Mé přízně vážíš-li si, Anglie,
– jak naučila tě má velká moc
si vážit jí, neb čerstvá dosavad
a rudá jizva jest po dánském meči
a volně úcta tvá nám skládá hold, –
tož nepřijímej chladně rozkaz ten
náš svrchovaný, který obsažen
jest plně v listech, sepsaných v ten cíl,
by Hamlet rázem tam byl usmrcen.
To učiň, Anglie; neb horečkou
mi v krvi řádí on a vyléčit
mne musíš ty. Ať cokoli se děje,
dřív radosti mé srdce nedospěje.
(Odejde.)
Scéna 4.
Pláň v Dánsku.
Vystoupí Fortinbras, setník a vojsko na pochodu.
Fortin. Nuž, jděte, setníku, a doneste
můj pozdrav králi Dánů. Rcete mu,
že Fortinbras, po jeho svolení,
jej žádá o průvod na slíbeném
tom pochodu přes jeho království.
Kde sejdem se, vám známo. Libo-li
jest jeho Milosti cos od nás chtít,
před jeho tvář se slušně dostavíme;
a to mu vyřiďte.
Setník. Tak, pane můj.
Fortin. Vpřed, pozvolna!
(Odejde Fortinbras s vojskem.)
Vystoupí Hamlet, Rosenkrantz, Guildenstern a j.
Ham. Můj dobrý pane, čí ta vojska jsou?
Setník. Jsou z Norska, pane.
Ham. Kam na pochodu, pane, prosím vás?
Setník. Kamsdo Polska.
Ham. Kdo velí jim?
Setník. Synovec krále Norů, Fortinbras.
Ham. A jde to až do Polska samého, či pouze k hranicím?
Setník. Bych pravdu řek‘ abez všech přídavků, jdem vydobyti malou země píď, jež v sobě nemá víc než jméno zisku. Pět dukátů bych za ni nepodal anevynese důchod tučnější ni králi norskému ni Poláku, i kdyby chtěl ji