Ham. Tak, muži. – Rádi podnikali to
a pro ně svědomí mne nehněte;
zmar jejich z vlastní všetečnosti vzrosť:
jeť nebezpečno, sprostší povaha
když vstoupí mezi bod a žhavé hroty
dvou mocných soků.
Hor. Jaký jest to král!
Ham. Teď posuď, zdali nepřísluší mi, –
vždyť on mi mého krále zavraždil,
mou matku zprznil, vtisk‘ se mezi trůn
a moje naděje a nastražil
pak udici na vlastní život můj, –
po vší té lsti zda nejsem zcela práv,
když touto paží vše mu oplatím?
a není-li to hříšno, dopustit,
by tato rakovina dalším zlem
nám v těle hlodala?
Hor. On z Anglie se dozví zakrátko, jak skončila tam ona výprava.
Ham. Ba zakrátko; čas mezitím je můj;
a lidský život déle netrvá,
než řekneš: „Jedna!“ – Však, Horatio,
jen to mne rmoutí, že jsem zapomněl
se k Laertovi; neb obraz věci mé
mi ukazuje právnost sporu jeho.
Chci o jeho se přízeň ucházet,
neb věř, jen okázalost jeho žalu
tak svrchovaně pobouřila mne.
Hor. Již ticho! – Kdo to přichází?
Vystoupí Osrik.
Osrik. Uctivě vítáme vaši Výsost po návratu do Dánska.
Ham. Poslušně vám děkuji, pane. – Znáš tuto jepici?
Hor. Nikoli, můj dobrý princi.
Ham. Tím lépe pro tvou spásu, neboť znáti jej jest ohavnost. Má mnoho pozemků, aúrodných. Jen učiň zvíře zvířat knížetem, a jeho jesle budou stati podle stolu králova. Jest to kavka, ajak povídám, velice požehnaná državami trusu.
Osrik. Nejmilejší princi, kdyby vaše Výsost měla pokdy, řekl bych vám něco od jeho Veličenstva.
Ham. Vyslechnu to, pane, s veškerou pilností ducha. Užijte svého klobouku, k čemu jest; patří na hlavu.
Osrik. Děkuji vaší Výsosti, je velmi horko.
Ham. Nikoli, věřte mi, je velmi zima; máme vítr severní.
Osrik. Vskutku, je dosti chladno, můj princi.