23

Mar. Jest něco prohnilého v státu Dánském.

Hor. Bůh napraví to zas.

Mar. Jen za ním teď.

(Odejdou.)

Scéna 5.

Jinde na terase.

Vystoupí duch a Hamlet.

Ham. Kam chceš mne vésti? – mluv. Dál nepůjdu.

Duch. Slyš mne.

Ham. To chci.

Duch. Má hodina se blíží, kdy v muka sirnatého plamene se musím vrátit.

Ham. Duchu nebohý!

Duch. Nic nelituj mne; jenom rozvážný

sluch dopřej tomu, co ti objevím.

Ham. Již mluv, jsem povinen tě vyslechnout.

Duch. A také pomstít mne, až vyslechneš.

Ham. Co?

Duch. Jsemť tvého otce duch a odsouzen

na jistou dobu v noci obcházet

a za dne, vězněn, lačnět v plamenech,

až podlé viny mojí časnosti

se očistí a shoří. – Ó, že jest

mi zakázáno taje vyprávět

své věznice! – tu povídal bych děj,

kde slůvko nejlehčí by rozrylo

tvou duši, zmrazilo tvou mladou krev;

a oči tvé jak hvězdy z okruhů

by vymkly se, tvé vlasy spletité

a ulehlé by rozdělily se

a každý jediný by vzhůru čněl,

jak bodce hněvivého dikobraza.

Ta věčná zvěst však není pro ucho

z masa a krve. – Slyš mne, slyš, ó slyš!

tvůj otec jestli kdy ti drahým byl …

Ham. Ó Bože!

Duch. – pomsti tu podlou, neslýchanou vraždu

Ham. Vraždu!

Duch. Ba vraždu podlou, jako každá jest;