95

Ham. Podívejme se. (Zvedne lebku.) Ach, ubohý Yorick! Znal jsem jej, Horatio; chlapík plný neskonalého humoru a nejvýbornějších nápadů. Tisíckrát nosil mne na zádech a teď, jak děsné to jest v mé obraznosti! V hrdle se mi zvedá. Zde visely ty rty, které jsem líbal, nevím kolikrát. Kde jsou teď tvoje šprýmy, tvé poskoky, tvé písničky, tvé blesky veselosti, nad nimiž celý stůl se rozřehtával smíchem? Nikoho zde teď, kdo by se chtěl šklebit po tvém vlastním šklebení? Ty tváře zapadlé tak docela? Teď si zajdi do milostpaniny komnaty a řekni jí: ať si na tvář nanáší na prst líčidla, k této tváři že dojít musí; rozesměj ji tím. Prosím tě, Horatio, řekni mi jednu věc.

Hor. Jakou, můj princi?

Ham. Myslíš ty, že Alexandr v zemi takhle vypadal?

Hor. Zrovna tak.

Ham. A páchl tak? – Fu!

(Položí lebku na zem.)

Hor. Zrovna tak, můj princi.

Ham. Jak bídného upotřebení můžeme dospěti, Horatio! Proč by nemohla obraznost sledovati vznešený prach Alexandrův, až by jej našla v čepu sudového otvoru?

Hor. Takové hledění na věci bylo by příliš hledané.

Ham. Ani za mák, na mou věru ne; jen hotam stopujme dost střízlivě a dejme se vésti pravděpodobností. Na příklad tak: Alexandr zemřel, Alexandr byl pochován, Alexandr rozpadá se v prach; prach jest země; ze země děláme hlínu; a proč by tou hlínou, v kterou se proměnil, nemohli ucpati pivní sud!

Vševládný Caesar proměniv se v zem

snad ucpe díru, chráně před větrem.

Ó, že ta prsť, jež svět děsila, teď

před zimním vichrem zalepuje zeď!

Však ticho, stranou! Hle, zde přichází

Vystoupí kněží a t. d. v průvodu; mrtvola Ofeliina; Laert a truchlitelé za ní, král, královna, jejich družina atd.

král, královna a jejich dvořané.

Kdo byl, jejž provázejí obřady

tak chudobnými? – Znamení to jest,

že nebožtík sáh‘ rukou zoufalou

sám na sebe. Kdos vznesený to byl.

Mžik odstupme a pozorujme to.

(Ustoupí s Horatiem.)

Laert. A jaký obřad dál?

Ham. Toť Laert, hoch ušlechtilý. Pozor teď!

Laert. A jaký obřad dál?

Prvýkněz. My dopřáli jí ritů pohřebních,

co naše právo sahá. Její smrt

jest pochybná a nebýt vyšší vůle,

jež brání řádu, v zemi nesvěcené

by ležela až do soudného dne.

Ne zbožnou modlitbou, – leč křemeny

a střepy měla by se zasypat.