dál kočka mňouká, svou si vede pes. (Odejde.)
Král. Jdi za ním, prosím tě, Horatio. (Odejde Horatio.) (K Laertovi.)
Co mluvili jsme spolu včera večer,
ať vaši trpělivost otuží;
tu záležitost provedeme hned.
Má dobrá Gertrudo, dej syna střežit.
Ten hrob zde živý pomník dostane
a chvíle klidné dospějeme v mále. –
Než bude to, jděm trpělivě dále.
(Odejde.)
Scéna 2.
Síň na hradě.
Vystoupí Hamlet a Horatio.
Ham. A tolik o tom. – Nyní poslyš dál. Máš na paměti všechny okolnosti?
Hor. Můj princi, zdaž je na paměti mám!
Ham. V mém srdci vřel mi rozpor nějaký,
jenž spát mi nedal; hůře bylo mi
tak ležet nežli v poutech buřiči.
Tu náhle vstal jsem, – dík té náhlosti!
neb věř, že naše nerozvážlivost
nám časem velmi dobře poslouží,
kde umdlévají naše záměry;
ato by mělo poučiti nás,
že božství naše cíle utváří,
ať na hrubo je tesáme jak chcem.
Hor. Toť nad vše jisto.
Ham. Vzhůru z kajuty!
plášť námořnický hodiv na sebe
jsem tápal tmou, bych dopídil se jich;
i našel jsem je, chopil jejich vak
a – slovem – vrátil se zas do kajuty.
Tam směle – mravu zapomněl můj strach,
jsem rozpečetil jejich poselství
a čeť, Horatio, – ó královské
to lotrovství! – čeť rozkaz určitý
a proditý různými výklady
o blahu Dánska, rovněž Anglie