77

komu lénem dát.

Ham. Tož tedy Polák nebude jí hájit?

Setník. Ba ano. neboť obsazena již.

Ham. Dvé tisíc životů a dukátů

na dvacet tisíc nerozhodne spor

toto stéblo slámy. Bohatství

a přílišného pokoje to vřed,

jenž dovnitř puká, a na zevnějšek

nic nejeví, proč člověk umírá.

Mé díky, pane!

Setník. Bůh vás provázej. (Odejde.)

Rosen. Můj princi, není-li vám libo jít?

Ham. Hned budu za vámi. Jen jděte napřed.

(Odejdou všichni kromě Hamleta.)

Jak všechno kolem obviňuje mne

a rozněcuje línou pomstu mou!

Co člověk jest, když hlavní jeho dobro

a žití jeho zisk jen spaní jest

akrmení se? – dobytče, nic víc.

On, jenž v nás vložil sílu myšlení

tak velikou, vpřed pohlížející

i za sebe, nás jistě nedařil

tou schopností a božským rozumem,

by neupotřeben v nás trouchnivěl.

Teď, zdali zvířecím to zapomněním

neb slabošským snad jiným vrtochem,

jenž hloubá přílišně o věci té,

– tož přemýšlením, které čtvrceno,

má v sobě jednu čtvrtku moudrosti

a ze tří čtvrtí jest jen zbabělost, –

já nevím, proč jsem živ, bych říkal jen:

„To třeba vykonat“, – když přece mám

své proč, a vůli, sílu, prostředky

to vykonati! Příklady tak hmatné

jak sama země podněcují mne.

Hle, tento voj tak četný, mohutný,

a veden princem útle mladistvým,

jenž nadšen duchem božské ctižádosti

všem neviděným čelí příhodám,