jsa pouze královnou tak sličnou, ctnostnou
a moudrou, tajil by před ropuchou
a netopýrem nebo kocourem
tak vzácnou věc? Kdo by to udělal?
Ne, navzdor mlčení a rozumu,
jen odklopte ten košík na střeše:
a ptáci vyletí a pověstná
jak ona opice jen zalezte
si do koše, tak pouze na zkoušku,
a srázem dolů sama zlomte vaz.
Králov. Buď bezpečen, že jsou-li slova dech
a dech je žitím, nemám života,
jenž vydechl by to, cos řekl mi.
Ham. Já musím do Anglie; víte to?
Králov. Žel, zapomněla jsem; tak určeno.
Ham. Již listy pečetí; dva spolužáci,
jimž věřím jako zmijím jedovým,
vzkaz ponesou; ti musí umétat
mi cestu mou a vést mne k lotrovství.
Nu, budiž! To je věru veselé,
si podkopníka zvednout do vzduchu
tak vlastním jeho prachem! Těžce sic
to půjde dost, však já se podhrabu
jim na loket pod jejich podkopy,
jež vyhodím k samému měsíci.
Ó, jest to překrásné, když v jedné kobě
lest na lest vrazí přímo proti sobě. –
Ten člověk zde mi ještě dá kus práce:
v síň vedlejší si odvleku ten měch. –
Již dobrou noc. – Ten radní pán je teď
tak z míry tich a vážný, mlčenliv,
ač byl to mluvka zpozdilý, co živ.
Pojď, brachu, pojď, ať skoncujem to spolu.
Nuž, matko, dobrou noc.
(Odejdou na různé strany; Hamlet odvléká Polonia.)