Králov. Můj choti, co vám jest?
Pol. Přestaňte hrát!
Král. Světla sem! – Pryč!
Pol. Světla, světla, světla!
(Odejdou všichni až na Hamleta a Horatia.)
Ham. Ať pláče si laň zraněná,
však jelen hrá si dále;
ten musí bdít, ten musí snít –
tak světa běh jde stále.
Nu, brachu, vezme-li ďas vše ostatní, co mám zdali pak by to zde a k tomu les per sdvěma provensálskými růžicemi na prostříhaných střevících, zdaliž pak by mi to nezjednalo místo v tlupě herců?
Hor. Půl příjmu.
Ham. Celý příjem, povídám.
Vždyť, drahý Damone, to znáš:
zde Jova smrti posel
nám s trůnu vzal; – a teď král náš
jest pravý, pravý – páv.
Hor. To jste už mohl dorýmovat.
Ham. Ó, dobrý Horatio, za tisíc liber mi jest slovo toho ducha. Viděls?
Hor. Velmi dobře, můj princi.
Ham. Za té řeči travičské?
Hor. Dával jsem na něho dobrý pozor.
Ham. Aha! Hudbu sem! hudbu, píšťaly!
Neb, hra když zrovna nelíbí se králi –
což, božínku, snad špatně mu to hráli.
Hudbu, hudbu sem!
Vystoupí Rosenkrantz a Guildenstern.
Guild. Můj princi, račte mi dopřáti slůvko.
Ham. Ó, celou historii, pane.
Guild. Král, pane –
Ham. Nuže, pane, co je s ním?
Guild. – jest ve své komnatě celý bez sebe.
Ham. Pitím, pane?
Guild. Ne, můj princi, spíše hněvem.
Ham. Vaše moudrost měla by být chytřejší a oznámiti to jeho lékaři; neboť kdybych já mu dal pro počištěnou, popudilo by ho to ještě více.
Guild. Můj vzácný pane, uveďte svou řeč do nějaké míry a neodbočujte mi tak divoce od mého poslání.
Ham. Jsem krotký, pane. Mluvte.
Guild. Královna, vaše matka, u velké sklíčenosti poslala mne k vám.
Ham. Jste vítán.