Ham. Byl bych tam chtěl být.
Hor. Byl byste jistě trnul úžasem.
Ham. Toť možné, velmi možné. Zůstal dlouho?
Hor. Co mírným chvatem sto by napočet‘.
Mar. Bern Déle, déle.
Hor. Ne, když jsem já to viděl.
Ham. Jeho vous byl prošedlý, či ne?
Hor. Jak za živa jsem znal jej, černý, stříbrem prokvetlý.
Ham. Dnes v noci budu s vámi na stráži; snad zas to přijde.
Hor. Přijde, za to ručím.
Ham. A zjeví-li se v téže postavě,
jak vznešený můj otec, oslovím to,
byť samo peklo rozevřelo chřtán
a kázalo mi mlčet. – Prosím vás,
až dosud v tajnu-li jste chovali
to vidění; i dál to zamlčte;
a v noci ať se děje cokoli,
vše v mysl uložte, nic na jazyk:
za vaši lásku se vám odvděčím.
Teď buďte zdrávi; mezi jedenáctou
a dvanáctou tam na terase dnes
vás navštívím.
Všichni. Jsme k službám, Výsosti!
Ham. Buď láska vaše mou, jak moje vaší;
a nyní s bohem!
(Odejdou všichni kromě Hamleta.)
Mého otce duch
a ve zbroji! Zde čisto není vše.
V tom vězí, tuším, jakás podlá hra!
Kéž noc tu byla! – zatím ticho, duše!
Zlé skutky, byť je zavalila zem.
se zjeví před očima lidem všem.
(Odejde.)
Scéna 3.
Pokoj v domě Poloniově.
Vystoupí Laert a Ofelie.
Laert. Mé věci jsou již na lodi; – buď zdráva!
A, sestro, kdy jen vítr bude přát,