12

jej plní celý. – Ze to došlo tam!

Dva měsíce jen mrtev! – ne, ni tolik,

ne celé dva; – tak bohatýrský král,

jenž proti tomu zde Hyperion

byl proti Satyru; a k matce mé

tak lásky pln, že větrům nebeským

jí nedal drsně ovanouti tvář.

Ónebesa i země! – musím-li

si vzpomínat? – vždyť na něm visela,

jak byl by choutky vzrůst se zmáhal tím,.

čím živil se; – a přece, za měsíc…

Ne, myslit nesmím dále. – Křehkosti,

tvé jméno „žena“ jest! – Za krátký měsíc,,

dřív, než se ošoumaly střevíce,

v nichž za mrtvolou ubohého otce

šla, v slzách tonouc jako Nioba, –

aj ona, zrovna ona, – Bože můj!

zvěř bezrozumhá dél by truchlila, –

se vdá za mého strýce, za bratra

se provdá mého otce, který však

ne více mému otci podoben,

než já jsem Heraklovi; za měsíc, –

než ještě sůl těch slzí prolhaných

jí stekla s očí rudě zničených,

se vdá! –Ó hříšný spěch, tak úprkem

se vrhati na krvesmilné lože!

To dobré není, dobře neskončí. –

Však pukni, srdce, musím umlknout!

Vystoupí Horatio, Marcel a Bernardo.

Hor. Zdar vaší Výsosti!

Ham. Jsem potěšen,

vás vida zdravého. – Horatio!

sám sebe jestli nezapomínám.

Hor. Týž, princi, vždy váš sluha nehodný.

Ham. Ne, dobrý přítel můj; chci vyměnit

to jméno s vámi. – A co děláte,

jsa z Vitemberka pryč, Horatio?

Aj Marcel?

Mar. Vzácný princi?