88

jak usedlému věku sobolina

a těžké roucho zdraví dodává

vážnosti. – Před dvěma měsíci

byl nějaký tu šlechtic normanský;

– Francouze znám a s nimi jsem se bil

a jsou to věru jezdci výborní –

ten kavalír však zrovna čaroval:

byl k svému sedlu jako přikován

a také s koněm dělal zázraky,

jak byl by jedno tělo, ducha půl

s tím statným zvířetem; ba překonal

mé všechno pomyšlení tak, že já

ni představou těch obratů a kousků

postihnout neumím, co dělal on.

Laert. A byl to Norman?

Král. Norman.

Laert. Jak jsem živ, Lamond.

Král. Týž:

Laert. Znám jej dobře; šperkem jest

a drahokamem všeho národa.

Král. On mluvil o vás a tak mistrovskou

dal pochvalu vašemu umění

a cviku ve zbrani a obzvláště

jak dovedete vládnout rapírem,

zezvolal: „Byla by to podívaná,

tak někdo kdyby se mu postavil!“

a přísahal, že jejich šermíři

ni střehu nemají, ni výpadu,

ni pozoru, když vy jim čelíte.

Ta chvála otrávila Hamleta

tak závistí, že jenom sobě přál

a žádal, byste rychle vrátil se

a s ním to zkusil. – Nuže, z toho teď…

Laert. Co z toho? –

Král. Laerte, měl jste otce rád?

neb jste jen jako obraz zármutku,

tvář bez srdce?

Laert. Proč tážete se tak?

Král. Ne proto, že bych nebyl přesvědčen,