Posel. Prý plavci, pane; já jich neviděl.
Mně dal je Klaudio, jenž obdržel
je od toho, kdo přinesl je.
Král. Laerte, vy poslechněte list. – Ty odejdi.
(Odejde posel.)
(Čte.) „Vznešený a mocný! Vězte, že nah jsem vysazen do Vaší říše. Zítra dovolím si předstoupit! před Vaši královskou tvář, a vyprosiv si Vaši milost k tomu, vypovím příčinu svého náhlého a ještě více podivného návratu.
Hamlet.“
Co znamená to? Jsou zas všichni zde?
či jest to podvod jen a na všem nic?
Laert. A znáte písmo?
Král. Ruka Hamletova. „Nah!“ – a zde v doušce praví: „samoten“. Co tomu říkáte?
Laert. Jsem bez rady. – Ať ale přijde si; vždyť samo choré srdce okřává, že dočkám se a do hrdla mu řeknu: „To spáchals ty!“
Král. A Laerte, tak-li jest, – a jak by také jinak mohlo být? –zda chcete dát se vésti ode mne?
Laert. To, pane, chci; jen k míru nesmíte mne vést.
Král. Jen k tvému míru vlastnímu.
Když vrátil se, tou cestou přeplašen,
a nehodlá-li víc ji podniknout,
chci pohnouti jej k věci nějaké,
jež nyní v mojí mysli dozrála,
a kde, ať chce či nechce, padnout musí.
Ni větřík nevzdechne pro jeho smrt,
ba matka sama čin ten omluví
a bude pouhou náhodou to zvát.
Laert. Můj králi, dám se vámi ovládat
tím spíše, učiníte-li to tak,
že já v tom budu nástrojem.
Král. To vhod.
Když byl jste na cestách, tu mluvilo
se mnoho v přítomnosti Hamleta
jedné schopnosti, jíž nade vše
prý záříte; vše jiné vlastnosti
jej k závidění nepudily tak,
jak tato jedna, která v očích mých
má cenu nejmenší.
Laert. Jaká to schopnost?
Král. Jen pouhá stužka na klobouku mládí,
však nutná též; neb mládí sluší tak
ten lehký, bezstarostný šat, jejž nosí,