Mar. A není-li to králi podobno?
Hor. Jak ty sám sobě. – Totéž brnění
měl na těle, když vyšel doboje
se ctižádostným Norem. Zrovna tak
se zachmuřil, když tenkrát na ledě,
při hněvném smlouvání se, udeřil
na harcující v saních Polány.
Toť podivné. –
Mar. Tak dřív již dvakráte
a právě v tuto mrtvou hodinu
stráž bohatýrským krokem obešel.
Hor. Zvlášť nevím, jak to sobě vyložit,
leč úhrnem a volně soudím-li,
zlý převrat věští to pro naši. vlast.
Mar. Nuž sedněme; a řekni mi, kdo ví,
proč tímto přísným, bdělým seřazováním
lid země té se týrá noc co noe?
nač den co den se děla slévají
a z cizích trhů kupuje se zbroj?
proč do loděnic honí dělníky,
jichž práce mozolná již neloučí
ni svátek nedělní od všedních dnů?
Co zamýšlí se, že ten znojný chvat
noc činí dělnou tovaryškou dne, –
kdo mi to může říct?
Hor. To mohu já;
tak aspoň šeptá se: Král poslední,
ten, jehož přízrak právě se nám zjevil,
jak víte, Fortinbrasem Norvežským,
– jejž k tomu hnala pýcha závistná, -
byl vyzván na souboj. Náš chrabrý Hamlet,
neb rekovností svou byl proplaven
po všech těch stranách známého nám světa, –
sklál toho Fortinbrasa, který pak
po zpečetěné smlouvě, stvrzené
i zákonem i právem rytířským,
svůj život ztrativ, také zeměmi,
co jich kde držel, propad‘ vítězi.
Náš král se stejným dílem zaručil,