jej uzavřete dle své moudrosti.
Král. Tak buď; neb v šílenosti radno není, by velcí světa byli nestřeženi.
(Odejdou.)
Scéna 2.
Síň na hradě!
Vystoupí Hamlet a herci.
Ham. Mluvte tu řeč, prosím vás, jak jsem vám předříkal, mrštně od jazyka. Ale budete-li to v ústech obracet, jako mnozí z vašich herců to činívají, raději bych, aby mé verše přednášel městský vyvolavač. A nešermujte přílišně rukama do vzduchu; fale konejte vše s mírou, neboť v samém slapu, bouři i abych tak řekl vichru vášně musíte si osvojit a vytvořit umírněnost, která jí dodá hladkosti. Ó to mne uráží do duše, když slyším hřmotného, parukatého vlasáče trhati vášeň na cucky, na hadry a třaskati do uší floutkům v přízemí, nechápajícím většinou nič než nesrozumitelné němohry a hluk. Dal bych takovému chlapu vypráskat za to, že pře-hromuje hromotluka, přeheroduje Heroda. Prosím vás, chraňte se toho.
Prv. herec. Ručím za to vaší Výsosti..
Ham. Ale také příliš krotcí nebuďte; vaše vlastní rozvaha budiž vám učitelkou. Posunek přizpůsobte slovu a slovo posunku s tím zvláštním zřetelem, abyste nepřekročili míru přírody; neboť vše, co přehnáno, vymkne se z účelu hry, jejížto cíl od počátku i nyní byl a jest držeti jaksi zrcadlo před přírodou, ukázati ctnosti její vlastní rysy, satiře její vlastní obraz a věku i veškerému času jeho tvar i otisk. To když přehnáno neb sehráno chabě, třeba nevědomce rozesmálo, moudré pohorší a úsudek jednoho z těchto v mínění vašem více váhy míti musí než plná hlediště jiných. Jsou herci – já je viděl hrát a slyšel vychvalovat, a to velice, ne-li nestoudně, – kteří nemajíce křesťanského hlasu, ani chůze křesťanské, pohanské, ba vůbec ani lidské, naparovali se a řvali, až myslil jsem; že nějací nádeníci přírody dělali člověka a zbřídili ho; – tak ohavně napodobili člověčenstvo.
Prv. herec. Doufám, pane, že jsme se my v tom poněkud polepšili.
Ham. Ó, polepšete se docela! – A ti, kteří u vás hrají šašky, nemluvtež více, než co mají psáno ve svých úlohách; neboť jsou mezi nimi takoví, kteří se chechtají sami, jen aby nějakou tu hrstku hlupáků mezi diváky rozesmáli též, ač by zatím nějaké nutné věci hry mělo býti dbáno. To jest hanebné a prozrazuje ubožačkou ctižádost; u blázna, který si tak vede. Jděte, připravte se. (Odejdou herci.)
Vystoupí Polonius, Rosenkrantz a Guildenstern.
Nu, pane, což? Chce se král podívat na ten kus práce? –
Pol. Královna též, a to co nevidět.
Ham. Přikažte hercům, ať si pospíší!
(Odejde Polonius.)
A vy dva, nechtěli byste je také popohnat?
Rosen. Guild. Ano můj princi.
(Odejdou Rosenkrantz a Guildenstern.)
Ham. Hej, Horatio!
Vystoupí Horatio.
Hor. Zde, milý princi, k službám ochoten.
Ham. Horatio, tys muž ták poctivý,
jak jen jsem koho poznal na světě.
Hor. Můj drahý pane –
Ham. Ne, to nemysli,
že pochlebuji; neboť jakéhož