22

Hor. Kývá to na vás, abyste s tím šel;

jak chtělo by to něco sděliti

vám. samotnému.

Mar. Hle, jak rytířsky

vám kyne k místu odlehlejšímu; –

však vy s tím nechoďte!

Hor. Ne, nikterak.

Ham. Zde nechce mluvit, půjdu tedy za ním.

Hor. Můj princi, nechoďte!

Ham. Proč míti strach?

Můj život za jehlu mi nestojí

a duši mé co může ublížit,

jež tak jest nesmrtelná jako on?

Zas kývá na mne, abych šel; nuž půjdu.

Hor. Což, jestli vás to do vln vyláká,

neb na ten děsný vrchol skaliska,

jež přes svou patu strmí do moře,

a tam se změní v jiný hrůzný zjev,

jenž pozbaví vás vlády rozumu

a v šílenství vás strhne? – považte!

To místo samo záchvat zoufalství

bez jiných příčin v mozek přivodí,

jenž shlíží tolik sáhů do moře

a slyší dole jeho divý řev.

Ham. Hle, stále kývá. – Jdi, – chci za tebou!

Mar. Jít nesmíte, můj princi.

Ham. Ruce pryč!

Hor. Dejte si říci; – jíti nesmíte!

Ham. Můj osud vzkřik‘! – a každou nejmenší

v tom těle žilku utužuje tak,

jak pevné svaly nemejského lva.

On stále kyne. – Pusťte, pánové!

Bůh svědkem, ducha z toho udělám,

kdo zdržuje mne! – Vari! povídám. –

Jen dál; – jdu za tebou.

(Odejdou duch a Hamlet.)

Hor. To šálenství jej smyslů zbavuje.

Mar. Teď za ním, neslušno ho poslechnout.

Hor. Jen dále – K jakým koncům dojde to?