tvůj Valentin chci být.
On vstal a šaty oblékl
a dveře odemk‘ hned;
šla panna v chýš a pannou již
se nevrátila zpět.
Král. Krásná Ofelie!
Ofel. La, la! – bez přísah, skončím:
(Zpívá.) Při svatých všech a světicích,
ó žel a hanba dost!
nás vezme hoch, kdy a kde moh´ –
ó to je pěkná ctnost.
Dí ona: „Než’s mne ošidil,
ty slíbils mne si vzít.“
Ba docela, jen’s neměla
mi do komůrky jít.
Král. Jak dlouho jest už tak?
Ofel. Doufám, že bude všechno dobře. Musíme býti trpěliví; ale já nemohu než plakat, když si pomyslím, že jej položili do té hlíny studené. Můj bratr se to dozví a tak vám děkuji za vaše dobré rady. Pojď, můj kočárku! Dobrou noc, dámy; dobrou noc, mé roztomilé dámy. Dobrou noc, dobrou noc.
(Odejde.)
Král. Hned spěšte za ní; dobře střežte ji. (Odejde Horatio.) Ó, to jest hlubokého žalu jed
a ze smrti vznik* otce jejího.
Ó Gertrudo, když strasti přicházejí,
tu nejdou, osamělí špehové,
leč v pluku! – Nejprv její otec zabit,
pak syn váš pryč, sám strůjce násilný
vyhnanství, jež si plně zasloužil;
lid chmurný, zakalený, nezdravý
v svých myšlenkách a ve svých šepotech
o smrti dobrého Polonia;
– a věru jednali jsme zpozdile,
že pohřbili jsme jej tak o překot; –
Ofelie, ta dívka ubohá,
své vlastní oddálena soudnosti,
bez níž jsme malbami neb pouhá zvěř;
a naposled, co vážno tak jak vše,
z Francie tajně její bratr přišed