komu lénem dát.
Ham. Tož tedy Polák nebude jí hájit?
Setník. Ba ano. neboť obsazena již.
Ham. Dvé tisíc životů a dukátů
na dvacet tisíc nerozhodne spor
toto stéblo slámy. Bohatství
a přílišného pokoje to vřed,
jenž dovnitř puká, a na zevnějšek
nic nejeví, proč člověk umírá.
Mé díky, pane!
Setník. Bůh vás provázej. (Odejde.)
Rosen. Můj princi, není-li vám libo jít?
Ham. Hned budu za vámi. Jen jděte napřed.
(Odejdou všichni kromě Hamleta.)
Jak všechno kolem obviňuje mne
a rozněcuje línou pomstu mou!
Co člověk jest, když hlavní jeho dobro
a žití jeho zisk jen spaní jest
akrmení se? – dobytče, nic víc.
On, jenž v nás vložil sílu myšlení
tak velikou, vpřed pohlížející
i za sebe, nás jistě nedařil
tou schopností a božským rozumem,
by neupotřeben v nás trouchnivěl.
Teď, zdali zvířecím to zapomněním
neb slabošským snad jiným vrtochem,
jenž hloubá přílišně o věci té,
– tož přemýšlením, které čtvrceno,
má v sobě jednu čtvrtku moudrosti
a ze tří čtvrtí jest jen zbabělost, –
já nevím, proč jsem živ, bych říkal jen:
„To třeba vykonat“, – když přece mám
své proč, a vůli, sílu, prostředky
to vykonati! Příklady tak hmatné
jak sama země podněcují mne.
Hle, tento voj tak četný, mohutný,
a veden princem útle mladistvým,
jenž nadšen duchem božské ctižádosti
všem neviděným čelí příhodám,