té říše zde i vlády poberta,
jenž ukraď s římsy skvostný diadem
a smeť ho do kapsy!
Králov. Již dost!
Ham. Král v cárech, záplatách –
Zjeví se duch bez brnění.
Ó chraňte mne a vzneste nade mnou
svá křídla, nebeští vy strážcové!
Co přeje si tvůj obraz velebný?
Králov. Ó běda, šílí!
Ham. Zda nepřicházíš, lenivého syna
bys pokáral, jenž maje vhodný čas
i osten hněvu, provést pomíjí
čin velký rozkazů tvých strašlivých?
Ó promluv!
Duch. Nezapomeň! – Přicházím, jen abych otupělý úmysl tvůj přiostřil. – Však hleď, jak zděšení
tvou matku pojalo; – vkroč mezi ni
a zápas její duše. Obraznost
jest nejsilnější v tělech nejslabších.
K ní promluv, Hamlete.
Ham. Co jest vám, paní?
Králov. Žel, co je tobě,
že do prázdnoty oči upíráš
a s netělesným vzduchem hovoříš?
Z tvých očí zírá duch tvůj divoce
a jako spící voj, když poplach zazní,
tvůj slehlý vlas co živý povstává
a ježí se. Ó, drahý synu můj,
skrop žár a plápol svojí choroby
již chladnou rozvahou. Nač hledíš tak?
Ham. Naň! na něho! Jen podívejte se,
jak bledý jest, jak oči vyvrací!
To jeho vzezření a jeho věc
by dojaly i samo kamení. –
Tak nehleď na mne, sic můj šerý cíl
tím přežalostným zvrátíš pohledem,
a co mi činit, barvy pozbude
a místo krve slzy vytrysknou.