7

zpět chvátá ve svou říš; a že to pravda,

nám dosvědčila tato příhoda.

Mar. Jak zapěl kohout, zmizelo to hned.

Je pověst, kdykoli se vrátí čas,

v němž narození Páně slavíme,

ten jitřní pták že pěje celou noc.

A tu, jak povídají, žádný duch

se neodváží venku obcházet;

jsou noci zdravé, žádná planeta

pak neuhrane, elfi tratí moc

a čarodějky neudělají:

tak svatý to a milostivý čas.

Hor. To slýchal jsem a zčásti věřím též.

Však hle, už jitro v plášti brunátném

jde rosou tam přes východní ten chlum.

Stráž přerušme; a radím, bychom to,

co viděli jsme v noci, sdělili

mladému Hamletu; neb, jak jsem živ,

ten duch, k nám němý, k němu promluví,

Zda souhlasíte, bychom mu to řekli,

jak žádá láska, velí povinnost?

Mar. Tak, prosím, učiňme; a vím, kde ráno jej nalezneme nejpříhodněji. (Odejdou.) Scéna 2.

Trůnní sál na zámku.

Tuš. – Vystoupí král, královna, Hamlet, Polonius, Laert, Voltimand, Kornelius, dvořané a komonstvo.

Král. Ač smrt drahého bratra, Hamleta,

jest posud v čerstvé paměti a nám

přísluší srdce žalem kormoutit,

a celá naše říše měla by

se chmuřit jedním čeleni bolestným,

přec rozvaha již zmohla přírodu

tak dalece, že s nejmoudřejší strastí ,

naň myslíme a při tom zároveň

i sebe samých pamětlivi jsme.

A protož tedy druhdy naši sestru,

teď naši královnu a vznešenou

té bohatýrské říše dědičku,

jak řek‘ bych s pokosenou radostí