20

své prázdné chvíle zlehčovala tak,

bys hovořila s princem Hamletem.

Čiň, jak ti poroučím; – a jdi teď po svých.

Ofel. Můj pane, poslechnu.

(Odejdou.)

Scéna 4.

Na terase.

Vystoupí Hamlet, Horatio a Marcel.

Ham. Vzduch řeže zle; jest velmi mrazivo.

Hor. Jest pronikavé, ostré povětří.

Ham. Jak pozdě máme?

Hor. Skoro na dvanáctou.

Mar. Ne, odbila.

Hor. Že tak? Já neslyšel; tož blíží se

ta doba, v kterou obcházívá duch.

(Z daleka troubení a střelba z děl.)

Co znamená to, princi?

Ham. Král dnešní noci bdí a popíjí

a hoduje a křepčí skočný rej;

a jak jen rýnským hrdlo propláchne,

hned kotlů ryk a trouby zavřesknou

tu velkou slávu jeho přípitku.

Hor. Je to zde obyčej?

Ham. Ba věru jest;

však po mém soudu, ač jsem rodák zdejší

a ve způsobech těchto vychován,

toť obyčej, jenž víc přináší cti,

když opominut, než kdy šetřen jest.

Ty pusté kvasy na východ i západ

nás činí pověstný a rozkřičeny

u jiných národů; nás opilci

tam zvou a surovými přívlastky

nám třísní jméno; a to opravdu

i našim skutkům nejvznešenějším

tuk odbírá a jádro hodnoty.

Tak často bývá u jednotlivců,

že přirozenou vadou nějakou,

buď vrozenou, – v čemž viny nemají,