Ham. Ale přec jen se mi zdá, že je mrtvo aparno; nebo snad jen tak moje nálada –
Osrik. Nadmíru, můj princi; je velmi mrtvo, zrovna jakoby, – ani nevím jakoby co… Ale, můj princi, jeho Veličenstvo mi poručilo ohlásiti vám, že učinilo velkou sázku na vás. Pane, věc je ta –
Ham. Prosím vás, pamatujte –
(Hamlet mu pokyne, aby dal na hlavu.)
Osrik. Ne, můj dobrý princi; mně je to pohodlné, na mou věru. Pane, nedávno se vám ke dvoru vrátil Laert; věřte mi, šlechtic každým coulem, plný nejvýbornějších vlastností, velmi uhlazený ve společnosti a bohatýrský zevnějškem. Vskutku, mám-li trefně mluviti o něm, jest on mapa čili almanach kavalírství, neboť naleznete v něm souhrn všeho, co by si jen šlechtic přál viděti.
Ham. Pane, jeho líčení vámi netratí; ačkoli vím, že, kdybychom jej chtěli rozděliti inventárně, myšlenková arithmetika dostala by závrať; a přece by se nedopočítala dokonalostí, k nimž on tak plnou plachtou míří. Ale v samé pravdě chvály mám jeho duši za zboží velmi obsažné a jeho vlohy za tak vzácné a drahocenné, že, abych se správně o něm vyjádřil, cos podobného skýtá mu jen jeho zrcadlo, a kdo jiný by ho chtěl sledovati, jest pouze jeho stín, nic víc.
Osrik. Vaše Výsost nanejvýš neomylně se o něm vyjadřuje.
Ham. Co vlastně chcete říci, pane? Proč balíme toho kavalíra do našeho drsného dechu?
Osrik. Pane?
Hor. Není-li možno se s ním dorozuměti jiným tónem? (K Osrikovi.) Tomu porozumíte, pane, zajisté.
Ham. Nač to slavné představování toho kavalíra zde?
Osrik. Laerta?
Hor. Jeho měšec jest již prázdný; všechna jeho zlatá slova již vylítala.
Ham. Ano, toho, pane.
Osrik. Vím, že nejste nevědom –
Ham. Přál bych si, abyste to věděl; avšak na mou věru, to vaše vědění by mne tuze nedoporučovalo. Nuže, pane?“
Osrik. Nejste nevědom, jak výtečný je Laert –
Ham. Nemám odvahy to uznati, sic bych se výtečností přirovnával k němu; znáti někoho dobře značilo by tolik, jako znáti sama sebe.
Osrik. Já myslím, pane, ve zbrani. Podle toho, co se o něm soudí, nemá v tétodokonalosti sobě rovna.
Ham. Jaká jest jeho zbraň?
Osrik. Končíř a dýka.
Ham. To je dvojí zbraň; však dobře.
Osrik. Král, pane, vsadil se s ním o šest berberských koní. Proti tomu on, jak doslýchám, položil šest francouzských končířů a dýk scelým příslušenstvím, tož pásy, závěsníky a tak dále. Tři z těchto závěsků jsou v pravdě drahocenné na pohled, velice vhodné k rukojetím, vskutku, velmi ozdobné závěsky a tuze vkusně vymyšlené.
Ham. Čemu říkáte závěsky?
Hor. Já věděl, že se musíte dáti poučit glosami, než budete s ním hotov.
Osrik. Závěsky, pane, jsou závěsné řemení.
Ham. Ten název by se lépe hodil k věci, kdybychom nosili děla po boku; do těch dob ať jsou to závěsníky. Ale dále: šest berberských koní proti šesti francouzským kosinkám s jejich příslušenstvím a třemi vkusně vymyšlenými závěsky; to je francouzská sázka proti dánské. Proč pak to „položili“, jak tomu říkáte?
Osrik. Král se založil, pane, že při dvanácti výpadech mezi vámi a jím on nepředčí vás o tři body; vsadil dvanáct proti devíti a došlo by k okamžitém pokusu, kdyby Vaše Výsost ráčila stati k odvěti.