a nově vylíhly. – Spor nehledej,
však jsi-li v něm, tak sobě počínej,
by protivník se na pozoru měl.
Všem sluchu přej, leč málokomu hlas,
všech radu ber, však taj, co soudíš sám.
Šat skvostný měj, co snese měšec tvůj,
však nevýstřední; – bohatý, ne pestrý,
neb oděv často jeví člověka
a ve Francii stavem nejlepší
jsou nad vše vkusní v tom. a broušeni.
Ni dlužník nebuď, ani věřitel,
neb s půjčkou se i přítel ztrácívá
a dluhy tupí spořivosti hrot.
To především: sám k sobě pravdiv buď
a z toho vzejít musí, den jak z noci,
že nemůžeš být klamným k nikomu.
Buď zdráv, mým žehnáním to v tobě zraj!
Laert. Co nejpokorněji se loučím, otče.
Polon. Čas volá, jdi; tvé služebnictvo čeká.
Laert. Ofelie, již tedy s bohem buď
a dobře pamatuj, co jsem ti řek‘.
Ofel. V mé paměti to uzamčeno jest
a klíče k tomu chováš při sobě.
Laert. Nuž, buďte zdrávi! (Odejde.)
Polon. Ofelie, o čem to mluvil s tebou?
Ofel. Když ráčíte si přáti, – o něčem,
co dotýká se prince Hamleta.
Polon. Aj, právě vhod. – Jak se mi povídá,
on velmi často v době poslední
ti věnoval své prázdné hodiny
a tys co nejštědřeji dopřála
mu sluchu volného. Když tomu tak,
– jak říkají mi, a to s výstrahou –
tož věz, že sama nerozumíš si
tak jasně, jak se sluší na mou dceru
a na tvou čest. Co jest to mezi vámi?
Mluv pravdu.
Ofel. On mi dával, pane můj,
v poslední době mnohá ujištění