se škody uchránit; což mnohem víc
dech ten, na jehož blahu spočívá
a na němž visí tolik životů.
Když zmírá majestát, nezmírá sám,
však vírem strhne vše, co blízko jest;
toť kolo mohutné, jež vztyčeno
jest na temeni hory nejvyšší
a s jehož obrovskými špicemi
se kloubí, pojí tisíc menších věcí:
když padá, každý malý přívěsek
a nepatrná věc je provází
v tu zkázu ohromnou. Ba nepovzdech‘
král nikdy sám a bez výkřiku všech.
Král. Již k rychlému se mějte odchodu,
neb chceme spoutati tu obavu,
jež nyní příliš volna obchází.
Rosen. Guild. My pospíšíme si.
(Odejdou Rosenkrantz a Guildenstern.)
Vystoupí Polonius.
Pol. Jde, pane, do matčiny komnaty;
chci, bych je vyslechźa čaloun se skrýt.
Já ručím, že mu řádně domluví;
a jak jste řek‘ – a moudré bylo to –
jest radno, aby ještě jiný kdos
než matka, od přírody stranická,
řeč jeho přeslech‘. S bohem, králi můj;
já přijdu, na lože než půjdete
vám povědít, co zvím.
Král. Dík, milý pane.
(Odejde Polonius.)
Ó hnusný zločin můj – čpí do nebes;
je stižen kletbou první, nejstarší, –
tož bratrovraždou! – Nelze modlit se,
ač vůle dychtivá i náklonnost:
hřích silnější mé silné chtění maří,
a jako ten, kdo dvojí práci má,
tu stojím, váhaje, kde začíti,
a zanedbávám dílo obojí.
Což, kdyby na té ruce prokleté