zpět chvátá ve svou říš; a že to pravda,
nám dosvědčila tato příhoda.
Mar. Jak zapěl kohout, zmizelo to hned.
Je pověst, kdykoli se vrátí čas,
v němž narození Páně slavíme,
ten jitřní pták že pěje celou noc.
A tu, jak povídají, žádný duch
se neodváží venku obcházet;
jsou noci zdravé, žádná planeta
pak neuhrane, elfi tratí moc
a čarodějky neudělají:
tak svatý to a milostivý čas.
Hor. To slýchal jsem a zčásti věřím též.
Však hle, už jitro v plášti brunátném
jde rosou tam přes východní ten chlum.
Stráž přerušme; a radím, bychom to,
co viděli jsme v noci, sdělili
mladému Hamletu; neb, jak jsem živ,
ten duch, k nám němý, k němu promluví,
Zda souhlasíte, bychom mu to řekli,
jak žádá láska, velí povinnost?
Mar. Tak, prosím, učiňme; a vím, kde ráno jej nalezneme nejpříhodněji. (Odejdou.) Scéna 2.
Trůnní sál na zámku.
Tuš. – Vystoupí král, královna, Hamlet, Polonius, Laert, Voltimand, Kornelius, dvořané a komonstvo.
Král. Ač smrt drahého bratra, Hamleta,
jest posud v čerstvé paměti a nám
přísluší srdce žalem kormoutit,
a celá naše říše měla by
se chmuřit jedním čeleni bolestným,
přec rozvaha již zmohla přírodu
tak dalece, že s nejmoudřejší strastí ,
naň myslíme a při tom zároveň
i sebe samých pamětlivi jsme.
A protož tedy druhdy naši sestru,
teď naši královnu a vznešenou
té bohatýrské říše dědičku,
jak řek‘ bych s pokosenou radostí