Rosen. Baže odnášejí, můj princi; a Herakla i jeho břímě k tomu.
Ham. To není tak přílišný div; neboť můj –strýc jest králem v Dánsku, a ti, kteří se na něho ošklíbali, dokud můj otec byl živ, dávají teď po dvaceti, čtyřiceti, padesáti, ano po stu dukátů za jeho podobiznu v miniatuře. Ďas do toho, jest v tom něco více než přirozeného, kdyby tomu jen filosofie mohla přijíti na kloub.
(Zatroubení za scénou.)
Guild. Herci jdou.
Ham. Pánové, jste vítáni v Elsinoru. Podejte mi ruce, tak! K uvítání náleží obvyklá obřadnost a dvornost. Tedy dovolte, abych vás pozdravil tímto způsobem, aby se moje chování k hercům, – kteréž – toť víte, musí býti okázalé, nezdálo hostinnému uvítání podobnějším než vaše. Jste vítáni; ale můj strýc-otec a moje teta-matka jsou na omylu.
Guild. V čem, drahý princi?
Ham. Já blázním pouze při větru severo-severo-západním; když fouká od jihu, rozeznám jestřába od ruční pily.
Vystoupí Polonius.
Pol. Vše dobré, pánové!
Ham. Poslyšte, Guildensterne; a vy též! – u každého ucha jeden posluchač –: to velké dítě, které tu vidíte, nevylezlo ještě z plenek.
Rosen. Snad že se dostal do nich po druhé, neboť říkají, že se starý člověk stává po druhé dítětem.
Ham. Chci prorokovat, že mi jde oznámiti příchod herců; dejte pozor! – Máte pravdu, pane, bylo to v pondělí ráno, vskutku.
Pol. Můj pane, mám pro vás novinu.
Ham. Můj pane, jámám pro vás novinu. Když byl Roscius hercem v Římě…
Pol. Můj princi, přišli k nám herci.
Ham. Zvonili, zvonili.
Pol. Na mou čest –
Ham. Tedy přijel každý herec na svém oslu.
Pol. Nejlepší herci na světě pro tragedii, komedii, historii, pastorálu, pastorální komedii, historickou pastorálu, tragickou historii, tragicko-komicko-historickou pastorálu, pro scény dramaticky jednotné i básně volné. Seneca nemůže pro ně býti dost těžký, ani Plautus dost lehký. V napsaném textu ani v improvisaci nemají sobě rovných.
Ham. Ó Jefto, soudce v Israeli, jaký poklad jsi to měl!
Pol. Jaký poklad měl, můj princi?
Ham. Inu,
„Krásnou dceru a nic dál;
nadmíru ji miloval.“
Pol. (stranou). Pořád o mé dceři.
Ham. Nemám-li pravdu, starý Jefto?
Pol. Nazýváte-li mne Jeftou, můj princi, tedy mám také dceru, kterou nadmíru miluji.
Ham. Ne, to z toho nenásleduje.
Pol. Co tedy z toho následuje, můj princi?
Ham. Inu,
„Osud paď, jak Bůh klad‘;“
a potom, jak víte,
„to se dělo, co býti mělo“ –