své prázdné chvíle zlehčovala tak,
bys hovořila s princem Hamletem.
Čiň, jak ti poroučím; – a jdi teď po svých.
Ofel. Můj pane, poslechnu.
(Odejdou.)
Scéna 4.
Na terase.
Vystoupí Hamlet, Horatio a Marcel.
Ham. Vzduch řeže zle; jest velmi mrazivo.
Hor. Jest pronikavé, ostré povětří.
Ham. Jak pozdě máme?
Hor. Skoro na dvanáctou.
Mar. Ne, odbila.
Hor. Že tak? Já neslyšel; tož blíží se
ta doba, v kterou obcházívá duch.
(Z daleka troubení a střelba z děl.)
Co znamená to, princi?
Ham. Král dnešní noci bdí a popíjí
a hoduje a křepčí skočný rej;
a jak jen rýnským hrdlo propláchne,
hned kotlů ryk a trouby zavřesknou
tu velkou slávu jeho přípitku.
Hor. Je to zde obyčej?
Ham. Ba věru jest;
však po mém soudu, ač jsem rodák zdejší
a ve způsobech těchto vychován,
toť obyčej, jenž víc přináší cti,
když opominut, než kdy šetřen jest.
Ty pusté kvasy na východ i západ
nás činí pověstný a rozkřičeny
u jiných národů; nás opilci
tam zvou a surovými přívlastky
nám třísní jméno; a to opravdu
i našim skutkům nejvznešenějším
tuk odbírá a jádro hodnoty.
Tak často bývá u jednotlivců,
že přirozenou vadou nějakou,
buď vrozenou, – v čemž viny nemají,