Laert. Hle, takto jeho pravým přátelům
až dokořán svou náruč otvírám
a jako pelikán, jenž v lásce své
se vzdává života, je napojit
chci vlastní krví.
Král. Aj, teď mluvíte
jak dobrý syn a jako pravý šlechtic.
Že já jsem smrtí otce nevinen
a z hlubokosti duše želím jí,
tak přímo pronikne vám na rozum,
jak den do vašich očí.
Dánové (venku). Vpusťte ji!
Laert. Ha! – co to hlučí? –
Vystoupí Ofelie.
Ó žáre bolu, sžehni mozek můj!
vy, slzy solí trpké sedmkrát,
cit vypalte a schopnost očí mých!
Bůh svědkem, vyvážím, tvou šílenost,
až naše miska zvrátí vahadlo.
Ó růže májová, mé drahé děvče,
ty dobrá sestro má, Ofelie!
Ó Bože, možno-li, duch mladé dívky
by tak byl smrtelný, jak život starcův?
Je ve své lásce něžná příroda,
a kde jest něžná, vzácný nějaký
vzor sebe samé za tím posílá,
co miluje.
Ofel. (zpívá). Tvář nepokrytu na marách
jej nesli; – žel, ó žel!
a mnohá slza skrápla, ach –
S bohem buď, můj holoubku!
Laert. Jsouc při rozumu, kdybys pomsty své se dovolávala, tak nemohla bys dojmouti.
Ofel. (zpívá). Musíte zpívat: „Dolů pojď!“
když voláte jej dolů.
Ó, jak hezky vrčí k tomu kolovrátek. – To je o tom falešném správci, jenž ukraď dceru svého pána.
Laert. To nic je víc než věcnost.
Ofel. (rozdává květiny). Zde rozmarýna; ta jest na památku; prosím vás, milý, vzpomeňte si na mne. A tady macešky pro přemýšlení.
Laert. Toť naučení v šílenosti: přemýšlet a vzpomínat.
Ofel. Zde pro vás vonný kmín a orlíčky: zde routa vám a tady snítka pro mne; tak svátečně bychom jí mohli říkat