se potká, pouze jako náhodou.
Já s jejím otcem –– právem špehové –
tak ukryjem se, bychom vidouce,
však neviděni, mohli najisto
jich schůzku posoudit a uhodnout
dle jeho chování, zda opravdu
to lásky bol, co souží jej, či nic.
Králov. Chci poslechnout. – A vy, Ofelie,
mám vroucí přání, vaše spanilost
by jenom byla šťastnou příčinou
té Hamletovy vytrženosti.
Tak doufám, vaše ctnost že uvede
jej poznovu na cestu obvyklou
vám ke cti oběma.
Ofel. To, milostivá paní, mé jest přání.
(Odejde královna.)
Pol. Ty Ofelie, zde se procházej!
My, pane vznešený, když ráčíte,
se postavíme tam.
(K Ofelii.)
V té knize čti,
by tato zahloubanost líčidlem
tvé byla samotě. My přečasto
v tom pokárání zasluhujeme,
– jak známo dost, – že tváří zkroušenou
a zbožným zdáním pocukrujeme
i ďábla samého.
Král. (stranou.) Ó příliš pravda!
Jak řeč ta bičuje mé svědomí!
Tvář nevěstčina, barvou krášlená,
víc není hnusná pod svým líčidlem,
než skutek můj pod barvou jest mých slov.
Ó těžké břímě!
Pol. Slyším, jak přichází. Již ustupme.
(Odejdou král a Polonius.)
Vystoupí Hamlet.
Ham. Být čili nebýt, – ta jest otázka: –
víc důstojno-li ducha trpěti
od střel a praků zlého osudu,