69

Králov. S kým hovoříš?

Ham. Tam nevidíte nic?

Králov. Ni zdání; ale vidím vše, co jest.

Ham. Nic též jste neslyšela?

Králov. Nic, než nás.

Ham. Tam pohleďte! hle, jak se odkrádá!

Můj otec, navlas tak, jak býval živ!

Hle, tamo, právě teď, ven ze dveří!

(Duch zmizí.)

Králov. Toť obraz ražený jen mozkem tvým;

k těm netělesným stvůrám vytržení

má přeumělou schopnost.

Ham. Vytržení!

Má tepna klidně drží takt, jak vaše,

a jako vaše zdravou hudbou hrá:

to není z šílenství, co mluvil jsem.

Jen zkoušku učiňte a já tu věc

vám budu opakovat do slova,

kde šílenost by odskočila v ráz.

Ó, matko, při své duše spasení,

ten lichometný balšám neklaďte

si na duši, že moje šílenost

tak hovoří a nikoli váš hřích!

Tím povrchně jen místo zjitřené

se blanou zacelí a zhoubný kvas,

vše uvnitř podrývaje, neviděn,

dál šíří nákazu. – Před nebes tváří

se vyznejte, a želíc minula,

se chraňte v budoucnosti; nemrvte

ten plevel, aby víc jen rozbujněl.

A odpusťte mi tuto moji ctnost,

neb v tučných těch a dýchavičných dnech

ctnost sama musí prosit nepravost,

by odpustila, ano hrbit se

a žadonit, by dovolila jen

jí dobro učinit.

Králov. Ó, Hamlete, tys moje srdce ve dví rozeklál!

Ham. Ó, zahoďte tu horší jeho část

a lepší půlí čistěj žijte dál.