25

tvůj strýc se přikraď ke mně s lahvičkou,

v níž blínovou měl šťávu prokletou,

a do vchodů mých uší nalil trest‘

tu žíravou, jejížto účinek

jest taký lidské krve protivník,

že rtuti rychlostí se rozbíhá

do tělesných všech bran a průchodů

a prudkou mocí srazí, zahustí,

jak syřiště když vkápneš do mléka,

žil plynnou, zdravou krev. – Tak s krví mou.

A v okamžení lišej osypal

jak Lazara svým hnusným škraloupem

vše hladké tělo mé.

Tak ve spaní jsem rukou bratrovou

byl rázem zbaven žití, koruny

a královny, vzat v rozkvětu svých vin

tak bez přípravy, svaté večeře,

bez posledního k smrti pomazání,

bez účtů poslán složit účet svůj

se všemi svými hříchy na hlavě.

Ó hrůza, hrůza, hrůza strašlivá!

Cit máš-li přirozený, nestrp toho

a nedopusť, by lože královské

se v Dánsku zvrhlo v lůžko zbujnosti

a v pelech krvesmilství kletého.

Leč tak neb tak ať k činu přikročíš,

své srdce netřísni a neosnuj

nic proti matce své; – ji zůstav nebi

a oněm trnům, které v prsou má,

by bodaly a hnětly. – S bohem buď!

Již blízké jitro hlásí světluška

a bledne v neúčinném ohni svém.

Buď s bohem, s bohem! – na mne vzpomínej.

(Duch zmizí.)

Ham. Ó všichni zástupové nebeští!

Ó země! – a co dál? – Mám spolčit s tím

i peklo? – Fi! – Ó srdce, drž se, drž!

a vy, mé svaly, nestárněte hned

a vzpružte mne… Na tebe vzpomínat!