a po třikráte hlavou pokynuv,
– tak – nahoru a dolů – povzdechl
tak žalostně a z hluboká, že zdál se
ten povzdech celým tělem lomcovat
a končit jeho žití. – Pak mne pustí;
a hlavu přes rameno obrátiv,
jak zdálo se, směr viděl bez očí;
neb z dveří vyšel bez jich pomoci,
a stále na mne upíral jich svit.
Pol. Pojď, půjdeš se mnou; krále vyhledám.
Toť opravdové lásky blouznění,
jež prudkostí se sama kácí v zmar
a vede vůli k činům zoufalým,
tak jako každá vášeň pod sluncem,
jež trápí naši bytost. Rmoutí mne to.
Jak, mluvila jsi posléz příkře s ním?
Ofel. Ne, pane můj, však, jak jste poručil,
jsem jeho listů nepřijímala.
a odmítala jeho návštěvy.
Pol. A to jej připravilo o rozum.
Teď lituji, že opatrněji
a rozvážněji jsem ho nezkoumal;
já bál se, že jen s tebou zahrává
a chce tě zhubit; kletá nedůvěra!
Nám starým, při sám Bůh, tak vrozeno
je přestřelovat ve svém počítání,
jak obvyklo to bývá u mladších
být nerozvážnými. Pojď ke králi;
to zvědět musí, neboť zatajení
by mohlo přinésti nám větší žal,
než bude hněv, když o lásce zví král.
Pojď. (Odejdou.)
Scéna 2.
Síň na hradě.
Tuš. – Vystoupí král, královna, Rosenkrantz, Guildensterna dvořané.
Král. Nuž, vítejte nám, drahý Rosenkrantzi
a Guildensterne. – Kromě velké touhy
vás uvidět, i naše potřeba