45

v poplachu hrůzy byla zachytla, –

kdo spatřil to, v jed jazyk smočený,

by Štěstěnu byl nazval zrádkyní.

Leč kdyby sami bozi bývali

ji tenkrát, viděli, jak postřehla

tam Pyrrha, v kratochvíli zlovolné

jenž sekal mečem údy manžela,

ten náhlý výkřik její žalosti,

– věc smrtelná-li vůbec božstvem hne, –

by býval zrosil nebes žhoucí zrak

a bohy útrpností jal.“

Pol. Hle, jak změnil barvu a má slzy v očích. Prosím tě, nic dál.

Ham. Dobře. Co zbývá, dám ti brzo domluvit. Můj milý pane, postaráte se o to, aby byli herci náležitě opatřeni?

Slyšíte? Ať se s nimi dobře nakládá, neboť oni jsou tresť a zkrácená kronika věku. Bylo by nám lépe míti po smrti zlý nápis na hrobě než zlou pověst u nich za živobytí.

Pol. Můj princi, zachovám se k nim, jak toho zasluhují.

Ham. Kýho výra, muži – mnohem lépe! Chovejte se ke každému, jak toho zasluhuje, a kdože ujde výprasku?

Chovejte se k nim podle své vlastní cti a hodnosti; čím méně zasluhují, tím větší zásluhu má vaše laskavost.

Vezměte je s sebou.

Pol. Pojďte, pánové.

Ham. Jděte s ním, přátelé. Zítra nám něco zahrajete. (Odejde Polonius se všemi herci kromě prvního.) Slyš, starý brachu, umíte hráti ,,Zavraždění Gonzagy?“

Prv. herec. Ano, Výsosti.

Ham. To chceme zítra večer mít. A bude-li potřeba, mohl byste se naučiti řeči tak na dvanáct, šestnáct řádků, kterou bych napsal a vložil do toho, mohl byste?

Prv. herec. Ano, Výsosti.

Ham. Velmi dobře. Jděte za tím pánem a hleďte, abyste si z něho neztropili smích. (Odejde první herec. – K

Rosenkrantzovi a Guildensternovi.) Moji milí přátelé, loučím se s vámi až do večera. Jste vítáni v Elsinoru.

Rosen. Můj dobrý princi!

Ham. Nuž, tedy tak; Bůh s vámi!

(Odejdou Rosenkrantz a Guildenstern.)

Teď jsem sám.

Ó, jaký otrok jsem a podlý chlap!

Zdaž není hrozné, že ten herec zde

jen v básni, vášni pouze vysněné,

tak sevřel duši do své smyšlenky,

že jejím hnutím celý v tváři zbleď;

měl slzy v očích, v rysech zoufalost,

hlas zlomený a vše své ústrojí

ve shodě s představou? a všechno pro nic

Pro Hekubu!