by našim očím pravdu dosvědčil
a oslovil to.
Hor. Však to nepřijde.
Bern. Nuž, chvilku sedněte a na svůj sluch,
jenž proti naší zvěsti hrazen jest,
nás ještě jednou nechte útočit s tím,
co– jsme po dvě noci viděli.
Hor. Tož tedy sedněme a vyslechnem,
co nám Bernardo o tom vypoví.
Bern. V noci minulé,
když právě tam ta hvězda, kteráž jest
od pólu na západ, kruh oběhla,
by ozářila onu nebes část,
kde hoří teď, – tu Marcel a já sám,
když právě jedna odbila…
Vystoupí duch.
Mar. Dost! – Ticho! – hle, – tam přichází to zas!
Bern. V té podobě, co nebožtík náš král!
Mar. Horatio, tys učen, promluv na to.
Bern. Hleď, neni to králi podobno? – jen viz, Horatio.
Hor. Ba, celý on; mně děs a úžas kostmi probíhá.
Bern. Chce, aby někdo na to promluvil.
Mar. Ty oslov to, Horatio.
Hor. Kdos ty,
jenž osobíš si tento noční čas
a krásnou, bohatýrskou postavu,
v níž pohřbeného krále majestát
kdys chodil? – Nebem zaklínám tě, mluv!
Mar. Jest uražen.
Bern. Hle, vzdaluje se to!
Hor. Stůj! promluv! Mluv, já zaklínám tě, mluv!
(Duch zmizí.)
Mar. To tam a nechce dáti odpověď.
Bern. Nuž jak, Horatio! – vy třesete se
a zbledl jste. – Zdaž není v tom cos víc
než přelud? – Cože o tom soudíte?
Hor. Bůh svědkem, že bych tomu nevěřil,
mé vlastní oči kdyby nebyly
mi pravdivým a zřejmým svědectvím.