neb jako proslov blížících se ran, –
teď nebesa a země pospolu
na naši vlast a národ seslaly.
Duch se znovu objeví.
Však ticho! Hle, tam přichází to zas!
Já zastoupím to, ať mne zahubí!
Stůj, přelude! – A máš-li jaký zvuk
neb užívání hlasu lidského,
dej odpověď!
Cos dobrého-li třeba vykonat,
co tobě klid, mně spásu přinese,
dej odpověď!
Své vlasti znáš-li sudbu, kteráž dá
se napředvěděním snad odvrátit,
dej odpověď!
Neb jestli v lůnu země za živa
jsi uloupený poklad nakupil,
zač, jak se povídá, vy duchové
prý často obcházíte po smrti,
mluv, stůj, – a mluv!
(Kohout zakokrhá.)
Marcele, zadrž to!
Mar. Mám po tom partyzánou udeřit?
Hor. Tak, nechce-li to stát. i
Bern. Je zde!
Hor. Je zde!
Mar. Je pryč! (Duch zmizí.)
My křivdíme mu, ač tak majestátní,
že mocí dorážíme na něho;
neb nezranitemý jest jako vzduch
a naše plané rány zlý jsou šprým.
Bern. Chtěl promluvit, v tom kohout zazpíval.
Hor. Tu sebou trhl jako hříšný tvor
na hrůzné zavolání. – Slýchal jsem,
že kohout, jenž jest jitra polnicí,
svým hlaholným a pronikavým hrdlem
dne boha, zbouzí. Na tu výstrahu
kde v moři, ohni, v zemi, v povětří
jest klidu nemající, bludný duch,