68

té říše zde i vlády poberta,

jenž ukraď s římsy skvostný diadem

a smeť ho do kapsy!

Králov. Již dost!

Ham. Král v cárech, záplatách –

Zjeví se duch bez brnění.

Ó chraňte mne a vzneste nade mnou

svá křídla, nebeští vy strážcové!

Co přeje si tvůj obraz velebný?

Králov. Ó běda, šílí!

Ham. Zda nepřicházíš, lenivého syna

bys pokáral, jenž maje vhodný čas

i osten hněvu, provést pomíjí

čin velký rozkazů tvých strašlivých?

Ó promluv!

Duch. Nezapomeň! – Přicházím, jen abych otupělý úmysl tvůj přiostřil. – Však hleď, jak zděšení

tvou matku pojalo; – vkroč mezi ni

a zápas její duše. Obraznost

jest nejsilnější v tělech nejslabších.

K ní promluv, Hamlete.

Ham. Co jest vám, paní?

Králov. Žel, co je tobě,

že do prázdnoty oči upíráš

a s netělesným vzduchem hovoříš?

Z tvých očí zírá duch tvůj divoce

a jako spící voj, když poplach zazní,

tvůj slehlý vlas co živý povstává

a ježí se. Ó, drahý synu můj,

skrop žár a plápol svojí choroby

již chladnou rozvahou. Nač hledíš tak?

Ham. Naň! na něho! Jen podívejte se,

jak bledý jest, jak oči vyvrací!

To jeho vzezření a jeho věc

by dojaly i samo kamení. –

Tak nehleď na mne, sic můj šerý cíl

tím přežalostným zvrátíš pohledem,

a co mi činit, barvy pozbude

a místo krve slzy vytrysknou.