se krmí žasem, mraky halí se
a dost má šeptalů, by plnili
sluch jeho morovými pověstmi
o smrti otcově. V tom prázdný klep,
chůd na látku, nic váhat nebude
nás obviňovat z ucha do ucha.
Ó drahá moje Gertrudo, to vše
jak dělo vražedné na mnohých místech
mi dává přebytečnou smrt.
(Hluk za scénou.)
Králov. Co značí ta vřava?
Král. Kde jsou moji Švýcaři? Ať dveře obsadí!
Vystoupí jiný šlechtic.
Co děje se?
Šlecht. Můj králi, zachraňte se! – moře ta
se nevypíná ze své oblasti
a ploché břehy bouřněj‘ nehltá,
jak mladý Laert, jsa v čele zbouření,
na vaše služebníky doráží.
Dav luzy zve ho pánem, a jak svět
by teď měl započít a starobylost.
se zapomněla, zvyk již neznán byl,
– tož pečeť řádů všech a podpora, –
jen křičí: ,,Volme! Laert ať králem jest!“
a čepice a ruce, jazyky
to hlaholí a nesou k oblakům:
„Laert ať jest králem! Laert ať králem jest!“
Králov. Jak vesele na stopě nepravé
si vydávají! Opačný to sled,
vy bídní dánští psi!
Král. Již dveře rozbili.
Vystoupí Laert ozbrojen; Dánové za ním.
Laert. Kde jest ten král? Vy muži, všichni venku zůstaňte.
Dánové. Ne, vpusť i nás!
Laert. Já prosím, dovolte.
Dánové. Tož ano, ano.
(Dánové vyjdou ze dveří.)
Laert. Dík! dveře chraňte! – Bídný králi, vrať mi mého otce!
Králov. Klidně, dobrý Laerte.