46

Co jest mu Hekuba, Hekubě ón,

že pláče pro ni? Co by učinil,

můj popud maje, osten vášně mé?

On jeviště by zalil slzami

a hrůzou řeči rozklál každý sluch;

on zločince by dohnal k šílenství

a zděsil nevinné, zmáť nevědomé

a uztrnutím zrak by ochromil

i sluch v jich samých schopnostech. – A já?

Já, blbý, bahnokrevný ničema,

jak náměsíčný Janek obcházím,

svou věcí nedojat a nehlesnu,

ne, ani pro krále, na jehož statku

a žití předrahém zde spáchán byl

ten zločin prokletý! – Jsem zbabělec?

kdo zve mne lotrem? rozbije mi lebku?

vyškubne vous a hodí mi jej v tvář?

Kdo nos mi seštípne a prolhaný

mi dech až do plic hrdlem vrazí zpět?

kdo mi to udělá? – Ha! – Při sám Bůh,

já snes‘ bych to; neb, jinak už to není:

mám játra holubí, mně schází žluč,

by nátisk přihořkla, sic býval bych

již dávno všechny supy pod nebem

byl přecpal střevy toho otroka.

Ó krvavý a smilný, zrádný lotře!

ty bezcitný a vilný, zvrhlý lotře! Ó pomsta!

Ah, jaký osel jsem! – Toť hrdinské,

že já, syn otce zavražděného

a od nebes i pekel k pomstě hnán,

jak nevěstka si úlevu ji slovy

a do klení se dávám jako běhna

a cuchta nějaká!

Fi na to! hanba! – Vzpruž se, mozku, přec!

Hm, – slýchal jsem, že stvůry zlotřilé,

jak dlely v divadle, tak do duše

prý byly jaty uměleckou hrou,

že na místě svůj zločin vyznaly;

neb vražda, třeba nemá jazyku,