32

lež, nástraha ti chytí kapra pravdu;

a tak my vychytralí ptáčkové

si oklikami, chodem postranním

a scestím pravou cestu nálezném.

Dle toho návodu a rady mé

si veď s mým synem. Rozumíš mi teď?

Reyn. Teď, pane, rozumím.

Pol. Buď s tebou Bůh a měj se hezky.

Reyn. Dobře, pane můj!

Pol. Dle vlastních spádů suď na spády jeho.

Reyn. To učiním.

Pol. I ať mi hudbu nezanedbává.

Reyn. Tak, pane můj.

Pol. Buď zdráv! (Odejde Reynald.)

Vystoupí Ofelie.

Nuž, jak, Ofelie! Co děje se?

Ofel. Ó pane, pane, jsem tak polekána!

Pol. Čím? – Pro Bůh, mluv!

Ofel. Můj pane, jak jsem šila v pokoji,

princ Hamlet v rozhaleném kabátci

a bez klobouku, maje punčochy,

vše zablácené, nepodvázané,

až ke kotníkům dolů shrnuté

jak okovy, a v tváři ubledlý

jak jeho košile a kolena

se klektající jedno o druhé,

a s pohledem tak žalně strhaným,

jak byli by ho z pekla pustili,

by hrůzy vyprávěl, vstoup‘ přede mne.

Pol. Svou láskou k tobě šílen?

Ofel. Pane můj, to nevím, vskutku však se obávám.

Pol. Co říkal ti?

Ofel. On vzal mne za ruku

a pevně držel ji; pak odstoupí

na délku paže své a rukou druhou

si takto zacláněje obočí

tak zpytavě mi hledí do tváře,

jak chtěl by kreslit ji. Tak dlouho stál,

až konečně mi trochu potřás‘ rukou