50

neb ozbrojit se proti moři běd

a ukončit je vzpourou. – Umřít – spát –

nic víc; – a spánkem, řekněm, – ukončit

bol srdce, tisíc přirozených ran,

jichž tělo dědicem, – toť skonání,

jak si ho vroucně přáti. – Umřít – spát;

spát, – snad že snít! – ah – tady vázne to: –

neb jaké sny as mohou přijíti

v tom spánku smrti, když jsme setřásli

svá pouta smrtelná, – v tom váháme;

toť ohled, který daří neštěstí

tak dlouhým životem; neb, kdož by chtěl

nést bičování dob a výsměšky,

kdo útisk mocných, pyšných pohrdu,

hlod lásky zhrzené, práv průtahy,

a řádu svévoli a ústrky,

jež snáší trpělivá zásluha

od nehodných, když sám si může dát

mír pouhou jehlou? – Kdo by nésti chtěl

ta břemena a stenal, potil se

pod tíhou žití, leda že jen strach

před něčím po smrti, kraj neznámý,

od jehož břehů žádný poutník již

se nevrací, nám vůli opoutá

a nutká nás spíš nést zla přítomná

než prchat k jiným, o nichž nevíme?

Tak skety činí svědomí z nás všech

a přirozenou barvu odvahy

zchorobní bledý nátěr myšlenky,

a veliké a vážné podniky

tím ohledem od směru odbočí

a ztratí jméno skutků. – Ticho teď!

Aj, hle, toť spanilá Ofelie!

V svých modlitbách, ó Nymfo, veškerých

mých hříchů vzpomínej!

Ofel. Můj vzácný pane, jak jste se měl ten celý dlouhý čas?

Ham. Mé slušné díky; – dobře, dobře, dobře.

Ofel. Můj princi, zde mám od vás památky, jež dávno jsem si přála navrátit; teď, prosím, přijměte je.

Ham. Ne, –’ já ne; já nikdy jsem vám nedal ničeho.