neb nelze původ volit přírodě, –
či jakés náklonnosti zbujněním,
jež trhá hráz a tvrze rozumu,
neb zvykem, který příliš okvasí
tvar slušných mravů, – pravím, že ti lidé,
nesoucí pečeť vady jediné,
již vtiskla příroda neb sudby hvězda,
– a jinak jejich ctnosti ryzí jsou
jak milost sama, nekonečny tak,
jak člověk jen jich může dostoupit, –
v obecném soudu berou porušení
od této jedné chyby: – špetka zla
vše ušlechtilé činí pochybným
a ve svou potupnost je strhuje.
(Duchse objeví.)
Hor. Hle, tam to přichází.
Ham. Teď andělé
a spásy mocnosti nás ochraňte!
Buď požehnání duch neb kletý běs,
vzduch nebes přinášej, či plápol z pekla,
tvé úmysly ať zlé či dobré jsou, –
tvá podoba tak zve mne k dotazu,
že oslovím tě. – Volám; Hamlete,
můj králi, otče, Dáne knížecí,
ó odpověz mi! – Nedej zahynout
mi v nevědomosti, však řekni, proč
tvé kosti posvátné, jež rakev jala,
svůj příkrpv protrhly, proč hrobka tvá,
kde navždy jsme tě tiše složili,
své těžké, mramorové čelisti
zas rozevřela, by tě vyvrhla?
Co značí to, že, ztuhlá mrtvola,
zas navštěvuješ v plném brnění
měsíčný pablesk, strašnou čině noc,
a otřásáš nás blázny přírody
tak hrůzně myšlenkami, které jdou
za dosah našich duší? Rci, proč to
a nač, – a cože máme učinit?
(Duch kývá na Hamleta.)