10

čackého otce v prachu nehledej;

víš, že to obecné: co živo, zemře

a přírodou se nese k věčnosti.

Ham. Ba, milostpaní, jest to obecné.

Králov. Proč tobě zdá se to tak zvláštní být?

Ham. Zdá! vzácná paní. – Jest! – já neznám zdání.

Ne, dobrá matko, – ten můj tmavý plášť,

ni obvyklý ten vážně černý šat,

ni bouřný vzlykot stísněného dechu,

ba ani v oku řeka bohatá

a zkormoucené tváře vzezření

i každý žalu způsob, tvar a zjev

mne věrně označiti nemohou:

ty vskutku zdají se, neb věcí jsou,

jež člověk může hrát; já ale mám

to ve svém nitru, co se nedá zdát;

vše tamto jest jen bolu šperk a šat.

Král. Jest něžno to a chvalno, Hamlete,

ve vaší povaze, že skládáte

tak svému otci smuteční tu daň;

však víte přec, váš otec ztratil otce

a ztracený ten otec svého zas

a ten, kdo přežil, vděkem synovským

jest povinován truchlit jakous chvíli;

leč v zatvrzelém žalu setrvat

jest dílo svéhlavosti bezbožné,

bol nemužný, o vůli svědčící,

jež nejvýš nepokorna k nebesům,

o slabém srdci, mysli vášnivé

a tupém, necvičeném rozumu.

Neb to, co víme, že se musí stát

a jest tak obecné, jak smyslům jest

ta každá jiná nejvšednější věc,

proč ve svém pošetilém odporu

si brati k srdci? – Hanba! – totě hřích

jest proti nebi, proti mrtvému,

hřích proti přírodě, věc nanejvýš

úkorná rozumu, jenž za běžný

si předmět úvah bere otců smrt