Když nemiluje ji a o rozum
tou láskou nepřišel, ať nadále
již státu nesloužím, leč raději
chci sedlačit a s koňmi pojíždět.
Král. Tak zkusíme to.
Králov. Hle, jak ubohý sem přichází, tak smuten, něco čta.
Pol. Pryč odtud, prosím vás, již oba pryč;
já hned naň udeřím.
(Odejdou král, královna a dvořané.)
Vystoupí Hamletčtoucí.
Ó s dovolením! – Jak se daří, můj dobrý princi Hamlete?
Ham. Dobře, Bohu díky.
Pol. Znáte mne, můj princi?
Ham. Výborně; jste prodavač ryb.
Pol. To nejsem, princi.
Ham. Tedy bych si přál, abyste byl tak poctivý muž.
Pol. Poctivý, můj princi?
Ham. Pane, tak; být poctivým, jak už to v světě chodí, je tolik, jako býti vybrán z deseti tisíců.
Pol. Živá pravda, můj princi.
Ham. Neboť líhne-li slunce červy v mrtvém psu, – bůh líbající mršinu… Máte dceru?
Pol. Mám, princi.
Ham. Ať vám nechodí na slunci. Početí jest požehnáním; ale poněvadž by vaše dcera mohla počíti… příteli, dohlédněte k tomu!
Pol. Co tím chcete říci? (Stranou.) Stále naráží na mou dceru. A přece mne z počátku nepoznával; řekl, že jsem prodavač ryb. Daleko to s ním došlo. A věru, za mého – mládí vystál jsem také já mnoho od muk lásky; skoro právě tolik. Promluvím na něho zas. – Co čtete, můj princi?
Ham. Slova, slova, slova.
Pol. O čem to jedná, princi?
Ham. Kdo, s kým?
Pol. Myslím, jaká je to věc, co čtete, princi.
Ham. Pomluvy, pane; neboť ten uštěpačný lotr zde povídá, že starci mají šedivé vousy, že jejich tváře jsou vrásčité, jejich oči roní hustou ambru a švestkovou pryskyřici a že mají hojný nedostatek vtipu a nad míru osláblé kyčle; o čem všem, pane, jsem sice přemocně a valně přesvědčen, ale nemám za poctivé, že to zde tak napsáno.
A vy sám, pane, byste došel mého stáří, kdybyste jako rak uměl lézti nazpátek.
Pol. (stranou). Třeba je tohle šílenství, je v tom soustava. – Nepůjdete s větru, můj princi?
Ham. Do svého hrobu? –
Pol. To je vskutku s větru. (Stranou.) Jak trefné jsou někdy jeho odpovědi! To je štěstí, na které bláznovství často narazí a které by rozum a zdravý smysl nikdy tak zdárně neporodily. Nechám ho zde, a hned budu pomýšlet, jak bych to nastrojil, aby se potkal s mou dcerou. – Můj ctěný pane, co nejpokorněji se s vámi loučím.
Ham. Nemůžete mi, pane, vzíti nic, s čím bych se loučil ochotněji; až na mé živobytí, až na mé živobytí, až na mé živobytí.
Pol. Buďte zdráv, můj princi.