a vhodná loď se najde, neprospi to,
leč povždy dej mi vědět o sobě.
Ofel. Ty pochybuješ?
Laert. Co pak Hamleta
se dotýče a cetek jeho přízně,
to za běžný měj mrav a krve hru;
jen za fialku v útlém květu mládí,
sic časnou, ne však stálou, líbeznou,
ne trvající, – vůně, lahody
jen mžikové, nic víc.
Ofel. Nic víc než to?
Laert. Za víc to neměj; neboť příroda
když rozvíjí se, nezmohutňuje
se pouze ve svalech a v objemu,
leč jak se zveličuje tento chrám,
i vnitřní služba myšlení a srdce
s ním roste v šíř. – Snad miluje tě nyní
a skvrna ani uskok netřísní
ctnost jeho vůle; toho však se boj,
že, povážíš-li jeho vznešenost,
ni vlastní vůle jemu nepatří;
neb sám jest svému rodu podroben.
On nesmí jako lidé nepatrní
si vybrat sám, neb jeho volbou řídí
se celé říše bezpečnost a zdar;
a protož tedy musí jeho volba
být omezena vůlí, souhlasem
i toho těla, jehož hlavou jest.
Když tedy praví, že tě miluje,
tvé moudrosti se sluší věřit mu,
jen pokud jeho zvláštní řád a stav
řeč jeho mohou skutkem učinit,
což nejde o nic dále, nežli kam
je souhlas všeho Dánska provází.
Dál suď, tvá čest co může utrpět,
když uchem příliš důvěřujícím
těm jeho písním budeš naslouchat,
když srdce ztratíš, nebo otevřeš
svůj cudný poklad jeho bujným ždáním.