71

jsa pouze královnou tak sličnou, ctnostnou

a moudrou, tajil by před ropuchou

a netopýrem nebo kocourem

tak vzácnou věc? Kdo by to udělal?

Ne, navzdor mlčení a rozumu,

jen odklopte ten košík na střeše:

a ptáci vyletí a pověstná

jak ona opice jen zalezte

si do koše, tak pouze na zkoušku,

a srázem dolů sama zlomte vaz.

Králov. Buď bezpečen, že jsou-li slova dech

a dech je žitím, nemám života,

jenž vydechl by to, cos řekl mi.

Ham. Já musím do Anglie; víte to?

Králov. Žel, zapomněla jsem; tak určeno.

Ham. Již listy pečetí; dva spolužáci,

jimž věřím jako zmijím jedovým,

vzkaz ponesou; ti musí umétat

mi cestu mou a vést mne k lotrovství.

Nu, budiž! To je věru veselé,

si podkopníka zvednout do vzduchu

tak vlastním jeho prachem! Těžce sic

to půjde dost, však já se podhrabu

jim na loket pod jejich podkopy,

jež vyhodím k samému měsíci.

Ó, jest to překrásné, když v jedné kobě

lest na lest vrazí přímo proti sobě. –

Ten člověk zde mi ještě dá kus práce:

v síň vedlejší si odvleku ten měch. –

Již dobrou noc. – Ten radní pán je teď

tak z míry tich a vážný, mlčenliv,

ač byl to mluvka zpozdilý, co živ.

Pojď, brachu, pojď, ať skoncujem to spolu.

Nuž, matko, dobrou noc.

(Odejdou na různé strany; Hamlet odvléká Polonia.)