83

Laert. Hle, takto jeho pravým přátelům

až dokořán svou náruč otvírám

a jako pelikán, jenž v lásce své

se vzdává života, je napojit

chci vlastní krví.

Král. Aj, teď mluvíte

jak dobrý syn a jako pravý šlechtic.

Že já jsem smrtí otce nevinen

a z hlubokosti duše želím jí,

tak přímo pronikne vám na rozum,

jak den do vašich očí.

Dánové (venku). Vpusťte ji!

Laert. Ha! – co to hlučí? –

Vystoupí Ofelie.

Ó žáre bolu, sžehni mozek můj!

vy, slzy solí trpké sedmkrát,

cit vypalte a schopnost očí mých!

Bůh svědkem, vyvážím, tvou šílenost,

až naše miska zvrátí vahadlo.

Ó růže májová, mé drahé děvče,

ty dobrá sestro má, Ofelie!

Ó Bože, možno-li, duch mladé dívky

by tak byl smrtelný, jak život starcův?

Je ve své lásce něžná příroda,

a kde jest něžná, vzácný nějaký

vzor sebe samé za tím posílá,

co miluje.

Ofel. (zpívá). Tvář nepokrytu na marách

jej nesli; – žel, ó žel!

a mnohá slza skrápla, ach –

S bohem buď, můj holoubku!

Laert. Jsouc při rozumu, kdybys pomsty své se dovolávala, tak nemohla bys dojmouti.

Ofel. (zpívá). Musíte zpívat: „Dolů pojď!“

když voláte jej dolů.

Ó, jak hezky vrčí k tomu kolovrátek. – To je o tom falešném správci, jenž ukraď dceru svého pána.

Laert. To nic je víc než věcnost.

Ofel. (rozdává květiny). Zde rozmarýna; ta jest na památku; prosím vás, milý, vzpomeňte si na mne. A tady macešky pro přemýšlení.

Laert. Toť naučení v šílenosti: přemýšlet a vzpomínat.

Ofel. Zde pro vás vonný kmín a orlíčky: zde routa vám a tady snítka pro mne; tak svátečně bychom jí mohli říkat