98

dál kočka mňouká, svou si vede pes. (Odejde.)

Král. Jdi za ním, prosím tě, Horatio. (Odejde Horatio.) (K Laertovi.)

Co mluvili jsme spolu včera večer,

ať vaši trpělivost otuží;

tu záležitost provedeme hned.

Má dobrá Gertrudo, dej syna střežit.

Ten hrob zde živý pomník dostane

a chvíle klidné dospějeme v mále. –

Než bude to, jděm trpělivě dále.

(Odejde.)

Scéna 2.

Síň na hradě.

Vystoupí Hamlet a Horatio.

Ham. A tolik o tom. – Nyní poslyš dál. Máš na paměti všechny okolnosti?

Hor. Můj princi, zdaž je na paměti mám!

Ham. V mém srdci vřel mi rozpor nějaký,

jenž spát mi nedal; hůře bylo mi

tak ležet nežli v poutech buřiči.

Tu náhle vstal jsem, – dík té náhlosti!

neb věř, že naše nerozvážlivost

nám časem velmi dobře poslouží,

kde umdlévají naše záměry;

ato by mělo poučiti nás,

že božství naše cíle utváří,

ať na hrubo je tesáme jak chcem.

Hor. Toť nad vše jisto.

Ham. Vzhůru z kajuty!

plášť námořnický hodiv na sebe

jsem tápal tmou, bych dopídil se jich;

i našel jsem je, chopil jejich vak

a – slovem – vrátil se zas do kajuty.

Tam směle – mravu zapomněl můj strach,

jsem rozpečetil jejich poselství

a čeť, Horatio, – ó královské

to lotrovství! – čeť rozkaz určitý

a proditý různými výklady

o blahu Dánska, rovněž Anglie