však hvizdem, větrem jen podlého meče
kmet vysílený pad‘. – Tu v mrákotách,
jak cítilo by ránu, plamenným
se vrchem v základ hroutí Illion
a hrůzným třeskem jímá Pyrrhův sluch;
neb hle! meč jeho, který dopadal
na mléčnou hlavu ctného Priama,
teď, jak se zdálo, uváz‘ v povětří.
Tak jako vzteklec vyobrazený
tu Pyrrhus stál a mezi vůlí svou
a dílem váhal nekonaje nic.
Leč jako často bývá před bouří
na nebi tichost, mraky bez hnutí,
hlas vichrů něm a dole v země kruh
tiš hrobová, – až rázem děsný hrom
rozpoltí vzduch, tak Pyrrhus po chvíli,
jat pomstou, znovu do práce se dal;
a nikdy neřítila kladiva
se Kyklopů na Marta brnění
pro věčnost kuté nelítostně tak,
jak padá Pyrrhův zkrvavený meč
teď na Priama.
Fi, styď se, Štěstěno, ty záletná,
a bozi vy, v své radě společné
jí odejměte moc a rozlomte
jí loukotě a špici v kolese
a svalte hlavu kola okrouhlou
s nebeských srázů k roklím pekelným!“
Pol. To je příliš dlouhé.
Ham. Dá se to k bradýři, s vašimi vousy. – Prosím tě, dále. Pro něho je tak nějaká odrhovačka nebo kluzká povídka; jinak usne. Mluv dále, přejdi k Hekubě!
První herec. „Kdo zřel však zachumlenou královnu.“
Ham. ,,Zachumlenou královnu?“
Pol. To je dobré; „zachumlená královna“ je dobré!
První herec. „– jak bosa těká, hrozíc plamenům
svých slzí deštěm, na té hlavě cár,
kde před nedávnem stkvěl se diadém,
a za roucho kol beder vyhublých
a zchvácených jen chudý cár, jejž kdes