a jenž od nejprvnější mrtvoly
až k nebožtíku, který umřel dnes,
vždy stejně volal: „Tak to musí být.“ –
Tož prosíme, již k zemi odvržte
ten marný žal a o nás myslete
jak o svém otci; neboť, věz to svět,
vy nejbližší jste trůnu našemu
a lásku o nic méně šlechetnou,
než k synu chová otec nejdražší,
my vstříc vám neseme. – Však záměr váš,.
zas vrátit se na školy vitemberské,
se nejvýš příčí naší žádosti
a prosíme, byste se odhodlal
zde zůstat u nás, v blahé pohodě
a útěšnosti zraku našeho,
náš nejprvnější dvořan, strýc a syn.
Králov. Svou matku nenech ždáti nadarmo;
já prosím, Hamlete, zde zůstaň u nás
a neodcházej do Vitemberka.
Ham. Seč jsem, chci, vzácná paní, poslechnout.
Král. Toť láskyplná, krásná odpověď.
Co my jsme, buďte v Dánsku. – Pojďme, choti.
Ten vlídný, volný souhlas Hamletův
se zakotvil v mém srdci úsměvem
a tomu na vděk pohár nevznese
dnes Dánsko k radostnému přípitku,
by nezahřměla děla k oblakům;
a v králův kvas ať duní nebesa
zpět hovoříce zemské hřímání.
Již pojďte.
(Tuš. –Odejdou všichni kromě Hamleta.)
Ham. Ó kéž to příliš, příliš pevné tělo
se rozplynulo, sjihlo na rosu!
Neb kéž by Věkověčný nebyl dal
svůj řád na samo vraždu! – Bože, Bože!
jak nudný, prázdný, ploský, nicotný
se zdá mi všechen toho světa běh!
Fi na to, fi! – to nevypletý sad,
jenž bují v símě; bejlí šeredné