Ty prsty, prosím, s mého hrdla pryč! –
Ač nejsem prudký ani ukvapen,
však v sobě mám cos nebezpečného,
a toho, jsi-li moudrý dost, se střež! Pryč ruce!
Král. Rozdělte je!
Králov. Hamlete!
Všichni. Ó pánové –
Hor. Můj dobrý princi, upokojte se.
(Dvořané je roztrhnou a oba vystoupí z hrobu.)
Ham. Aj, v této věci chci s ním zápolit, až víčka očí mých již nemrknou.
Králov. V čem, synu milý?
Ham. Já ji miloval:
čtyřicet tisíc bratří nemohlo
by vyvážit svou láskou veškerou
mé lásky úhrn. Co že učinit
chceš pro ni ty?
Král. Ó Laerte, šílen jest.
Králov. Pro lásku boží, již ho ušetřte!
Ham. Mluv, hrom a peklo! co chceš učinit?
Chceš plakat, rvát se, postit, drásat se?
chceš ocet pít, neb krokodila sníst?
Já udělám to. – Jdeš sem skomírat?
mne překonat chceš skokem do hrobu?
Dej za živa se pochovati s ní,
já též to učiním; a žvatláš-li
ty o horách, ať miliony lánů
zde na nás navrší, až půda ta
leb sžehajíc o pásmo horoucí,
jak nad bradavkou vyční nad Ossou!
A máš-li chlubný jazyk, dovedu
se chvástat jako ty.
Králov. Toť šílenství. –
Ten záchvat jenom chvíli potrvá,
a trpělivě jako hrdlička,
když vyklubou se zlatá holátka,
hned jeho tichost křídla rozestře.
Ham. Teď slyšte, pane: proč tak na mne jste?
Já rád vás měl; však na tom nesejde;
ať cokoli si dělá Herakles,