55

Dánský pochod. Tuš. – Vystoupí král, královna, Polonius, Ofelie, Rosenkrantz, Guildenstern a jiní dvořané se stráží, nesoucí pochodně.

Král. Jak se daří našemu strýci Hamletu?

Ham. Výborně, na mou věru, při stravě chameleonské. Jím vzduch nadívaný sliby; kapouny nemůžete lépe krmit.

Král. S tou odpovědí nemám co činiť Hamlete; ta slova nepatří mně.

Ham. Mně teď už také ne. (K Poloniovi). Vy, pane, jste kdysi hrával divadlo na universitě. – Nepovídal jste to?

Pol. Tak jest, můj princi, a byl jsem považován za dobrého herce. , Ham. Co jste představoval?

Pol. Já představoval Julia Caesara; byl jsem zabit na Kapitolu; Brutus mne zabil.

Ham. To byl od něho brutální kousek, že zabil takové kapitální tele. Jsou herci hotovi?

Rosen. Ano, můj princi; čekají na vaše rozkazy.

Králov. Pojď sem, drahý Hamlete, a sedni vedle mne.

Ham. Ne, milá matko, zde jest kov přitažlivější.

Pol. (ke králi.) Oho! Pozorujete?

Ham. Slečno, mám se vám položit do klína?

(Ulehne Ofelii k nohám.)

Ofel. Ne, můj princi.

Ham. Já myslím, zdali smím hlavu opřít o váš klín.

Ofel. Ano, můj princi.

Ham. Myslíte, že jsem chtěl udat selský vtip?

Ofel. Nemyslím nic, můj princi.

Ham. Je to hezká myšlenka, ležeti dívce v nohách.

Ofel. Co jest, můj princi?

Ham. Nic.

Ofel. Jste vesel, můj princi.

Ham. Kdo, já?

Ofel. Ano, můj princi.

Ham. Ó Bože! – jsem šašek, jemuž není rovno. Co má člověk dělat, než být vesel? – neboť, –jen se podívejte, jak vesele vypadá moje matka! a můj otec umřel teprve před dvěma hodinami.

Ofel. Ne, před dvakrát dvěma měsíci, můj princi.

Ham. Tak dávno? To aby ďábel nosil smutek; já si dám pořídit šat ze soboliny. Ó nebesa! – umřít před dvěma měsíci a nebýt ještě zapomenut? To tedy jest naděje, že památka velkého muže snad přečká jeho živobytí o půl roku. Ale, při svaté Panně! – kostely musí stavět, jinak si musí dáti líbit, že se na něho již nepomyslí, zrovna jako na toho koníčka v mumraji, jehož náhrobní nápis jest: „Neb ach, neb ach!“ – jest koník zapomenut.“

(Hudba na hoboje. – Na to němohra. Objeví se král a královna velmi milostně; královna objímá jeho a on ji. Ona kleká a posunky ujišťuje ho o své lásce. On ji zvedne a skloní hlavu na její šíji; potom ulehne na květinový záhon.

Ona vidouc jej spícího opustí jej. Ihned přijde nějaký člověk, vezme mu korunu, políbí ji, a naliv králi do ucha jedu, vzdálí sel Královna se vrátí, nalezne krále mrtvého a žalostivě si počíná. Travič se vrátí s dvěma neb třemi statisty a dělá, jako by hořekoval s ní. Mrtvola se odnáší. Travič se uchází o přízeň královninu dary. Ona se chvíli zdráhá, zdánlivě neochotna, ale na konec přijme jeho lásku. – Odejdou.) Ofel. Co to znamená, můj princi?

Ham. Ah, – to je taková úkladně vražedná motanina; – znamená něco neblahého!