jak miloval jste jej; však proto jen,
že znám, jak láska časem počata,
a vídám zkušeností důkazem,
jak její žár a jiskru mění čas.
Jeť v samém plamu lásky jakýs knot
či oharek, jenž přitlumuje ho;
a stejně dobrým nepotrvá nic;
neb dobro, dorůstajíc v nadbytek,
svou vlastní přemnohostí umírá.
Co chceme učinit, by mělo stát
se hned, když chcem; neb toto „chcem“ se mění
a tolik slev má, tolik průtahů,
co jazyků jest, ruk a případů;
a potom z toho „měl bych“ stane se
jen marnotratný vzdech, jenž ublíží,
ač ulevuje. – Ale protněm hlízu:
Hamlet se vrací; nuž, co chcete vy
teď činit, byste skutkem osvědčil
víc nežli slovy, že jste otcův syn?
Laert. I v kostele mu hrdlo podřezat.
Král. Ba vražda věru nikde neměla
by útočiště mít; – ni pomsta mezí.
Však, dobrý Laerte, jste-li odhodlán
to učinit, v své komnatě se držte.
Až Hamlet přijde, zví, že jste se vrátil,
a my se postaráme o také,
kdož budou vaši zdatnost vynášet
a dvojí nátěr slávě dodají,
jíž onen Francouz vás byl obdařil;
my, zkrátka, k boji doženeme vás
a sázet budem na vás na oba.
On, bezstarostný, šlechetný jak jest
a všelikého pletichářství prost,
zbraň neprohlédne a tak přesnadno,
neb nějakým jen malým uskokem
meč vyberete neotupený
a bodem obratným se pomstíte
za svého otce smrt.
Laert. Tak učiním