54

bych povýšení čekal od tebe,

jenž mimo dobrý rozmar nemáš,

čím bys nasytil se a se oblekl?

Nač by se mělo chudým lichotit?

Ne, aťsi jazyk pocukrovaný

se líže k pychu nesmyslnému

a křiví kolen klouby ohebné,

kde může zisk vyplynout z lísání,

– ty slyš: Co moje drahá duše uměla

si mezi lidmi rozdíl učinit,

své volby pečeť vtiskla na tebe,

neb ty jsi byl jak ten, kdo trpě vše

nic netrpí, jak ten, jenž ústrky

i dary Štěstěny bral stejně vděčně.

A blahoslaveni jsou ti, jichž krev

a rozvaha tak dobře smíšeny,

že prstům Štěstí nejsou píšťalou,

by hrálo na ni, co mu libo jest.

Ó, dej mi člověka, jenž otrokem

své vášně není, a já v nitru srdce

jej nosit chci, ba v srdci srdce svého,

jak nosím tebe. – Dost již o tom slov.

Dnes večer budou hrát i před králem;

tam jeden výstup jest as jako to,

co řek‘ jsem ti o smrti otcově.

I prosím tě, až uvidíš ten děj

se odehrávat, silou veškerou

své duše mého strýce pozoruj;

a nevyjde-li potom z doupěte

při jedné řeči jeho skrytý hřích,

jest pekelný to duch, co zřeli jsme,

a moje přízraky tak zčazeny

jak samo Vulkánovo kovadlo.

Jen tedy pozoruj ho bedlivě;

já svoje oči vryju v jeho tvář

a potom sjednotíme k ortelu

své úsudky o jeho vzezření.

Hor. Jest dotyře, pane můj! A kradmo-li se mezi hrou mi sněčím odplíží, jsa nedopaden, krádež zaplatím.

Ham. Hle, jdou již na hru, musím zblbět zas. Jdi, vyhledej si místo!