16

a vhodná loď se najde, neprospi to,

leč povždy dej mi vědět o sobě.

Ofel. Ty pochybuješ?

Laert. Co pak Hamleta

se dotýče a cetek jeho přízně,

to za běžný měj mrav a krve hru;

jen za fialku v útlém květu mládí,

sic časnou, ne však stálou, líbeznou,

ne trvající, – vůně, lahody

jen mžikové, nic víc.

Ofel. Nic víc než to?

Laert. Za víc to neměj; neboť příroda

když rozvíjí se, nezmohutňuje

se pouze ve svalech a v objemu,

leč jak se zveličuje tento chrám,

i vnitřní služba myšlení a srdce

s ním roste v šíř. – Snad miluje tě nyní

a skvrna ani uskok netřísní

ctnost jeho vůle; toho však se boj,

že, povážíš-li jeho vznešenost,

ni vlastní vůle jemu nepatří;

neb sám jest svému rodu podroben.

On nesmí jako lidé nepatrní

si vybrat sám, neb jeho volbou řídí

se celé říše bezpečnost a zdar;

a protož tedy musí jeho volba

být omezena vůlí, souhlasem

i toho těla, jehož hlavou jest.

Když tedy praví, že tě miluje,

tvé moudrosti se sluší věřit mu,

jen pokud jeho zvláštní řád a stav

řeč jeho mohou skutkem učinit,

což nejde o nic dále, nežli kam

je souhlas všeho Dánska provází.

Dál suď, tvá čest co může utrpět,

když uchem příliš důvěřujícím

těm jeho písním budeš naslouchat,

když srdce ztratíš, nebo otevřeš

svůj cudný poklad jeho bujným ždáním.