bych povýšení čekal od tebe,
jenž mimo dobrý rozmar nemáš,
čím bys nasytil se a se oblekl?
Nač by se mělo chudým lichotit?
Ne, aťsi jazyk pocukrovaný
se líže k pychu nesmyslnému
a křiví kolen klouby ohebné,
kde může zisk vyplynout z lísání,
– ty slyš: Co moje drahá duše uměla
si mezi lidmi rozdíl učinit,
své volby pečeť vtiskla na tebe,
neb ty jsi byl jak ten, kdo trpě vše
nic netrpí, jak ten, jenž ústrky
i dary Štěstěny bral stejně vděčně.
A blahoslaveni jsou ti, jichž krev
a rozvaha tak dobře smíšeny,
že prstům Štěstí nejsou píšťalou,
by hrálo na ni, co mu libo jest.
Ó, dej mi člověka, jenž otrokem
své vášně není, a já v nitru srdce
jej nosit chci, ba v srdci srdce svého,
jak nosím tebe. – Dost již o tom slov.
Dnes večer budou hrát i před králem;
tam jeden výstup jest as jako to,
co řek‘ jsem ti o smrti otcově.
I prosím tě, až uvidíš ten děj
se odehrávat, silou veškerou
své duše mého strýce pozoruj;
a nevyjde-li potom z doupěte
při jedné řeči jeho skrytý hřích,
jest pekelný to duch, co zřeli jsme,
a moje přízraky tak zčazeny
jak samo Vulkánovo kovadlo.
Jen tedy pozoruj ho bedlivě;
já svoje oči vryju v jeho tvář
a potom sjednotíme k ortelu
své úsudky o jeho vzezření.
Hor. Jest dotyře, pane můj! A kradmo-li se mezi hrou mi sněčím odplíží, jsa nedopaden, krádež zaplatím.
Ham. Hle, jdou již na hru, musím zblbět zas. Jdi, vyhledej si místo!