Všichni. Ha! Zrada! Zrada!
Král. Ó, přec mne chraňte, moji přátelé; jsem pouze raněn!
Ham. Zde, cizoložný, kletý, vražedný
ty Dáne, dopij z toho poháru.
Je ta tvá perla zde? – Jdi za matkou.
(Král zemře.)
Laert. Má spravedlivou mzdu; jed míchal sám.
Můj čacký Hamlete, my navzájem
si odpusťme a mého otce smrt
ať na tě nepadne, ni na mne tvá!
(Zemře.)
Ham. Bůh ti ji odpusť! já jdu za tebou.
Horatio, jsem mrtev. – S bohem buď,
nešťastná královno! – Vy ostatní,
kdož bledí, třesoucí se hledíte
na příběh ten, jen němí svědkové
těch dějstev, – kdybych jenom času měl –
– však smrt, ten biřic, rychle zatýká –
Ó mohl bych vám vyprávět; – však dost.
Horatio, já umírám, tys živ;
mne a mou věc všem vylič spravedlivě,
jimž neznáma.
Hor. To věru neučiním;
jsem více starý Říman nežli Dán; –
zde zbylo jedu.
Ham. Jako že jsi muž,
dej mně tu číši; ty nech být; Bůh svědkem,
já chci to dopít. – Můj Horatio,
ty věci zůstanou-li neznámy,
jak porušené jméno zanechám!
V svém srdci jestli jsi mne choval kdy,
mžik zdrž se blaženosti nebeské
a v strastech dýchej k krutém světě tom,
bys o mně vypravoval.
(Zdaleka pochod; střelba za* scénou.)
Jaký hluk to válečný?
Osrik. To mladý Fortinbras,
jenž z Polska vítězně se navrací,
dal v pozdrav střílet poslům z Anglie.