87

Posel. Prý plavci, pane; já jich neviděl.

Mně dal je Klaudio, jenž obdržel

je od toho, kdo přinesl je.

Král. Laerte, vy poslechněte list. – Ty odejdi.

(Odejde posel.)

(Čte.) „Vznešený a mocný! Vězte, že nah jsem vysazen do Vaší říše. Zítra dovolím si předstoupit! před Vaši královskou tvář, a vyprosiv si Vaši milost k tomu, vypovím příčinu svého náhlého a ještě více podivného návratu.

Hamlet.“

Co znamená to? Jsou zas všichni zde?

či jest to podvod jen a na všem nic?

Laert. A znáte písmo?

Král. Ruka Hamletova. „Nah!“ – a zde v doušce praví: „samoten“. Co tomu říkáte?

Laert. Jsem bez rady. – Ať ale přijde si; vždyť samo choré srdce okřává, že dočkám se a do hrdla mu řeknu: „To spáchals ty!“

Král. A Laerte, tak-li jest, – a jak by také jinak mohlo být? –zda chcete dát se vésti ode mne?

Laert. To, pane, chci; jen k míru nesmíte mne vést.

Král. Jen k tvému míru vlastnímu.

Když vrátil se, tou cestou přeplašen,

a nehodlá-li víc ji podniknout,

chci pohnouti jej k věci nějaké,

jež nyní v mojí mysli dozrála,

a kde, ať chce či nechce, padnout musí.

Ni větřík nevzdechne pro jeho smrt,

ba matka sama čin ten omluví

a bude pouhou náhodou to zvát.

Laert. Můj králi, dám se vámi ovládat

tím spíše, učiníte-li to tak,

že já v tom budu nástrojem.

Král. To vhod.

Když byl jste na cestách, tu mluvilo

se mnoho v přítomnosti Hamleta

jedné schopnosti, jíž nade vše

prý záříte; vše jiné vlastnosti

jej k závidění nepudily tak,

jak tato jedna, která v očích mých

má cenu nejmenší.

Laert. Jaká to schopnost?

Král. Jen pouhá stužka na klobouku mládí,

však nutná též; neb mládí sluší tak

ten lehký, bezstarostný šat, jejž nosí,