Králov. S kým hovoříš?
Ham. Tam nevidíte nic?
Králov. Ni zdání; ale vidím vše, co jest.
Ham. Nic též jste neslyšela?
Králov. Nic, než nás.
Ham. Tam pohleďte! hle, jak se odkrádá!
Můj otec, navlas tak, jak býval živ!
Hle, tamo, právě teď, ven ze dveří!
(Duch zmizí.)
Králov. Toť obraz ražený jen mozkem tvým;
k těm netělesným stvůrám vytržení
má přeumělou schopnost.
Ham. Vytržení!
Má tepna klidně drží takt, jak vaše,
a jako vaše zdravou hudbou hrá:
to není z šílenství, co mluvil jsem.
Jen zkoušku učiňte a já tu věc
vám budu opakovat do slova,
kde šílenost by odskočila v ráz.
Ó, matko, při své duše spasení,
ten lichometný balšám neklaďte
si na duši, že moje šílenost
tak hovoří a nikoli váš hřích!
Tím povrchně jen místo zjitřené
se blanou zacelí a zhoubný kvas,
vše uvnitř podrývaje, neviděn,
dál šíří nákazu. – Před nebes tváří
se vyznejte, a želíc minula,
se chraňte v budoucnosti; nemrvte
ten plevel, aby víc jen rozbujněl.
A odpusťte mi tuto moji ctnost,
neb v tučných těch a dýchavičných dnech
ctnost sama musí prosit nepravost,
by odpustila, ano hrbit se
a žadonit, by dovolila jen
jí dobro učinit.
Králov. Ó, Hamlete, tys moje srdce ve dví rozeklál!
Ham. Ó, zahoďte tu horší jeho část
a lepší půlí čistěj žijte dál.