snad popudilo vaši povahu
a čest i mrav, to šíleností zvu.
Zdaž Hamlet Laertovi tak ukřivdil?
Ne, Hamlet nikdy. Sobě samému
on odcizen a nejsa on to sám,
když Hamlet zle ukřivdil Laertovi,
to Hamlet není; on to popírá.
Kdo tedy křivdí? – Jeho šílenost.
A tak-li tomu, Hamlet náleží
k té straně, které bylo křivděno:
v své šílenosti nepřítele jen
má Hamlet ubohý. – V tom kruhu zde
ať moje přiznání, že nechtěl jsem
zlo úmyslně, omluví mne, pane,
tou měrou vaší mysli šlechetné,
že přes krov domu šíp jsem vystřelil
a zranil bratra.
Laert. V místě tom své duše,
jež nejvíc mělo by mne k pomstě hnát,
jsem uspokojen, ale v podmínkách
své cti se držím podál: nechci smíru,
až starší mistři ve cti proslulí
svým hlasem rozhodnou a příkladem,
jak zachovat mám jméno bez kazu.
Až potud vaši nabízenou lásku
jak lásku přijímám a nikterak
jí nechci ukřivdit.
Ham. Já s radostí to uznávám a rád
si pošermuji v sázce bratrské.
Sem končíře. – A začněm.
Laert. Jeden mně.
Ham. Jen podklad budu lesku vašeho;
cvik váš od mojí neumělosti
jak hvězda v tmavé noci ohnivě
se bude odrážet.
Laert. Toť posměch, pane.
Ham. Ne, při té ruce!
Král. Mladý Osriku, již zbraň jim dejte. – Milý Hamlete, vy znáte sázku.
Ham. Velmi dobře, pane; na slabšího jste vsadil, Milosti.