78

v šanc vydávaje, co je smrtelno

a nejisto, na pospas Štěstěny

a smrti, nebezpečí – a to vše

jen za skořápku! – V pravdě velkým být

žeť neznamená nepohnouti se

bez velké příčiny, však velkodušně

v spor vejít b stéblo, když v sázce čest.

Zač tedy stojím já, když otce mám,

jenž zavražděn, a matku sprzněnou,

když krev a rozum ve mně bouří se

a spát to nechám vše a k hanbě své

zřím dvacet tisíc lidí na smrt jít

za pouhý přelud, slávy svatozář

se k hrobům ubírat jak na lože,

v boj o dlaň půdy, na níž nemohou

se ani srazit v šik ty zástupy

a která na hrob není velká dost

a obsáhlá, by jala zabité!

Ó, nadál ať jsou krví zbroceny

mé myšlenky, neb ve všem bezcenný!

(Odejde.)

Scéna 5.

Elsinor. – Síň na hradě.

Vystoupí královna, Horatio a šlechtic.

Králov. Já nechci mluvit s ní.

Šlecht. Jest neodbytná, ano zoufalá;

stav její mysli vskutku budí žal.

Králov. Co žádá?

Šlecht. Mnoho mluví o otci,

dí, že, jak slyší, svět je šalebný,

a těžce vzdychá, do prsou se bije,

stebélko slámy zlostně podupe

a mluví věci v jedno zmatené,

jež mají v sobě jenom smyslu půl.

Řeč jejípouhé nic, však beztvárný

ten způsob její pudí k domyslům

ty, kteří slyší; hádají sem tam

a jako láty slova spichují,