14

před jejich zrakem bázní schváceným

nadélku berly své, co zatím oni

tou hrůzou téměř v rosol ztrnulí

tu stojí němi, nemluvíce naň.

To v uděšené tajnosti mi řekli,

a já šel s nimi na stráž třetí noc,

kdež, jak to vyprávěli, v tentýž čas,

v též podobě, vše věrně do slova,

duch přišel. – Znal jsem otce vašeho;

ty ruce nejsou podobny si víc.

Ham. A kde to bylo?

Mar. Na terase, princi, kde stráž jsme měli.

Ham. Oslovili jste to?

Hor. Já, pane můj, jsem na to promluvil,

však odpovědi mi to nedalo;

jen jednou, tuším, hlavu zvedlo to,

jak na promluvení se chystajíc.

Vtom jitřní kohout hlučně zazpíval

a na ten hlas to kvapem ucouvlo

a zmizelo.

Ham. Toť velmi podivné.

Hor. Jak živ jsem, vzácný princi, jest to pravda;

a tu jsme myslili, že povinnost

nám káže, dát vám o tom vědomost.

Ham. Nu ovšem; to mne znepokojuje.

Jste na stráži dnes v noci?

Mar.Bern. Ano, princi.

Ham. Že ozbrojen, jste řekli?

Mar.Bern. Ozbrojen.

Ham. Od lebky k palci?

Har. Bern. Od hlavy až k patě.

Ham. Tož neviděli jste mu do tváře?

Hor. Ó viděli, měl hledí zdvižené.

Ham. Jak, – hleděl zachmuřeně?

Hor. Výraz měl víc žalostivý nežli hněvivý.

Ham. Bled, nebo uzarděn?

Hor. Ne, velmi bled.

Ham. A oči pevně na vás upíral?

Hor. Co nejpevněji.