6

neb jako proslov blížících se ran, –

teď nebesa a země pospolu

na naši vlast a národ seslaly.

Duch se znovu objeví.

Však ticho! Hle, tam přichází to zas!

Já zastoupím to, ať mne zahubí!

Stůj, přelude! – A máš-li jaký zvuk

neb užívání hlasu lidského,

dej odpověď!

Cos dobrého-li třeba vykonat,

co tobě klid, mně spásu přinese,

dej odpověď!

Své vlasti znáš-li sudbu, kteráž dá

se napředvěděním snad odvrátit,

dej odpověď!

Neb jestli v lůnu země za živa

jsi uloupený poklad nakupil,

zač, jak se povídá, vy duchové

prý často obcházíte po smrti,

mluv, stůj, – a mluv!

(Kohout zakokrhá.)

Marcele, zadrž to!

Mar. Mám po tom partyzánou udeřit?

Hor. Tak, nechce-li to stát. i

Bern. Je zde!

Hor. Je zde!

Mar. Je pryč! (Duch zmizí.)

My křivdíme mu, ač tak majestátní,

že mocí dorážíme na něho;

neb nezranitemý jest jako vzduch

a naše plané rány zlý jsou šprým.

Bern. Chtěl promluvit, v tom kohout zazpíval.

Hor. Tu sebou trhl jako hříšný tvor

na hrůzné zavolání. – Slýchal jsem,

že kohout, jenž jest jitra polnicí,

svým hlaholným a pronikavým hrdlem

dne boha, zbouzí. Na tu výstrahu

kde v moři, ohni, v zemi, v povětří

jest klidu nemající, bludný duch,