v poplachu hrůzy byla zachytla, –
kdo spatřil to, v jed jazyk smočený,
by Štěstěnu byl nazval zrádkyní.
Leč kdyby sami bozi bývali
ji tenkrát, viděli, jak postřehla
tam Pyrrha, v kratochvíli zlovolné
jenž sekal mečem údy manžela,
ten náhlý výkřik její žalosti,
– věc smrtelná-li vůbec božstvem hne, –
by býval zrosil nebes žhoucí zrak
a bohy útrpností jal.“
Pol. Hle, jak změnil barvu a má slzy v očích. Prosím tě, nic dál.
Ham. Dobře. Co zbývá, dám ti brzo domluvit. Můj milý pane, postaráte se o to, aby byli herci náležitě opatřeni?
Slyšíte? Ať se s nimi dobře nakládá, neboť oni jsou tresť a zkrácená kronika věku. Bylo by nám lépe míti po smrti zlý nápis na hrobě než zlou pověst u nich za živobytí.
Pol. Můj princi, zachovám se k nim, jak toho zasluhují.
Ham. Kýho výra, muži – mnohem lépe! Chovejte se ke každému, jak toho zasluhuje, a kdože ujde výprasku?
Chovejte se k nim podle své vlastní cti a hodnosti; čím méně zasluhují, tím větší zásluhu má vaše laskavost.
Vezměte je s sebou.
Pol. Pojďte, pánové.
Ham. Jděte s ním, přátelé. Zítra nám něco zahrajete. (Odejde Polonius se všemi herci kromě prvního.) Slyš, starý brachu, umíte hráti ,,Zavraždění Gonzagy?“
Prv. herec. Ano, Výsosti.
Ham. To chceme zítra večer mít. A bude-li potřeba, mohl byste se naučiti řeči tak na dvanáct, šestnáct řádků, kterou bych napsal a vložil do toho, mohl byste?
Prv. herec. Ano, Výsosti.
Ham. Velmi dobře. Jděte za tím pánem a hleďte, abyste si z něho neztropili smích. (Odejde první herec. – K
Rosenkrantzovi a Guildensternovi.) Moji milí přátelé, loučím se s vámi až do večera. Jste vítáni v Elsinoru.
Rosen. Můj dobrý princi!
Ham. Nuž, tedy tak; Bůh s vámi!
(Odejdou Rosenkrantz a Guildenstern.)
Teď jsem sám.
Ó, jaký otrok jsem a podlý chlap!
Zdaž není hrozné, že ten herec zde
jen v básni, vášni pouze vysněné,
tak sevřel duši do své smyšlenky,
že jejím hnutím celý v tváři zbleď;
měl slzy v očích, v rysech zoufalost,
hlas zlomený a vše své ústrojí
ve shodě s představou? a všechno pro nic
Pro Hekubu!