neb ozbrojit se proti moři běd
a ukončit je vzpourou. – Umřít – spát –
nic víc; – a spánkem, řekněm, – ukončit
bol srdce, tisíc přirozených ran,
jichž tělo dědicem, – toť skonání,
jak si ho vroucně přáti. – Umřít – spát;
spát, – snad že snít! – ah – tady vázne to: –
neb jaké sny as mohou přijíti
v tom spánku smrti, když jsme setřásli
svá pouta smrtelná, – v tom váháme;
toť ohled, který daří neštěstí
tak dlouhým životem; neb, kdož by chtěl
nést bičování dob a výsměšky,
kdo útisk mocných, pyšných pohrdu,
hlod lásky zhrzené, práv průtahy,
a řádu svévoli a ústrky,
jež snáší trpělivá zásluha
od nehodných, když sám si může dát
mír pouhou jehlou? – Kdo by nésti chtěl
ta břemena a stenal, potil se
pod tíhou žití, leda že jen strach
před něčím po smrti, kraj neznámý,
od jehož břehů žádný poutník již
se nevrací, nám vůli opoutá
a nutká nás spíš nést zla přítomná
než prchat k jiným, o nichž nevíme?
Tak skety činí svědomí z nás všech
a přirozenou barvu odvahy
zchorobní bledý nátěr myšlenky,
a veliké a vážné podniky
tím ohledem od směru odbočí
a ztratí jméno skutků. – Ticho teď!
Aj, hle, toť spanilá Ofelie!
V svých modlitbách, ó Nymfo, veškerých
mých hříchů vzpomínej!
Ofel. Můj vzácný pane, jak jste se měl ten celý dlouhý čas?
Ham. Mé slušné díky; – dobře, dobře, dobře.
Ofel. Můj princi, zde mám od vás památky, jež dávno jsem si přála navrátit; teď, prosím, přijměte je.
Ham. Ne, –’ já ne; já nikdy jsem vám nedal ničeho.