Ham. Velmi rád vás tady vidím. (K Bernardovi.) Dobrý večer, pane! Leč, doopravdy, co vás přivádí k nám z Vitemberka?
Hor. Zahálčivost, pane.
Ham. To slyšeti bych nechtěl, aby řek‘
váš nepřítel, a tolik násilí
můj sluch si od vás nedá učinit,
by věřil vaší vlastní pomluvě:
vím předobře, že nejste zahaleč.
Než, – což pak děláte zde v Elsinoru?
My naučíme vás pít z hluboká,
než odjedete zas.
Hor. Já, Výsosti, sem přijel k pohřbu otce vašeho.
Ham. Jen smích si netrop ze mne, spolužáku; spíš přijel jsi mé matce na svatbu.
Hor. Ta rychle potom následovala.
Ham. Jen z hospodářství, brachu, z hospodářství:
co napečeno k pohřbu, studené
se doneslo na stoly svatební.
Kéž byl bych spíš se potkal v nebesích
i s nejkrutějším nepřítelem svým,
než spatřil onen den, Horatio!
Můj otec! – zdá se mi, že vidím otce.
Hor. Ó kde, můj princi?
Ham. V oku duše své.
Hor. Já kdys jej viděl; byl to čacký král.
Ham. Byl muž; a všechno ve všem zvážíš-li, již jemu podobného nespatřím.
Hor. Já, princi, tuším, viděl ho dnes v noci.
Ham. Tys viděl? – Koho?
Hor. Můj princi, krále, otce vašeho.
Ham. Ze krále, mého otce!
Hor. Zmírněte svůj údiv na mžik sluchem pozorným, než o tom zázraku vše vypovím na dosvědčení těchto vojínů.
Ham. Pro smilování boží, mluvte již!
Hor. Dvě noci po sobě ti pánové,
Marcel a Bernard, jsouce na stráži
v hrobovém pustu čiré půlnoci
s tím potkali se. – Jakás postava,
jak otec váš, tak navlas ve zbroji,
od hlavy k patě, před nimi se zjeví
akrokem vážným, zvolna, majestátně
jde kolem nich; tak třikrát obešel