24

však tato podlejší jest nade vše,

a divná víc a nepřirozená.

Ham. Mluv rychle, abych rychlou perutí

jak modlitba neb lásky myšlenky

spěl k pomstě.

Duch. Vidím, že jsi ochoten;

a tupější bys byl než tučné bejlí,

jež líně uhnívá na břehu Lethe,

to kdyby k činu nepohnulo tě.

Teď poslyš, Hamlete: Zvěst roznesli,

že spícího mne v sadu uštknul had;

tak o mé smrti zprávou vylhanou

sluch všeho Dánska klamán hanebně.

Však věz, můj dobrý synu, onen had,

jenž tvého otce život uhryzl,

teď na hlavě má jeho korunu.

Ham. Má duše prorocká! – Můj strýc! –

Duch. Toť on,

ten krvesmilný, cizoložný netvor,

jenž čáry vtipu, dary zrádnými,

– ó bídný vtip a dary, mající

tak svůdnou moc! – k svým chtíčům hanebným

byl získal svolení mé na oko

všech nejctnostnější ženy, královny.

Ó jaká pronevěra, Hamlete,

mně, jehož láska byla důstojna

tak, že šla ruku v ruce se slibem,

jejž dal jsem u oltáře! – A tak vzdát

se bídníku, jenž, ke mně přirovnán,

byl přírodou tak nuzně obdařen.

Však jako ctnost se nikdy nepohne,

byť prostopášnost v rajské podobě

ji lákala, tak chlípnost snoubená

se stkvoucím andělem se přesytí

i v loži nebeském a uvrhne

se k mršině. – Leč ticho! zdá se mi,

že větřím ranní vzduch. Nuž, zkrátka již:

Když spal jsem v zahradě, jak byl můj zvyk

vždy odpoledne, v bezpečný ten čas