96

Však byl jí dopřán vínek panenský

a dívčí obsypání květinami,

i zvonění a průvod poctivý.

Laert. Víc činit nelze?

Prvý kněz. Nelze činit víc.

Řád pohřební by zle byl znesvěcen,

chtít zpívat requiem a response

jak duším, které v míru odešly.

Laert. Tak tedy uložte ji do země

a z její krásné, cudné mrtvoly

ať rostou fialky! – Já říkám ti,

ty tvrdý knězi, anděl v nebesích

že bude sestra má, co budeš ty

výt v jícnu pekel.

Ham. Jak? – Ofelie!

Králov. (sypajíc květiny). Zde kvítí té, jež sama byla květ.

Buď s bohem již! – Já někdy doufala,

že budeš chotí mého Hamleta.

Já lože svatební ti zdobit chtěla,

má sličná dívko, ne tvůj krášlit hrob.

Laert. Ó trojnásobná běda třicetkrát

ať padne na tu hlavu prokletou,

jež podlým činem smyslů nádherných

tězbavila! – Mžik zadržte tuzem,

ať ještě jednou v náruč sevřu ji.

(Skočí do hrobu.)

Teď sypte hlínu na živé i mrtvé,

až horou bude tento plochý lán,

jež vyšší bude nežli Pelion

neb mračný štít modrého Olympu.

Ham. (postoupí vpřed). Kdo ten, jehožto hoře vyznívá tak hlučně? – jehož nářek zaklíná

i bludné hvězdy, na dráze je stavě

jak ty, kdož uztrnuli úžasem?

To já jsem, Hamlet, Dán!

(Skočí do hrobu.)

Laert. Čert vezmi duši tvou!

(Zápasí s ním.)

Ham. Zle modlíš se.