30

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scéna 1.

Pokoj v domě Poloniově.

Vystoupí Polonius a Reynald.

Pol. Ty peníze a listy, Reynalde, mu odevzdáš.

Reyn. Tak, pane, učiním.

Pol. A bude tuze moudré od tebe,

než navštívíš ho, milý Reynalde,

když poptáš se po jeho chování.

Reyn. To, pane můj, jsem také zamýšlel.

Pol. Aj správně, velmi správně řečeno.

Hleď na to se mi vyptat především,

jací tam Dánové jsou v Paříži,

a jak a kdo a čím a kde je živ,

v čí společnosti, jakým nákladem. –

A shledav oklikou svých dotazů,

že znají mého syna, pokroč dál,

než sáhalo tvé ptaní porůzné.

Tak stav se, jako bys ho z dálky znal:

rci ku příkladu: „Jeho otce znám

a jeho přátele a trochu jej.“ –

Ty chápeš, Reynalde?

Reyn. Ó velmi dobře.

Pol. „A trochu jej“; však můžeš říct: ,,Jen tak. –

A v pravdě-li to on, to divoch jest

a zvětřen v tom a v tom.“ – A potom naň

sveď výmyslů, co jen ti libo jest,

jen nic tak podlého, by znectěn byl;

– v tom pozor dej; – však, brachu, takové

jen rozpustilé, bujné, všední kousky,

jež, jak je známo, nejobvykleji

se druží s mladostí a svobodou.

Reyn. Tak jako hraní, pane.

Pol. Ano, tak,

a pitky, rvačky, klení, hádky, frej;

tak daleko se můžeš spustiti.

Reyn. To, pane, znectí jej.