, zděšen klamným požárovým poplachem!