jej plní celý. – Ze to došlo tam!
Dva měsíce jen mrtev! – ne, ni tolik,
ne celé dva; – tak bohatýrský král,
jenž proti tomu zde Hyperion
byl proti Satyru; a k matce mé
tak lásky pln, že větrům nebeským
jí nedal drsně ovanouti tvář.
Ónebesa i země! – musím-li
si vzpomínat? – vždyť na něm visela,
jak byl by choutky vzrůst se zmáhal tím,.
čím živil se; – a přece, za měsíc…
Ne, myslit nesmím dále. – Křehkosti,
tvé jméno „žena“ jest! – Za krátký měsíc,,
dřív, než se ošoumaly střevíce,
v nichž za mrtvolou ubohého otce
šla, v slzách tonouc jako Nioba, –
aj ona, zrovna ona, – Bože můj!
zvěř bezrozumhá dél by truchlila, –
se vdá za mého strýce, za bratra
se provdá mého otce, který však
ne více mému otci podoben,
než já jsem Heraklovi; za měsíc, –
než ještě sůl těch slzí prolhaných
jí stekla s očí rudě zničených,
se vdá! –Ó hříšný spěch, tak úprkem
se vrhati na krvesmilné lože!
To dobré není, dobře neskončí. –
Však pukni, srdce, musím umlknout!
Vystoupí Horatio, Marcel a Bernardo.
Hor. Zdar vaší Výsosti!
Ham. Jsem potěšen,
vás vida zdravého. – Horatio!
sám sebe jestli nezapomínám.
Hor. Týž, princi, vždy váš sluha nehodný.
Ham. Ne, dobrý přítel můj; chci vyměnit
to jméno s vámi. – A co děláte,
jsa z Vitemberka pryč, Horatio?
Aj Marcel?
Mar. Vzácný princi?