17

Ó boj se toho, drahá sestro, boj,

a drž se v hradbách náklonnosti své

před dostřelem a léčkou žádosti.

Inejcudnější dívka plýtvá již,

když odhalí svou krásu měsíci;

ctnost sama hrotu pomluv neujde;

červ dítky jara často prohry že,

než jejich puky zotvírají se,

a v jitru, v čerstvé rose mladosti

van nakažlivý hrozí nejvíce.

Tož bdělá buď, štít nejlepší je strach;

neb mládí samo sobě odboj činí,

když nejsou blízko nepřátelé jiní.

Ofel. Chci podstatu tvých dobrých naučení

u svého srdce chovat na stráži.

Leč, dobrý bratře, neukazuj mi,

jak mnohý prostopášný kazatel,

na cestu k nebi, příkrou, trnitou,

co sám jak bujný, pustý rozmařilec

jde po kvetoucích stezkách marnosti

přes vlastní rady.

Laert. O mne neboj se. – Již přes čas meškám; hle, zde otec náš.

Vystoupí Polonius.

Ve dvojnásobném požehnání jest

i blaho dvojnásobné; příležitost

se usmívá na druhé loučení.

Polon. Zde dosud, Laerte? – Styď se! – Na koráb!

Tvým plachtám vítr sedí na plecích

a čekají už pouze na tebe.

Nuž, požehnání mé tě provázej!

A těchto naučení několik

si ještě do paměti vepsat hleď:

Svým myšlenkám nedávej jazyku,

ni činu myšlence, již nerozvážils.

Buď upřímným, ne všedně důvěrným.

Ty z přátel svých, jichž volba osvědčena,

k své duši připni poutem kovovým,

však neotupuj dlaň svou srdečností,

kde přijde soudruh neopeřený