jak usedlému věku sobolina
a těžké roucho zdraví dodává
vážnosti. – Před dvěma měsíci
byl nějaký tu šlechtic normanský;
– Francouze znám a s nimi jsem se bil
a jsou to věru jezdci výborní –
ten kavalír však zrovna čaroval:
byl k svému sedlu jako přikován
a také s koněm dělal zázraky,
jak byl by jedno tělo, ducha půl
s tím statným zvířetem; ba překonal
mé všechno pomyšlení tak, že já
ni představou těch obratů a kousků
postihnout neumím, co dělal on.
Laert. A byl to Norman?
Král. Norman.
Laert. Jak jsem živ, Lamond.
Král. Týž:
Laert. Znám jej dobře; šperkem jest
a drahokamem všeho národa.
Král. On mluvil o vás a tak mistrovskou
dal pochvalu vašemu umění
a cviku ve zbrani a obzvláště
jak dovedete vládnout rapírem,
zezvolal: „Byla by to podívaná,
tak někdo kdyby se mu postavil!“
a přísahal, že jejich šermíři
ni střehu nemají, ni výpadu,
ni pozoru, když vy jim čelíte.
Ta chvála otrávila Hamleta
tak závistí, že jenom sobě přál
a žádal, byste rychle vrátil se
a s ním to zkusil. – Nuže, z toho teď…
Laert. Co z toho? –
Král. Laerte, měl jste otce rád?
neb jste jen jako obraz zármutku,
tvář bez srdce?
Laert. Proč tážete se tak?
Král. Ne proto, že bych nebyl přesvědčen,