Toť výklad bláznovský, a nechme ho,
neb chci být prostý. Tedy připusťme,
že šílen jest; a nyní zbývá nám
jen poznat příčinu té příhody,
či spíše příčinu té nehody;
neb nepříhodná tato příhoda
má příčinu. Nuž, tak to zůstává
a zůstatek je tento: Uvažte, –
mám dceru, – mám ji, protože jest má,
a ta mi z poslušnosti povinné,
– nuž, pozor, – dala toto zde; a teď
to berte souhrnem a posuďte.
(Čte.)
„Modle mé duše, nebesko a nejspanilejší Ofelii“ –
To je špatný výraz, chatrný výraz; ,,nejspanilejší“
jest chatrný výraz; ale slyšte jen dál.
Takto: (Čte.)
„Na její přebělostná bílá ňadra toto“ a t. d.
Králov. To dal jí Hamlet?
Pol. Račte poshovět, má vzácná paní; všechno vypovím.
(Čte.)
„Pochybuj, že hvězdy svítí,
že jde slunce oblohou,
pochybuj o pravdy bytí,
jenom uvěř v lásku mou.“
Ó, drahá Ofelie, nevyznám se v počítání těch veršových stop; ba ani neumím spočítati své vzdechy; ale že Tě miluji nejvroucněji, ó nade vše nejvroucněji, věr. S bohem!
Tvůj navždy, má nejdražší děvo,
dokud ten těla stroj náleží jemu,
Hamlet.“
To z poslušnosti dcera má mi dala
a kromě toho, jak se dvořil jí,
tož kdy a kde a jakým způsobem,
vše pověděla mi.
Král. A vaše dcera jak brala jeho lásku?
Pol. Zač mne máte?
Král. Za věrného a počestného muže.
Pol. To opravdu bych rád vám dokázal.
Co byste soudil, když jsem uviděl