tvůj strýc se přikraď ke mně s lahvičkou,
v níž blínovou měl šťávu prokletou,
a do vchodů mých uší nalil trest‘
tu žíravou, jejížto účinek
jest taký lidské krve protivník,
že rtuti rychlostí se rozbíhá
do tělesných všech bran a průchodů
a prudkou mocí srazí, zahustí,
jak syřiště když vkápneš do mléka,
žil plynnou, zdravou krev. – Tak s krví mou.
A v okamžení lišej osypal
jak Lazara svým hnusným škraloupem
vše hladké tělo mé.
Tak ve spaní jsem rukou bratrovou
byl rázem zbaven žití, koruny
a královny, vzat v rozkvětu svých vin
tak bez přípravy, svaté večeře,
bez posledního k smrti pomazání,
bez účtů poslán složit účet svůj
se všemi svými hříchy na hlavě.
Ó hrůza, hrůza, hrůza strašlivá!
Cit máš-li přirozený, nestrp toho
a nedopusť, by lože královské
se v Dánsku zvrhlo v lůžko zbujnosti
a v pelech krvesmilství kletého.
Leč tak neb tak ať k činu přikročíš,
své srdce netřísni a neosnuj
nic proti matce své; – ji zůstav nebi
a oněm trnům, které v prsou má,
by bodaly a hnětly. – S bohem buď!
Již blízké jitro hlásí světluška
a bledne v neúčinném ohni svém.
Buď s bohem, s bohem! – na mne vzpomínej.
(Duch zmizí.)
Ham. Ó všichni zástupové nebeští!
Ó země! – a co dál? – Mám spolčit s tím
i peklo? – Fi! – Ó srdce, drž se, drž!
a vy, mé svaly, nestárněte hned
a vzpružte mne… Na tebe vzpomínat!