65

se stavíc mezi něj a velký žár.

Já tady skryju se a prosím vás,

jen bez okolků.

Ham. (za scénou). Matko, matko, matko!

Králov. Tím buďte jist a nebojte se o mne. Pryč – již ho slyším přicházeti sem.

(Polonius se skryje za čaloun.)

Vystoupí Hamlet.

Ham. Nuž, co se líbí, matko?

Králov. Hamlete, ty svého otce zle jsi urazil.

Ham. Vy otce mého zle jste urazila.

Králov. Jdi, odpovídáš planým jazykem.

Ham. Aj, vy se ptáte hříšným jazykem.

Králov. Jak, Hamlete, to mluvíš?

Ham. Nuž, co jest?

Králov. Tys na mne zapomněl?

Ham. Ne, při sám Bůh!

jste královna, choť bratra mužova

a – kéž jste nebyla!‘– jste moje matka.

Králov. Kdos jiný tedy s tebou promluví!

Ham. Ne, sedněte; vy se mi nehnete,

než postavím vám před zrak zrcadlo,

kde spatříte své nitro nejhlubší.

Králov. Co chceš to učinit? Mne zavraždit? Ha! pomoc! pomoc!

Pol. (za čalounem). Pomoc! pomozte!

Ham. (tasí meč). To tak! – myš? – Mrtva, dukát na to, mrtva!

(Bodne do čalounu.)

Pol. (za čalounem). Jsem zabit!

(Padne a zemře.)

Králov. Běda! Cos to učinil?

Ham. To nevím; je to král?

Králov. Jak přenáhlený, krvavý to čin!

Ham. Čin krvavý! as tak zlý, dobrá máti, jak zabít krále, za švakra se vdáti.

Králov. Jak, zabít krále?

Ham. Ano, vzácná paní, tak řekl jsem.

(Zvedne čaloun a spatří Polonia.)

Ty bědný, dotěrný

a nerozvážný bloude, s bohem buď!

já myslil, že to vyšší kdos než ty.

Mějž osud svůj! – Teď vidíš, jak to je