JEDNÁNÍ ČTVRTÉ
Scéna 1.
Síň na hradě.
Vystoupí král, královna, Rosenkrantza Guildenstern.
Král. Jest obsah v hlubokém tom vzdycháni
a v těchto stonech; vysvětlete je;
je radno, abychom jim rozuměli.
Kde jest váš syn?
Králov. Své místo na chvilku jen opusťte!
(Odejdou Rosenkrantz a Guildenstern.)
Ó choti můj, co zřela jsem v tu noc!
Král. Co, Gertrudo? Jak Hamletovi jest?
Králov. Tak zuří jako moře svichřicí,
když spolu zápasí, kdo mocnější.
V svém divém záchvatu cos uslyšev
se hnouti za čalounem, vytrh‘ meč
a vzkřiknuv: „Myš, to myš!“ v té mozkové
své chorobnosti skryta, neviděna
tam zabil toho starce dobrého.
Král. Ó, těžký čin! Na oněch místech být,
tak bylo by se přihodilo nám.
Jest jeho volnost plna hrozeb všem,
vám samé, nám a vůkol každému.
Jak omluvíme krvavý ten čin?
neb za vinu to budou dávat nám,
jichž opatrností měl na uzdě
být držán, poután, lidí vzdalován
ten mladík šílený. Však naše láska
tak velká byla, že jsme nechtěli
ni rozumět, co radno nejvíce;
leč jako ten, kdo zlou má chorobu,
by v známost nevešla, ji nechali jsme
užírat samý kořen života.
Kam odešel?
Králov. Kams tělo odvléká,
jež zabil; nad ním jeho šílenost
jak vzácný kov, jenž v směsi sprostých rud