51

Ofel. Můj vzácný pane, víte, že jste dal,

a k tomu slova sladkodechá tak,

že činila ty věci dražšími.

Když nyní svojí vůně pozbyly,

je vezměte; neb duši šlechetné

se chudý stanou dary bohaté,

když dárce ukáže se nevlídným.

Zde, pane můj.

Ham. Ha, ha! Jste počestná?

Ofel. „Můj princi?

Ham. Jste krásná?

Ofel. Co vaše Milost myslí tím?

Ham. Že, jste-li počestná a krásná, vaše počestnost neměla by se pouštět do hovoru s vaší krásou.

Ofel. Může-li krása, můj princi, míti lepší družku než počestnost?

Ham. Ó zajisté; neboť moc krásy přetvoří spíše počestnost z toho, čím jest, na kuplířku, než počestnost přemění krásu na svou podobu. To bývalo druhdy protismyslem, ale teď to potvrzuje čas. Já vás kdysi miloval.

Ofel. Můj princi, vskutku, choval jste se tak, že věřila jsem tomu.

Ham. To jste mi věřit neměla; neboť ctnost nedá se vštěpovati tak na náš starý peň, abychom nezachovali starou příchuť. Já vás nemiloval.

Ofel. Tím více byla jsem klamána.

Ham. Jdi do kláštera; proč chtěla bys být roditelkou hříšníků? Já sám jsem jakž takž poctivý a přec mohl bych se vinit z takových věcí, že bylo by lépe, aby mne matka byla neporadila. Jsem velmi hrdý, mstivý, ctižádostivý; mám více nepravostí k službám, než myšlenek je obsáhnout, než obraznosti dáti jim tvar, než času vykonati je.

Nač se mají takoví chlapi jako já plaziti mezi nebem a zemí? Jsme všichni arcilotři; nevěř z nás nikomu. Jdi po svých, do kláštera. – Kde je váš otec?

Ofel. Doma, můj princi.

Ham. Dejte za ním dveře uzamknout, aby jinde ze sebe blázna nedělal, než ve svém vlastním domě. S bohem!

Ofel. Ó, pomozte mu, dobra nebesa!

Ham. Vdáš-li se, dám ti tuto kletbu do výbavy: buď cudná jako led, čistá jak sníh, pomluvě neujdeš. Jdi do kláštera, jdi; s bohem. A – jestliže se mermomocí vdáti chceš, vezmi si blázna; neboť lidé moudří vědí velmi dobře, jaké vy z nich naděláte netvory. Jdi do kláštera; a hezky si pospěš. – S bohem!

Ofel. Ó, uzdravte jej, nebes mocnosti!

Ham. O vašem se malování slyšel jsem též, a dosti mnoho. Bůh vám dal jeden obličej a vy si děláte jiný, vy točíte se, hopkujete, šepotáte, přezdíváte božím tvorům a, při své chtivosti stavíte se nevědomými. Jděte mi! Mám toho po krk; zbláznilo mne to. Já pravím: nechceme žádných sňatků víc! Ti? kdo již jsou ženati, ať zbudou na živu, – až na jednoho! – ti ostatní ať zůstanou, jak jsou. Do kláštera, – jdi. (Odejde.) Ofel. Ó, jaký vznešený tu zmařen duch! –

zrak dvořanův, hlas učencův, meč reka,

růže a naděj říše kvetoucí,

všech řádů kadlub, mravů zrcadlo,

vzor vzoru dbalých zničen nadobro!

A já, všech žen ta nejnešťastnější