Však byl jí dopřán vínek panenský
a dívčí obsypání květinami,
i zvonění a průvod poctivý.
Laert. Víc činit nelze?
Prvý kněz. Nelze činit víc.
Řád pohřební by zle byl znesvěcen,
chtít zpívat requiem a response
jak duším, které v míru odešly.
Laert. Tak tedy uložte ji do země
a z její krásné, cudné mrtvoly
ať rostou fialky! – Já říkám ti,
ty tvrdý knězi, anděl v nebesích
že bude sestra má, co budeš ty
výt v jícnu pekel.
Ham. Jak? – Ofelie!
Králov. (sypajíc květiny). Zde kvítí té, jež sama byla květ.
Buď s bohem již! – Já někdy doufala,
že budeš chotí mého Hamleta.
Já lože svatební ti zdobit chtěla,
má sličná dívko, ne tvůj krášlit hrob.
Laert. Ó trojnásobná běda třicetkrát
ať padne na tu hlavu prokletou,
jež podlým činem smyslů nádherných
tězbavila! – Mžik zadržte tuzem,
ať ještě jednou v náruč sevřu ji.
(Skočí do hrobu.)
Teď sypte hlínu na živé i mrtvé,
až horou bude tento plochý lán,
jež vyšší bude nežli Pelion
neb mračný štít modrého Olympu.
Ham. (postoupí vpřed). Kdo ten, jehožto hoře vyznívá tak hlučně? – jehož nářek zaklíná
i bludné hvězdy, na dráze je stavě
jak ty, kdož uztrnuli úžasem?
To já jsem, Hamlet, Dán!
(Skočí do hrobu.)
Laert. Čert vezmi duši tvou!
(Zápasí s ním.)
Ham. Zle modlíš se.