Pol. Ano, hřbet má to jako kolčava.
Ham. Nebo snad jako velryba?
Pol. Skoro navlas jako velryba.
Ham. Tedy přijdu k matce hned. – Dělají ze mne blázna, div mi trpělivost nepraská. – Přijdu hned.
Pol. Vyřídím to. (Odejde Polonius.)
Ham. „Hned“ se snadno řekne. Jděte, přátelé.
(Odejdou všichni kromě Hamleta.)
Teď čaromocná chvíle noční jest,
kdy zejou hřbitovy a samo peklo
mor dýše v svět; teď vroucí krev bych pil
a konal kruté dílo, nad nímž den
by chvěl se hrůzou. Zticha! k matce teď.
Ósrdce, netrať svoji přírodu!
Ať duše Neronova nevstoupí
do pevné hrudi té; – ať krutý jsem,
ne nepřirozený; chci dýkami
k ní mluvit, ale žádné užiti.
V tom jazyk s duší buďtež pokrytci.
Nechť jakkoliv ji zraní slovo důtky,
ty, duše, nedej spečetit je skutky!
(Odejde)
Scéna 3.
Síň na hradě.
Vystoupí král, Rosenkrantz a Guildenstern.
Král. Nemám ho rád a není bezpečno
tak nechat řádit jeho šílenství.
Tož připravte se a já plnou moc
vám vyhotovím bez všech odkladů:
on s vámi do Anglie odjede.
Stav naší důstojnosti nestrpí
tak blízkou hrozbu, která vyrůstá
nám každou chvílí z jeho bláznovství.
Guild. My hned se opatříme na cestu;
toť spravedlivá, svatá obava
o bezpečnost tak mnohých, mnohých těch,
kdo žijou, tráví z vaší Milosti.
Rosen. Již jednotlivý život osobní
jest povinen vší silou, zbrojí duše