97

Ty prsty, prosím, s mého hrdla pryč! –

Ač nejsem prudký ani ukvapen,

však v sobě mám cos nebezpečného,

a toho, jsi-li moudrý dost, se střež! Pryč ruce!

Král. Rozdělte je!

Králov. Hamlete!

Všichni. Ó pánové –

Hor. Můj dobrý princi, upokojte se.

(Dvořané je roztrhnou a oba vystoupí z hrobu.)

Ham. Aj, v této věci chci s ním zápolit, až víčka očí mých již nemrknou.

Králov. V čem, synu milý?

Ham. Já ji miloval:

čtyřicet tisíc bratří nemohlo

by vyvážit svou láskou veškerou

mé lásky úhrn. Co že učinit

chceš pro ni ty?

Král. Ó Laerte, šílen jest.

Králov. Pro lásku boží, již ho ušetřte!

Ham. Mluv, hrom a peklo! co chceš učinit?

Chceš plakat, rvát se, postit, drásat se?

chceš ocet pít, neb krokodila sníst?

Já udělám to. – Jdeš sem skomírat?

mne překonat chceš skokem do hrobu?

Dej za živa se pochovati s ní,

já též to učiním; a žvatláš-li

ty o horách, ať miliony lánů

zde na nás navrší, až půda ta

leb sžehajíc o pásmo horoucí,

jak nad bradavkou vyční nad Ossou!

A máš-li chlubný jazyk, dovedu

se chvástat jako ty.

Králov. Toť šílenství. –

Ten záchvat jenom chvíli potrvá,

a trpělivě jako hrdlička,

když vyklubou se zlatá holátka,

hned jeho tichost křídla rozestře.

Ham. Teď slyšte, pane: proč tak na mne jste?

Já rád vás měl; však na tom nesejde;

ať cokoli si dělá Herakles,