66

dost nebezpečno všudybylem být.

Již přestaňte mi lomit rukama;

dost! sedněte, – ať srdce zlomím vám.

a já je zlomím, stvořeno-li přec

je z látky prostupné a kletý zvyk

je neobrnil tak, že tuženo

a hrazeno je proti rozumu.

Králov. Co spáchala jsem, že se odvažuješ tak drsným hlukem na mne útočit?

Ham. Čin takový, že hyzdí ruměnec

a půvab mravu, pokrytstvím zve ctnost,

rve růži s čela lásky nevinné

a puchýři je zjitří; učiní

slib manželský tak lživě podvodným

jak hráčů přísahy. Ó, taký čin,

že z těla svatých smluv rve samu duši

a sladkou zbožnost mění v spoustu slov.

Tvář nebes rdí se, ba ta přepevná

a utvrzená země podstata

se v tváři zasmuší jak v soudný den,

jsouc chorá pomyšlením na ten čin.

Králov. Ach nastojte! Ó jaký že to čin se hlásí rachotem tak hromovým?

Ham. Zde pohleďte na obraz ten a ten,

dvou bratří malované podoby.

Hle, jaký půvab tkvěl na tváři té:

zde vlas Apollův, čelo Joviše,

zrak Martův velitelský, hrozivý;

a postoj hlasatele Merkura,

jak právě touto chvílí spouští se

na vrchol, celující nebesa;

toť složení a úměr, na kteréž,

jak zdá se, každý bůh svou pečeť vtisk‘,

by důkaz podal světu, co jest muž.

To byl váš manžel. Nyní hleďte dál:

zde jest váš manžel; sněťovitý klas,

jímž zdravý bratr sžehnut nákazou.

Zda oči máte? Mohla-li jste jen

tu krásnou horskou pastvu opustit

a krmiti se na té bažině?

Ha! máte oči? – Láskou nelze vám