38

tu vroucí lásku dávati se v let,

– a musím říci, já ji postřehl

dřív, než mi o tom hlesla dcera má, –

neb co by milostivá královna

si pomyslila, kdybych býval hrál

si na zápisník nebo na pulpit,

neb srdce ohlušil a oněmil,

neb s planým vzdechem hleděl na tu lásku,

co byste řekli? Ne, já přímo šel

a takto mladou slečnu oslovil:

,,Princ Hamlet princem jest, ne tobě souzen,

to nesmí být;“ a pak jsem kázal jí,

by jeho návštěvám se uzamkla

a poslův nepřijímala ni darů žádných.

Když potom rady mojí poslechla,

on, odmrštěn, bych zkrátka pověděl,

pad‘ v truchlivost a potom v postění,

pak ve bdění a potom ve slabost,

pak v roztržitost a tím spádem dál

až do šílenství, v kterém třeští teď

a kterým všechny zarmucuje nás.

Král. To zdá se vám?

Králov. To velmi možné jest.

Pol. Kdy stalo se, – a to bych věděl rád, –

že byl bych řekl určitě: ,,Tak jest“

a bylo jinak?

Král. Pokud já vím, ne,

Pol. (ukazuje na hlavu a na plece).

To s toho srazte, jestli tomu jinak.

Když povede mne stopa, naleznu,

kde pravda skryta, byť se skrývala

i v středu země.

Král. Jak to zkoumat’ dál?

Pol. Vám známo jest, že někdy prochází

se celé hodiny zde pod loubím.

Králov. Tak vskutku činívá.

Pol. V tu dobu pustím k němu svoji dceru.

Vy se mnou za čaloun se skryjete;

pak pozor na to jejich setkání!