dost nebezpečno všudybylem být.
Již přestaňte mi lomit rukama;
dost! sedněte, – ať srdce zlomím vám.
a já je zlomím, stvořeno-li přec
je z látky prostupné a kletý zvyk
je neobrnil tak, že tuženo
a hrazeno je proti rozumu.
Králov. Co spáchala jsem, že se odvažuješ tak drsným hlukem na mne útočit?
Ham. Čin takový, že hyzdí ruměnec
a půvab mravu, pokrytstvím zve ctnost,
rve růži s čela lásky nevinné
a puchýři je zjitří; učiní
slib manželský tak lživě podvodným
jak hráčů přísahy. Ó, taký čin,
že z těla svatých smluv rve samu duši
a sladkou zbožnost mění v spoustu slov.
Tvář nebes rdí se, ba ta přepevná
a utvrzená země podstata
se v tváři zasmuší jak v soudný den,
jsouc chorá pomyšlením na ten čin.
Králov. Ach nastojte! Ó jaký že to čin se hlásí rachotem tak hromovým?
Ham. Zde pohleďte na obraz ten a ten,
dvou bratří malované podoby.
Hle, jaký půvab tkvěl na tváři té:
zde vlas Apollův, čelo Joviše,
zrak Martův velitelský, hrozivý;
a postoj hlasatele Merkura,
jak právě touto chvílí spouští se
na vrchol, celující nebesa;
toť složení a úměr, na kteréž,
jak zdá se, každý bůh svou pečeť vtisk‘,
by důkaz podal světu, co jest muž.
To byl váš manžel. Nyní hleďte dál:
zde jest váš manžel; sněťovitý klas,
jímž zdravý bratr sžehnut nákazou.
Zda oči máte? Mohla-li jste jen
tu krásnou horskou pastvu opustit
a krmiti se na té bažině?
Ha! máte oči? – Láskou nelze vám