(Odejde druhý hrobník.)
(Kopá a zpívá.) Když v mladosti jsem lásku měl,
ó, jak byl krásný svět!
s ní chodit kdy a jak jsem chtěl,
kdo byl tak šťasten hned.
Ham. Necítí-li ten chlap ani dost málo, codělá? Kope hrob a zpívá.
Hor. Zvyk mu to usnadnil.
Ham. Ano, tak; ruka neupracovaná jest choulostivější.
Prv. hrob. (zpívá). Však stáří pěstí zaťatou
mne kradmo chytlo v týl
a odplul jsem s ním v dálnou zem,
jak nebýval bych byl.
(Vyhodí lebku.)
Ham. V té lebce býval jazyk a mohla zpívat. Jak jí ten dareba mrštil o zem, jako by to byla čelist Kaina, jenž spáchal první vraždu! Snad to byla mozkovice nějakého politika, kterého teď ten osel překonává; někoho, jenž chtěl přelstíti Boha, není-li pravda?
Hor. Snad, můj princi.
Ham. Neb dvořana, jenž uměl říkat: Dobré jitro, nejmilejší pane. Jak se daří, nejmilejší pane? Snad že to byl milostpán ten a ten, jenž vychvaloval koně milostpána toho a toho, když si ho chtěl na něm vyžebrat. Že snad ne?
Hor. Ano, princi.
Ham. Ba že tak; a nyní je z toho vzácná paní z Červova bez čelisti a otloukaná do makovice lopatou hrobařskou.
To je mi hezký převrat, jen kdybychom se mu tak mohli podívat na kloub. Což pak živení těch hnátů nestálo za víc, než aby se s nimi házelo na čampulu? Moje mne bolí, pomyslím-li na to.
Prv. hrob. (zpívá). A motyka a rýč a rýč a rubáš a pak dost;
a ještě jáma hluboká; –
tak vítá se tu host.
(Vyhodí jinou lebku.)
Ham. Tady je druhá; proč by to nebyla lebka advokátova? Kde jsou teď jeho dvojsmysly a uskoky, jeho výkruty, odpory a partyky? Pročpak to trpí, že ten surový chlap ho tluče do kotrby ublácenou lopatou a nehrozí mu žalobou pro veřejné násilí? – Hm! Ten chlapík snad svého času skupoval pozemky; měl hypoteky, zástavy, převody, dvojí ručitele, postupy á výkupy. Je to zde převod za jeho převody, výkup za jeho výkupy, že má tu povedenou lebku plnou nezvedeného bláta? Nezaručí mu jeho ručitelé – i když jsou dva – z jeho koupí víc než délku a šířku několika trhových smluv? Jen ty právní listiny sotva by se vešly do této truhly a jeho dědic nebude zase mít o nic více než on. – Co?
Hor. Ani o vlas více, můj princi.
Ham. Nedělá se pergamen z ovčí kůže?
Hor. Dělá, můj princi, a také z telecí.
Ham. Jsou ovce a brav ti, kteří hledají bezpečnost v takových věcech. Promluvím s tím člověkem. Brachu, čí pak je to hrob?
Prv. hrob. Můj, pane. (zpívá.)
– a ještě jáma hluboká;
tak vítá se tu host.