107

Ham. Ó, umírám, Horatio; jed prudký

mé smysly obestírá mrákotou.

Zpráv anglických se více nedočkám,

však předzvídám, že bude na trůn volen

zde Fortinbras; můj zmírající hlas

mu náleží. To řekni mu a vše

ty vážnější i menší příhody,

jež tady působily. – Ostatní

jest mlčení. (Zemře.)

Hor. Teď puká velké srdce. – Dobrou noc,

můj dobrý kníže! Sbory andělské

tě uzpívejte v klid.

(Pochod za scénou.)

Proč spěje sem to bubnů víření?

Vystoupí Fortinbras, angličtí vyslanci a jiní s bubny a prapory.

Fortin. Kde jest ten výjev?

Hor. Co chcete vidět? Hoře-li tj. neb úžas, – dále nehledejte již.

Fortin. Řež tato křičí vraždou. Hrdá smrti,

v své věčné kobce jaký chystáš kvas,

že tolik knížat jedním odstřelem

tak sklálas krvavě?

Prv. posel. To děsný pohled;

věc naše došla pozdě z Anglie.

Ten sluch je mrtev, jenž měl vyslechnout,

že splněn jeho rozkaz: Rosenkrantz

a Guildenstern že již skonali.

Kde díků dojdeme?

Hor. Ne z těchto úst,

i kdyby živa mohla děkovat;

on nikdy nedal rozkaz k jejich smrti.

Ze však té věci krvavé tak v sled

vy z polských válek a vy z Anglie

jste přišli sem, – ta těla vystavit

již dejte na vysokém lešení

všem na podívanou a dovolte,

bych řek‘ tam světu nevědoucímu,

jak všechny tyto věci dály se.

To bude zvěst o činech smilnických

a krvavých a nepřirozených,