Vždy, bědný duchu, – dokud paměť bude
mít sídlo v této lebce ztrhané!
Na tebe vzpomínat! Aj, – s tabulky
své paměti stru každý všední rys,
knih průpovědi, všechny obrazy,
vše vtisky minulé, jež mladost má
a zkušenost tam byly vepsaly;
jen rozkaz tvůj sám bude žiti dál
ve knize té a vazbě mého mozku
s nižádnou nižší látkou nesmíšen.
Tak, při sám Bůh. – Ó ženo nicotná!
Ó lotře, lotře, smavý, kletý lotře!
Můj zápisník! – to radno zaznamenat,
že lze se smát a smát a lotrem být; –
to aspoň v Dánsku možno, jsem si jist.
(Zapisuje si.)
Nuž, strýce, tady jsi. – Teď heslo mé
zní: ,,S bohem, s bohem, na mne vzpomínej!‘
Já přísahal.
Hor. Mar (Za scénou.) Ó princi, princi!
Vystoupí Horatio a Marcel.
Mar. Princi Hamlete!
Hor. Bůh ochraň jej!
Ham. Tak buď!
Mar. Hej, hola, princi!
Ham. Hej, hola, hochu, pojď, můj ptáčku, pojď!
Mar. Co děje se, můj pane vznešený?
Hor. Co nového, můj princi?
Ham. Zázraky!
Hor. Můj dobrý pane, povídejte již.
Ham. Ne, vy to vyzradíte.
Hor. Při sám Bůh, já ne.
Mar. Ni já, můj princi.
Ham. Tedy tak; –
zdaž lidské srdce by to smyslilo?
Však mlčet budete?
Hor. Mar.Bůh svědkem, princi! J
Ham. Tož v celém Dánsku lotra nežije, kterýž by nebyl arciničema.
Hor. Toť, pane, nemusil vstát z hrobu duch, by nám to řek‘.