to nazvati, neb v stáří vašem jest
var krve krotký, slouží pokorně
již rozvaze; a jaká rozvaha
by mohla svést od toho k tomu zde?
Vždyť přece nejste smyslů zbavena,
sic nebylo by u vás popudů; –
ty smysly však jsou jistě ochromeny,
neb samo šílenství tak nezbloudí
a vytržení smysly nesklíčí,
by špetka volby nezůstala jim
při takém rozdílu. Ký tedy ďas
váš obloudil při hře na slepou bábu?
Zrak bez pocitu, pocit bez vidu,
sluch bez rukou neb očí, bez všech čich
neb chorá jednoho jen smyslu část
tak tápat nemohly.
Ó, stude, kdež je tvoje zardění?
Ty odbojnické peklo, můžeš-li
se takto vzbouřit v kostech matrony,
ať plamennému mládí ctnost je vosk,
jejž samo vlastním žárem rozpouští.
Již neříkejte, že jest hanba tam,
kde vroucí chtíč dá popud k útoku,
když zde tak účinlivě hoří mráz
a rozum svůdníkem jest zachtění.
Králov. Ó, Hamlete, již ani slova víc;
mé oči v samu duši obracíš,
kde černé tak a vpité skvrny zřím,
že barvu nepouštějí.
Ham. A tak žít
ve ztuchlém potu zprzněného lože
a v hnilobě se pařit, cukrovat
a laskat se na hnusném pelechu –
Králov. Ó, nemluv dál; ta slova bodají
jak dýky v uši mé, již ustaň, dost,
můj drahý Hamlete!
Ham. Vrah, padouch, rab;
ni dvacetina z desítiny toho,
co byl váš první choť; – král tatrman,