103

snad popudilo vaši povahu

a čest i mrav, to šíleností zvu.

Zdaž Hamlet Laertovi tak ukřivdil?

Ne, Hamlet nikdy. Sobě samému

on odcizen a nejsa on to sám,

když Hamlet zle ukřivdil Laertovi,

to Hamlet není; on to popírá.

Kdo tedy křivdí? – Jeho šílenost.

A tak-li tomu, Hamlet náleží

k té straně, které bylo křivděno:

v své šílenosti nepřítele jen

má Hamlet ubohý. – V tom kruhu zde

ať moje přiznání, že nechtěl jsem

zlo úmyslně, omluví mne, pane,

tou měrou vaší mysli šlechetné,

že přes krov domu šíp jsem vystřelil

a zranil bratra.

Laert. V místě tom své duše,

jež nejvíc mělo by mne k pomstě hnát,

jsem uspokojen, ale v podmínkách

své cti se držím podál: nechci smíru,

až starší mistři ve cti proslulí

svým hlasem rozhodnou a příkladem,

jak zachovat mám jméno bez kazu.

Až potud vaši nabízenou lásku

jak lásku přijímám a nikterak

jí nechci ukřivdit.

Ham. Já s radostí to uznávám a rád

si pošermuji v sázce bratrské.

Sem končíře. – A začněm.

Laert. Jeden mně.

Ham. Jen podklad budu lesku vašeho;

cvik váš od mojí neumělosti

jak hvězda v tmavé noci ohnivě

se bude odrážet.

Laert. Toť posměch, pane.

Ham. Ne, při té ruce!

Král. Mladý Osriku, již zbraň jim dejte. – Milý Hamlete, vy znáte sázku.

Ham. Velmi dobře, pane; na slabšího jste vsadil, Milosti.