44

však hvizdem, větrem jen podlého meče

kmet vysílený pad‘. – Tu v mrákotách,

jak cítilo by ránu, plamenným

se vrchem v základ hroutí Illion

a hrůzným třeskem jímá Pyrrhův sluch;

neb hle! meč jeho, který dopadal

na mléčnou hlavu ctného Priama,

teď, jak se zdálo, uváz‘ v povětří.

Tak jako vzteklec vyobrazený

tu Pyrrhus stál a mezi vůlí svou

a dílem váhal nekonaje nic.

Leč jako často bývá před bouří

na nebi tichost, mraky bez hnutí,

hlas vichrů něm a dole v země kruh

tiš hrobová, – až rázem děsný hrom

rozpoltí vzduch, tak Pyrrhus po chvíli,

jat pomstou, znovu do práce se dal;

a nikdy neřítila kladiva

se Kyklopů na Marta brnění

pro věčnost kuté nelítostně tak,

jak padá Pyrrhův zkrvavený meč

teď na Priama.

Fi, styď se, Štěstěno, ty záletná,

a bozi vy, v své radě společné

jí odejměte moc a rozlomte

jí loukotě a špici v kolese

a svalte hlavu kola okrouhlou

s nebeských srázů k roklím pekelným!“

Pol. To je příliš dlouhé.

Ham. Dá se to k bradýři, s vašimi vousy. – Prosím tě, dále. Pro něho je tak nějaká odrhovačka nebo kluzká povídka; jinak usne. Mluv dále, přejdi k Hekubě!

První herec. „Kdo zřel však zachumlenou královnu.“

Ham. ,,Zachumlenou královnu?“

Pol. To je dobré; „zachumlená královna“ je dobré!

První herec. „– jak bosa těká, hrozíc plamenům

svých slzí deštěm, na té hlavě cár,

kde před nedávnem stkvěl se diadém,

a za roucho kol beder vyhublých

a zchvácených jen chudý cár, jejž kdes