11

a jenž od nejprvnější mrtvoly

až k nebožtíku, který umřel dnes,

vždy stejně volal: „Tak to musí být.“ –

Tož prosíme, již k zemi odvržte

ten marný žal a o nás myslete

jak o svém otci; neboť, věz to svět,

vy nejbližší jste trůnu našemu

a lásku o nic méně šlechetnou,

než k synu chová otec nejdražší,

my vstříc vám neseme. – Však záměr váš,.

zas vrátit se na školy vitemberské,

se nejvýš příčí naší žádosti

a prosíme, byste se odhodlal

zde zůstat u nás, v blahé pohodě

a útěšnosti zraku našeho,

náš nejprvnější dvořan, strýc a syn.

Králov. Svou matku nenech ždáti nadarmo;

já prosím, Hamlete, zde zůstaň u nás

a neodcházej do Vitemberka.

Ham. Seč jsem, chci, vzácná paní, poslechnout.

Král. Toť láskyplná, krásná odpověď.

Co my jsme, buďte v Dánsku. – Pojďme, choti.

Ten vlídný, volný souhlas Hamletův

se zakotvil v mém srdci úsměvem

a tomu na vděk pohár nevznese

dnes Dánsko k radostnému přípitku,

by nezahřměla děla k oblakům;

a v králův kvas ať duní nebesa

zpět hovoříce zemské hřímání.

Již pojďte.

(Tuš. Odejdou všichni kromě Hamleta.)

Ham. Ó kéž to příliš, příliš pevné tělo

se rozplynulo, sjihlo na rosu!

Neb kéž by Věkověčný nebyl dal

svůj řád na samo vraždu! – Bože, Bože!

jak nudný, prázdný, ploský, nicotný

se zdá mi všechen toho světa běh!

Fi na to, fi! – to nevypletý sad,

jenž bují v símě; bejlí šeredné