52

a nejbídnější, kteráž ssála jsem

med jeho slibů hudbou zvučících,

teď zřím ten rozum čacký, vševládný

jak popukané zvonky líbezné,

vše rozladěně, drsně znějící;

tu nevyrovnatelnou postavu

a kvetoucího mládí obličej,

vše na zmar přivedeno šíleností! –

Ó běda mi, že shlédla zrakem svým jsem

to, co shlédla jsem, a zřím, co zřím!

Vystoupí král a Polonius.

Král. Láska! Tím směrem nejde jeho cit;

a to, co mluvil, třeba beztvárné

tak trochu bylo, není šílenství.

Má něco ve své duši ukryto,

co jeho zádumčivost vylíhá,

a v tomto líhnutí a výklubku

jest nebezpečí. Bych mu předešel,

já v rychlém rozhodnutí určil tak:

on do Anglie nakvap odjede,

by zdržený tam vymoh‘ poplatek;

snad moře,pak a jiné krajiny

svým rozmanitým zjevem vypudí

mu ze srdce to „něco“ utkvělé,

co, jeho mozkem, stále kováno,

jej zjinačuje tak. Co říkáte?

Pol. To dobře poslouží; však myslím přec,

že toho smutku vznik a počátek

jest láska nešťastná. – Ofelie!

nám říkat nemusíš, co Hamlet mluvil;

vše slyšeli jsme. Pane vznešený,

vy čiňte, jak vám libo, přece však

dnes po divadle, uznáte-li tak,

ať sama jeho matka, královna,

jej požádá, by sdělil jí svůj žal.

Ať promluví s ním přímo; já pak sám,

kdy? dovolíte, tajně přeslechnu

jich rozmluvu. Když nevyzkoumá ho,

buď poslán do Anglie, nebo jinde