však tato podlejší jest nade vše,
a divná víc a nepřirozená.
Ham. Mluv rychle, abych rychlou perutí
jak modlitba neb lásky myšlenky
spěl k pomstě.
Duch. Vidím, že jsi ochoten;
a tupější bys byl než tučné bejlí,
jež líně uhnívá na břehu Lethe,
to kdyby k činu nepohnulo tě.
Teď poslyš, Hamlete: Zvěst roznesli,
že spícího mne v sadu uštknul had;
tak o mé smrti zprávou vylhanou
sluch všeho Dánska klamán hanebně.
Však věz, můj dobrý synu, onen had,
jenž tvého otce život uhryzl,
teď na hlavě má jeho korunu.
Ham. Má duše prorocká! – Můj strýc! –
Duch. Toť on,
ten krvesmilný, cizoložný netvor,
jenž čáry vtipu, dary zrádnými,
– ó bídný vtip a dary, mající
tak svůdnou moc! – k svým chtíčům hanebným
byl získal svolení mé na oko
všech nejctnostnější ženy, královny.
Ó jaká pronevěra, Hamlete,
mně, jehož láska byla důstojna
tak, že šla ruku v ruce se slibem,
jejž dal jsem u oltáře! – A tak vzdát
se bídníku, jenž, ke mně přirovnán,
byl přírodou tak nuzně obdařen.
Však jako ctnost se nikdy nepohne,
byť prostopášnost v rajské podobě
ji lákala, tak chlípnost snoubená
se stkvoucím andělem se přesytí
i v loži nebeském a uvrhne
se k mršině. – Leč ticho! zdá se mi,
že větřím ranní vzduch. Nuž, zkrátka již:
Když spal jsem v zahradě, jak byl můj zvyk
vždy odpoledne, v bezpečný ten čas