a nejbídnější, kteráž ssála jsem
med jeho slibů hudbou zvučících,
teď zřím ten rozum čacký, vševládný
jak popukané zvonky líbezné,
vše rozladěně, drsně znějící;
tu nevyrovnatelnou postavu
a kvetoucího mládí obličej,
vše na zmar přivedeno šíleností! –
Ó běda mi, že shlédla zrakem svým jsem
to, co shlédla jsem, a zřím, co zřím!
Vystoupí král a Polonius.
Král. Láska! Tím směrem nejde jeho cit;
a to, co mluvil, třeba beztvárné
tak trochu bylo, není šílenství.
Má něco ve své duši ukryto,
co jeho zádumčivost vylíhá,
a v tomto líhnutí a výklubku
jest nebezpečí. Bych mu předešel,
já v rychlém rozhodnutí určil tak:
on do Anglie nakvap odjede,
by zdržený tam vymoh‘ poplatek;
snad moře,pak a jiné krajiny
svým rozmanitým zjevem vypudí
mu ze srdce to „něco“ utkvělé,
co, jeho mozkem, stále kováno,
jej zjinačuje tak. Co říkáte?
Pol. To dobře poslouží; však myslím přec,
že toho smutku vznik a počátek
jest láska nešťastná. – Ofelie!
nám říkat nemusíš, co Hamlet mluvil;
vše slyšeli jsme. Pane vznešený,
vy čiňte, jak vám libo, přece však
dnes po divadle, uznáte-li tak,
ať sama jeho matka, královna,
jej požádá, by sdělil jí svůj žal.
Ať promluví s ním přímo; já pak sám,
kdy? dovolíte, tajně přeslechnu
jich rozmluvu. Když nevyzkoumá ho,
buď poslán do Anglie, nebo jinde